Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Umění, nebo síť?

Prostředí internetu se pro nás stává v posledních letech čím dál tím samozřejmější. Na internetu vyhledáváme dopravní spojení, platíme přes něj, čteme na něm zprávy, nebo se seznamujeme. Může tento prostor sloužit také jako platforma pro umění? A děje se tak?

Pokud bychom pátrali po původu internetové sítě, neměl by nám ujít rok 1969, kdy se poprvé rozběhla výzkumná armádní počítačová síť ARPANET. Ve skutečnosti se nejednalo o síť, jak ji dnes známe, ale zahrnovala již většinu myšlenek, které směřovaly k dnešní podobě internetu. Za jejím provozem stojí práce inženýrů a vizionářů, jakými byl Ivar Sutherland, nebo Vannevar Bush. Ti navrhli nový způsob výměny informací pomocí převodu na čísla, bez ohledu na jejich původní médium. Tyto malé fragmenty informací, nazývané pakety, si dodnes vyměňují počítače mezi sebou pokaždé, když zadáme do prohlížeče internetovou adresu stránky.

Veřejnosti pravděpodobně nesrozumitelný vynález se začal jevit jako užitečnější v roce 1989, kdy byl navržen World Wide Web, neboli WWW. Tvoří jej síť mnoha stránek obsahujících texty a obrázky, které na sebe vzájemně odkazují. Jednotlivé části stránek odkazují k dalším stránkám a ty opět k dalším a dalším stránkám, podle toho jak se mezi nimi klikáním pohybujeme. Tento, dnes zřejmý a zažitý systém, nazývaný hypertext, neboli „text, za kterým je ukryt další text“, je ve skutečnosti jedním z nejradikálnější objevů 20. století. Zatímco texty byly do té doby vnímány jako jednorozměrné, tedy čtené lineárně zleva doprava, hypertext dal čtení nový rozměr. Hypertextové dokumenty již zpravidla nečteme chronologicky, ale přeskakujeme z jedné stránky na druhou, čteme po částech tak, jak nás síť odkazů vede. Dá se dokonce mluvit o tom, že internet během několika let proměnil naše návyky psaní a čtení a nastolil zcela nová komunikační pravidla.

V okouzlení sítí

Někdy v polovině 90. let začal být internet používán dnešním způsobem a přilákal i pozornost umělců. Kupodivu jimi nebyli programátoři a technici, ale spíše výtvarníci a spisovatelé. Jedním z nich byl i americký básník Marc America, známý pro svůj internetový román Grammatron (www.grammatron.com, 1997). Grammatron je vlastně obyčejným literárním textem, který je však psán s vědomím nového potenciálu internetu. Text sám nutí čtenáře v určitých okamžicích volit, jak bude čtení dále pokračovat. Jeho hlavní postava, kybernetický šaman Golam, putuje po imaginárním internetovém světě, který je jakousi temnou vizí technologické budoucnosti. Žánrově jde o román kyberpunkový, v němž svět i veškeré společenské proměny ovládají globální technologické korporace, tedy s trochou nadsázky ten, v němž i dnes žijeme.

V českém prostředí internet podobně využila výtvarná umělkyně Markéta Baňková. Její Město.html (www.bankova.cz/mesto/indexcz.html, 1997) je literární forma vycházející z osobních webových stránek, často naivních formem sebeprezentace, které byly koncem 90. let těsně před svým vrcholem. Baňková prostřednictvím fiktivní postavy Růženy Šetkové ohledává v té době nový fenomén virtuální identity, imaginární postavy, či avatara, kterého lidé vytváří jako svůj ekvivalent v internetovém prostředí. Podobně to dnes dělají miliony lidí na seznamkách, nebo síti Facebook. Růžena je postava, která přišla o své fyzické tělo a nadále existuje jen uvnitř počítačové sítě. Setkává se s dalšími podobnými postavami a splétá svůj příběh z mnoha různých, zdánlivě nesouvisejících vláken. Zdánlivě nevinnou formou tak Baňková poukazuje na proměňující se pojetí identity pod tíhou nových možností internetu. Můžeme si dosadit i otázku, zdali skutečně známe někoho, s kým si „jen“ píšeme e-maily, nebo koho přidáme do přátel na Facebooku? A zdali v tom vůbec pociťujeme nějaký nedostatek, nebo je to pro nás jako osobní kontakt plnohodnotné?

Případy obou internetových umělců ilustrují velká očekávání, která vůči internetovému hypertextu panovala. Přelom století však ukázal, že starý dobrý knižní text bude stále aktuální i po příchodu internetu, webová literatura se nestala rozšířeným nástrojem romanopisců. Na druhou stranu obdobný způsob uvažování vedl ke vzniku encyklopedie Wikipedia (www.wikipedia.org, 2001), která navždy proměnila způsob, jakým čteme a vytváříme encyklopedická hesla. Americký mediální teoretik Lev Manovich nazval téhož roku podobné společenské změny pojmem překódování a upozornil tak na mechanismy adaptace našeho mimointernetového života na síť. Dnes vidíme tyto změny jasně pokaždé, když objednáváme vstupenky do divadla přes internet, voláme přes Skype, nebo dostaneme podvodný reklamní e-mail.

Jde rozbít internet?

K technickým systémům přistupuje člověk většinou s očekáváním hladké funkčnosti, v našem uvažování je obsažen předpoklad jejich účelného a nepozorovaného chodu. Jak bychom jinak mohli věřit počítačům spravujícím naše bankovní konto, nebo řídícím atomovou elektrárnu? Někteří z internetových umělců od počátku 90. let útočí právě na tato očekávání. Dirk Paesmans a Joan Heemskerk, vystupující pod jménem Jodi, vytvořili během první dekády řadu webových stránek přinášejících spíše zmatek. V internetových dílech, jako http://asdfg.jodi.org, nebo http://text.jodi.org, předkládají zborcené verze webových dokumentů, u nichž si nejsme jisti, zdali je vše v pořádku, nebo náš počítač vyžaduje opravu. Tyto obrazy také můžeme vnímat jako symptom nové internetové vizuality. Pokud obdivujeme u kubistických malířů přímé použití skutečných materiálů v malbě, nebo u koláží Roberta Rauschenberga kombinaci novinových fotografií, grafiky a tisku, proč nepovažovat rozpadající se webové stránky Jodi za novou formu vizuálního umění. Odtud je malý krok k pojmenování barevných a přeskakujících grafik a textů jako nové formy elektronické koláže, která může být stejně tak matoucí, jako krásná. Teoretička Michele White přirovnává v knize Tělo a obrazovka (2006) pocity z podobných uměleckých děl k žánru katastrofických filmů, ve kterých jsme přitahování k dramatickým prožitkům ze selhání funkčních systémů letadel, lodí, či mrakodrapů, jako je například Letiště Arthura Haileyho. Z tvorby Jodi by nás v tomto ohledu mohlo uspokojit dílo http://oss.jodi.org, které tvoří série rychle přeskakujících oken webového prohlížeče. Zoufalá a marná snaha o jejich zavření dokonale dává poznat, jak snadno se dostane mimo kontrolu familiérní prostředí našeho počítače.

Internet po internetu

Ač byla dosud řeč o velmi raných dílech internetového umění, ani dnes se nejedná o formu mrtvou. Internetové umění dneška však nedosahuje tak radikální novosti, jako tomu bylo v 90. letech. Souběžně s tím, jak se stává internet běžným prostorem každodenního života, proměňuje se i přístup umělců. Někdy je v této souvislosti používán termín post-internet, vyjadřující odstup od internetu jako novinky, směrem k internetu všednosti. Jeden z nejznámějších současných umělců internetu Constant Dullaart například pouze jemně proměňuje běžně dostupné a používané funkce sítě. Pod názvem Revolving Internet (Točící se internet, therevolvinginternet.com) najdeme běžný internetový vyhledávač, který se otáčí za zvuku hudby o 360 stupňů. Terms of Services (Podmínky použití, therevolvinginternet.com/TOS) není ničím jiným, než domovskou stránkou Google, předčítající své vlastní podmínky použití, které nikdy žádný z návštěvníků dobrovolně neotevře. Tento přístup také postihuje posun původně nového média do podoby nového polis s vlastními etickými, společenskými, či politickými pravidly.

Stejně jako umění hmotné, i internetové umění má své galerie. Jednou z nich je portál Rhizome.org, který se zabývá sběrem a archivací umění na síti již od 90. let. Díla, o kterých zde byla řeč, najdete ve sbírce rhizome.org/artbase/collections/2. Od roku 2002 má svou internetovou sbírku i Whitney Museum of American Art (whitney.org/Exhibitions/Artport). Pokud vás stručný úvod do umění internetu zaujal, zkuste se podívat na některá ze stovek dalších děl v těchto archivech.

Autor je pedagogem Centra audiovizuálních studií FAMU