Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné

Povídka: Vlkodlak

…čtvrtou obětí byla dvaadvacetiletá prodavačka, vracela se domů opuštěným parkem z večírku u přátel. Rozsápána byla zase pozdě v noci, daleko od lidí, kde nikdo nemohl zaslechnout její křik. Ne, pomyslela si Julie Lindtová, takhle si nepočíná zvíře. Za tím je lidský mozek, člověk. Vrah.

/1/

Tady se prostě nemohlo nic změnit. Zahnul kolem bachratého živého plotu Neumannových, minul secesní mříž vily inženýra Hellera a rychle proběhl před moderním bungalovem, který odděloval od chodníku jen pečlivě stříhaný trávník. Ještě jeden živý plot a pak už klasické dřevěné příčky přerušované kamennými sloupky. Dřevěná vrátka s tepanou ozdobnou klikou, na žule sloupku decentní kovová tabulka MUDr. Marian Lindt. V té vile žil osm let, koupili ji hned potom, co se oženil s Julií. Brali se narychlo, potřebovali pohodlný dům, a tahle koupě jako by spadla z nebe. Jmenovali ho docentem na katedře biochemie, bylo mu sedmadvacet. Přednosta zrovna slavil své sedmdesáté narozeniny a byl přesvědčen, že v něm má svého nejnadanějšího žáka. Firma Becher mu královsky zaplatila za preparát, který výtečně uklidňoval nastávající matky a byl skutečně neškodný; tak neškodný, že ho dovolil užívat i Julii.

Uspořádal večírek. Kolegové z univerzity ho poplácávali po ramenou, překřikovali se v prognózách o jeho skvělé budoucnosti, obdivovali mladou paní a pak, když se přimázli, nostalgicky vzpomínali na mládí a sny o kariéře a Nobelových cenách. Rozhlížel se kolem sebe, byl ze všech mužů nejmladší a o Nobelově ceně mohl ještě nejen snít. Věřil si. Licenci jeho preparátu koupily továrny po celém světě, už to mu provždy zaručilo život bez finančních problémů. Od té chvíle se mohl věnovat výhradně vědecké práci a rodině, o nic jiného se nezajímal.

Stál před vrátky a díval se na tabulku. Napadlo ho, že ji měl nechat včas vyměnit: Prof. Marian Lindt. Nejmladší profesor Svobodné univerzity.

Z vily vyšla žena. Poznal ji v šeru domovního vchodu. Byla to Julie. Se zábleskem zájmu na něj pohlédla, pak její oči zlhostejněly, otočila se zpátky do dveří: „Děti, co je s vámi? Pojďte, ať na nás strýček Rudolf nemusí čekat.“

Nějak moc se k Rudolfovi žene, pomyslil si Lindt. Nikdy dřív se příliš nestýkali. Ale teď, když je sama, se asi věci trochu změnily.

Obě děti vyšly ze dveří, neochotně, s umíněnými obličeji. Měla by jim umět poručit a občas je plácnout, to nikdy neškodí, rozmazlenci to nikam nedotáhnou. Přísnost je matka úspěchu, zopakoval si jednu ze svých pedagogických zásad. Jak jsou teď zbytečné…

Julie s dětmi přicházela po kamenné cestičce v trávníku k brance. Jan se zastavil, bál se.

„To nic, pojď, to je pejsek jako náš Biki, jenomže větší. Veliký, hodný pejsek. Viď, že jsi hodný, pejsku,“ řekla Julie a podívala se Lindtovi přímo do očí.

Nevydržel to a odvrátil hlavu. Vždycky to se zvířaty uměla.

„Je to hodný a smutný pejsek,“ slyšel ji. „Asi se ztratil a teď hledá cestu domů. Kdybychom nespěchali za strýčkem Rudolfem, postarali bychom se o něho. Ale honem, Jane, Mariane, strýček čeká!“ Přál si, aby se dali do běhu a zmizeli mu z očí. Copak se Julie za ty roky nemohla naučit řídit auto? Přemlouval ji k tomu hned po svatbě… Teď se snad učí, co by s vozem jinak dělala? Kdyby jela autem, třeba by je ani nezahlédl. Takhle je vidí a slyší, jak pomalu jdou tichou a důstojnou ulicí.

Zvířecí smysly jsou zatraceně bystré, znovu si uvědomil profesor Lindt, když se vzdaloval. Stále ještě rozeznává, na co se děti ptají. Cítí je. Kdy by ho napadlo, že jednou bude větřit pach své ženy.

Frkl do prachu, jak se v něm ozval prastarý pud běžet po stopě, ale okamžitě se ovládl. Musí odtud pryč. Otočil se a s čenichem skloněným k zemi klusal zpátky kolem zahrad, v nichž ještě v létě s jejich majiteli sedával na skládacích křesílkách, hráli karty, zatímco ženy vzadu grilovaly večeři. Kdyby mohl, hlasitě, zhluboka a zběsile by se rozesmál. Místo toho se však zastavil u tmavé skvrny v zídce, důkladně ji očichal a důstojně zdvihl zadní nohu, jak se na mohutnou a zjevně čistokrevnou německou dogu sluší a patří.

/2/

Utéct se mu podařilo hodinu po půlnoci. Silnými, zdravými zuby (podle rodokmenu mu bylo dva a půl roku) přehryzal jednu z příček pod vodovodním žlabem. Příčkou v zubech pak vysunul závlačku dvířek, kterými dostával potravu, a protáhl se úzkým otvorem. Zbývalo přeběhnout dvorek a přenést se přes kamennou zeď osazenou skleněnými střepy. Vynesl se nahoru tak lehce, že ho to překvapilo. Opatrně našlápl měkkými polštářky tlap mezi střepy. Byl volný.

Jeho útěk objeví až při ranním krmení, o půl osmé, dřív nikdo do psích kotců nepřijde. Měl dost času, aby se dostal z univerzitní čtvrti. Klusal temnými ulicemi, vyhýbal se osvětleným třídám, nebezpečným prostorám náměstí a všem lidem, kteří ho mohli zahlédnout. Ani po dlouhých třech měsících se ještě necítil ve své kůži.

Táhlo ho to domů. Byl to nesmysl, věděl to, měl běžet pryč z města, někam, kde by byl v bezpečí, uchytit se někde na vesnické usedlosti a prožít těch sedm osm let psího života, jež má před sebou, alespoň trochu v klidu.

Tisíckrát si v kleci představoval ten neuskutečnitelný okamžik. Otevře dřevěná vrátka, horní pant příjemně zavrže (jak dlouho se ho chystal namazat!) a on naprosto samozřejmě projde po kamenném chodníčku v trávě. Otočí knoflíkem dveří.

„Ahoj, Mariane, jak bylo,“ řekne Julie.

„Jako každý den, nic nového,“ odpoví jí a ona se nebude dál vyptávat. Julie dobře ví, že jen nerad mluví o své práci s někým, kdo biochemii nerozumí. Řeknou si, co večer a jak s dětmi, poslední dobou jsou prostě nemožné. Ale on ani ona se jediným slovem nezmíní, kde ty tři měsíce byl a proč o sobě nedal vědět. Zapomenou na to v tiché dohodě, budou žít dál, jako by se nic nestalo. Vysnil si ten okamžik do poslední maličkosti, i s šaty, které bude mít Julie na sobě, a s křikem mladšího Jana z rohového pokoje, kde se zrovna perou s Marianem o jakousi hračku.

Teď si znovu uvědomil, jak velká chyba to byla, že se vrátil, aby je viděl. Už dávno nejsou jeho rodinnou. Musí si najít novou smečku, tak se tomu alespoň u psovitých šelem říká. Musí myslet na budoucnost, ne na ztracenou minulost.

/3/

Že už je světem odepsán, věděl. Dostával do klece každý den noviny, hned po ranním krmení. Připevňovali mu je na dřevěnou desku, zajímavé zprávy zatržené červenou tužkou. Stačilo ležet na podlaze klece a číst. Psávalo se o něm už předtím, ale málokdy na prvních stránkách a nikdy ne tolik.

Své jméno objevil v obrovském titulku několik dní potom, co se to přihodilo. Julie podle všeho ohlásila jeho zmizení ještě na sklonku té noci, kdy nepřišel domů a neozval se jí ani telefonem. Policie zpočátku předpokládala, že si pan profesor proti svému zvyku někde vyhodil z kopýtka a vyhlásila pátrání, teprve když se neobjevil další den a další noc. Profesor Lindt však zmizel beze stopy; jak a kam, nevěděl nikdo.

Z katedry biochemie odešel, což bylo obvyklé, několik minut po šesté. Jako téměř denně zažertoval na minutu s uklízečkou. „Byl to náramně přesný a pečlivý člověk, náš pan profesor,“ řekla stará paní novinářům. „Chudák, muselo se mu přihodit něco hrozného.“

V tom s ní souhlasili všichni, vládní listy, opozice i neutrální střed.

Z katedry šel profesor Lindt jako každé úterý na návštěvu k docentu Silesovi, starému mládenci a výbornému chirurgovi, s kterým v posledních dvou letech úzce spolupracoval. Domů se měl vrátit před desátou.

„Dělal to tak pokaždé, už ani nemusel telefonovat, v úterý prostě večeřel u Silese. Víte, já jsem hrozně nervózní, když nemám zdání, kde někdo z rodiny je. Můj otec zahynul při havárii, my jsme se to s matkou dozvěděly až druhý den. Bylo to děsné – a manžel ví, jak hrozný mám strach, kdykoliv se jen trochu zdrží. Proto je velmi přesný, a když se nemůže dostat domů včas, vždycky dá vědět,“ tvrdila Julie Lindtová.

Docent Siles potvrdil, že k němu profesor Lindt ten večer skutečně po šesté přišel. Siles žil v malém domku na univerzitním pozemku, bez služebnictva. Zarytý starý mládenec se o sebe dokázal postarat sám, jen jídlo mu pravidelně nosili z univerzitní restaurace.

„Večeřeli jsme s kolegou Lindtem jako každé úterý a probírali společné problémy, týkalo se to imunologických reakcí a jejich potlačování. Ne, nedá se říci, že jsme byli přátelé, ale výborně se nám spolupracovalo. Vlastně pracuje,“ opravil se Siles při výpovědi. „Věřím, že žije, že je to jen nějaké zvláštní nedorozumění. Profesor Lindt je vynikající vědec, jeden z největších v naší zemi.“

„Po večeři,“ pokračoval Siles, „když jsme si řekli, jak naše práce pokročila a co je zapotřebí udělat dál, jsme se rozloučili. Bylo kolem půl desáté. Ne, nevyprovázel jsem ho. Zná dobře můj dům, za ta léta, co se scházíme, se v něm dokonale vyzná. Ale určitě si pamatuju, že jsem slyšel zaklapnout domovní dveře. Jdou ztěžka, musí se s nimi dost bouchnout.“

Siles byl poslední člověk, který přiznal, že ten večer Lindta viděl. Předpokládalo se, že profesor se ztratil někde cestou z univerzitní čtvrti domů. Málokdy jezdil vozem, rád chodil večerním městem pěšky, ostatně domů to neměl daleko. Na fotografii nepoznal Lindta nikdo z těch, kteří bývají v ulicích profesionálně, jako jsou policisté, taxikáři a pouliční prodavači. Také z náhodných chodců se na výzvu nikdo nepřihlásil. Stejně nebyla tu noc hlášena žádná vražda, žádná výtržnost nebo nevyjasněná rvačka, která by mohla přicházet v úvahu. Celkem vzato, mohla to být ta nejklidnější noc v dějinách městské policie. Až na to, že jeden člověk zmizel.

Psalo se o možnosti únosu gangsterskou bandou nebo cizí mocností. Žádost o výkupné se však neobjevila a na diplomatické frontě panoval tou dobou klid. Profesor také mohl být zavražděn maniakem. Pátralo se i v jeho minulosti, zda někdo neměl příčinu k pomstě. Bylo zatčeno několik řemeslných zabijáků, žádnému z nich však nic neprokázali. Sem tam se objevili svědci, kteří tvrdili, že Lindta viděli na lyžích ve Val-d´Isère nebo v letadle společnosti Swissair na lince Athény – Dakar. Pokaždé se ukázalo, že jde o omyl; z podezřelého lyžaře se vyklubal francouzský defraudant a do Dakaru letěl na zapřenou dědic jednoho významného trůnu se svou milenkou. Jakýsi novinář vyrukoval s teorií, podle níž šlo o psychickou poruchu: profesor se jednoduše rozhodl opustit rodinu a začít nový život někde v ústraní. To se zdálo docela pravděpodobné, takové případy se občas stávají.

V jednom renomovaném lékařském časopise vyšel článek silně připomínající nekrolog. Byl podepsán docentem Silesem, v poslední době nejbližším spolupracovníkem profesora Lindta. Zdůrazňoval zejména lidské vlastnosti a kladné povahové rysy nezvěstného vědce, vypočítával jeho zásluhy o moderní medicínu a velebil obětavou pedagogickou činnost. „Bylo by předčasné truchlit nad ztrátou, která, zdá se, naši vědu postihla. Dokud nebude s jistotou prokázáno, že profesor Lindt není mezi živými nebo že snad z jiných důvodů není schopen pokračovat ve své práci, musíme věřit, že neopustil naše řady a že jednoho dne znovu zasedne k svému dílu a dokončí, co tak úspěšně započal,“ končil článek docenta Silese.

Poznenáhlu se však o případu přestávalo psát a Lindt začal o noviny ztrácet zájem. Civěl sice čas od času dlouhé hodiny na potištěný papír, většinou však to byla stránka vyhrazená volným chvílím a zábavě. Pokoušel se jen tak, z hlavy a bez tužky, řešit křížovky nebo koncovky v nedělní šachové hlídce.

/4/

Byl večer. Mohutná německá doga zlehka běžela ulicí v předměstské čtvrti. Laciné novostavby tu uspěchaný architekt usadil mezi neomítnuté rodinné domky, před kterými se tísnily čtvereční decimetry zahrádek.

Čím dál Lindt běžel, tím bylo město chudší. Dřív se do těchto míst vlastně nikdy nedostal. Ze sloupů vysuté dálnice vidět mnoho nebylo a důvod k cestě sem dolů neměl. Teď si uvědomoval, jak jsou tyhle ulice jiné, jak jsou zanedbané proti čtvrtím, v nichž vyrůstal a kde se usadil, v jak ubohých podmínkách tu lidé žijí. Z psího hlediska to tak nepříjemné nebylo. Pachy přeplněných popelnic ho vábily, co chvíli z nich dokázal vydolovat něco do žaludku. Nikdy předtím by ho ani nenapadlo, s jakou chutí bude jednou polykat slupky od salámu nebo vyschlé kosti z kuřete, a že dokonce olíže i papír od svačiny pohozený u nedokončeného výkopu.

Cítil se tu v bezpečí. Málokterý pes si dovolil na něj zavrčet, jeho mohutnost mu zaručovala jednoznačnou převahu, a lidé se mu raději vyhýbali. Jen pozdě odpoledne si nějaká krátkozraká babka usmyslila, že ho dovede k rasovi, a bez úspěchu ho lákala kouskem rohlíku. Lindtovi samota vyhovovala. Doufal, že se tak snadněji dostane z města ven, kde najde snesitelnější podmínky k životu. Ale jaký život ho vlastně čeká?

K půlnoci se dostal až na okraj města. Hospody jedna po druhé pomalu zavíraly. Ulice byly pusté. Začal se ohlížet po nějakém pelechu. Prašná nedlážděná vozovka byla z jedné strany lemována šedou tovární zdí, z druhé strany omšelými chatrnými činžáky. Lindt podél nich nerozhodně klusal. Náhle se ze schůdků před jedním vchodem zdvihla rozkymácená postava.

„Hej ty… počkej na mě!“

Lindt se zastavil a rozhlédl se. Byli v ulici jedinými živými tvory, on a ten opilý chlap. Zavrčel.

„No fuj, ty psisko prašivý,“ pomalu ze sebe soukal opilec a houpavě, beze strachu se přibližoval k Lindtovi. „Jen se nevytahuj, nejseš o nic lepší. Ty a já spolu náhodou máme moc společnýho.“ Napřáhl ruku a nemotorně ho poplácal po hlavě. „Už jsem si myslel, že utečeš. Ale ty neutečeš a kousat taky nebudeš. Protože ty se mě bojíš, rozumíš? Bojíš se mě. A pudeš se mnou domů.“ Zasmál se. „Ve dvou se to líp táhne, ne? Rozumíš?“ Lindt na souhlas štěkl.

„Prd rozumíš“, řekl opilec. „Kdybys rozuměl, tak ze samýho soucitu nade mnou budeš výt. Víš, jak mi je smutno?“

Lindt ho přerušil táhlým a procítěným zavytím. „Budeš ticho, potvoro! Copak chceš, aby nás sebrali fízlové?“ Muž ho plácl po čumáku. „Vzbudíš celý město!“

Najednou se zarazil. „Po… počkej, ty mi rozumíš? Ty vážně rozumíš, co říkám?“

Lindt na souhlas štěkl, jak nejlíp uměl – jemně a tiše.

„No to mi povídejte,“ řekl opilec, „takovejhle pes a toulá se jen tak po ulicích. To snad ani není pes, ale strašidlo.“ Jako by se lekl toho, co vyslovil, muž poodstoupil a ze tří kroků si Lindta prohlížel. „Víš co? Nech mě na pokoji … Hergot, já musím bejt zlinkovanej! Žvanit se psem!“

Lindt se na něj upřeně podíval a snažil se, aby to byl vlahý, přátelský pohled. Psí pohled plný oddanosti, říkal si. Tuhle příležitost přece nesmím pustit.

Ale v očích toho druhého, se objevil strach. Hlas se mu roztřásl. „Proboha živýho, nech mě na pokoji! Seš divnej. Nech mě a jdi si po svých…“ Obrátil se k Lindtovi zády a po několika váhavých krocích se rozeběhl.

Lindt ho třemi skoky dohonil.

„Pomóc,“ zaječel muž. „Pomóóóc!“ Vyděšený obličej měl sevřený strachem, tiskl se zády k tovární zdi a horečně po ní šátral rukama.

Lindt ze sebe vydal tiché, smutné zaskučení. Lehl si na břicho a ze všech sil přátelsky vrtěl ohonem. Trvalo to snad pár vteřin, snad několik minut; ani Lindt, ani muž nevnímali čas, jen upřeně hleděli jeden druhému do očí.

Pak se muži začala vracet do tváří barva, rty se mu přestaly třást. Jako by ho vzpamatoval pocit, že on, člověk, je pánem všeho tvorstva ‒ ten podivný pes se mu plazí u nohou! „No když tak prosíš… no jo…“

Vykročili spolu. Po chvíli muž zakroutil hlavou: „Teda v životě jsem tak rychle nevystřízlivěl…“ Došli ke konci temné tovární ohrady a zahnuli mezi činžáky. Lindt svého pána obíhal, vesele vrtěl ocasem a slabounce poštěkával. Než muž znovu promluvil, ušli pěkný kus cesty.

„Ty, hele… vážně mi rozumíš?“

Lindt přištěkl.

„Ale mluvit neumíš, co?“ ověřoval si muž. „Řekni něco.“

Lindt jen procítěně zakňučel.

„A co ještě umíš? Dovedeš počítat? Kolik je dva a tři?“

Lindt pětkrát štěkl.

„A devět bez tří?“

„Šest,“ odpověděl Lindt.

To je terno, pomyslel si muž. Takovej pes. Krásnej a perfektně vycvičenej. Asi utekl odněkud z cirkusu. Zítra se podívá do novin, na inzeráty, jestli ho už nehledají. Bude za něj určitě pěkná odměna. Kdyby ho nikdo nehledal, může si ho koneckonců nechat. A vůbec, copak mu kdo dokáže, že četl noviny? Ujal se přece ubohýho vyhládlýho psa, to mu nikdo nemůže vyčítat. Po hospodách by vybral spoustu peněz. Pes, kterej umí počítat. Bůhví co ještě umí, hned zítra to s ním prozkouší. Ne, hospody ne. Něco lepšího, varieté, cirkus. Hergot, ještě s ním vydělá pěkný peníze!

„Tos mohl rovnou říct, že seš cvičenej,“ pověděl Lindtovi, když vylovil z usmoleného kabátu klíč a strkal ho do zámku.

/5/

Lindt se probudil ještě před svítáním. Ležel na holých prknech podlahy před vychládajícími kamny. Nezdvihl se, jen otáčel hlavou a nasával všechny vůně nového domova. Pach nikdy neuklízené špíny, který už znal z ulic – byla jím prosycená celá tahle část města. Poznávací vůně chudoby. Nakyslý pot ve špinavém prádle, jehož smutná hromádka se válí v rohu místnosti. Živočišné a příjemné teplo, které sálá z muže spokojeně oddechujícího pod nepovlečenou filcovou dekou. Zápach plynu ze stařičkého oprýskaného sporáku.

Muž otevřel oči. Otřásl se chladem, který vnikl pod tenkou deku, a zamžoural po místnosti. Když spatřil Lindta, nejprve mu v očích kmitl údiv, pak se rozjasnily vzpomínkou.

„Ty… ty tu seš pořád?“ Pomalu si vybavoval včerejší večer, dlouhou a klopýtavou cestu domů a podivné setkání s myslícím psem. Nepamatoval si, jak to šlo všechno přesně za sebou. Jisté však bylo, že na podlaze před kamny se povalovala obrovská německá doga. Hladová doga. „Žral bys, pejsku?“

Lindt se přiznal zdvořilým štěknutím.

„No jo. Já taky. Jenomže žrát nemáme co. Copak ty, pro psa se vždycky něco najde. I u mě,“ muž ukázal pod výlevku. „Ale já se bez peněz nenajím.“ Podíval se pozorně na Lindta. „Určitě bych za tebe dostal pěknou odměnu. To muselo stát prachů, než tě vycvičili. Rozumíš, počítáš, bůhví co umíš ještě. Myslím, že tě nevrátím. Nějakej den počkáme, než tě přestanou hledat a než uvidím, co vlastně dovedeš, a pak… Vyděláme spolu balíky! Zatím ale budem pár dní o hladu, hochu. Sakra, vždyť já vlastně nevím, jak se jmenuješ.“

Lindt. Profesor Marian Lindt. Jenomže tohle nevyštěkám, pomyslel si Lindt a smutně pozoroval svého nového pána. Bude to krušný život.

„No co, řekl muž, jako by myslel na totéž, „nějak se přes ty začátky protlučem.“ Vstal a nohou Lindtovi přistrčil papírový pytel zpod výlevky. „Něco si tam najdi,“ vzdychl, „škoda, že neumíš taky mluvit…“

V příštích dnech začali cvičit. Muž se vychloubal, že kdysi dávno pracoval u cirkusu jako stavěč, ledacos prý odkoukal. Nechtěl však od Lindta nic jiného než jednoduché počty, na které sám stačil, a chodit po zadních a tlačit přitom vozík. Jídlo a peníze sháněl, jak se dalo, dlouhé hodiny sedával s Lindtem doma, kouřil a pil pivo; nosil si ho z blízkého výčepu ve velkém hliněném hrnci. Vyprávěl o sobě, o nepodařeném životě, o ženě, co ho opustila kvůli mladšímu a hezčímu, o jiné, co kvůli mladší a hezčí opustil on, a o dalších, které nejspíš žily jen v jeho představách.

Byla to poněkud jednostranná komunikace. Lindt nemohl než souhlasně přištěkávat „ano“ nebo bručivě zavrčet „ne“; z neartikulovaného štěkání muž nedokázal nic jiného rozeznat a psí hrtan i hlasivky víc Lindtovi nedovolily. Směr hovorů se tedy pravidelně ubíral neširokou, zato klikatou stezičkou mužovy logiky a Lindt lítostivě uvažoval, zda toho člověka vůbec někdy napadne dát mu možnost vyjádření. Okázale před ním hleděl do starých novin, z kterých dostával žrát, strkal do nich čenichem, pokoušel se výmluvně obracet stránky, ale muž nereagoval.

Až jednou Lindt stál nad večerníkem. Pod mastnou skvrnou rozeznal nezřetelnou fotografii své ženy. Společenská rubrika. Paní Julie Lindtová, choť nezvěstného profesora, se zúčastnila recepce na počest 650. výročí založení Svobodné univerzity; objevila se na veřejnosti poprvé od zmizení svého manžela v doprovodu bratrance nezvěstného, pana Rudolfa Lindta. Stál nad tou zprávou dlouho. Koneckonců, Rudolf není nejhorší volba, ale…

Z přemýšlení ho vyrušil mužův hlas. „Ty snad umíš číst, Reku?“ Horší jméno si už pro něj vymyslet nemohl.

Ano, štěkl Lindt. Vytoužená věta nezazněla z mužových úst nijak vzrušeně. „Pak bys mohl i psát, ne? Ale jak to, sakra, provedem, v pracce péro neudržíš.“ Řešení bylo prosté jako všechny dětské hry. A ty byly poslední pořádnou školou, kterou Lindtův pán absolvoval. S kamarády si kdysi hrával na spiritisty. Nakreslili do kruhu na velký arch papíru písmena abecedy, do horních rohů napsali ANO a NE, dolů pak číslice. Hráči spojili prsty na převrácené sklenici a čekali, až s ní duchové začnou po kruhu pohybovat. Z písmen, na nichž se sklenice zastavila, skládali poselství z jiného světa. Muž maloval křídou na podlaze kruh písmen. Lindt celou dobu netrpělivě pobíhal kolem, vrtěl ohonem a skákal mu radostí na záda.

„No tak počkej, Reku,“ smál se pán. „To teda bude frajeřina, až si popovídáš s publikem.“ Z polínka u kamen odštípl dlouhou třísku a podal mu ji do tlamy. „Tak piš.“

Lindt začal rozhovor víc zdvořile než vynalézavě. D-O-B-R-Ý-D-E-N, ukázal.

Muž najednou úžasem nemohl promluvit. Bylo to neuvěřitelné, ten pes to dokáže. Podíval se mu upřeně do očí. Trvalo dlouho, než přiškrceně a bojácně promluvil, jako by teprve teď pochopil, že se přihodilo něco neobyčejně závažného.

„Ty počítáš. Ty rozumíš lidské řeči. Ty čteš. Ty píšeš. Seš chytrej jako člověk, a přece seš pes. To přece není jen tak!“ Rozkřikl se. „To je… to je proti přírodě! No co na mě tak čumíš! Mluv! Řekni konečně, co seš zač! Kterej ďábel tě stvořil! Tak začni, dělej sakra!“

Lindt jemně a krátce štěkl ano. Třískou ještě ukázal do rohu nad kruhem: ANO.

/6/

Onoho večera seděli se Silesem v jídelně jeho jednopatrového domu vedle pavilonu experimentální chirurgie, kterou Siles vedl. „Myslím, že jsme to už teoreticky i z hlediska dílčích pokusů zvládli, Lindte,“ řekl Siles. „Vlastně tys to zvládl. Imunologická reakce byla nejobtížnější problém. Samotná operace – to už je řezničina. Řemeslo, které ti odvede každý zdatný chirurg po dvou letech praxe. Ale ty jsi první na světě. To se cení…“

„Je to naše společná práce, ne?“ řekl Lindt. „Ostatně jak jsem se přesvědčil, z tebe je dneska už výtečný imunolog.“

„Jo, jenže každý bude stejně vědět, že hlavní díl jsi odvedl ty. Mohl bys klidně všechno provést s jiným… felčarem.“

Silesovo sebemrskačství Lindta znechucovalo. „To je sice zajímavé, ale je to nesmysl. Pojď raději mluvit o tom, co dál. Se psy jsme už hotoví, nic nového na nich nemůžeme dokázat. Mám dojem, že přišel čas na klinický experiment. Lidský mozek a lidské tělo. To znamená požádat o povolení.“

„Jenomže to nám nikdo nedá,“ řekl Siles, když naléval kávu. „Vždyť víš, co by to znamenalo! Představ si jen, jak budou vyvádět církve. A veřejné mínění, ta podivuhodná instituce, ve které má největší slovo ten, kdo má nejpronikavější hlas. Už je vidím, všechny ty svíčkové báby a ubrečené humanisty, jak drápou dopisy do novin. Protestujeme proti zvěrským pokusům!“

„Z těch strach mít nemusíme. Těm odjakživa víc záleží na zvířatech než na lidech. Myslím, Silesi, že přišel čas jít se vším ven. Publikovat výsledky a připravit půdu pro nezbytnou poslední fázi – experiment s člověkem.“

„Nezapomeň, Lindte, že jeden člověk nám nestačí… A nesmí být nemocný.“ „Toho se obávám nejvíc. V představách nezasvěceného je transplantace mozku nutně spojena s obrovským rizikem. V tomhle budeme těžko někoho přesvědčovat… Snad abychom to, jako za starých časů, nabídli odsouzeným k smrti.“

Silesovi náhle blesklo v očích. „Lindte, my ale máme dva lidi k pokusům. Dva, kteří by riziko určitě podstoupili, protože vědí, jak je nepatrné. Chápeš?“

Lindt vytřeštil oči. „Dva dobrovolníky?“

„Tebe a mě přece. Nebo ty bys to neudělal? V zájmu vědy?“

„Pro vědu všechno, ale kdo by potom operoval, zatímco my dva bychom si měnili mozky?“ Lindt se rozesmál. „Operovat bys musel ty, Silesi, všechno teď záleží na tobě. Takže zbývá, abys mi našel partnera!“

Když na ten rozhovor později vzpomínal, uvědomil si, že Siles po večeři většinou už mlčel, jen přitakával a vytrvale kouřil, vypadal, jako by byl duchem kdesi daleko. Lindt se proto rozloučil dřív než obvykle a vyšel z jídelny. Víc si nepamatoval. Probral se pod prudkým světlem lamp. Co se stalo, rozpomínal se, nehoda? Jak jsem se octl na operačním sále a co tady dělá Siles?

Siles stál nad ním a pleskal ho po tváři. „To je dost, že ses probral.“

Lind se chtěl pohnout. Nešlo to. Aha, ještě je přikurtovaný ke stolu. A kde je někdo další z personálu nemocnice, kde jsou sestry, anesteziolog? „Co se vlastně se mnou stalo?“ zeptal se. Místo slov vydal jen dlouhý neartikulovaný zvuk, podobný zaskučení. Zkusil to znovu, ale jazyk ani hlasivky ho neposlouchaly. Ochrnul jsem, úplně jsem ochrnul, napadlo ho, hlasivky, lícní svaly, ruce, nohy, všechno.

Siles se nad něj znovu nahnul, v ruce držel kulaté zrcátko. „Podívej se,“ řekl. Ze zrcadla na Lindta polekanýma očima zírala černobílá hlava obrovské německé dogy. Siles odložil zrcadlo. „Musel jsem to udělat. Pochop Lindte, nemohl jsem jinak. Věda se nesmí zastavit před ničím, má-li jít kupředu. Ostatně, vždyť já tě nezabil. Nejsi přece mrtvý, žiješ v jiné podobě. Tvůj mozek žije! Za pár dní si zvykneš. Najdeme cestu, jak se domluvit a pracovat společně dál.“

„Buď k sobě upřímný, Lindte,“ pokračoval Siles. „Kdybys byl chirurg, udělal bys totéž. Musel bys to udělat, je to zákon vědy! Jenomže – se skalpelem zacházím já. Mohls to taky zkusit, jsi šikovný, bylo by to chtělo jenom trochu cviku. Dřív nebo později tě to muselo napadnout taky. Já byl prostě jen rychlejší…“

Siles mluvil ještě dlouho. Lindt ty jeho řeči o posvátnosti a nezadržitelnosti pokroku neposlouchal. Díval se smutnýma psíma očima do pohaslého věnce světel nad operačním stolem. Pokoušel se přemýšlet. Je z něho pes s lidským mozkem. Ejhle, první úspěšná transplantace mozku v dějinách vědy! Takhle si svůj podíl ani ve snu nepředstavoval…

Siles s ním zatřásl. „No tak, Lindte, musíš teď do kotce. Budu o tebe sám pečovat, abys měl co největší pohodlí. Zůstaneš tady jen pár dní, než si zvykneš na nové podmínky. Pak si tě vezmu k sobě, nebude to nic divného, když si starý mládenec pořídí psa… Věřím, že nebudeš dělat hlouposti, jsi inteligentní člověk… vidíš, jak tě pořád beru… My dva spolu ještě něco dokážem, ne?“

Lindt zavrčel a chňapl mu po ruce. A tak se octl v kleci, z níž se mu později podařilo uprchnout.

/7/

Muž se matně pamatoval na rozruch, který v městě nastal okolo zmizení slavného vědce. Neminul tenkrát večer, aby se po hospodách nebo na ulicích neobjevila policejní hlídka, pozorně prohlíželi doklady a sebrali každého, komu něco jen trochu nehrálo. Takhle to tady bylo. Panebože, Rek není pes, ale pan profesor. Takový jemný pán a teď spí na špinavé podlaze před kamny. A žere zbytky z novin.

„Re… pane profesore, já jsem nějakej Maas,“ řekl v rozpacích, můžete se na mě spolehnout. Neměli bysme jít na policii, aby toho Silese zavřeli?“ Lindt ukázal do rohu: NE.

O policii nestál, policie mu neumožní dosáhnout takové satisfakce, jakou on si připravil. A zároveň nechtěl, aby jeho žena a děti trnuly hrůzou při představě, že z jejich manžela a otce se stal pes.

„Když myslíte, že ne, tak teda ne,“ souhlasil muž. Lindt se znovu rozběhl kolem kruhu. Svůj plán měl perfektně promyšlený. „Uděláme smlouvu, pane Maas. Vy mi pomůžete odplatit Silesovi a já vám pak vydělám peníze. Budu rozhodně nejlíp placený cvičený pes na světě. A vy nejlépe placený drezér.“

Muž souhlasil. Jako mnoho lidí bez škol pociťoval posvátnou úctu ke každému, kdo nosil vysokoškolský titul. A Lindt rozhodně, i když byl pes, vzdělání měl.

Žili trochu podivně. Maas uctivě vykal svému psovi a oslovoval ho pane profesore. Snažil se vyměnit si s ním postel za místo před kamny a z jídla pro něj vybírat ty nejlepší kousky. Lindtovi dalo obrovskou práci, než ho přesvědčil, že jako psovi je mu zcela jedno, kde spí, a že není o nic náročnější než jiné německé dogy.

Chtěl jen, aby ho přebarvil úplně na černo. Po několika pokusech se to podařilo. Začali potom ve dvou chodit více ven. Budili spíše dojem slepce, kterého vodí jeho pes, než pána a jeho oddaného zvířete. Maas se zcela přizpůsobil Lindtovým přáním a šel vždycky tam, kam ho táhlo vodítko. Přes den trénovali nová a efektní čísla. Lindta to docela zajímalo, vymýšlel triky s překvapivými pointami, které by zabraly na každé publikum. Ladil program, aby byl krátký, nabitý a dynamický, přemýšlel o hudbě, o kostýmu, který si Maas pořídí, a o pěkně zdobeném obojku pro sebe.

/8/

Docent Siles zvedl telefon. „Ano, u aparátu,“ řekl. Pak s sebou cukl. „Cože? Ne, nechci koupit žádného psa. Pokusných zvířat mám dost, a kromě toho kupuju výhradně u solidní firmy, ne jen tak…“

Hlas v telefonu ho přerušil. „Mám pro vás psa, kterého určitě budete chtít vidět. Je to doga, německá doga. Velice krásnej kus, pane… A náramně inteligentní zvíře.“

Siles usilovně přemýšlel. Taková náhoda snad není možná. Tohle není handlíř, který se dozvěděl, že Siles občas koupí pod rukou nějakého psa k pokusům. Čas, musím získat čas, říkal si.

„No dobrá, a kdybych ho chtěl – kolik chcete?“

„Lacino, pane docente, lacino. A čím dříve byste přišel, tím by byl lacinější,“ řekl hlas.

„Já ještě vlastně nevím, jestli mám zájem“ odpověděl Siles. Pak zkusil zaútočit. „Zavolejte jinam, copak neznáte jiného doktora, který potřebuje laboratorní zvířata? Řekl bych, že se v tomhle obchodě vyznáte. Nebo máte nějaký důvod, proč voláte zrovna mě?

„Mám“, odpověděl hlas. „Chce vás totiž ten pes. Tedy – chce k vám. A když vy nebudete chtít, budu s ním muset na policii.“

„To je ale vyděračství,“ vydechl Siles. „Co přesně chcete?“

„Abyste se na něj dnes večer přišel podívat. Udal místo, výčep na okraji města, a bez rozloučení zavěsil.

U rohového stolu našel Siles jediného člověka. Vypadal spíš na nuzáka než na profesionálního vyděrače. Domluvili se rychle a vyšli ven. Siles si stačil všimnout, že toho chlapa nikdo ve výčepu neznal. Dobré znamení. V kapse sevřel rukojeť pistole. Jen co budou na příhodném místě, poradí si s ním. Nevypadá, že by byl příliš mazaný.

Míjeli nouzové baráky, v oknech už byla tma. Tady se chodí brzy spát a vstává se časně.

„Ještě pár kroků, co je ta ohrada,“ ukázal chlap. „Napravo, jak svítí světlo.“

Siles se otočil za jeho rukou. V hlavě mu zajiskřilo, před očima se mu rozběhla červená kola.

Muž zastrčil olověnou trubku do rukávu a ohmatal Silesův zátylek. „Pěkně sedla,“ pochválil se.

Prostrčil bezvládné tělo mezerou po vylomených prknech a odtáhl je za ohradu přes malý dvorek do staré dřevěné garáže. Pečlivě přibouchl plechové kryty větracích okýnek a dvoukřídlá vrata. Rozsvítil slabou žárovku u stropu. V koutě se klidně rozvalovala veliká černá německá doga. Její matnou srst bylo sotva vidět, jen oči svítily do šera. Muž přitáhl Silese doprostřed garáže, prohlédl mu kapsy a všechno, co našel, i s malou pistolí, hodil do odpadové jímky. Pak ho poplácal po tvářích; hlava se bezvládně převalila na druhou stranu. „Tak to bysme měli, pane profesore,“ řekl. „Teď jen počkáme, až se vzbudí.“

/9/

Silese bolela hlava. Pomalu a namáhavě se nadzvedl na loktech. Bolest mu páteří vystřelila do celého těla. Ležel na betonové, naftou páchnoucí podlaze. Nad sebou viděl v šerém světle siluetu muže. Rozpomínal se. To je ten chlap, s kterým dnes jednal kvůli Lindtovi, určitě to bylo kvůli Lindtovi.

„Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se. „To vy?“

„Jo.“

„A… proč? Co jsem vám udělal?“

„Mně nic.“ Muž se obrátil do kouta, Siles se tam podíval taky.

Ve tmě se černala silueta obrovského psa, který se pomalu zdvihl a přešel do středu garáže. Byl úplně černý. Že by to přece jen byl obyčejný handlíř? Lindt má tělo poseté bílými skvrnami. Siles se na loktech vzepřel.

„Takové velké psy já opravdu nepotřebuju.“

„Počkám venku, pane profesore,“ řekl muž a díval se na psa. „Kdyby něco, víte jak mě zavolat. A vy se zbytečně nešacujte, člověče. To vaše nádobíčko jsem dávno zahodil.“

Tak přece Lindt.

Vrata hlasitě zaskřípěla. Zaklapla závora.

Siles se s obtížemi postavil na nohy. Kymácel se trochu, v hlavě mu šumělo a svět kolem se točil. „Lindte,“ řekl pomalu, „konečně se zase vidíme. Trochu jsem se toho bál.“

Psovi se vydralo z hrdla hluboké, temné zavrčení. „Chcete něco, pane profesore?“ Ozvalo se zvenčí. Siles se rozběhl ke dveřím. „Haló, nesmíte mě tu tak nechat! Okamžitě otevřete! Nebo zavolám policii!“

Ticho. Jen pes zhluboka zavrčel.

Siles zoufale bušil do vrat. „Člověče, neblázněte. Nemůžete mě tu s tou potvorou nechat. Vždyť mě zabije! Musíte mě přece bránit, nesmíte nechat člověka napospas psovi! Nic jsem mu neudělal. Vždyť jsem mu pomohl, ano, pomohl jsem mu! Byl to obyčejný pes, zvíře, a já mu dal lidský mozek. Žádný pes na světě nedostal takový dar! Tak udělejte něco, než mě rozsápe!“

„Já se do toho nemíchám, pane Siles,“ ozval se muž venku. Pan profesor mě prosil, abych vás přivedl, tak jsem to udělal. S ním se znám dýl než s váma. A jestli jste ublížil panu profesorovi nebo pomoh tomu psovi, to musíte vědět vy sám. A řek bych, že hlavně on to musí vědět.“

„Budu křičet! Zavolám lidi!! Pomóóóc!!!“

„Křičet můžete, jak chcete. Tady vás nikdo neuslyší. A kdo vás zaslechne, ten se s hledáním nepřetrhne.“

Stáli proti sobě, člověk a pes. Siles, opírající se o dřevěná, olejem napuštěná vrata garáže, a proti němu Lindt, statný, pružný, s mohutným hrudníkem a obrovskou tlamou, ve které svítily veliké zuby.

Siles pomalu klesl na kolena. Uštvaně se díval Lindtovi do očí. Byl to pohled člověka, který ví, že jeho život je ohrožen, ale který je ochoten využít každé možnosti, aby si ho zachránil byť v té nejponíženější podobě.

Pragmatik do poslední chvíle, pomyslel si Lindt a znovu zavrčel. Tentokrát to zaznělo jako výhružné znamení.

Siles zvedl ruce před obličej. „Ne, Lindte, to nesmíš. Nemůžeš mě jen tak zabít, já tě taky nezabil! Udělal jsem to pro lidstvo, chápeš, Lindte, pro lidi, pro tebe, pro tvoje děti… Lindte, poruč tomu člověku, ať mě odtud okamžitě odvede. Půjdeš se mnou, ke mně domů, už nebudeš v kleci, pamatuješ se přece, jak jsem ti říkal, že budeš žít se mnou, budeme pracovat dál, tys byl vždycky lepší, já bych to bez tebe nebyl dokázal. Transplantace lidského mozku, nejtěžší úkol, jaký si lékař může dát! Mně to pořád ještě připadá jako sen, Lindte, ale ty tu jsi, žiješ, existuješ, myslíš. Dokážeš se domluvit s lidmi, Lindte, to je přece vítězství. Povedlo se nám to, chápeš!“ Klečel s rozpřaženýma rukama, oči měl široce rozevřené. Vypadal prorocky, jakoby všemu, co říkal, věřil. Možná, že tomu skutečně věřil.

Lindt se pozorně díval na Silesův krk. Sledoval napjaté šlachy, pulsující tepny. Zavrčel a skočil. Bylo to poprvé, co zaťal zuby do živého masa. Do lidského masa.

Siles vykřikl, zoufale, zbytečně, a zazmítal se v křečích. Lindt cítil praskot kostí pod zuby. Dychtivě chlemtal krev, sladkou a teplou. Pak se unavil, jemně, potichu zaštěkl.

Vrata se otevřela, Maas vstoupil dovnitř. Hrůzou se roztřásl, když spatřil rozsápané tělo, a zavřel oči. „Pa-pane profesore,“ zajíkal se, „to přece není možný! Já tomu nevěřím, já nic nevidím! Musíme pryč, musíme proboha pryč!“ Otevřel bojácně oči a podíval se na Lindta, který si klidně olizoval z kožichu krev. Pak na něj poprvé od té doby, co poznal jeho příběh, zařval: „Tak pudem, sakra, já to tu už nevydržím!“ Vyběhl rychle z vrat a utíkal směrem k ohradě.

Lindt nehnutě stál a vrčel. Nedalo se poznat, jestli výhružně nebo vítězně.

/10/

Teď, když byla záležitost se Silesem vyřízena, Lindtovy dny se najednou prodloužily. Začal se cítit nesvůj. Dokud svou pomstu připravoval, zdálo se mu, že jeho existence má svůj smysl. Těšil se na to jako na vysvobození: všechno se změní, minulost ho přestane trápit, bude z něho obyčejný pes. Ale po Silesově smrti se v něm rozhostilo jen prázdno, toužebně očekávaná úleva nepřicházela. Namísto ní přišly dny vyplněné tréninkem pro cirkusovou manéž, najednou tak nudným a nesmyslným.

Nějaký čas ho ještě zajímaly noviny. O hrůzném nálezu v opuštěné garáži psaly přirozeně všechny. Aféra se držela na prvních stranách celých deset dní. Novináři se předháněli v dohadech a teoriích. Takřka všichni spojovali Silesovu smrt se zmizením jeho přítele a spolupracovníka profesora Lindta před pěti měsíci. Nejrozšířenější byl názor, že jde o rozsáhlou akci cizí mocnosti, aféra dokonce vedla k suspendování několika vedoucích pracovníků rozvědky. Došlo také k diplomatickým zápletkám, naštěstí bez vážných mezinárodně politických následků.

Za zcela nevysvětlitelné se v této souvislosti považovalo, že docent Siles byl patrně rozsápán obrovským zvířetem, někteří hádali na rozzuřeného vlka nebo dokonce na celou smečku. Jak vlky agenti cizí mocnosti dopravili nepozorovaně do města a z města zase ven, zůstávalo záhadou. Po deseti dnech aféra z tisku zmizela. Postarala se o to, jak prozradil jeden opoziční deník sama policie, protože si s trapným případem nevěděla rady.

Ale ještě předtím si Lindt v novinách přečetl, že jeho žena Julie zažádala, aby byl úředně prohlášen za mrtvého. Ve společenské rubrice našel její jméno znovu vedle jména bratrance Rudolfa. Maas zatím žil horečnými přípravami. Z nuzného zařízení bytu prodal, co se dalo. Sháněl solidně vyhlížející šaty, v nichž by se mohl ucházet o první angažmá. Věřil, že bohatství je lék na všechno, až zbohatne, zapomene na to, co musel vidět v garáži.

Lindt však byl den ze dne zasmušilejší. Pokud necvičili, nehýbal se z místa, ochable ležel před teplými kamny. Díval se široce otevřenýma očima do holé zdi, mlčel, hůlku téměř nebral do tlamy. Představoval si manéže a varietní pódia obklopená davem hlučících, nesnesitelných a šťastných lidí. Nepatří vlastně nikam – psi se ho bojí, jakoby instinktivně cítí, že s ním něco není v pořádku, a lidé? – Co s nimi má společného? Mozek, o kterém nemají tušení. Mozek, který všechno komplikuje.

Jen jedno ho dokázalo vzrušit. Vzpomínka na hroznou noc, na znetvořeného Silese. Strach v jeho očích, dlouhé vteřiny pocitu síly. A chuť sladké, teplé lidské krve. Věděl, že je to zrůdné, ale nedokázal se tomu vzepřít.

Maas byl stále netrpělivější. Blížil se den, kdy se měli jít představit do artistické agentury. Apatický pes, ležící ustavičně s hlavou na předních tlapách, ho znepokojoval víc a víc. „Pane profesore, já vám rozumím,“ říkal mu často. „Vás to vůbec nezajímá, ani nemůže zajímat. Ale když vydržíme rok dva, víte, co vyděláme? Naše číslo bude k nezaplacení. A pak odjedeme někam, kde nás nikdo nezná a kde nikoho nebudeme znát my. Koupíme si velký dům u moře a do smrti nebudeme nic dělat, jen ležet na zahradě a koukat na nebe.“

Pes nereagoval. Díval se na něho prázdnýma očima. Hergot, pomyslel si Maas, že by ten jeho profesorskej mozek, kterým ho obdařil doktor Siles, přestával fungovat?

Lindt se musel přemáhat, aby ustavičně nepozoroval nepatrný hrbolek na mužově krku. Krční tepna. Ne, pro mě neplatí žádné zákony, ani lidské, ani zvířecí, jsou-li vůbec nějaké. Morálka?! Jak je to k smíchu. Tohle přece ze mě udělal člověk. A sám rozhodnu, jak s člověkem naložím já… Jednou večer, když muž odpočíval s rukama volně svěšenýma a s košilí pod krkem rozepnutou, skočil.

/11/

Šnůra aut před ní zářila koncovými světly. Projet střed města je hrůza, ulice jsou každý den nacpanější. Julie Lindtová nervózně přešlápla z brzdy na plyn, motor se naprázdno přetočil. Ještě si s autem pořádně nerozuměla, řidičský průkaz měla sotva pár týdnů. Stejně ho brzy nebude potřebovat. Věděla, že řídí špatně. Řídila nerada, jen z nutnosti, stroje považovala za záležitost mužů. Až se vdá, za volant si už nesedne. Čekání se protahovalo. Asi nějaká nehoda, pomyslila si.

Zvedla večerník, který ležel na sedadle vedle ní. Koupila ho cestou do advokátní kanceláře, aby si zkrátila čekání, ale ani se do něho nepodívala, tak rychle ji doktor Richter přijal.

NOVÁ OBĚŤ VLKODLAKOVA, křičel obrovský titulek na první stránce. Další oběť příšery řádící v našem městě. Bezmocná policie. Neznámý šílenec nebo zdivočelá šelma? Jak dlouho ještě?! Pochopitelně, opět nechybělo jejich jméno. Všichni je spojovali se sérií bestiálních vražd, které začaly zmizením jejího muže a potom vraždou docenta Silese. Našel se dokonce pisálek, který idiotsky vydedukoval, že profesor Lindt zešílel a má ve všem prsty. Ochočil si prý smečku vlků a vycvičil je k vraždění. Bůhví, jestli se přepadů neúčastní sám. Od docenta Silese pravděpodobně vyžadoval spolupráci, a protože odmítl, stal se jeho první obětí. Hlupáci, vzdychla Julie Lindtová, jak dlouho nás ještě budou těmi povídačkami trápit.

Novou, už čtvrtou obětí byla dvaadvacetiletá prodavačka, vracela se domů opuštěným parkem z večírku u přátel. Rozsápána byla zase pozdě v noci, daleko od lidí, kde nikdo nemohl zaslechnout její křik. Ne, pomyslela si Julie Lindtová, takhle si nepočíná zvíře. Za tím je lidský mozek, člověk. Vrah. Konečně se ulice uvolnila. Julie najela do zelené vlny. Prokličkovala obchodní čtvrtí a dostala se ven, na okružní pás k předměstí. Za sedm minut byla doma. Zatroubila před vjezdem. Chvíli bude muset počkat, než někdo přijde otevřít.

Podél plotu běžela mohutná německá doga. Urostlý, trochu unavený kus. Majitel by se mu měl víc věnovat.

Když přebíhal před vozem, pes se na Julii podíval. Zdálo se jí, že už ho někde viděla, ale nedovedla si vybavit, kde.

Vyšlo v Experiment pro třetí planetu, Mladá Fronta, Praha 1976.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!