Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Úžasná dynastie – Fričové

Budu muset škrtat. Byl to rozhovor na dva rozhovory. Na tři! Velké lidské příběhy jeden za druhým. Osudy pěti šesti generací geniální rodiny Fričů se nedají vtěsnat do několika odstavců. Přesto to zkusím. Zklamaně jsem totiž zjistil, že onu triumfální genetickou linii silných osobností už skoro nikdo nezná…

Do proslulé košířské vily Božínky (dnes už zbořené) jsem prvně a naposled vstoupil za protektorátu. Prošel jsem kolem kaktusových skleníků a překvapeně postál u kozího chlívku. Byl na něm nápis „Ziege – koza“. O pár kroků dál hlásala cedule: „Dreck – hnůj“. Na psí boudě „Hund – pes“. A na dveřích pracovny, odkud vyhlížel vousatý dlouhán v legračním baretu a zahradnické zástěře stál nápis: „Frič – Frič“. Když viděl mé pobavení, prohlásil Ave na vysvětlenou:

To aby se tu náckové, co mi sem furt lezou, vyznali. Hned vědí, kde je koza a kde jsem já. Dvojjazyčné nápisy jsou teď přece povinnost.

Galerie (6)

Vy z nich, z tamtěch, nemáte strach?

Mohou mi políbit… Jo, a my si tady tykáme!

To asi, prosím, nesvedu…

Dělej, jak myslíš. Já zásadně tykám, chlapče. K těm blbým náckům… Odmítl jsem se s tebou sejít v Austrii, i když to bývala má oblíbená kavárna. Jenže co Prahu okupovali fašisti, neopouštím Božínku. Dokud zas nevypadnou. A důsledně to dodržuju. Nedávno mě tu dva černí strejcové zas otravovali. Proč prý ignoruju výzvy, abych se dostavil na gestapo. Tak jsem jim řek to, co tobě. Kupodivu mě nezastřelili. Pak zase, že těmi nápisy urážím třetí říši. Já opáčil, že naopak dodržuju povinnost veřejná místa označovat dvojjazyčně.

To vám vážně prošlo?

Viděli, že jsem cvok. Ostatně oni sem snad choděj rádi. Nedávno se mi hrabali v pracovně. Jak vidíš, větší bordel, než tu mám, ani nadělat nemohli. Schválně jsem seděl jak hlídací pes a zrakem šátral po cimře. Oni hned, co prý to pozoruju. Ale, povídám, ráno mi při pokusech utekla zmije písečná a v celé říši není účinný protijed proti smrtelnému uštknutí. Kvapně se vypoklonkovali. Ani ten panzerfaust nenašli. Vypadni, Heydrichu (pozn.: to Ave vyhnal černého kocoura)!

Cože? Vy máte doma…?

…kocoura! No a co? Psst. Nic jsi neslyšel. Chceš čaj? Už jsem ho udělal. Je to elixír z jablečných slupek a řepíčku. Můj vynález. Sedni si tady k tomu kulatýmu stolu. Na chlív nehleď. V pracovně se léta negruntovalo. Moje žena Draga smí uklízet jen v kuchyni a u sebe. Takže, cos mi to vlastně chtěl, chlapče?

Vím, že ve vaší starobylé rodině vyrostla plejáda významných osobností. Rád bych o tom napsal, ale potřebuji si nejdřív v krkolomné genealogii Fričů udělat pořádek.

To ses obrátil na největšího zmatkáře ve famílii, kamaráde. Sám se v našich hrobech nevyznám. A některé příbuzné, takové ty hófráty s plechovými tretkami na kabátech, mám rád jak vosinu v řiti. To budeš mít se mnou těžký.

Jde mi jen o základní orientaci. Nešlo by to vzít jaksi od počátku?

Snad od Josefa Friče…

Tak to prrr! Vím, že nic nevíš. Všichni prvorození synové v generální linii Fričů byli povinně Josefové. Čili je jich jak psů a uvízneme v bludišti. Fakt ale je, že první Josef Frič (1768–1831), psáno česky, byl praděd ze Slaného. My jsme totiž jako všichni správní Češi původně Němci. Od Kolína nad Rýnem. Psali jsme se Fritschové. Až pradědeček, slánský krejčí, se hrdě podepisoval česky, protože to byl vlastenec, přítel Krameria. Jak přijel do Prahy, šup do České expedice, kde skoupil novinky. Horlivě pak četl a stejně horlivě šil a přešíval. Udělal vše, aby jeho syn, můj dědeček Josef, řekněme tedy Josef Druhý, mohl ležet v knihách a nevysedával s jehlou a nití po nocích.

Váš děd JUDr. Josef Frič (1804–1876), pro lepší orientaci jsem si vypsal pár letopočtů, jako první rodinu proslavil. Je to tak?

Spíš rozmnožil a přestěhoval. Já už ho nepoznal. Ale musel to být bohatýr. Jako první z Fričů se usadil v Praze. Na právech byl zřejmě primus, protože za nemocného profesora Nejedlého na fakultě přednášel ještě před vlastní promocí. A vyrostlo z něho právnické eso. Stal se zemským advokátem, měl ohromnou vlastní klientelu, učil na univerzitě, poslancoval, především ale s Erbenem a dalšími vytvořil české právní názvosloví. U soudů se dodnes jedná dědovou češtinou. Přeložil do ní celý soudní řád a další zákony.

Prostě učenec pečený vařený v pracovně…

A to zas ne! Špičkový profík byl určitě. Když se v revolučním roce 1848 psaly v Praze různé rezoluce, petice a návrhy na demokratickou konstituci, byl při tom. A když později soudili Karla Havlíčka Borovského, dělal mu v Kutné Hoře advokáta. Zároveň ale v jeho žilách kolovala temperamentní fričovská krev. On sám byl jedináček, zplodil však se svou báječnou ženou, babičkou Johanou Reisovou, tucet dětí. Z toho sedm kluků, mezi nimi i mého tátu Vojtěcha. Nu a z domu U zlatého prstenu vznikl dědovou zásluhou jeden z prvních pražských salonů. Půlka vzdělané Prahy se scházela u našich. A že si v Pasířské ulici (dnes Palackého) z oken do oken navzájem koukali s Palackým a Riegrem, jeho zetěm, rodiny se brzy sblížily. Načež nebylo v Praze jiného místa s větší hustotou chytrých hlav na metr čtvereční než v Pasířské.

Jaká byla babička? Poznal jste ji?

Bohužel ne. Musela to být úžasná ženská. Myslím, že ona, Johanka to byla, kdo vložil do rodiny idealistické geny. Především byla obětavá jak světice. Všechny ty Nerudy, Němcové, Erbeny, Šafaříky, Čelakovské a ostatní, co u nás vysedávali, opečovávala jak vlastní. Přitom během dvacetiletého manželství porodila a pak svědomitě vychovávala těch dvanáct ratolestí. Poděl si to, a vyjde ti jedna kolíbka či zavinovačka na každého půl druhého roku. Však se také uštvala. Zemřela v pouhých čtyřiceti.

Ona byl Češka?

Srdcem ano. Velká vlastenka. Původem ale Němka z Porýní. Její otec dělal správce železáren na arcibiskupském panství v Rožmitále, načež ho duchovní správa povolala do Prahy. Reis se s třemi spanilými dcerkami zabydlel ve Vodičkově ulici a sháněl pro holky učitele češtiny. Přihlásili se mu dva kamarádi: děda Josef, tehdy student práv, a jeho nejlepší přítel, medik Václav Staněk. A jak prý krása dívek byla nesporná, výuka jazyka přerostla do citů milostných. Jinak to skončit nemohlo: Frič si vzal Johanku, Staněk Karolinu. Třetí z děvčat, nejmladší a nejkrásnější, vzdělanou, obětavou a všemi obdivovanou Bohumilu Rajskou, jak si počeštila příjmení Reisová, si později vzal ovdovělý Čelakovský. Doslova ji umluvil, aby se obětovala a pečovala mu o čtyři sirotky z předchozího manželství. Načež si ji odvezl do Vratislavi, kde profesoroval. Tam jí pak uvadající básník nekonečnými výčitkami patriarchálního povýšence a pedanta udělal ze života peklo.

Chuděra…Takže jsme probrali zakladatelskou generaci a já vás poprosím, abychom se posunuli o koleno dál.

Proboha, vždyť já ten tucet strýců a tet už nedokážu ani vyjmenovat. Víš co? Postačí, když si z úrodného lože dědy Josefa a babičky Johany zapíšeš čtyři šikovné bratry. „Revolučku“ Josefa Václava, Antonína, Václava a mého tátu Vojtěcha. Každý z nich něco dokázal, nějak se osvědčil.

Vzal byste to popořádku?

Tož první byl Josef, řekněme Třetí, proslulý revolucionář Josef Václav Frič. Tenhle divoch k pohledání mi učaroval, třebaže jsem ho jako kluk vídal spíš už zasmušilého, otráveného z poměrů. Co prožil, byl román. Mimochodem, skrze jeho manželství s Annou Kavalírovou se naše krev spojila s úspěšným sklářským rodem Kavalírů ze Sázavy – to jsou ti, co ve světě proslavili české technické, hutní, varné a optické sklo.

Josefovi mladší bratři měli taky horkou krev?

Spíš akademickou či úřednickou, naředěnou trochu inkoustem. Je ovšem pravda, že druhý Antonín měl zprvu taky boty z toulavého telete. Jako mně učarovaly kaktusy, on se v mládí zbláznil do ptáků, zcestoval kvůli nim Evropu a napsal pak výtečnou ornitologickou publikaci. Načež mu snad vyschla míza, a coby asistent přírodovědce Purkyněho za sebou zabouchl dveře vědecké pracovny. Stal se váženým profesorem zoologie, jeden čas i rektorem pražské univerzity a nadosmrti ředitelem zoologických a paleontologických sbírek Národního muzea. Založil taky časopis Vesmír. Avšak já toho pedanta a dogmatika, i když byl vzdělanější než sto opic, nesnášel. Neláska byla oboustranná. Já byl pro něho vždycky fanfarón a kluk pitomá. Představ si, že když jsem své sbírky z cest po Jižní Americe zdarma nabídl Muzeu, strýc je odmítl. Dobře, považoval mně za nicku, ale on už dřív totéž udělal Emilu Holubovi, chápeš to? Já pak bůhvíkolik cenností rozdal nebo vyházel. Čert aby ho vzal!

Další ze sourozenců byl Václav?

Správně! Václav měl po léta oplétačky s policií, protože jezdil za bratrem emigrantem Josefem a stýkal se v cizině s  podezřelými živly včetně Bakunina. Nakonec ale v Praze, ve Vladislavově ulici, vybudoval obchod s přírodninami a učebními pomůckami. Do škol v monarchii, brzy po celé Evropě dodával anatomické i mikroskopické preparáty, kostry, embrya v lihu, skříňky s motýly a brouky, herbáře, kolekce nerostů.

Dovedu si představit, jak rád jste tam chodil!

Jasně! Václav byl můj člověk. A v jeho obchodě, bohatším a pestřejším než muzeum kuriozit, mi co klukovi bylo jak v ráji. Kromě toho jsem tajně miloval jeho půvabnou ženu Aničku. To byla dcera majitele proslulého Rottova železářství na Malém rynečku. Čili Václav fričovskou rodinu spojil s dalším významným pražským rodem. Poslyš, kdybych si ty příbuzenské propletence pamatoval, vysvětlil bych ti, že Fričové se časem ocitli v blízkém pokrevním vztahu i s architektem Dušanem Jurkovičem, se spisovatelem Egonem Hostovským, s herci Rudolfem Hrušínským či Jiřím Voskovcem-Wachsmannem a dalšími. Nejsme žádní troškaři.

Páni, to jsou věci! Ale neřekl jste zatím nic o svém otci.

Pravda! Tož on, Vojta, byl nejmladším z kluků ve třetím koleni Fričů. Nejspíš chtěl udělat radost svému otci a stal se po jeho vzoru úspěšným právníkem, advokátem. Dotáhl to v životě na náměstka pražského primátora, staral se o širokou právní klientelu. Musím se ovšem zmínit taky o své mamince Růženě, pocházející z úspěšného roudnického podnikatelského rodu Švagrovských. Její rodiče měli velký dřevařský závod a byli to obětaví obrozenci i mecenáši kumštýřů. Slavíček, Brožík, Schnirch a jiní se těšili jejich přízni. V Roudnici je galerie, které Švagrovští věnovali šedesát Slavíčkových obrazů. Anebo: Na jejich statek do Bechlína rád jezdil i starý mládenec Jan Neruda. V zázračném básnickém vzepětí tam po desetileté odmlce napsal slavné Kosmické písně. Inspiraci asi našel v platonické lásce k mé mamince.

Roztomilé! Můžeme se ale na chvíli ještě vrátit k vašemu legendárnímu strýci Josefu Václavu Fričovi (1829–1890)? Trochu jsme ho odbyli.

S tím ďáblem nic jiného nesvedeme. Buď ti o něm povím pouhých pár vět, anebo těžce zabředneme. Protože jeho život byl spletitý dobrodružný román. „Revolučka“ se narodil jako snílek, romantik, demokrat, bořitel starých pořádků, překypující energií i nápady. Přísný děda Josef chtěl z něho mít právníka. Marně. On chtěl nadělat advokáty snad ze všech synů, ale bezvýsledně, nakonec to jako benjamínek odnesl až můj táta Vojtěch. Zato Josef, divoch mezi Friči, před konflikty se strohým otcem v sedmnácti, v roce 1846, splašeně utekl z domova. K zoufalství matky, zrovna už podesáté těhotné, dokonce předstíral, že se utopil někde u Ústí nad Labem. Ve skutečnosti se ukrýval v Hamburku, Londýně a Paříži, kde různě konspiroval s tehdejšími polskými revolucionáři. Objevil se doma až po roce. A rodina mu raději s úlevou odpustila. Zkoušel psát, cvičil se v šermu i jízdě na koni, stýkal se s opozičními živly v tajném spolku Repeal. A když pak v červnu 1848 vypuklo v Praze povstání, půjčil si v jízdárně Na rejdišti, co je dnes Rudolfinum, koně, načež na sbíhající se studenty z Klementina, tiskaře a metaře se šavlí nad hlavou zařval „Já tady komandýruju!“ A že byl na tom koni nejvýš, všichni ho poslechli. V devatenácti se tak stal velitelem staroměstské obrany proti plukům generála Windischgrätze. Ze škamen Akademického gymnázia postavili studenti barikádu, sebrali dvě stovky pušek ve vojenském skladu a chvilku válčili. Náš hrdina dokonce zajal místodržícího hraběte Thuna. Palacký mu pak tvrdě vyčetl, že mladickou nerozvážností přivedl národ do neštěstí.

Jak to tenkrát dopadlo?

„Revolučka“ po porážce povstání prchl do Chorvatska a na Slovensko. Vrátil se až následující rok. Ale nedal si pokoj, vzápětí se zapletl do tzv. májového spiknutí, řízeného anarchistou Bakuninem z Drážďan. Zatkli ho dřív, než spiklenci sáhli k činu. Dva roky byl žalářován na Hradčanech a v lednu 1851 vyfasoval za velezradu osmnáct roků v uherské pevnosti Komárně. Psal tam, on celý život psal, jeho příští žena Anna Kavalírová za ním jezdila. Pustili ho až na amnestii v dubnu 1854, kterou vyhlásil císař v souvislosti se svým sňatkem.

On ale beztak znovu emigroval, není-liž pravda?

„Revolučka“ byl radikál, otevřeně protirakušácký, přál si naše odtržení od Habsburků. Uprostřed Bachova absolutismu marně doufal v demokratické a mocenské přeměny. Chvíli se sice držel zpátky, vydal s mladými literáty almanach Lada-Niola a pak další, slavnější Máj. Ale chlupatí mu byli věčně v patách. V roce 1858 mu přišili protistátní pikle a rejdy, načež ho internovali až v dalekém Sedmihradsku, a to za mnohem přísnějších podmínek, než jaké před ním vyfasoval Havlíček v Brixenu. Nakonec úřady rády vyhověly jeho žádostem o emigraci – aspoň se ho konečně zbavily. Žil pak přes dvacet roků v cizině. V Londýně, Berlíně a zejména Paříži, kde mu Anna porodila dceru a synky Josefa a Jana. V roce 1880 získal konečně souhlas úřadů s návratem domů. Jenže po tak dlouhé pauze se ocitl ve světě, s nímž si už nerozuměl. Dožíval zklamaný, byl z něho bezzubý pes. To se holt emigrantům stává, že vlast je po dlouhém odloučení už nepřijme a oni ji taky ne. Formálně ho Češi uctívali, fakticky nad jeho ideály dávno lhostejně mávli rukou.

A jak dopadly jeho děti?

Josef a Jan když vyrostli, vlastně založili čtvrtou generaci dynastie Fričů. Byli to kluci šikovní a nerozluční jak siamská dvojčata. Do Prahy se s mámou Annou vrátili ještě v dětství, dřív než jejich otec. K jeho lítosti je místo umění zaujala technika. Hlavně optika a astronomie. Z mladšího Jeníka vyrostl geniální konstruktér, z Pepíka organizátor a obchodník. Po studiích si založili továrničku na přesné měřicí a optické přístroje. S Jeníkovými vynálezy souprav pro vyměřování štol a tunelů, astronomických, geodetických či nivelačních přístrojů udělali kluci díru do světa. Jejich výrobky si objednávaly nejrenomovanější laboratoře a závody. Ve volných chvílích se hoši věnovali milované astronomii v podomácku postavené observatoři. Jenže pak v roce 1897 Jeníkovi blbě odoperovali slepáka, a on ani ne pětatřicetiletý zemřel. Pepík, obdivovatel bratrova génia, to taktak přežil. Navíc byl na něm závislý, sám neuměl ani rýsovat. S fričovskou zaťatostí však časem handicapy dohnal. Dál rozvíjel fabriku. A na památku Jeníka během následujícího čtvrtstoletí vystavěl v Ondřejově dodnes slavnou hvězdárnu. Začal ji stavět hned v roce 1898, přičemž kolem odvážného projektu dal dohromady skvělou partu nadšenců v čele s fyzikem Nušlem, mladým Šafaříkem a architektem Fantou coby generálním projektantem.

Stýkali jste se?

Moc ne. On je dnes rodinná legenda, ozdobená řadou čestných doktorátů, zatímco já jsem spíš černá ovce rodiny. Ale je to bezesporu dědek zcela mimořádný. Protektorátní bídu přežívá hlavně na Ondřejově. A pořád prý skvěle hraje na housle. (Pozn.: „hvězdář“ Josef Frič zemřel brzy po válce, v září 1945.)

Musíme rodokmen Fričů doplnit ještě o vás. Vy patříte do čtvrtého, nebo až pátého pokolení?

Pochop, člověče! Táta hvězdáře Pepy, čili „revolučka“ Josef, a můj táta Vojtěch byli přece bráchové. Čili my jsme s hvězdářem bratranci a představujeme oba čtvrté koleno. Na páté špricli v dynastii, tedy ze známějších Fričů, se vyjímá můj nadějný synovec MAC Frič. To je syn mého nejstaršího bratra Martina, velkého zvířete u ajznboňáků. A jeho synátor, taky Martin (nar. 1902), se dal k filmu. Jako režisér se uplatnil už v počátcích kinematografie, vzal si herečku Martu Schullerbauerovou, ze které pod pseudonymem Suzanne Marville udělal českou hvězdu němé éry. Do téhle války natočil řadu úspěšných snímků, třeba Švejka s Rašilovem, Hej rup a Svět patří nám s Voskovcem a Werichem, teď v poslední době třeba i Těžký život dobrodruha či Muzikantskou Lidušku. Schopný chlápek! Ještě uvidíš!

Jde mi ze všeho už hlava kolem. Takových talentů v jednom hnízdě! Ale mluvme konečně chvíli o vás!

To se mám začít chválit a vytahovat, nebo co? Něco snad o mně víš!

Četl jsem některé knížky. Dlouhého lovce, Strýčka Indiána, Indiány Jižní Ameriky. Vím, že jste světoznámý kaktusář. A že jste hodně cestoval.

To by ti mohlo stačit, ne? Knížek jsem napsal dost. Některé ilustroval přítel Zdeněk Burian. A s těmi kaktusy to vzniklo z obyčejné klukovské zvědavosti. Dostal jsem nevzhlednou bodlinatou palici. A ona jednoho dne přenádherně rozkvetla. Hotový zázrak! Začal jsem se kaktusům věnovat. Probudila se ve mně ta fričovská zběsilá zarputilost. V patnácti jsem byl kapacita. Udílel jsem odborníkům velkomožné konzultace, zvali mě na konference, přednášel jsem a pobláznil fůru dalších pěstitelů. Donedávna jsem měl ve sklenících sbírku 30 000 kaktusů. Jenže všecko to pomrzlo, protože mi protektorátní hajzlové odmítli dát příděl koksu.

Cestovat jste prý začal taky brzo. Hned po matuře!

Byl jsem v pubertě pěkný výlupek. Všichni kolem byli pro mě měšťáci, studovat jsem odmítal. Otec myslel, že to vyhnije a nakonec mě nejen pustil do světa, dokonce mi cestu zaplatil. Jel jsem hledat kaktusy. Časem jsem zjistil, že Indiáni jsou zajímavější. Co víc, že mi je mezi nimi líp než mezi bílými. V letech 1901–1929 jsem podnikl sedm dobrodružných cest do Jižní Ameriky a jednu do Severní. Strávil jsem mezi Indiány přes deset roků života.

Která z těch cest byla nejzajímavější?

Každá, příteli! Chceš tu snad sedět do noci? Musím jít nakrmit kozy! Hned při první cestě jsem div nezhebnul. Těžce mě zranil jaguár, kterého jsem sice postřelil, ale blbě. Vrhl se na mě. Díky dýce jsem se dostal z jeho sevření. Indiáni Šavantesové mě pak čtvrt roku léčili. A získal jsem jejich úctu, poněvadž ze spárů jaguára se člověk živý jen tak nedostane. Druhou výpravu jsem podnikl do Matto Grossa, do povodí řeky Paraguay, mezi Čamakoky. Od jejich náčelníka jsem dostal dceru Lora-y. Černou kachnu. Já, bílý čahoun, jsem byl pro Indiány Karaí Pukú, Dlouhý lovec. Později Bílý orel. Po třetí výpravě do nehostinné Paraguaye jsem do Čech přivezl Indiána Čerwuiše. Byla z toho tenkrát senzace, ale já ho vzal domů, abychom zjistili, jakápak epidemie Čamakoky po léta trápí. Ukázalo se, že je decimoval zvláštní druh škrkavky. Stačilo k léčbě použít silné projímadlo… No, a takhle jsem se toulal až do roku 1929. Objevil jsem spoustu druhů kaktusů, třeba různé vysokohorské endemity, a navozil tisícovky etnografických rarit. Jsou vesměs u Náprstků, protože strýc náfuka, Antonín, je do Národního nechtěl, jak už jsem řekl. Nu a od té doby buď něco smolím, třeba slovníky různých indiánských jazyků, nebo zkouším křížit kaktusy, šlechtit rajčata a jiné rostliny. Dělám různé pokusy, třeba ozařuju rostliny rtuťovou lampou. Bavím se a nadávám na poměry. V cizině jsem autorita, zdejší honorace mě má, tedy s výjimkou početných přátel, za magora.

Hloupost! To, proboha, neříkejte!

Poslyš, chlapče! Slyšíš to mečení? Kecáme, a holky mají hlad. A Carmen potřebuje podojit. Jestli, tak půlhodinky počkej…

Čekal jsem pak ve Fričově wigwamu hodinu, ale už se nevrátil…
Co mi Ave Frič neřekl…

Něco říct nemohl, něco asi nechtěl… Necelý rok po našem setkání, koncem listopadu 1944, se dvaašedesátiletý Frič škrábl o rezavý hřebík králíkárny. Začala mu otékat a modrat ruka. Koupal ji v teplé vodě s dezinfekcí. Nepomáhalo to. Draga ho odvezla na Bulovku. Bylo zjevné, oč jde. Ave do posledka radil lékařům, ať zkusí to či ono, například indiánské kurare. A ať si prý zapisují všechny jeho reakce. Věděl svoje. Otrava tetanem se nezastavila. Dlouhého lovce nedokázal zabít jaguár. Zabil ho rezavý hřebík. Zemřel 4. prosince 1944.

O tom, že Černá kachna porodila svému Bílému orlovi potomka, Frič takřka nepochybně věděl, ale zásadně o tom nemluvil. Měl v Praze oddanou, o osmnáct let mladší manželku Dragu a syna Ivana.

Jeho indiánská dcera, roku 1905 narozená v zeleném pekle Gran Chaka, dostala jméno Hermínia. Dožila se požehnaného věku takřka 104 let. Porodila devět dětí, z nichž pět zůstalo naživu.

Takřka sto roků se v Čechách o její existenci nic nevědělo. Hermínii a její potomstvo objevili až roku 2000 čeští filmoví dokumentaristé, když do Jižní Ameriky vyrazili po stopách Indiána Čerwuiše a jeho českého „bratra“ Ave Friče.

Brzy po senzačním zjištění se do věcí vložilo nově založené občanské sdružení „Checomacoco“, inspirované a založené Ywonnou a Pavlem Fričovými. Sdružení se snaží rozrůstající se komunitě chudých českých Indiánů v osadě Puerto Esperanza (Přístav Naděje) všemožně pomáhat.

V roce 2012 navštívil Českou republiku jeden ze synů Hermínie, čili Fričův vnuk, sedmdesátiletý Rodolfo Ferreira.

Indiánů s fričovskou krví žije prý v Puerto Esperanza už přes 200.

Hermínie zemřela v roce 2009. V duchu staletých indiánských tradic odešla do věčných lovišť vybavena věcmi potřebnými na cestu. Protože už byla jako věchýtek, nechtěla brát s sebou nic těžkého. A tak se odebrala na věčnost vybavena pouze hebkou červenou přikrývkou z pražského obchodního domu IKEA…