Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
léky

Třikrát denně prášek cukru

“Polámal se mraveneček… doktor píše recepis. Třikrát denně prášek cukru, bude chlapík jako rys.” V téhle známé říkánce naordinoval pan doktor svému mravenčímu pacientovi užívat medicínu třikrát denně, byť neřekl, kdy a v jakých intervalech ji má brát. Stejné či podobné doporučení slýcháme i od našich lékařů. A lékárník pak na balení léku napíše 1-1-1. U antibiotik navíc zdůrazní, že tablety je nutno užívat přesně po osmi hodinách, jindy postačí “ráno, v poledne a večer”.

Díky moderním lékům mnohé dříve třeba i smrtelné nemoci vymizely, nebo se staly banálními. Karel Čapek by dnes na zápal plic nezemřel, Jiří Wolker by buď tuberkulózou vůbec neonemocněl, nebo by se uzdravil. A přesto – nebo právě proto – bereme léky jako samozřejmost a zdaleka ne vždy je užíváme tak, aby jejich účinek byl optimální.

Proč tedy vlastně stačí brát určitý lék jen jednou denně, zatímco jiný musíme polykat třeba čtyřikrát za den? Důvod je prostý. Každý lék se z těla vylučuje určitou rychlostí, jinak řečeno, pozdrží se v organismu jen po určitou dobu – poté se z těla vyloučí.

Aby ovšem lék účinkoval, musí ho v těle být určité množství. Odborně řečeno, v krvi a příslušných tkáních musí jeho účinná léčivá látka dosáhnout dostatečné terapeutické koncentrace. A je přirozené, že rozhodující je koncentrace v příslušném cílovém orgánu, kde má lék působit.

Protože se však léčivá látka zároveň z těla postupně vylučuje, je třeba ji soustavně doplňovat – čili v určitý čas prostě užít další tabletu. Léky, které se vylučujíc rychleji, je nutno užívat častěji, třeba třikrát či čtyřikrát denně, zatímco léky s pomalejší eliminací (vylučováním) můžeme aplikovat třeba jen jedenkrát denně. Snahou farmaceutických firem je dnes vyrábět co nejvíce léků ve formách s prodlouženým uvolňováním účinné látky a dlouhodobě vysokou koncentrací v krvi, aby tak bylo možno prodloužit dávkovací interval na 24 nebo dokonce 48 hodin.

Účinné koncentrace léčiva v krvi se nedosahuje okamžitě po podání, nýbrž s určitým zpožděním. Léčivo se totiž musí do krve nejprve vstřebat z trávicího traktu (např. po polknutí tablety) nebo ze svalu (při nitrosvalové injekci). Výjimkou je rychlé proniknutí účinné látky do krevního oběhu po injekci do žíly. Poté léčivá látka dosahuje určité ustálené koncentrace, a ta pak po určité době začíná klesat až k hranici, kdy již léčivo nepůsobí. Tehdy je třeba podat další dávku.

Většina léků se z organismu vylučuje tak, že jejich určitá část je metabolizována v játrech (hepatálně), určitá část vyloučena v nezměněné formě ledvinami (renálně). Proto je eliminace těchto léků u osob se sníženou funkcí ledvin či jater zpomalena, a jejich dávky je třeba snížit.

Tohle vše samozřejmě není zdaleka vše, co musí o podávání léků znát lékař. My bychom však alespoň toto minimum měli nejen znát, ale také dodržovat. Vždyť řádné užívání léků přináší užitek především nám samotným. Léčba může být účinnější a my se můžeme dříve uzdravit. A na své zdraví bychom měli dbát i v nemoci.

P. S. A protože nezapomenout na pravidelné užívání léků je někdy svízelné, zkuste si koupit a používat krabičku s přihrádkami na denní a týdenní dávky léků. Vyplatí se to.