Co do bezpečnosti je tuzemský důchodový systém dokonce na 18. příčce. Demografické a ekonomické změny v nadcházejících letech nicméně způsobí, že odchod do penze bude nutné odkládat a peněz na rentu zbyde míň než dřív.

Hlavním hybatelem změn je rostoucí dlouhověkost, tvrdí autoři nové knihy Stoletý život (The 100-Year Life) Lynda Grattonová a Andrew Scott. Podle jejich dřívější studie se od roku 1840 věk průměrného obyvatele planety každoročně prodlužuje v průměru o tři měsíce a trend i nadále pokračuje ve stejném tempu. Polovina dětí narozená ve vyspělých zemích po roce 2000 má šanci dosáhnout stých narozenin. Už dnešní třicátníci můžou zpoloviny počítat s tím, že se dožijí pětadevadesáti.

100 let – co působí jako magický předěl, může se lehce změnit v prokletí. Problém je nejen v důchodovém systému ale v navyklém plánování života, varují autoři. Jako příklad nabízejí příběhy tří lidí ze tří různých období, aby popsali jaký dopad bude mít dlouhověkost na práci. Zatímco Jack narozený v roce 1945 pracoval 42 let, v důchodu prožil roků osm. Stačilo mu málo šetřit. Penzi mu dorovnal zaměstnavatel a stát.

Je nabíledni, že současný systém je neudržitelný. Jak varují autoři knihy, mnohé se musí změnit.

Jimmy se narodil v roce 1971 a pravděpodobně se dožije pětaosmdesáti. Pokud bude pracovat 44 let, čeká ho dvacetiletý důchod. A chce-li po celou tu dobu dostávat odpovídající částky, musí každý měsíc ušetřit z platu 17%. A pak je tu Jane, narozená v roce 1998. Bude-li pracovat stejně dlouho jako Jack, čeká jí dokonce 35 let důchodu. To znamená, že od prvního měsíce stráveného v práci si musí – pokud chce penzi – ušetřit z výdělku 25%. Ovšem jen za předpokladu, že bude dál moct počítat se státním příspěvkem. V opačném případě se procento ještě zvyší na více než třetinu příjmů

Je nabíledni, že současný systém je neudržitelný. Kdyby Jane opravdu tak nekompromisně šetřila, nezbyde ji na hypotéku, nebo navýdaje spojené s dětmi. Jak varují autoři knihy, mnohé se musí změnit. Nabízejí nový pohled na zavedené cykly: už nestačí jen vystudovat, pracovat a odejít do důchodu. Jane se podle nich nevyhne práci i v posledních letech života. Pořádky se v tomto ohledu navrátí zpět před rok 1900. V roce 1881 ve Velké Británii 73 % mužů starších 65 let chodilo do práce. V roce 1984 to bylo pouhých 8 procent. V USA v roce 1880 skoro polovina všech osmdesátníků pracovala, o sto let později skoro žádný.

Kdo chce uspět, musí se připravit na celoživotní studium. Dovolenou či rekreace nutně začneme vnímat podle Grattonové a Scotta jako rekreaci.

Kde bude Jane pracovat bude rozhodující pro schopnosti a znalosti potřebné k uplatnění na trhnu práce. V roce 2010 žilo ve městech 3,6 miliardy lidí. v roce 2050 jejich počet stoupne na 6,3 miliardy, což odpovídá ohromujícímu faktu: 1,4 milionu lidí se každý týden stěhuje do měst. Právě tam jsou potřeby na kvalifikace nejvyšší. V neposlední řadě je nutné zmínit podobu vzdělávání. Už nyní podniky zjišťují, že vzdělávácí institutce nezvládají reagovat na potřeby zrychlujícího trhu práce. „Profese, kde stačí vystudovat jednorázově sice existují, ale jsou to ty první, které už jsou nahrazovány pokročilými technologiemi a umělou inteligencí,” hodnotí Pavel Barnet z oddělení lidských zdrojů O2. A situace se ještě víc zkomplikuje. Diplom do budoucna nic nezaručí.

Kdo chce uspět, musí se připravit na celoživotní studium. Dovolenou či rekreace nutně začneme vnímat podle Grattonové a Scotta jako rekreaci. Zvyšování kvalifikace bude nekončící proces a období kdy studujeme a pracujeme se různě prolnou. Normální bude začínat novou kariéru několikrát za život. Protože sto let je dlouhá doba. A jak napsal americký spisovatel Paul Auster, „pokud nejste připraveni na všechno, nejste připraveni na nic.”