Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Archiv

Silné mládeži, opoře vlasti

Možná vám slova z titulku zavánějí patosem, dle dnešních měřítek až přehnaným, nostalgií, staromilstvím i senilitou – zkrátka děda se zase jednou rozparádil. Nehádám se, nepřu se, rozumím. O malé strpení ale prosím. Zvu vás do Jizerských hor, na silnici zvanou českobrodská z Běchovic na pražskou Ohradu a na hladinu Vltavy. Byl jsem tam mnohokrát, poznal pamětníky i současníky a právě tam nabyl přesvědčení, že nápis na štítu pro vítěze veslařských primátorek je navýsost aktuální dodnes.

Aljaška – Huascarán – Bedřichov

Zeměpisná zkratka je napohled nesrozumitelná, leč snadno vysvětlitelná. Původně měla jet výprava československých horolezců na Mount McKinley na Aljašce (6194 m), nejvyšší kopec Severní Ameriky ‒ to bylo koncem veselých šedesátých let. Po osmašedesátém přituhlo, do USA ne, proto na Huascarán (6768 m), nejvyšší horu v Peru. Všechny tam 31. ledna 1970 pohřbila lavina ledu a kamení. „Hora se otřásla a tisíce tun žuly se daly do pohybu. Cokoliv stálo v cestě, bylo strženo s sebou a ještě zvětšilo hmotu valící se do údolí Rio Santa. Vzdálenost 28 kilometrů a výškový rozdíl 4 tisíce metrů zdolala lavina za pouhé 4 minuty. V té krátké chvíli zanikla vesnice Raurahirca, zmizelo město Yungay. Ve chvíli ještě kratší, neboť byl blíže ohnisku zkázy, zmizel i tábor československých horolezců, zasažený v údolí Llanganuco vedlejší lavinou. Pak už bylo všude jen ticho. Zahynulo 14 mužů, kteří nám byli blízcí, synů, manželů, kamarádů,“ popsal událost šéf libereckých horolezců Vladimír Procházka.

Kamarádi horolezci a lyžaři nazvali svůj lyžařský závod Jizerskými horami od 4. ročníku Memoriál Expedice Peru.

Galerie (7)

Původně to měl být kontrolní závod pravdy pro nominaci na lyžařský běh krkonošské sedmdesátky. Karel Trousílek, nekorunovaný duchovní otec Jizerské padesátky, člen horolezeckého oddílu, ředitel pěti ročníků závodu a potom ještě stálý účastník, vzpomínal, že u kolébky závodu stála hádka o to, kdo krkonošskou sedmdesátku pojede. „Hádanice neměly konce, a tak jsem coby vedoucí cvičitel připravil závod na 50 kilometrů jako trénink, po kterém bude každý vědět, kam patří. (…) Trať připravil Gustav Ginzel, kvůli počasí ji vedl přes bažiny, po kterých předtím nikdo nikdy nejel, a vyšlapal stopy vlastními sjezdovkami. Jako později tradičně, tak i tehdy před závodem pršelo a start byl ohrožen, ale v sobotu přimrzlo a nakonec to i hrozně rychle jelo. Lidé, kteří se závodu zúčastnili, byli tak okouzlení, že se v neděli vydali po své vlastní stopě, aby si tu krásu ještě jednou vychutnali. (…) Závodníkům, kteří zaplatili 5 Kčs startovného, stačily dvě tatranky a čaj. Za zbytek se koupila kronika a krepový papír a ještě zbylo 31,80 koruny.“

Z Bedřichova od Horolezecké chaty se běželo s lyžemi v rukou až k Šámalově chatě na Nové louce, teprve odtud se mohli vydat dál během v klasické stopě. Sněhu 15 centimetrů starého, pouhých 5 cm nového – nic moc, ale přeci jen sněhu.

Na startu bylo tenkrát v sobotu 20. ledna 1968 přesně 52 závodníků. Pořadatelé z horolezeckého oddílu Lokomotivy Liberec se v cíli závodu, který se běžel na firnu a třech centimetrech nového sněhu za slunečného počasí, nedočkali v cíli pouhých šesti účastníků. Vyhrál lyžař a také horolezec Josef Driml za 3 hodiny a 39 minut. Z těch, kdo se o dva roky později vydali pod Huascarán, dojel v absolutním pořadí Zdeněk Novotný sedmý, Milan Náhlovský devátý a Jiří Jech na 24. místě.

Kilometry a ročníky ubíhaly

Je to až neuvěřitelně pestrý film vzpomínek a zážitků …

Pro všechny lyžaře startující ve 2. ročníku (bylo jich 126) uvařil pivovar ve Vratislavicích speciální nízkokalorické pivo, za láhev platil pořadatel 80 haléřů, poprvé se ohřívaly párky, tradiční občerstvení závodníků. Třetí ročník dal vzniknout detektivce, zda na trati byly i ženy, přesto, že v žádných výsledcích se nikdy neobjevily. Amatérský film Karla Trosta, horolezce, zachytil nad veškeré pochybnosti, že s číslem 162 projela cílem Ivana Červenková, provdaná Vojtěchová, což potvrdily i její soupeřky. Na 4. ročník v roce 1971, již Memoriál Expedice Peru, přijeli poprvé cizinci. Odstartovalo 797 závodníků, i špičkových, pouhý závod kamarádů se stal akcí prestižní. Pátý ročník přilákal již 2010 borců, ale sněhu bylo málo. Z Bedřichova od Horolezecké chaty se běželo s lyžemi v rukou až k Šámalově chatě na Nové louce, teprve odtud se mohli vydat dál během v klasické stopě. Sněhu 15 centimetrů starého, pouhých 5 cm nového – nic moc, ale přeci jen sněhu.

Ani před šestým ročníkem sníh na horách Jizerských nebyl. Začal padat až v pátek, zato vydatně, celou noc jezdil ratrak a upravoval stopu. Sedmý ročník zahalila mlha, Gustav Ginzel tvrdil, že přišel monzun. Osmý ročník si budeme pamatovat unikátním startovním povelem. Ředitel závodu Václav Foff, vždy jsem obdivoval jeho nezničitelně dobrou náladu, se snažil udržet masu nedočkavých závodnic třicetikilometrového běhu na místě, snad je chtěl zahřát a z tribuny zavelel dřep!, závodnice rozuměly vpřed a vyrazily. Helena Šikolová, medailistka ze zimních olympijských her v Sapporu, ukázněně čekala, asi i lépe slyšela – a málem na to doplatila. Soupeřky ji povalily a málem ušlapaly. Vytrpěl si za to Václav Foff od kamarádů vrchovatě, ale unesl to, byl vždy dobrým duchem Jizerské padesátky. Traduje se, že honoroval spolupracovníky pivem a buřty (pracoval v libereckém řeznictví) a již od jara připravovali trať závodu…

Další políčka filmu vzpomínek naskakují do vzpomínání z reportérského bloku i z knížky Jizerská padesátka Jiřího Langera. Zaznamenal je rok po roce s pečlivostí a vášní sportovce, kantora i novináře. I se smyslem pro humor. „Autor je ženatý, má dvě dcery a dvacet akvarijních rybiček,“ dozvídáme se na poslední stránce knihy vydané v roce 2001. Film nekončí, pokračování mohou zájemci sledovat 16. – 18. února 2018. To se pojede již 51. Jizerská padesátka, dnes respektovaná součást mezinárodní série dálkových běhů. Nejen závod hlavní – na ten koncem října zbývala již jen pouhá třetina startovních čísel, ale i doprovodné, dětské, mini a jiné.

Poprvé jich bylo osm

Československo (natož Česko) ještě neexistovalo, hrozivé války 20. století vypadaly jako nepravděpodobný scénář. Tak jiný byl tehdy svět, když se konal první silniční závod Běchovice – Praha. Psal se 27. květen roku 1897, na startu bylo pouhých osm závodníků a historicky prvním vítězem se stal Jakub Wolf. Od té doby se závod běhá bez přerušení. V Evropě jde o vůbec nejstarší nepřerušený běh, po Bostonském maratonu se jedná o druhý nejstarší závod na světě.

„Vyznám se upřímně, že mi není příliš příjemné, spojuje-li se moje jméno s Běchovicemi více, než si snad zasluhuji,“ odmítal slávu Rudolf Richter (1883–1962), „výbor klubu ČKS Karlín 1885 se usnášel, jeho návrhy musel někdo uskutečňovat.“ Skromnost až nepatřičná, protože bez Rudolfa Richtera by tohoto běžeckého závodu nebylo. Atleti, diváci i my reportéři jsme vždy cítili pohnutí, když u patníku číslo 13 startoval výstřelem slavný závod a potom vyprávěl.

Tenkrát silnice byla v takovém stavu, v jakém jsou dnes některé odlehlé a zanedbané okresní silnice. To znamená, že bylo-li bláto, musil závodník překonávati značné terénní obtíže, často křižovat silnici, vyhledávat méně zablácená místa, přeskakovat louže a podobně.

„Například v letech první světové války to bylo těžké. Všichni členové ČKS Karlín byli buď odvedeni, nebo již na frontě byli a z celého klubu jsme zbyli jen dva. Našli jsme pochopení u AC Sparty a SK Viktorie Žižkov, kdo v nich zbyl, pomohl. Samozřejmě jsme neměli k dispozici motorová vozidla, u startu zaznamenaný čas vezli cyklisté k cíli. Běchovice se uskutečnily, dokonce jako jediný atletický závod,“ vzpomínal Rudolf Richter. Slovo organizátor evokuje dnes synonymum bafuňář, představu ouřady s lejstry, bříškem a přísným pohledem. Rudolf Richter byl toho všeho opakem. Například v roce 1905 patřil k zakladatelům populárního cyklistického závodu Praha – Mochov – Praha (40 km). Za celou dobu trvání závodu nevynechal ani jeden ročník buď jako závodník, nebo činovník. V onom první ročníku roku 1905 skončil Rudolf Richter sedmý v čase 1 hodina, 28 minut a 52 vteřin. Po třiceti (!) letech 13. května 1934, tedy ve svých 51 letech, startoval v tomto závodě opět. Mezi závodníky, nikoliv v kategorii veteránů, zvaných „starými pány“. V cíli byl o 12 minut dříve, než v roce 1905. Bafuňář?

První vítězové – i Zátopek

Ten úplně první z prvních v cíli se jmenoval Jakub Wolf (1877–1946). „Mezi Běchovicemi tehdejšími a dnešními jest značný rozdíl,“ vyprávěl později Alfrédovi Janeckému a on jeho slova zapsal do knihy Slavné postavy naší atletiky: „Tenkrát silnice byla v takovém stavu, v jakém jsou dnes některé odlehlé a zanedbané okresní silnice. To znamená, že bylo-li bláto, musil závodník překonávati značné terénní obtíže, často křižovat silnici, vyhledávat méně zablácená místa, přeskakovat louže a podobně. K tomu všemu ještě se běhávalo ve vlastních těžkých botách. Však také časy jsou toho důkazem. Můj v prvním ročníku byl 38:08 min (vítěz ročníku 2017 Jakub Zemaník byl v cíli za 30 minut a 46 vteřin, pozn. KT). Ono tenkrát bylo skoro všechno jinak. Běhávalo se, kde se dalo. Po lukách, silnicích, kolem vody. A byli jsme vystaveni posměškům, někdy i hrubým zákrokům lidí, kteří v nás viděli polonahé blázny a nemravy hazardující se zdravím. Často nám rozvěsili po stromech součástky odloženého oděvu, které jsme později byli nuceni schovávat do všelijakých skrýší a kanálů. Stalo se mi, že jsem po takovém tréninku musel jít domů přes celé město v nejnutnějším cvičebním úboru, protože kdosi zlomyslný moje šaty sebral a odnesl.“

Zkazek z pionýrských dob je nekonečná řada. Redaktor Ferdinand Scheinost, legendární sportovní novinář a spisovatel, vzpomínal na dvojnásobného vítěze Běchovic Františka Slavíka. „Dva roky u mě bydlel, chudý, opuštěný chlapec, který na tomto světě kromě dřiny nic jiného neměl. Den co den, už dávno před svítáním lezl jako čistič oken po štaflích. Vstával před čtvrtou hodinou a pracoval často s prázdným žaludkem až do soumraku. Teprve potom šel trénovat. „Musím být dobrý, budou Běchovice,“ říkal mi. A tenkrát jsem plně pochopil sílu tohoto závodu, který dával zapomenout i na tak tvrdý život, jaký žil chudák František Slavík,“ dodával F. Scheinost.

Z Běchovic do Prahy utíkal o závod i Emil Zátopek. Jednou jedinkrát, až v 70. ročníku, což je možná překvapením, že nejslavnější atlet a nejslavnější závod se tak dlouho míjeli. Ale on nejraději běhal na dráze nebo v lese, přes paseky, které si poeticky pojmenoval jako Slunečnou, Rozkvetlou, Fialovou – a silnice z Běchovic mu právem připadala drsná. Až po skončení kariéry, v roce 1966 se nechal přemluvit. Bylo mu 44 let, již 9 let nezávodil ani netrénoval. Startoval mezi veterány kategorie 35 až 44 let, doběhl mezi nimi třetí za 34:37,8 a moc do smíchu mu nebylo. „Je to opravdu těžký závod, těžší, než jsem předpokládal,“ přiznal v cíli. Více na připojeném výřezu sportovní stránky Rudého práva z 24. 10.1966 (digitalizovanou nám ochotně poskytl archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR).

Běchovice dnes

„Běchovice jsou pro mě srdeční záležitostí. Byl to první závod, který jsem běžela, když jsem začala koketovat s atletikou. Má pro mě velký nostalgický význam,“ vyznala se letos Eva Vrabcová Nývltová, vynikající atletka i lyžařka.

Letos se běžci vydali po silnici z městské části Praha-Běchovice do Prahy na Ohradu po stojednadvacáté

A ještě pro srovnání. Tomáš Janků odpovídal letos jednomu nespokojenému závodníkovi. „Říkáte, že vám nabízíme za 400 korun málo? Ukažte mi, kde víc? Luxusní Nike triko za 800 Kč, slevu v obchodě, bazén, sprchy, finální občerstvení, kvalitní zázemí, nevím, možná na to koukám jinak. Možná jste si všiml, že oproti jiným létům vás potkaly pouze 3 autobusy, máte informační servis, výsledkový servis, zdravotnický servis, bezpečnost, kvalitní FCB, WWW, generujete si fotky a diplom… A to vše s tím, že náklady takové akce prudce rostou, dobrovolníci již takřka vymřeli… Ve Sdružení závodů Běchovice jsou obrovští srdcaři, které mrzí, pokud jsou běžci nespokojeni, dýchají za tento závod, protože je to závod pro ty, kteří chtějí především běžet Běchovice. Nesuďte a nepaušalizujte tedy celkovou práci těchto lidí podle toho, jestli funguje nebo nefunguje šatna!“

Letos 27. září se běžci vydali po silnici z městské části Praha-Běchovice do Prahy na Ohradu po stojednadvacáté. Vím, opakuji se, ale lepší tečku za touto kapitolou neumím.

Silné mládeži…

Dospěli jsme k myšlence z titulku. Každoročně se s ní setkáváme na pravém břehu vltavském, mezi mosty Vyšehradským železničním a Palackého. Vítězná posádka závodu osmiveslic tam vždy obdrží z rukou primátora hlavního města putovní cenu, tzv. Primátorský štít. Tepaný, měděný, umělecky provedený Rudolfem Schortem. Na štítu heslo Silné mládeži – opoře vlasti. Jen nedlouho se ale vítězové s trofejí potěší, ještě téhož dne je uložena do trezoru, ti členové vítězné osmy (poslední léta vždy loď Dukly Praha), kteří startovali poprvé, naházeni do Vltavy, den slávy pokračuje v loděnicích, druhý dne opět k veslům a na vodu trénovat, další mozoly do dlaní přidávat…

„V úterý 28. září roku 1909 se měl konat historicky první ročník závodu. Všechno to odstartoval lodní správce Českého veslařského klubu František Kašpar, když v červnu 1909 napsal na magistrát žádost o založení velkého výročního závodu osmiveslic. Svou snahu odůvodnil potřebou vychovávat tělesně zdravé a duševně energické pokolení,“ vypráví předseda ČVK Josef Blecha. „Jmenovat se měl symbolicky Svatováclavské osmy. Na tehdejší Kašparův dopis přišla záhy kladná odpověď. „19. srpna 1909 přišlo potvrzení o možnosti konání a také o daru v hodnotě 500 rakouských korun na zajištění putovní ceny i medailí. Nakonec ale z nápadu uspořádat závod na podzim sešlo. Chtěli přivést k veslování širokou veřejnost. Usoudili však, že by bylo lepší navnadit ji na začátku léta, kdy si budou moci veslování vyzkoušet během teplých měsíců,“ podává logický důvod odkladu Blecha. A tak se první primátorky uskutečnily až 19. června roku 1910.

Byla to správná volba, primátorky s červnovým termínem slavily úspěch, sjížděly se nejlepší posádky z okolí. Závod se stal tak prestižním, že si konkurenční kluby dělaly špionáže z jízd kolem vyšehradské skály. Úplně vidím ty šéfy týmů, jak stopují časy posádek z Vyšehradu,“ vášnivě vypráví Josef Blecha.

K veslům

Nahlédli jsme do minulosti tak dávné, že vysvětluje, alespoň v to doufám, tón zvolání na trofeji pro vítěze. Vrátili jsme se v čase záměrně, pro zvýšení kontrastu s vyznáním dnešních borců. Pavel Sýkora, aktivní amatérský veslař, na webu lákavě nazvaném Horydoly, vylíčil před třemi roky pocity chlapa u vesla.

„Je tu čas nasedat, trochu se rozcvičit. Nějak se nám loďka kejvá a lehce padá na levou stranu, ale na to už jsme si časem zvykli. Pomalu se rozjíždíme do tempa a protahujeme ztuhlé kancelářské hřbety. Tu kolem nás proletí obrovskou rychlostí a vysoké frekvenci cosi žlutočerveného… Aha, tak to byla trénující favorizovaná posádka Dukly s Ondrou Synkem na pozici veslovoda. No, ti naštěstí startují v hlavním závodě a do našeho veteránského klání zasahovat nebudou. Pomalu se blíží start a nervozita stoupá. Chvilku si ještě počkáme. V rozjížďce před námi ulili start a vrací se zpět. Chvilku si ještě počkáme. Po opakovaném startu se jim zase lodě srazily, tak mezi tím pojedeme my. Na startu už se chystá našláplá loď Blesku a ve druhé dráze Brandýs. Je pěkně horko. Mžourám do zapadajícího slunce a snažím se sledovat siluetu startéra s vlajkou. Dobrý start je základ, říkal trenér.

Připravit…Vpřed! No, vcelku jsem to chytil, tak rychle… půl, půl, tři čtvrtě, celá… při tříčtvrtce jsem trochu prolítnul veslem nad vodou. Sakra…Teď pořádně zabrat. Kormidelník Honza hlasitě odpočítává prvních deset vostrejch. Uff! Uff! Uff!

… devět, deset… a teď nasadit nějakou rozumnou dráhovou frekvenci… a klid dopředu na slajdu, ať to udýcháme. Tempo je tu moje odpovědnost. Jo, takhle asi dobrý. Docela nám to odjíždí. Za zády mi posádka funí jak splašenej nosorožec, tempo je (na nás!) docela vysoké, ale jedeme.

Koutkem oka koukám po soupeřích… hm, nikde nikdo, tak to už nás trhli po startu, ale rozhodčí jedou skoro vedle nás, takže to nebudou daleko. Otáčet se, není čas. Pot mi teče do očí, ale na to se nehraje. Klid na slajdu, klid na slajdu, napomíná kormidelník a krotí mou tendenci to ulítat.

Vjíždíme do nějakého stínu… sakra, že už by to byl Vyšehradský železniční most? Blbost, jen nějaké stromy na Císařské louce.
Teprve konec Císařské louky, takže jsme v půlce kilometrové trati. Zatím to jede. Teď jen vydržet! Hop! Hop! Hop! Hlavně udržet rozumný tempo.

Už je slyšet řev diváků ze železničního mostu. Všechno bolí, ale tohle prostě nejde vypustit. Síla už není, co bývala, ale zkouším ještě přitáhnout. Do cíle je to zatraceně dlouhých 350 metrů. Voda je rozbitá a vlny od lodí odrážené kamennými náplavkami se honí na všechny strany. Tak jen nechytnout kraba o vlnu a nerozhodit loď. Jedeme, jedeme, nepustíme to!, popohání nás kormidelník. Co záběr, to sprcha od kluků zepředu… mezi mosty je to fakt jak jízda na moři. Co se nenajelo před mostem, tady ve vlnách už se nedožene. No jo, už vyhlašují vítězný Blesk a my to máme ještě kousek. Volno! Ufff! Jsme v cíli. Zaplať pánbůh! Být to ještě 100 metrů, tak mi upadnou ruce. Sice jsme zase nikoho nepředjeli, ale endorfiny jedou na plný plyn. Z náplavky i z mostu nám tleskají a ten pocit za to stojí!“

Ať jsme se na břehu u mikrofonu a s jiným novinářským nádobíčkem snažili sebevíc, tolik jsme toho o závodě nikdy nepověděli. Inu, poskakovali jsme na břehu nebo na vyšehradské skále (odtud je vždy vskutku nejlepší rozhled na slavnou zatáčku, na celé pole závodních lodí). Žel neseděli jsme u vesel. A nebyl jsem ani hlavním vypravěčem dnešního příběhu. V úctě a s díky jsem slovo přenechal (jen jsem skromně vyvolával) zakladatelům a pokračovatelům. A někdy příště vyrazíme do obce, která má přibližně 200 obyvatel, není tu škola, kostel ani hřbitov pouze pár domků, hospoda a obchod. Ale je tam deset volejbalových kurtů, na kterých se každý rok hraje největší a nejpopulárnější volejbalový turnaj na antuce. Jistě, Dřevěnice. A víte, jak se dá běžet a drápat současně na Hrádek při Velké Kunratické, nebo i s puchýři dojít z mnoha směrů do Prčice? Nejsou jenom Běchovice, primátorky a Jizerská padesátka ‒ všem patří kousek onoho slavného štítu Silné mládeži…

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!