Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Archiv

Po stopách československého exilu VIII – Dobojováno jest, co dál?

Železná opona padla, exulantům na Západě se otevřela cesta zpět do vlasti, aniž se museli obávat zvůle komunistických orgánů. Mnozí přicestovali ještě do konce roku 1989.

Exulanti v USA, Kanadě, Austrálii a západní Evropě ve dnech sametové revoluce pořádali finanční sbírky na nákup faxů, videopřehrávačů a další techniky, která se narychlo dopravovala do Prahy. I poté štědře podporovali Občanské fórum a nabízeli své služby probouzející se demokratické společnosti. Profesoři z věhlasných univerzit dobrovolně chtěli pomáhat s ekonomickou transformací, politickými reformami, zpracovávali obšírné analýzy a stati, jenže doma se setkávali pouze s vlažnou reakcí. Přezíravý názor vůči „zrádným emigrantům“ jakoby přetrvával z předešlých dob.

Vláda dbala na názory zvenčí jen minimálně. Exulanti varovali například před neblahými následky kuponové privatizace, ale nebyli vyslyšeni.

Polistopadové elity rychle nabyly pomýleného dojmu, že všemu rozumějí a nepotřebují rady od nikoho zvenku, byť dobře míněné. V jistém smyslu to připomínalo smutnou paralelu s počátky protinacistického odboje v roce 1939. Edvard Beneš tehdy získal první finance (v řádech milionů dolarů) pro svou zahraniční akci od krajanských spolků v zámoří. De facto jen díky penězům od amerických a kanadských Čechů se rozeběhla diplomatická jednání za oduznání Mnichovské dohody či budování zahraničních jednotek. Nepřekvapí, že v prosovětsky laděné atmosféře po osvobození na jaře 1945 už se nikdo příliš neobtěžoval, aby krajanům poděkoval a vyzdvihl jejich neocenitelné zásluhy. Také po roce 1989 se mohlo zdát, že jakmile dolarové dary jednou splnily účel, o jejich odesilatele všichni ztratili zájem.

Sebevědomí polistopadových elit

Vývoj v Československu z USA bedlivě sledovala Rada svobodného Československa, zastřešující orgán demokratického exilu, fungující od února 1949. V jejích vedoucích orgánech dosud zasedalo několik původních členů, mohykánů poúnorového exilu. Počátkem ledna 1990 se delegace Rady vypravila do Prahy a jednala s politickými představiteli, včetně novopečeného prezidenta Václava Havla. Hlava státu přislíbila, že bude dbát na názory a doporučení exulantů. Vznikl dokonce konzultativní orgán, v němž zasedli například novinář Pavel Tigrid, spisovatelé Josef Škvorecký a Milan Kundera, podnikatel Tomáš Baťa jr. nebo budoucí americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. Avšak postupem času se schůzky omezily na minimum. Vláda dbala na názory zvenčí jen minimálně.

Exulanti varovali například před neblahými následky kuponové privatizace, ale nebyli vyslyšeni. Za zmínku rovněž stojí, že pouhé minimum exulantů se prosadilo ve významných politických funkcích. Ministrem kultury za lidovce v koaliční vládě v letech 1994‒1996 se stal již zmíněný Pavel Tigrid, který zásadně přispěl i k podpisu Česko-německé deklarace. V dalších kabinetech to byli ministři Egon Lánský, Jan Kavan, Jiří Gruša, Martin Štěpánek a samozřejmě Karel Schwarzenberg. Vracející se exulanti se zapojili také do obnovy politických stran, které udržovaly kontinuitu v zahraničí.

První svobodné volby

Došlo k prolnutí domácích a exilových partajních struktur a očekávaly se úspěchy v prvních svobodných volbách v červnu 1990. Jenže agrární, národně sociální ani lidová strana, takto podpořené exilovými křídly, voliče neoslovily a svorně propadly. Prvním polistopadovým předsedou znovu založené sociální demokracie se stal Jiří Horák, někdejší mládežnický vůdce a dlouholetý funkcionář exilové strany. Pod jeho vedením ovšem sociální demokraté nedosahovali očekávaných výsledků a Horák byl za tři roky nucen post přepustit Miloši Zemanovi. K symbolickému zadostiučinění došlo alespoň na svátek 28. října, kdy několik let po sobě obdržela vysoká státní vyznamenání, většinou in memoriam, velká část někdejších exilových vůdců. Osobně se mohl dostavit na Hradčany už jen málokdo. Výjimkou byl například hrdina protinacistického i protikomunistického odboje Vladimír Krajina žijící v Kanadě.

Rada svobodného Československa stála před úkoly a výzvami nové doby. Tou nejvážnější byly sílící požadavky na rozdělení republiky. To se také 1. ledna 1993 stalo a pro řadu členů s koncem existence státního útvaru, o jehož osvobození od komunismu po celou dobu trvání exilu usilovali, pozbylo další působení organizace smyslu. Rada se nakonec transformovala v Radu vzájemnosti Čechů a Slováků. Poskytovala studentům ze střední Evropy semestrální stipendia na amerických univerzitách, pořádala a podporovala kulturní akce a vystoupení českých a slovenských umělců v USA.

Rok 1989 přežila rovněž Společnost pro vědy a umění, která sloužila jako reprezentantka svobodné československé inteligence a pořádala pravidelné kongresy a konference. Čelila masivnímu úbytku členů, ale podařilo se jí navázat úzkou spolupráci s akademickým prostředím v Čechách a na Slovensku a dodnes funguje. Dříve American Fund for Czechoslovak Refugees, který od roku 1948 vydatně pomáhal uprchlíkům zpoza železné opony, disponoval téměř dvěma miliony dolarů. Jako cíl pro další období si pod novým názvem American Fund for Czechoslovak Relief stanovil podporu výměnných studijních programů.

Návraty domů

Z toho, kam polistopadový vývoj směřuje, nebyli všichni nadšeni. Mezi nejhlasitější kritiky poměrů patřil písničkář Karel Kryl. Odmítl se nadále angažovat a přestěhovat z Mnichova.

Některé statistiky uvádějí, že do demokratického Československa se vrátilo asi 40 000 osob. Nebyla to už země, kterou si pamatovali. Lidé se chovali jinak, záviděli si, nedodržovali dané sliby, divoké počátky kapitalismu rozbily nejedno přátelství. Majoritní společnost hleděla na navrátilce s nedůvěrou. Vypočítavci je chtěli využít a očekávali, že se z jejich kapes štědře posypou dolary. Jiní exulanty mnohdy považovali za zkrachovance, kteří se nedokázali prosadit na Západě a při transformaci v Československu chtěli jen utrhnout co nejvíce pro sebe, ačkoliv na to neměli právo, protože byli kdesi za kopečky a „za bolševika“ svorně netrpěli spolu s ostatními.

Společenské bariéry mezi oběma skupinami padaly jen velmi pomalu a ztěžka. Značné emoce ve společnosti navíc budil fenomén jménem restituce. Exulanti, kteří se jménem svých rodičů a prarodičů hlásili o kdysi znárodněný a ukradený majetek, se setkávali jen s malým pochopením. Množily se případy, kdy dotyčný vzdal zápas s neochotou a průtahy ze strany úřadů a raději Československo opět opustil. I v těch, kterým se úsilí a finance věnované soudním přím nakonec vyplatily, a nemovitosti byly navráceny, zůstala na dlouho hořkost a zklamání. Společnost ještě nebyla připravena přijmout spravedlnost a vracet, co bylo neprávem odebráno.

Z toho, kam polistopadový vývoj směřuje, nebyli všichni nadšeni. Mezi nejhlasitější kritiky poměrů patřil písničkář Karel Kryl. Odmítl se nadále angažovat a přestěhovat z Mnichova. Ukazovalo se, že jeho kritické texty opět nebezpečně nabývají na aktuálnosti.

Badatelé a historici

Česká a slovenská historiografie začaly pomalu splácet dluh a věnovat se problematice exilu. Badatelé zjišťovali, co vše za čtyřicet let krajané za hranicemi vykonali, a jali se s nadšením prohrabávat nekonečnými stohy archiválií. Světlo světa spatřily desítky publikací, konaly se konference, na Univerzitě Palackého v Olomouci vzniklo Centrum československých exilových studií, kam z celého světa přicházely krabice s unikátními materiály. Byl sem převezen i kompletní archiv Rady svobodného Československa o rozsahu několika desítek kartonů. Kvanta exilových tiskovin jsou k nalezení také v Národním archivu a knihovně Libri Prohibiti v Praze.

Stále zůstává mnoho neprozkoumáno a neutuchající zájem mladé generace historiků je příslibem, že osobnosti poúnorového exilu nebudou zapomenuty, alespoň doufejme.