Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Jan Bartoš

Smrad z jejich ponožek si pamatuju dodnes

Jak z malé pionýrky vyrostla členka undergroundu. Příběh chartistky Petry Parkánové a její rodiny.

Ve věci demolice domu v obci Řepčice: Na místě tohoto objektu bude vybudována točna autobusové linky z důvodu obav z napadení divokými prasaty. Tato by mohla napadnout děti vracející se ze školy, které musejí do vsi docházet pěšky úsekem, kde se nebezpečná divoká zvěř pohybuje.

Petra Parkánová se nad úředním dopisem trpce usmála. Před čtyřmi lety odešla se svým mužem a přáteli z Prahy, aby se vyhnuli pozornosti tajné policie a mohli si žít po svém. Ani tady je ale StB nenechala na pokoji. Poté, co rozpadlý statek opravili, vybudovali kanalizaci, vyměnili okna, podlahy, mělo jít všechno pod falešnou záminkou k zemi.

Hledání nového domova

Pro život na venkově se Petra a Viktor Parkánovi rozhodli společně s manželi Kubíčkovými po procesu s The Plastic People of the Universe v roce 1976. V Praze tehdy začalo být těsno. StB ostře sledovala pohyb lidí z disentu a undergroundu a setkávání bylo čím dál složitější. Komunistický režim se vlamoval do bytů, ložnic i mezilidských vztahů. „Vídeň, nebo Bory?“ zněla osudová otázka pro ty, kteří se nechtěli vzdát své svobody.

Mnozí členové undergroundu se snažili najít poslední útočiště na venkově, kde během 70. let kupovali rozpadlé zemědělské usedlosti a opuštěné fary, postupně je opravovali a proměňovali ve svobodná centra. Petru k odchodu vedly i osobní důvody – vždycky chtěla žít na vsi. A tak se svým mužem Viktorem o víkendech objížděli českou krajinu vypůjčeným autem. Kde se jim líbilo, zastavili a zeptali se místních, zda tu někde není dům na prodej. Hledali místo na kraji vsi, se zahradou, kde by mohli hospodařit, a dům dostatečně velký na to, aby se v něm daly vybudovat dva nezávislé byty a společenský prostor. Tak narazili v roce 1976 na bývalý zájezdní hostinec v malé vesnici Řepčice v podhůří Českého středohoří.

Petra Parkánová přitom vyrůstala v úplně jiné společnosti a atmosféře. Spolu se svými rodiči – přesvědčenými komunisty – trávila dětství v zabavené vile továrníka Wiesnera v Seči u Chrudimi. Maminka tu učila na základní škole a otec pracoval jako správce zdejšího mezinárodního pionýrského tábora – přes zimu tu trávili svůj čas čeští pionýři a přes léto nejčastěji pionýři z Ruska a Alžíru. Petra se občas směla účastnit jejich her a s některými dětmi si později dopisovala. Většinu času ale trávila o samotě venku. Vzpomíná, jak jednou na Velikonoce vylezla do koruny stromu a vyhlížela, jestli za ní přijdou nějací koledníci. Nepřišel nikdo.

„Už se zase rojej“

V Seči žila s rodiči a sourozenci do roku 1963, kdy se přestěhovali do domu prarodičů na pražské Hanspaulce. Důvodem byla starost o budoucnost staršího bratra Stáši, který tou dobou končil základní školu. Ke studiu na střední škole bylo potřeba doporučení, a přestože byl Stáša premiant a vynikal v chemii, Petřina matka se bála nařčení z protežování a ke studiu doporučila jiného žáka. Stáša se poté v Praze vyučil a o studium už se nepokoušel.

Petra mezitím přestoupila na novou základní školu a zažila svůj první střet s realitou velkého města. Zatímco děti v Seči nosily pionýrský šátek uvázaný na krku každý den do školy, její spolužáci si jím čistili boty. „Tehdy mě poprvé napadlo, že existuje víc možností, jak nakládat se životem,“ vypráví. Přesto docházela do Domu pionýrů na Pražském hradě, kde našel její otec nové zaměstnání, a prováděla tu malé jiskry a pionýry.

Druhý zlomový okamžik přišel až v srpnu 1968. Tehdy se Petra – už jako studentka uměleckého truhlářství – vypravila se spolužáky do východního Německa. Zpátky se vraceli vlakem a z oken pozorovali dlouhé kolony tanků. Nikoho z cestujících to ale nevzrušovalo. Vojenské přehlídky a kolony bojové techniky na silnicích byly tehdy součástí všedního života. „Jen jsme se uchechtávali, že se zase rojej,“ vypráví Petra.

Mnozí členové undergroundu se snažili najít poslední útočiště na venkově, kde během 70. let kupovali rozpadlé zemědělské usedlosti a opuštěné fary, postupně je opravovali a proměňovali ve svobodná centra.

Okupace sovětskými vojsky jejími rodiči otřásla. Petra vzpomíná na matčino zděšení, když zjistila, že ředitelka školy na Petřinách, kde vyučovala chemii, okupanty aktivně podporuje. Následně také vyházela všechny učitele, kteří s okupací nesouhlasili. Petřina maminka dostala výpověď o rok později, v roce 1969. A výpověď z Domu pionýrů dostal i Petřin otec, který stejně jako někteří další kolegové přišel do práce s trikolorou.

Tvrdé začátky

Do undergroundu Petra pronikla díky svému spolužákovi Jiřímu Kubíčkovi. Chodila s ním do hospod, kde se scházela takzvaná volná mládež – jak nezávislé mladé lidi nazývala komunistická moc – a jednou s ním zašla i na koncert Plastic People. „Za námi stál takovej krásnej kluk s vlnitými vlasy a modrýma očima, které mu ladily s košilí,“ vzpomíná Petra. Byl to Viktor Parkán, její budoucí muž, kterého později přesvědčila, aby odešli z Prahy na venkov.

Začátky na řepčickém statku byly tvrdé. Do domu nebyla zavedená voda a Petřina kamarádka a nově i spolubydlící, Věra Kubíčková, které se mezitím narodilo první dítě, musela prát pleny ve studánce za domem. Brala si na to gumové rukavice, aby jí úplně neomrzly ruce.

Jejich muži jezdili za prací mimo Řepčice, a tak byla Petra spolu s Věrou na hospodaření často sama. Místní se k nim chovali dobře. Považovali je za obyčejné Pražáky, kteří se odstěhovali za romantikou venkova. Příliš ale nevěřili, že tu vydrží a dělali si z nich legraci. Petra vzpomíná na vtípek, který jim sousedé provedli, když sázeli brambory. „Poradili nám, že brambory musejí být při sázení klíčkem dolů. No, něco vyrostlo…,“ směje se.

Brzy na statek začali dojíždět i první hosté. Především evangelický farář Svatopluk Karásek, který svým charismatem přitahoval další přátele, a komunita okolo řepčického statku se rychle rozrůstala. Na tvrdou práci sice nebyli zvyklí, ale pod velením Jiřího Kubíčka a Viktora Parkána statek pomalu zvelebovali. Společně tak o víkendech vybudovali novou kanalizaci a rozvod vody, opravili střechu, postavili oddělené byty a z bývalých stájí hospodský sál, kde se po večerech scházeli a diskutovali.

Parkánovi si také přáli být alespoň trochu nezávislí na výdělku z továren, a tak chovali slepice, králíky, prase. „Jednu dobu jsme měli i sedmdesát králíků,“ vzpomíná Viktor Parkán, „S Mejlou Hlavsou jsme taky koupili od místního včelaře včelstva i s úly, pořídili si knížku o včelaření a už to jelo.“

Křtiny s StB

StB sledovala komunitu v Řepčicích prakticky od samého začátku v roce 1976. Svou aktivitu ale zvýšila dva roky poté, když Petra Parkánová podepsala Chartu 77 a když se do domu v Řepčicích přistěhoval písničkář Charlie Soukup s rodinou. Právě byl propuštěn z vězení, a tak mu Státní bezpečnost připravila oslavu. Správně totiž vytušila, že se na řepčickém statku bude konat uvítací hostina, a tak vyhlásila, že na poli za domem byla nalezena munice z druhé světové války. Policisté obklíčili a úplně uzavřeli vesnici s tím, že hledají zbraně. Členové Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí pak skutečně pochodovali po poli, kopali tu rigoly a pomocí dělobuchů odpalovali neexistující munici.

„Byla to dokonalá inscenace. Jako bývalý divadelní technik jsem je musel pochválit,“ vzpomínal Viktor Parkán v rozhovoru pro projekt Paměť národa. „Říkal jsem si, že snad mají nějaké scenáristy a dramaturgy, kteří jim to divadlo připravujou.“

Estébáky dráždilo, že se obyvatelé statku dokážou radovat režimu navzdory a že se jim dokonce daří vybudovat si částečnou ekonomickou nezávislost.

I přes komunistickou buzeraci hostů v Řepčicích přibývalo. Kromě Svatopluka Karáska to byli další duchovní – František Hochman, Josef Kordík, Josef Zvěřina, František Lízna nebo Jan Sokol. Přijížděli sem ale i studenti bohoslovecké fakulty z Litoměřic, studenti ze škol v Ústí nad Labem a mladí dělníci z chemiček. A v kostele v nedaleké Chotiněvsi sloužil evangelický farář Zdeněk Bárta, u nějž měli Parkánovi v roce 1978 svatbu a později tu nechali pokřtít své tři starší děti Václavu, Vojtěcha a Havla. Za kmotry jim šli Olga Hochmanová a významný disident a budoucí prezident Václav Havel.

StB a Veřejná bezpečnost tehdy hlídaly všechny přístupové cesty a každého příchozího u branky ke kostelu perlustrovali. Protože Václav Havel jejich zásah očekával a obával se, že jej na křest nevpustí, přiblížil se ke kostelu v Chotiněvsi přes pole, a podařilo se mu tak nepozorovaně vklouznout dovnitř. Na děti ale evidentně příliš zvyklý nebyl. „Jak neměl svoje děti, neuměl je chovat. Držel našeho Havlíka jako prase kost,“ vzpomíná se smíchem Petra Parkánová.

Viktor Parkán a Milan Hlavsa. Foto archiv.

Nezvaná návštěva

Místní starousedlíci se dění na statku neúčastnili. Obyvatelé domu pro ně byli pořád trochu exoti, měli s nimi ale normální sousedské vztahy. Petra vzpomíná na chvíli, kdy se vše změnilo. Sousedé je přestali zdravit a stranili se jich. „Nejvíce se to projevilo ve frontách před pojízdnou prodejnou, kam jsme s Věrou chodily nakupovat. Tam se nejvíc lidi scházeli a povídali. A najednou bylo něco divně. To ticho se dalo krájet,“ vypráví.

Dlouho nevěděla, co se děje, až jí pak někdo z místních prozradil, že se o nich vypráví, že tančí nazí kolem ohňů a mají společné děti. „Viktor s Charliem se jen smáli, co že to tu vyvádíme, když oni jsou pryč za prací. Já jsem tomu ale musela čelit každý den, a tak mi došla trpělivost a napsala jsem dopis, že jde o pomluvu a ten, kdo ji šíří, se dopouští trestného činu. Potom se to uklidnilo jako když mávne kouzelným proutkem,“ vypráví Petra.

Estébáci se ale nevzdávali. V roce 1980 pod záminkou pěstování marihuany udělali v domě prohlídku. Zabavili samizdaty, mezi nimi i samizdatové vydání pohádek o koloušku Bambim, fotografie, magnetofonové pásky a další písemnosti s tvrzením, že drogy se pašují i v dokumentech. Petra vzpomíná, jak pro ni bylo strašné, když se jí hrabali v osobním prádle a v oblečkách dcery Václavy. Neodpustila si proto alespoň drobný odpor, když odmítla vpustit estébáky do pokoje v botech. „Ten smrad z jejich ponožek si pamatuju dodnes,“ říká. Malé uspokojení jí přinesl fakt, že přes všechnu pečlivost estébáky nenapadlo zavřít dveře do kuchyně a podívat se za ně. Tam byl totiž uložen další pytel se samizdaty.

Vyvlastnění

Konfliktů s komunistickou mocí přibývalo. Estébáky dráždilo, že se obyvatelé statku dokážou radovat režimu navzdory a že se jim dokonce daří vybudovat si částečnou ekonomickou nezávislost. Snažili se narušovat soukromé slavnosti a přednášky, kvůli směšným důvodům nevpouštěli hosty do obce, obkličovali přístupové cesty, buzerovali návštěvníky. Když ani to nezabralo, přistoupili k přímým útokům a vyvlastňování. Z mnoha bizarních důvodů si v případě statku v Řepčicích vybrali jako záminku vybudování točny autobusu.

Parkánovi s Kubíčkovými se samozřejmě nechtěli vzdát bez boje a na radu právníků Charty 77 požádali soudního znalce o posudek, zda je nutné vybudovat točnu právě na tomto místě. Z posudku sice vyplynulo, že navržený záměr je nesmysl, ale úředníci jej smetli ze stolu. Petra s Viktorem proto zkusili napsat dopis i prezidentské kanceláři, ale neuspěli ani tam. V roce 1981 byl jejich dům vyvlastněn a v roce 1983 stržen. Točna tam dodnes nestojí.

Hledání druhého domova

Parkánovi věděli, že na Litoměřicku už žádný dům nekoupí. „Dneska to vypadá jako scifi, ale tenkrát každou koupi schvaloval Národní výbor. Nás už tam znali a nic by nám koupit nedovolili,“ vysvětluje Petra. Za odškodné proto koupili v roce 1986 hezký domek v Janově u Tachova. Byli tam už ale sami.

Z Prahy to bylo pro kamarády příliš daleko a estébákům se navíc v rámci akce Asanace podařilo násilně vyhnat několik jejich přátel do emigrace. Mezi těmi nejdůležitějšími přáteli Parkánových to byl především písničkář Charlie Soukup a Svatopluk Karásek.

„Seznámili jsme se ale s Vendy Bartůškem z Mariánských Lázní, ten za námi jezdil často a pomáhal nám,“ vzpomíná Petra. „Třeba studnu nám hloubil. Do porodnice mi nosil kuřecí polévku. Až dlouho po revoluci jsme se dozvěděli, že to byl spolupracovník StB a že jsme díky němu byli pěkně pod kontrolou. Já se o to ale víc zajímat nechci, nechci si tím kazit život.“

I v Janově se jim podařilo vybudovat dobře fungující statek. Chovali ovce, kozy, krůty a slepice. Stali se z nich obyčejní hospodáři, kteří sekali a sušili sena, starali se o zvířata. A taky se jim tu narodily další dvě dcery – Anna čtrnáct dní poté, co se přistěhovali a nejmladší Martina v roce 1989.

Atmosféra už se tehdy uvolňovala. Viktor dokonce dostal výjezdní doložku a směl vycestovat do Švýcarska za Svatoplukem Karáskem. K odjezdu si paradoxně vybral listopad, a první dny revoluce tak prožil za hranicemi. Petra si pamatuje, jak se přes všechnu radost a euforii vztekal: „Celej život něčemu vzdoruju, bojuju za svobodu a jednou jedinkrát vytáhnu paty z domu a tady to praskne!“ Svatopluk Karásek ale shody náhod využil a udělal mezi svými farníky sbírku pro české disidenty. Viktorovi na cestu věnoval mikrobus Toyota, narvaný až po střechu dary. Do Čech se tak Viktor vrátil slavnostně s autem plným oblečení, sušičkou na prádlo nebo počítačem.

I pro Petru to byly dny plné euforie a nadšení. Byla ale sama s dětmi v Janově a neměla s kým svou radost sdílet. „Tak jsem vyběhla do chlíva za těma ovcema a kozama a křičela na ně: Holky, prasklo to! To byly jediný duše, kterým jsem to mohla vykřičet,“ směje se.

Dnes Petra Parkánová žije v Praze a vede umělecké dílny pro děti s Downovým syndromem. Její děti pokračují v jejích stopách. Na statku v Lukově u Slaného, který rodina koupila po sametové revoluci, pořádají hudební festival Lukov open.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!