Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Archiv autorky

Cestování v důchodu bez konzumu, na dlouho a daleko

Bylo jí přes osmdesát a moc dobře se jí nechodilo, sama ale řídila své malé obytné auto, nakupovat jezdila na skládacím elektrokole a na Peloponésu trávila celou zimu.

Ujela sem z Mnichova na sedm měsíců. „V létě jsem doma, to je u nás krásně,“ upřesnila tahle ne zcela všední důchodkyně. Pak se na zpola plném parkovišti mezi přístavem a tavernami na nábřeží objevila jiná zvláštní postava. Bělovlasý pán v pantoflích a froté županu (pod ním jen slipy) šel do tříděného odpadu vyhodit prázdnou láhev od vína. Němka a Belgičan.

„Důchodcům s penzí v eurech, těm se to cestuje,“ pomyslí si našinec. Ale my jsme zde také byli obytným autem a český důchod nás dvou nepřesáhne dohromady šestnáct tisíc. Je sice pravda, že před šesti lety jsme si nejmenší obytné auto, které je na českém trhu k dostání, pořídili z nečekaného dědictví po tetě, ale před tím jsme dvacet let křižovali Evropu s upravenou Avií Furgonem. Na delší cesty jsme se vydávali jako praví baťůžkáři s pěkně utaženým rozpočtem. USA a Kanadu projezdili starým Chevroletem Chevy Van z roku 1975 a loňskou zimu zkusili Austrálii landroverem od kamaráda (kamarádovi bude šedesát a autu bylo dvacet sedm). U všech, které na cestách potkáváme, je to o prioritách.

Jurgenovi bylo šedesát. Prodal dům, nezbytné věci má v malé garsonce. Spolu s manželkou tráví sedm osm měsíců v roce v obytném autě cestou po Evropě a přivydělává si tím, co mu přinesou jeho webové stránky o cestování, na kterých má návštěvnost tři čtyři tisíce čtenářů týdně.

Co nás takový životní styl stojí? Už jsem pomalu zapomněla, jak chutná svatomartinská husa.

Ernesto, bývalý umělecký truhlář a restaurátor, se i se svým starým, velkým a hodně atypickým obytným autem usadil na Sardinii, a dokonce si změnil německé občanství na italské. Manželka se s ním rozvedla. Hanse a jeho sympatické staré paní jsme si v sardinském přístavu Alghero všimli hlavně díky jejich hodně používané westfalii (což je téměř ikonické malé obytné auto hippies) a mapě, kterou měla na sobě namalovanou. V letech 2012 a 2014 podnikli cesty dlouhé přes třicet tisíc kilometrů, které vedly různými trasami z Evropy na východ až do Vladivostoku a zpět. Byl duben 2016 a oni vyráželi na podobnou cestu potřetí. Můj 72letý manžel zůstal překvapeně stát, Hansovi bylo 84 let!

Na volné noze

My začínali cestovat jako novináři na volné noze píšící o cestování. Bratr nám dal na pohyb po Česku svou starou škodovku. Pokud jsme byli doma, bydleli jsme na vesnici v domku u maminky. Sousedé přesto počítali: „Když jedu na dovolenou k moři, dám za dva týdny patnáct dvacet tisíc. Oni byli v Řecku přes dva měsíce. Kde na to berou?“ Časem ale pochopili, že oběd v restauraci je v našem případě věc neznámá a že za nocleh pod širákem se neplatí nic. Když mi bylo sedmapadesát, poprvé jsme podnikli tříměsíční cestu na nafukovacích mořských kajacích podél různých řeckých ostrovů a doslova si hráli na Robinsony na opuštěných plážích. Jednou jsme otrhali všechny fíkovníky široko daleko, protože byl tři dny silný vítr, my nemohli pokračovat a jídlo došlo.

Na tento typ života člověk potřebuje slušné zdraví. Nebo alespoň trochu zdraví.

Tento text začínám psát na pláži na východě Peloponésu. Dívá se na původem byzantské město Monemvasia, kterému se díky poloze někdy přezdívá peloponéský Gibraltar. K večeři jsme měli smažené vepřové kotlety (byly holandské a kilo stálo 4,29 eura) a na zítra ráno vařím polévku z kuřecí čtvrtky původem z Itálie (kilo za 2,29). Už několik let neplatí, že v cizině je plošně dráž, jen to pivo v hospůdkách je třeba vynechat a pořádně se v krámech dívat po cenách a nakupovat podle nich, a ne podle seznamu. Tak jsme například v Norsku jedli dva měsíce kromě nalovených tresek jen ledový salát (kus za 29 našich korun) a nešetřili máslem, které bylo levnější než u nás.

Přiznám ale, že na tomhle typu důchodu jsme pracovali od roku 1990, kdy jsme odešli na volnou nohu a začali psát a fotit. Uznávám, že na tento typ života, na život tuláka, poutníka a cestovatele člověk potřebuje slušné zdraví. Nebo alespoň trochu zdraví – manžel má nemocnou páteř a já mám mnoho let astma. Ale jde to. Mnoho věcí máme s těmi, které potkáváme ve světě, společné. Mnoho z nás z různých důvodů nemá děti. Někteří musí zajistit komunikaci s ještě staršími rodiči a být schopni se v případě potřeby nějak vrátit. Je nutno vyřešit i takové obyčejné věci, jako co s poštou, když člověk není doma. Kdo dohlédne na byt či dům. Co udělat se zahradou, když se nebude v létě sekat. Spočítat si nutné léky na dlouhý pobyt v cizině. Vyřešit zdravotní pojištění, protože většina pojišťoven člověka pojistí jen na tři měsíce a je-li vám přes 70, může být pojištění pěkně drahé. A může se stát, že nestihnete přijet na pohřeb kamaráda z dětství.

Ale přesto jedete, protože zkrátka máte to toulání v sobě. A tak jsme teď v Řecku. Před Vánocemi jsme přejeli trajektem na Krétu. Z čeho byl letos vánoční stromeček? V Austrálii jsme měli jen malý látkový, který nám ušila před cestou sousedka. Na Sardinii to byla větvička cypřiše. Před třemi lety na Novém Zélandu nebyl stromeček žádný, kolem stály vysoké borovice a v jejich koruně zářily místo ozdob hvězdy. Letos jsme si mohli ověsit nejbližší olivu pár kouličkami, které vozíme s sebou.

Opuštěné sady

Staré olivovníky jsou úžasné. Mnohokrát jsme v olivových sadech stanovali. Olivy nikdo neoplocuje, v nich se nedá nic ukrást, sníst či alespoň otrhat, i když Gerald Durrel ve své knize o Korfu básní o tom, jak lahodné bylo jíst olivy zralé tak, že mu jejich šťáva stékala po prstech. Samozřejmě jsem ho několikrát zkusila napodobit. I ty nejzralejší olivy účinkovaly na mou ústní sliznici podobně jako zubařské anestetikum a pusa se mi stáhla tak, že jsem se místo mluvení kousla do jazyka. Aby se tato trpká chuť odstranila, musí se olivy louhovat v mořské vodě. Na to, v čem se louhují průmyslově zpracovávané zelené španělské olivy, raději nemyslím a nekupuji je. Nejlepší jsou ty řecké ze sudu u babky v krámku v zapadlé vesnici, když se na nich už usazuje plíseň. Prohlídnout si lisovnu a podívat se, jak se olivy dnes setřepávají speciálními třepajícími se „hrabičkami“, to je jedna z mnoha věcí, kvůli kterým stojí za to cestovat, i když je člověk hodně za svým zenitem.

Díky za opuštěné citroníky v neudržovaných sadech. Jejich dlouhé trny při nepozorném trhání sice člověka pěkně popíchají, ale o suvenýry a dárky pro kamarádky mám postaráno. Zaručeně ekologická chemicky neošetřená kůra. Pro pečící kamarádky ji suším nastrouhanou, pro ty ostatní nakrájím na kousky – do svíčkové, do svařeného vína, do pečiva jako kandovanou. Nedávno jsme dostali asi tři kila citronů. Po ránu nám zaklepal chlápek na okno, v ruce dvě igelitky: „Vítejte v naší krásné zemi,“ řekl doslova a dal nám citrony a mandarinky. Z pomerančů, trochy třtinového cukru a trošky agaru si dělám zavařeninu na palačinky. Pomeranče jsou v době sklizně všude, válí se po zemi, na silnici, o ty spadlé se nikdo nestará. Když zralý pomeranč sám od sebe spadne, je to voňavý cukr bez chyby, a po příjezdu domů trvá dlouho, než zase zachutná ten kupovaný. A po návratu z tropů trvá ještě déle, než zapomenete na chuť a vůni jednoho z mnoha druhů přirozeně vyzrálých banánů, které se válí v hromadách po zemi na trzích Indonésie.

Na sopky už nelezu

Co nás takový životní styl stojí? Už jsem pomalu zapomněla, jak chutná svatomartinská husa. Jen vzdáleně si vybavuji chuť velikonočního mazance a vánoční kapr je vzpomínka na mládí, při které se zamží oči. Ale stejně zase pojedeme: na léto prostě někam, aby bylo o čem psát a co fotit, a na zimu za teplem, abych ulevila svému astmatu. Už tolik nelezu na sopky a nehledám vesnice, kde “ještě neviděli bílého turistu”. Víc pozoruji co je v které zemi typického, poživatelného a neskaženého. Mezitím těch pár starých jabloní na naší zahrádce ať daruje své plody kosákům, vždyť oni taky mají hlad. Když se na jaře vracíme, odměňují se nám svým zpěvem.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!