Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné

Povídka: Čestný profesor

Posune si brýle na nose a pokrčí ho jako králík. Jakási Asiatka – Číňanka, Thajka, Japonka, Korejka? – nevěděl, nedokázal je rozlišit – na sedadle přes chodbičku zuřivě klepe do klávesnice svého notebooku, i když je na vagonu jasně nakresleno, že se jedná o tichý vůz.

Cvakání kláves připomíná kulometnou palbu. Dívka je velmi mladá, celkem pohledná, ale výraz má slaboduchý. Je mu jasné, že si na její klapání nemůže stěžovat, protože nikdo jiný nechápe, co to je, mít příliš citlivý sluch, a tak na ni hází alespoň nevraživé pohledy. Rozhlédne se a uvidí volné místo o dvě řady sedadel dál ve vagonu. Přesedne si. Ťukání ale slyší dál, jako by mu ta holka seděla přímo uprostřed lebky.
Chce se mu na záchod, ale neodvážil by se nechat tu kufr plný vzácných archiválií bez dozoru. Případná ztráta by byla nenahraditelná. Co je proti ní tlak močového měchýře?
Pět kilometrů před Aušpurkem vlak zastaví a nabere čtvrthodinové zpoždění. Nikdo se neobtěžuje nic objasnit. Ťukání té holky nabírá na kadenci. Nikomu jinému to, zdá se, nevadí.
Když vlak se zpožděním dorazí na nádraží, začne pršet. Nějaká Turkyně se dvěma velkými kufry do něj strčí, až v něm hrkne, zřejmě nechtěně, ale neomluví se. Kozo, řekne jí v duchu. Tolikrát si už říkal, že toho cestování nechá. Tohle už je zcela určitě jeho poslední cesta. Německé univerzity platí za přednášky dobře, i když o ně je mezi studenty čím dál menší zájem a z poslucháren se přesouvají do stále menších místností, kam dorazí kolem sedmi studentů, z nichž obyčejně tři odejdou v půlce přednášky na jiný seminář. Teď má ale převzít čestnou profesuru, svou první a zřejmě také poslední, vždyť před měsícem dovršil osmdesát let věku. Každopádně ale jeho poslední cesta, to se zařekl.
Dav ho tlačí k východu; je zřejmé, že bude vlak honit zpoždění a ve stanici bude jen krátkou chvíli, a tak všichni nervózně spěchají, aby stačili vystoupit. Nemá čas svůj kufr pořádně chytit, a tak při sestupování ze schůdků ztratí rovnováhu a zavrávorá. Narazí do tlusté Turkyně se dvěma velkými kufry. Kozo, opakuje polohlasně. Trochu se mu zatočí hlava. Nejistě dojde k lavičce na perónu a na chvíli se posadí.
Psal si s nějakou asistentkou z fakulty, že mu prý přijde naproti k vlaku a bude mít v ruce ceduli s jeho jménem. Přes davy cestujících ale nikoho nevidí. Nevidí nikoho, ani když se lidé na peróně rozptýlí. Povzdechne si a vstane. Ve spáncích mu tepe. Představí si svou židli z tvrdého dřeva vedle svého pracovního stolu, pohled do dvora, kde touhle dobou kvetou kaštany, a na chvíli zadrží dech. Pomalu kráčí k východu z nádraží přes nekonečné nástupiště. Míjí stánek s kávou a preclíky s máslem. Z vůně kávy se mu začne navalovat. Nějaký muž huláká do telefonu: „Das habe ich nie gesagt! Das habe ich so nie gesagt!“ opakuje jako smyslů zbavený. Muž vypadá, že se o něj pokouší kardiovaskulární příhoda, snaží se zhluboka dýchat a klouby prstů druhé ruky se dotýká hrudníku. Je to tak dramatické, jako by se přihodilo to nejhorší, co vás může napadnout: vyhazov, rozvod, hemeroid.
Na konci nástupiště se opírá o reklamní ceduli mladá dívka, takové vemeno teprve, jakápak asistentka, a v rukou drží ceduli s něčím, co připomíná jeho jméno: Professor Hantsch. Jistě, nedokáže jeho jméno napsat správně, jako ostatně nikdo na Západě. Malé cvičené zvířátko, jehož jméno nemá cenu se učit, protože zase brzy zmizí v hlubokých hvozdech Východu. Povzdechl si. Jak tomuhle jelitu řekne, že potřebuje na záchod?
Dívka se zeširoka usmívá.
„Já vím, že je to jméno špatně napsané,“ řekne na přivítanou. „Omlouvám se, je to trapas.“
Má obrovské, dětské modré oči se spoustou dlouhých řas. Není vůbec nalíčená, ale vypadá svěže, tak svěže. Der Himmel est leer, napadne ho.
Profesor Hanč pohodí hlavou: „Vlak měl zpoždění.“
Dívka se usměje: „Nic se neděje, hlavně, že jste tu. Máme čas, před přednáškou ještě zajdeme do hotelu, ano? Máte peníze na jízdenku?“
Poslední eura, která s sebou měl, utratil na drážďanském nádraží za Brötchen mit Frikadelle.
„Máte mi vyplatit diety,“ řekne, nedaří se mu neznít podrážděně.
Dívka pokrčí rameny a omluvně se usměje: „Já pro vás žádné peníze nemám. Na ústředí budou vědět.“
Holka pitomá. Profesor Hanč si uvědomí tlak v podbřišku.
„Chápu, že za to nemůžete, ale je to proti smyslu mé domluvy s univerzitou,“ řekne a uvědomí si, že zní jako starý vzteklý dědek. „To nevadí,“ mávne smířlivě rukou „ale potřeboval bych si odskočit.“
Dívka zvedne ruku do dálky, aby mu ukázala, jakým směrem jsou záchody, a pak v pohybu pokračuje do vzpažení, protáhne se a zívne. „Počkám tu na vás. Nebo ne, počkejte, doprovodím vás.“
„Nejsem nesvéprávný stařec,“ potřese profesor Hanč hlavou napůl v žertu a káravě vztyčí ukazovák.
Na záchodě na sebe zkoumavě hledí do zrcadla, zjistí, že mu z uší rostou chlupy, stařecký nešvar! Nemilosrdně je vytrhne a uhladí si vlasy. Chlupy v uších, jídlo na oblečení, nedoslýchavost a poslech rádia příliš nahlas, zápach staroby, v policích špinavé nádobí, které již díky slábnoucímu zraku nikdy nelze dobře umýt… kdepak! On není starý! Jeho nedostanou! Až padne, bude to vestoje nebo na koni (na kterém v životě neseděl)! On ještě brázdí Evropu, a když si vzpomene, tak nestojí shrbeně.
Ta holka na něj přece jen čekala před záchodem.
„Všechno v pořádku?“ usmála se.
„No jistě. Čekala jste něco jiného?“
Ten doširoka rozevřený, okouzlený pohled modrých očí! Kde už to viděl? Koho mu připomínala? Narovnal se a zhluboka se nadechl. „Tak kudy?“
Dívka ukázala prstem směrem k východu a řekla: „Pojedeme tramvají.“
Vyrazil jako pružina, jeho chůze byla skoro tak energická jako tehdy, když pěšky procházel Halič a Maďarsko v Haškových stopách. Když vyšli zpod nádražního loubí na ulici, už nepršelo a mezi mraky se dokonce dralo slunce.
„Někoho mi připomínáte,“ řekne a dívka se usměje. „Ty vaše dětské oči…“
„Zavazadlo jste žádné neměl?“ zeptá se mimochodem dívka.
Kufr. Nemá ten svůj zpropadený kufr. To nejcennější, co v životě shromáždil. Rukopisy, originální fotografie, dopisy. Kde ten pitomý kufr může být? Mlčí.
„Pane profesore,“ řekne dívka a jemně se dotkne jeho předloktí.
„Kufr. Měl jsem kufr. Někdo do mě strčil… Uf. Takový ne moc nový. Ne, kdepak, hnědý.“ Pokrčí rameny.
„Je možné, že zůstal na peróně?“
Profesor zavrtí hlavou: „To je vyloučené. Nikdy bych ho tam nenechal. Jsou v něm všechny podstatné dokumenty, které se vážou k Haškovi! Víte vůbec, že je Hašek otcem burjatského národa? Že vymyslel burjatskou abecedu?“
Dívka vrtí hlavou a ve tváři jí hraje úsměv. Ty oči jak dva lívance. Koho mu to jen…? Světlanu? Někoho z ústavu? Dívka se otočí a jde zpátky na perón.
Beze slova ji následuje, jeho vlak už odjel, ale na nástupišti se něco děje, ano, je tu několik mužů ze zásahové jednotky v černých uniformách se štítkem POLIZEI na prsou a nějaký člověk oblečený do masivního zeleno-černého skafandru, nejspíš pyrotechnik, koulí očima za sklem přilby. Chrchlání vysílaček. Jeho opuštěný kufr uprostřed nástupiště.
„Prosím vás, jděte mi od toho kufru,“ řekne tiše. Srdce mu běží závod.
„To je vaše zavazadlo, pane?“
„Běžte od toho. Je to hrozně cenný.“
„Hej, hoši, přestaňte. Je to nejspíš tady toho pána. Zapomněl si ho tu.“
Profesor Hanč se na velitele zásahu mračí.
„To nám tady, pane, nemůžete nechávat. Máme pohotovost kvůli teroristické hrozbě a vy nám tu zapomenete kufr.“ Velitel zásahu s ním mluví shovívavým tónem, jako se slabomyslným.
„Nechte ho na pokoji. Jsou tam důležitý věci. Jaroslav Hašek, rozumíte?“
Velitel zásahu se dívá nechápavě.
„Je tam moje jméno a adresa, podívejte se. Jaroslav Hanč, Hradební ulice 7, Praha. Tak si to přečtěte.“
Jak je to trapné. Dívka z fakulty na něj povzbudivě mrká těmi svými kukadly. Pohlédne na hodinky a odkašle si. Pak se na něco zeptá někoho ze zásahové jednotky. Když pyrotechnik jeho kufr opatrně otevírá, stojí k němu profesor zády, nemusí si své ponížení vypít až do dna.
V tu chvíli mu to dojde: spolužák Plachta měl stejné oči, modré a obrovské, se spoustou dlouhých řas na všechny strany. Najednou se mu ulevilo, když si vzpomněl, koho mu ta holka tak intenzivně připomíná. Plachta měl přezdívku podle svých velkých, odstátých uší. Byl to nejvtipnější kluk ve třídě a nikoho se nebál. Chodili spolu domů ze školy a on byl pyšný, že jde Plachta zrovna s ním. Dával vždycky pozor, jestli je spolu někdo vidí, vždyť se tím upevňovala jeho jedenáctiletá společenská prestiž! Plachta povídá a povídá, směje se, dělá si legraci z holek i z kantorů, i ze svého otce, ke kterému má velký respekt udržovaný koženým řemenem. On se může strhat smíchy, povídej, Plachto, to je veselé!
Jeden z těch pošuků v černé kombinéze prohlíží obsah jeho kufru. Bez respektu vytahuje alba, desky s listinnými dokumenty, zafoliované dopisy. Profesor Hanč si zakryje oči dlaněmi.
Plachta zvedl ruku, stejně jako dnes ta holka z fakulty, a zapíchl prst do oblohy. „Podívej, balón!“
Ale on se nenechal napálit. „To ti tak věřím!“
„Ne ne, opravdu, je tam balón, vážně se podívej!“
„Nejsem blbej.“
„Ne, vážně, podívej se, já nežertuju. Je tam krásně žlutej horkovzdušnej balón, to jsi ještě neviděl, podívej se, ty truhlíku.“
Ale ne, on měl jasno, že si to Plachta vymyslel, a nebylo síly, která by ho přiměla zvednout pohled mezi mraky.
„Ty mi nevěříš?“ zeptal se Plachta a svěsil ruku.
„Jasně, že nevěřím.“
Plachta přidal do kroku a on se rozběhl za ním a šťouchl ho do ramene. „Přeci sis nemyslel, že ti na to skočím?“
Plachta měl v těch velkých modrých očích slzy, to mu nikdo neuvěří. Jak je to dávno? Sedmdesát let? Plachta se tehdy rozběhl pryč a on pak pohlédl na oblohu, kde v bezvětří tiše plul žlutý horkovzdušný balón.
Druhý den si Plachta našel jiného kamaráda, tak jednoduché to bylo. Co taky mohl čekat? Od té doby si na to nevzpomněl, až dnes. Jak mohl tehdy vědět, že o něj kvůli takové pitomosti přijde? Plachta pak emigroval do Západního Německa, víc o něm nevěděl.
„Alles in Ordnung,“ řekne policista, jemně zavře kufr a postaví ho profesoru Hančovi k nohám.
„Danke,“ odpoví on.
„No a je to, kufr máme,“ řekne vesele ta pitomá holka z fakulty. „Pojďme na tramvaj, teď už si musíme pospíšit. Koupím vám lístek, ano?“
Čestný profesor Hanč na ni pohlédne nechápavě, pak zvedne oči k obloze. Zmocní se ho strašlivá únava. Nepláče, protože nemůže; má syndrom suchého oka.
Docela blízko se ozve houkání policejních vozů protiteroristické jednotky. Je čas vzít si prášek na tlak.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!