Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
pohyb
Foto © Jan Bartoš

Štafeta lásky k pohybu

Je to jak přes kopírák. Kdykoliv jsem se setkala s člověkem, který svou příslušnost k Sokolu prožívá tělem i duší, vždy stála na začátku jeho či jejího příběhu tradice – rodinná tradice. Že by se opravdu dědil nějaký zvláštní sokolský gen? Po setkání s Annou Jurčíčkovou a její dcerou Helenou Peerovou tomu věřím.

Poprvé jsem je osobně zažila v Tyršově domě na pražské Malé Straně, kam se sjeli cvičenci, chystající se na 15. světovou gymnaestrádu ve Finsku. Tato velkolepá akce Mezinárodní gymnastické federace se pořádá pravidelně každé čtyři roky a Češi se jí účastní už od roku 1991. Do Helsinek se v polovině července sjede na 21 tisíc cvičenců z padesáti zemí: 363 českých Sokolů a Sokolek se představí hromadnou skladbou, kterou zkomponovala právě Anička s Helenou.

Já jsem sokol, ona sokolník

„Má název Společně v pohybu – Generations Together – a ono to tak skutečně je. Nejmladší cvičenka dvanáctiletá a o značku dál sedmaosmdesátiletá…“ To musel být docela oříšek, myslím si, a Helenka snad čte mé myšlenky: „Bylo nám jasné, že každá generace má jiné pohybové schopnosti. Připravily jsme tedy cvičení ve třech blocích lišících se barvou. Modrá trička obléknou mladí, červená střední generace a v bílých půjdou ti nejstarší. Několik prvků cvičí všichni společně a pak mají svá sóla, mladí v dynamickém tempu, červení v tanečním rytmu, bílí v přesnosti prostných. A všem k tomu zpívá a hraje skupina Queen“ Opravdu? „Ano, známé písničky jako Don´t Stop Me Now, Somebody to Love, A Kind of Magic – pěkně se na to cvičí. Pravda, ti starší jsou spíš zvyklí si počítat, ale na to je dobrá maminka. Já mám nápad, cvik se mi vylíhne v hlavě, ukážu a maminka to popíše a propočítá tak, aby to mohli zacvičit lidé. Často můj rozlet ubere. Říkám – já jsem sokol a ona ten sokolník, který povoluje, či přitahuje cvičnou šňůru.“

Na myšlenku rozpohybovat muziku Queenů přišla Helena na poslední gymnaestrádě v Lausanne. Nejen, že si tam celý týden pouštěla do sluchátek jejich hudbu, ale když viděla sochu Freddie Mercuryho v typickém postoji se vzpaženou rukou v pěst, zafixovala si ten obraz do hlavy natolik, že ho teď použila pro helsinskou skladbu. Pokud přijedete začátkem června do Brna na tamější slet, nebo koncem června do Plzně, uvidíte.

Tvrdí se, že v tvorbě hromadných skladeb jsme světovou špičkou. Více jak stoletá tradice všesokolských sletů a později spartakiád je znát. „Ale ne, že by se nebylo co učit. Na galapředstavení v Lausanne, kde byli k vidění skvělí gymnasté v pódiových skladbách, jsem snad ani nedýchala. Tam jsem si také uvědomila, že ve své podstatě jsem choreografkou, a že ji chci v sobě rozvíjet dál.“ Povedlo se. Helena, absolventka taneční pedagogiky na JAMU, loni poprvé zasáhla i na divadelní prkna. Vytvořila choreografii pro úspěšný rodinný muzikál Sněhová královna.

Anna Jurčíčková se celý život „motala“ kolem tělocviku. Geny! Sokolem žila babička i maminka. Strýc Jindřich Křesťan byl starostou Sokola v Libochovicích. Za okupace se zapojil do ilegální odbojové sokolské organizace Jindra, po jejím prozrazení následovalo věznění v Terezíně, Osvětimi, Buchenwaldu. Přežil a po válce dál v Sokole působil. Dodnes žijí v Libochovicích lidé, kteří na jeho hodiny cvičení rádi vzpomínají.  Maminka paní Jurčíčkové, Anna Veselá, se zase zasloužila o znovuobnovení činnosti Sokola v Chocni v roce 1990. Divíte se, že i dcera Anna šla v jejích šlépějích? Nejdříve vystudovala pedagogiku a pak učila v Líbeznicích, později v pražském Karlíně a na učilišti spojů v Záběhlicích. Vroce 1985 nacvičovala s učni na spartakiádu. Že by tehdy na Strahově uvízla drápkem? Na první „porevoluční“ slet v roce 1994 připravovala se záběhlickými ženami skladbu Vlasty Třešňákové a Anny Maurerové Karneval. Dostala se tehdy do užšího vedení skladby a Vlasta z ní udělala svou pravou ruku. To byla nejlepší škola, jaké se jí mohlo dostat, organizovat a řídit nácviky a secvičné. A na sletu přišla obrovská pocta. „Pověřila mě, abych skladbu řídila z náčelnického můstku. Což o to, ale Karnevalem celý program začínal. Já stála nahoře, obrovská plocha strahovského stadionu pode mnou, plné tribuny a v bráně borců stovky žen připravených vykročit. Spustila prezidentská fanfára na uvítání Václava Havla, pak znělka, zvony, vše vypočítané na vteřinu přesně, já si ještě jednu přidala, mávla praporkem a vše se dalo do pohybu. To byl ohromující pocit, dodnes cítím to chvění.“ Něco podobného – i když ne z náčelnického můstku, ale na ploše stadionu Evžena Rošického – zažila na dalším sletu o šest let později dcera Helena. Nacvičovala tehdy s děvčaty skladbu Bolero.„Holky to moc nebavilo, vadily jim nekonečné zkoušky, kolikrát je musela přemlouvat, byla z toho dost otrávená. Ale po vystoupení přímo zářila a vrhla se ke mně se slovy: to jsi mi nemohla říct, jak je to úžasné?“

Blížil se další slet a to už si obě ženy řekly, že by to mohly zkusit s vlastní skladbou. Svým způsobem to byla troufalost, na skladatelském trůnu vévodila zavedená jména. „Pamatuji, jak jsme byli ve Vysokém Mýtě, Hela tam lítala kolem rybníka s šátkem v ruce a řešila téma Voda. Jak z potůčku vzniká řeka, jak tam vítr čechrá vlnky… působivou hudbu nám tehdy složil Zdeněk Barták, počítaly jsme alespoň s osmi celky, ale rychle jsme vystřízlivěly. Při večerním vystoupení nebylo vidět na značky, po nepovedené generálce Hela probrečela noc, ale nakonec měla skladba potlesk a vše se v dobré obrátilo. Alespoň tak, že se už o nás vědělo. Takže na další světovou gymnaestrádu jsme vytvořily skladbu Kontrasty, která se s velkým úspěchem cvičila i na posledním sletu. Na galavečer v holešovické O2 aréně jsme přivezly i maminku. Byla už na kolečkovém křesle, pár měsíců před smrtí, ale viděli jsme, že je na nás pyšná.“

Když přišla Hela poprvé do sokolovny a slušně pozdravila dobrý den, hned ji usměrnili, že Sokolové se zdraví pozdravem Nazdar, všichni jsou bratři a sestry a všichni si tykají. Moc jí to nešlo, stejně jako jejím vrstevníkům i jí připadaly tradiční formální projevy sokolství jak z jiného světa. Dlouholetý zákaz hnutí byl znát. Nakonec se ale tady našla, působí jako lektorka v Ústřední škole České obce sokolské, vede taneční studio a je tvůrkyní a propagátorkou nové metody cvičení Fitjazz, který je určen ženám bez omezení věku. Tančit může každý!

Trochu se hýbat

A tradice pokračuje. Anna Jurčíčková má šest vnoučat, všichni chodí do Sokola. Naučí se tam koordinovat pohyby, udržet rovnováhu, zvládnout prostor, orientaci, ctít rytmus, poslouchat i soutěžit. Helenčiny holčičky osmiletá Niky a desetiletá Nela jsou po mamince, nejraději tančí. I na tvorbě nejnovější skladby mají svůj podíl. Aby si autorky udělaly názornou představu o tom, jak bude vypadat kánon, posloužily jim děti jako živé figurky.

Každý dnes ví, jak důležité je trochu se hýbat. Ano, můžete chodit do fitka. Ale tam každý cvičí za sebe, v Sokole jde o to zacvičit si spolu. Společné prožitky jsou natolik silné, že lidé jsou ochotni věnovat třeba právě nácviku na gymnaestrádu veškerý volný čas, skousnout nepohodlí spánku na karimatkách a zaplatit peníze, které by bohatě stačily na luxusní dovolenou u moře. Ale tak nikdo neuvažuje. Těší se na chvíli, kdy budou pochodovat pod českou vlajkou na olympijském stadionu, kde legendární zlato vyhrával Emil Zátopek.

„Víte, čeho jsme si na dosavadním nácviku všimli? Jak jsou ti naši cvičenci a cvičenky k sobě ohleduplní, jak se respektují. Ti starší mají občas problém s orientací nebo s nějakým složitějším cvikem, ale pokaždé se najde někdo z mladých, kdo přiskočí a ochotně pomůže. A pak ještě svým „bílým“ na závěr zatleskají. Protože jsou živým příkladem, jak dlouho lze cvičením uchovat svěžest těla i ducha. Není to nejlepší odměna i pro nás dvě?“