Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Václav Malý – Mít otevřené srdce

S biskupem Václavem Malým jsme si v Arcibiskupském paláci povídali o společenském vývoji v posledním čtvrtstoletí, ohniscích konfliktů, které ohrožují západní civilizaci, ale také o smyslu života, odpovědnosti a vzájemnosti.

Pane biskupe, nemůžu začít jinak: prezident Zeman v pořadu Hovory z Lán na Českém rozhlase použil několik vulgárních výrazů. Co s vámi dělá, když z veřejnoprávního média slyšíte taková slova?

Kultura projevu se zhoršuje celkově. Používají se agresivní, velmi útočná slova, útočné výrazy, chybí noblesa a nadhled. To je součást celkového zhrubnutí. Jsem přesvědčen, že když někdo veřejně vystupuje, měl by si dát záležet na svém projevu a cítit zodpovědnost, že ovlivňuje druhé.  Mezi lidmi padají různá slova, ale člověk by měl rozlišovat, kde je, s kým mluví a podle toho své vyjadřování směrovat. Nejsem pro to, aby se užívala sprostá a hrubá slova, ale přiznám se, že i mně někdy vypadne z úst, ale rozhodně ne na veřejnosti. Spíše v nějakém přátelském kruhu, kde je dobrá zábava. Přesto mě to mrzí, protože čeština je bohatý jazyk, kterým můžeme vyjádřit všechny možné pocity a nepotřebujeme si pomáhat hrubými nebo dokonce sprostými slovy.

Jste v čele biskupské rady Iustitia et pax, která se zabývá ochranou lidských práv doma i ve světě. Prezidenta Zeman v čínské televizi řekl, že se přijel do Číny naučit, jak stabilizovat společnost. Od listopadu 1989 uplynulo 25 let, řada věcí se povedla, jiné se nepovedly, ale hledat vzor směřování společnosti v Číně asi není úplně v pořádku…

V poslední době pozoruji nezdravý posun naší zahraniční politiky, kdy se jediným měřítkem stává rozvíjení obchodních vztahů. Nic proti tomu, ale právě jako demokratická země, jakožto společnost, která ve starších generacích prožila tzv. reálný socialismus, bychom my i naši reprezentanti měli zůstat citliví k otázce lidských práv a navazování obchodních vztahů spojovat s diskuzí o nich. Zneklidňuje mě, že to přestává být realitou. Jsme malý stát a jedině zásadovostí můžeme získat respekt. Nikoliv tím, že příliš podléháme silovému vidění, pocitu, že něčeho dosáhneme nezdravým pragmatismem.

Slováci si letos zvolili v přímé prezidentské volbě nepolitika Andreje Kisku. U nás se po Václavu Havlovi vystřídali na Pražském hradě dva bývalí premiérové, oba úzce spjatí s  dvěma desetiletími naší novodobé existence. Na slovenskou cestu si budeme muset ještě počkat…

To je otázka do pranice. Všichni tři naši prezidenti byly silné osobnosti, ale poslední dva podle mého mínění nesplnili očekávání důstojné reprezentace. V jejich projevech byl znát přílišný egoismus, přílišné upozorňování na sebe sama. Opomněli některé důležité momenty pro integraci společnosti. Společnost je tvořena různými zájmovými skupinami, silnými i slabšími jednotlivci, a je třeba spíše dávat lidi dohromady, než je rozdělovat, ukázat zdravé směřování našeho státu. Zdá se mi, že jsou na obou stranách dluhy. Prezident Klaus příliš zjednodušeně a příkře odsuzuje začlenění do Evropské unie, prezident Zeman znevažuje některé ústavní postupy a soustřeďuje moc na sebe, ač mu podle Ústavy nepřísluší. To jsou mé výhrady. Nemyslím je osobně, ale z podstaty věci samé.

Galerie (3)

Byl jste jednou z výrazných osobností listopadu 89. V nedávném rozhovoru v pořadu Hydepark v České televizi jste řekl, že společnost je sice nemocná, ale rozhodně je líp než za komunismu. Máte návod na léčbu?

Návod na léčbu neznám, ale snažím se povzbuzovat lidi, aby vnímali realitu. Mnohé se změnilo k lepšímu. Dám konkrétní příklad: za žádným z nás dnes nejde tzv. kádrový materiál. Děti nejsou rukojmími rodičů jako tehdy, kdy trpěly kvůli tomu, že rodiče nesouhlasili s režimem. To jsou záležitosti, které se dotýkaly každého, které byly velmi ponižující, nedůstojné. Dnes lidé mají mnohem větší možnosti nejen cestovat, ale beztrestně se vyjadřovat k veřejným záležitostem, mají možnost zvolit důvěryhodné politiky, mají možnost jednat jako občané. Stále však v naší společnosti převažuje soustředění jenom na vlastní dvoreček a pasivita vůči veřejnému prostoru. To vidím jako velkou slabinu. Chybí konsolidovaná občanská společnost, zdravá občanská hrdost, nikoliv pýcha či nadřazenost. Jako občané máme přeci povinnost vůči společnosti, vůči těm, které jsme zvolili, aby se mohli pohybovat v rámci, který my všichni spoluvytváříme. Ne si jen namlouvat, že jsme bezmocní, i když dobře vím, že není snadné, když jsou lidé propuštěni z práce ze dne na den bez vysvětlení, a že nelze poměřovat sociální stav společnosti podle Prahy a velkých měst. Přesto i v krajích, kde je vysoká nezaměstnanost, se leccos zlepšilo. Když se budeme srovnávat s ekonomicky vyspělými státy, stále máme co dohánět, ale měli bychom se umět podívat také na východ od našich hranic. Byl jsem v Moldávii, na Ukrajině, v Bělorusku, i v Rusku, takže dobře vím, jaká tam je životní úroveň a že opravdu patříme k bohatší části planety.

Nechybí nám k té konsolidované občanské společnosti a zdravé občanské hrdosti elity?

To je dobrá otázka. Ano, existuje spousta výrazných osobností, profesionálů ve svém oboru, ale chybí propojená síť. Nechybí tedy jednotlivci, ani skupiny, ale právě jejich vzájemná propojenost, což nemyslím z hlediska nějaké stranické struktury. Pro společnost je podstatné, aby čas od času její elity dokázaly zvednout hlas. Veškeré pokusy zatím selhaly.

Vidíte mezi těmi jednotlivci opravdu výraznou osobnost, která by dokázala naplnit to, co by měl dejme tomu dělat prezident, to znamená dávat společnost dohromady, zahlazovat spory, uklidňovat situaci…

Některé osobnosti bych viděl, ale nejsou ve veřejnosti tolik známé. Je to jen můj názor, ale zdá se mi, že reprezentativní osoba, která by dovedla říct ve správný čas správné slovo je bývalý rektor Karlovy univerzity Ivan Wilhelm. Nebo Pavel Fišer, který vedl oddělení zahraniční politiky Václava Havla a později působil jako velvyslanec ve Francii. Jistě se najdou další, ale bohužel žijeme v době mediální a je třeba, aby takový člověk byl více viditelný i v médiích, což se často nestává.

V souvislosti s prezidentskou kandidaturou se mluvilo i o Tomášovi Halíkovi…

Nakolik ho podporuji a nakolik si ho vážím, tak bych nebyl pro, aby se stal prezidentem, protože by se to obrátilo proti církvi a velmi brzo by se řeklo: co nám ten klerikál bude kázat. Z toho důvodu, a řekl jsem to Tomáši Halíkovi i do očí, bych jeho kandidaturu nepodpořil. Velmi si ho vážím, cením, děkuji Bohu za to, že je, velmi mu přeji Templetonovu cenu, nedávno dostal také čestný doktorát v Erfurtu. Naše společnost by ale neunesla, kdyby kněz stanul v čele státu.

Často se mluví o fenoménu českého ateismu. Podle posledních údajů chodí pravidelně do kostela 400 tisíc lidí. Tomáš Halík v posledním vydání Orientace řekl, že český ateismus je mýtus, že existuje řada lidí, kteří se otevřeně nehlásí k žádné církvi, ale kteří v něco věří. On sám to nazval „něcismem“.  Vidíte tento posun ve společnosti, přibývá hledačů?

Myslím, že ubývá agresivních ateistů. Část mladé generace opravdu hledá, ale jen část. Velké nebezpečí vidím v synkretismu. Lidé těkají, povrchně se seznámí s některými duchovními proudy a vyberou si z každého jen to, co jim vyhovuje. Směšují to, co spojit nelze – křesťanství, buddhismus a další. V tom je veliké nebezpečí, protože člověk potřebuje být někde dobře zakotven, aby mohl potom to kvalitní v jiných tradicích přijmout za své nebo to alespoň ocenit. Další nebezpečí – asi to nejhorší – je lhostejnost. Poměrně velká část lidí je lhostejná, ale zároveň pověrčivá. Kolik je horoskopů, astrologů, kolik lidí tomu přikládá váhu. Je třeba povzbudit lidi v hledání, nelámat nad nimi hůl. Domnívám se – v tom souhlasím s Tomášem Halíkem – že to v katolické církvi ještě úplně neumíme.

Podstatné je vědomí zodpovědnosti vůči společnosti, vůči celkové atmosféře. Tu vytváříme my, u nás to začíná.

Možná to těkání podporují i média. Informací je hodně, často protichůdné, jak to vidíme například v souvislosti s ukrajinskou krizí, málokdo má čas jít do hloubky, číst a ověřovat informace z více zdrojů. Jak se má normální člověk dobrat k pravdě?

Tím, co člověka dělá více člověkem, co kultivuje jeho vztahy. Co mu dodává zdravé sebevědomí, ale ne pýchu. To jsou podstatné věci pro život. Lidská spokojenost nespočívá jen v naplnění spotřeby, ale právě ve vyrovnaných mezilidských vztazích. Tady bych viděl cestu k hledání pravdy. Když budu mluvit jako věřící, je dobré se otevřít i oblastem, které neumím uchopit. Žijeme v době, kdy dochází k obrovským objevům, a s radostí konstatuji, že těch největších dosahují lidé, kteří objevují v pokoře. Spíše nechávají volný prostor, než aby formulovali jasné závěry. Tam někde se člověk blíží pravdě, nezapouzdřuje se ve svých dosavadních názorech, dovede unést otevřenost, pochybnost, dovede unést otázky, na které hledá odpovědi. Je to práce na každý den, na celý život. Jsem už téměř čtyřicet let knězem, ale stále jsem v pozici hledajícího. Přestože jsem biskupem a chci povzbuzovat druhé ve víře a v dobrém, nerad bych zakrněl a zůstal stát. Otevřenost je těžká, ale je to jediná cesta, kde se, jak věřím, blížím k něčemu či někomu, co nemohu uchopit, ale co je pro mě důležité a staví můj život na pevnou půdu.

V souvislosti s ohnisky konfliktů ve světě, ať už jde o ukrajinskou krizi, ISIS, Boko Haram v Africe či o světovou ekonomickou krizi, se mluví o konci starého uspořádání světa. Ekonom Milan Zelený napsal, že mizení starého světa je daleko rychlejší, než všichni předpokládali. Máte pocit, že jako společnost stojíme na počátku chaosu?

Evropa je na křižovatce. Je třeba rozlišovat mezi růstem a rozvojem. Veškerá politická agenda je zaměřena na růst – ptám se proč a kam? Tím nemyslím, abychom žili v chudobě, abychom prudce snižovali svoji úroveň, ale proč máme neustále více a více růst? Zcela se opomíjí rozvoj společnosti, rozvoj individuality, ale zároveň solidarity. Týká se to i české společnosti. Měli bychom si více uvědomovat, z čeho vyrůstá naše kultura, z čeho vyrůstají dějiny – bez židovsko-křesťanské a řecko-římské tradice je to nemyslitelné. Jedinou cestou je zastavit se a říci si, co je pro život důležité. Nedá se to nařídit, musí to udělat každý z nás. Ztrácíme se v globalizovaném světě, v jistém duchovním vzduchoprázdnu. Díky Bohu máme demokracii, ale je nemyslitelná bez tohoto podloží. Rozvoj je důležitější než růst.

V současné společnosti převažují „rychlé“ hodnoty, úspěch a zisk, na úkor trvalejších, méně hmatatelných. Které nám chybí nejvíc?

Nechci zevšeobecňovat, ale řekl bych, že je podstatné vědomí zodpovědnosti vůči společnosti, vůči celkové atmosféře. Tu vytváříme my, u nás to začíná. Velkou bolestí, na kterou si mnozí lidé nemohou zvyknout, je sociální rozvrstvenost. Rozhodně neplatí, že bohatý se rovná automaticky zloděj. To není pravda, i když víme, že mnozí přišli k majetku nekalým způsobem. Není dobré poměřovat svůj život jen s těmi druhými. Je dobré ho vzít do svých rukou a být si vědom své důstojnosti. Ne pokukovat co soused, ale co já.

Papež František I. nedávno prohlásil: „Evoluce v přírodě není nekompatibilní s ideou stvoření, protože k evoluci je nutné stvoření bytostí, které se budou vyvíjet.“ Podle britského deníku The Independent může papežovo čerstvé vyjádření narušit snahy zastánců kreacionismu, podle nichž vesmír, Zemi i člověka stvořil Bůh v šesti dnech… Vnímáte to posun v tom, co církev hlásá?

Jistě, ale už Jan Pavel II. se v tomto smyslu několikrát vyjádřil. Byl ve styku s astronomy vatikánské observatoře, což jsou vynikající vědci. Je dobře, že to takto papež František řekl. Jsem naprostý laik, ale jsem fascinován pokorou těch, kteří objevují. Jsou pryč časy, kdy věda odsouvá víru či je dokonce s vírou v rozporu. Člověk si uvědomuje, že věda je obrovský dar. Obdivuji vědce, že objevují něco, na co sám nemám, mám radost, že druhý je lepší a nadanější než já. Z toho mohu těžit.

Jaká byla Vaše cesta k víře, k rozhodnutí stát se duchovním v prostředí totalitního státu?

Prožíval jsem rok 1968, přišla okupace, Palachův týden, pak byl sesazen Dubček. Viděl jsem, jak jsou lidé rozkolísaní, jak začínají být zase až moc opatrní. Velmi těžce jsem nesl, že zanikaly literární časopisy, že opět začala fungovat cenzura. Říkal jsem si, to není možné, vždyť člověk, který postaví svůj život na pevném základě, si může zachovat svobodu i za nepříznivých okolností. Právě proto, že jsem ji nacházel ve víře a v evangeliu, jsem se rozhodl dát se cestou teologie, cestou kněžství. Samozřejmě se to postupně vyjasňovalo. Nikdy jsem neměl krizi, že bych přestal věřit, ale zároveň to nebyla víra automatická.

Když jste viděl, co vám toto rozhodnutí přineslo, pronásledování, vězení, stále jste zůstával pevný?

O smyslu jsem nikdy nepochyboval, ale přirozeně jsem prožíval těžké časy vnitřního zápasu. Setkával jsem se s neporozuměním i ve vlastních řadách, s odsuzováním, podezříváním, napadáním a musím říct, že jsem to velmi těžce nesl. O svém směřování jsem byl přesvědčen stále, ale že bych prožíval samé chvíle radosti, to ne. Vnější okolnosti hrály svoji roli. Jsem rád, že jsem tomu odolal, i když jsem se mnohokrát třásl.

Jaký je stav české katolické církve?

Musíme se vyrovnat s mnoha předsudky, které jsou ideologické a často vyvěrají z neznalosti. Je pravda, ač to nerad říkám, že dosud neumíme vstoupit do mediálního světa. Málo se snažíme zdůrazňovat momenty, které se týkají všech, vyjádřit je lidsky a bez poučování, krátce říci to podstatné. Nesmíme se stavět se do pozice těch, kdo jsou morálně na výši, zatímco ostatní jsou nemorální, nepůsobit jako moralisti, ale být – jak říká papež František – přitažliví, mít otevřené srdce.

Mons. Václav Malý
Narozen 1950 v Praze, titulární biskup marcelliánský a pomocný biskup pražský studoval v letech 1969−1976 na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, na kněze byl vysvěcen 26. 6. 1976 v Praze. V letech 1976−1978 byl kaplanem ve Vlašimi a Plzni. V únoru 1977 podepsal Chartu 77, v roce 1978 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Od ledna 1979 byl bez státního souhlasu, pracoval jako zeměměřičský figurant. V květnu 1979 byl zatčen, obviněn z podvracení republiky a ve vazbě byl držen do prosince 1979. V letech 1980−1986 pracoval jako topič v pražských hotelech. V letech 1981−1982 byl mluvčím Charty 77, v roce 1989 mluvčím Občanského fóra. Od roku 1990 do roku 1991 spravoval smíchovský kostel sv. Gabriela, v letech 1991−1996 byl farářem u sv. Antonína v Holešovicích. 1. 12. 1996 byl jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta a 3. 12. 1996 titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským. Biskupské svěcení přijal 11. 1. 1997 v Praze.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste řekl, že stále chybí mezigenerační solidarita. Jak jste vnímal stáří ve 30, v 50, jak jej vnímáte nyní?

Měl jsem štěstí, že mí prarodiče z obou stran byli kvalitní lidé. Dovedli nést stáří a ubývající síly, což mě hodně ovlivnilo. V pastoraci jsem navštěvoval mnoho starých lidí, viděl jsem, co znamená, když je člověk nemohoucí, když se jeho rozhled zužuje na vzpomínání. Pomohlo mi to vidět staré lidi jako osobnosti. Nikdy jsem si neřekl, že mě staří lidé nezajímají. Dnes mi vadí nepsaná ideologie, že starý člověk, který není výkonný, je k ničemu. To je velmi špatný pohled. Nejen z toho důvodu, že i já jednou budu potřebovat pomoc, ale i proto, že ti lidé něco vybudovali a my na ně navazujeme. Důstojnost člověka nestojí na výkonu, síle a zdraví, ale v tom, jak se s nepříznivými situacemi dokáže vyrovnat. Copak je něčí zásluhou, že jsem mladý? Chybí nám schopnost smířit se se svými omezeními. V tom je velikost člověka. Vždy mě fascinuje, když přijdu ke starému člověku a vidím, že není zatrpklý, že se dovede hezky usmát, že leccos prožil, a přesto dovede vidět to pěkné.

Zygmunt Bauman napsal velmi slavnou knihu Ubavit se k smrti, která popisuje spotřební přístup k zábavě. Co může církev nabídnout lidem, kteří tento způsob zábavy vyznávají, aby se zastavili, zamysleli…

Dnes mají lidé největší potíže s tím, aby se zastavili a byli sami se sebou. Neustále potřebují být bombardováni informacemi, hudbou, být ve společnosti, a když jsou sami, tak se snaží, aby co nejdříve usnuli. Člověk, který dovede být sám se sebou, podívat se na sebe, zjistí spoustu věcí. Není to jednouché, protože najednou vidíte své chyby, nevyrovnané vztahové dluhy… Je dobré si uvědomit, kdo jsem a co jsem, neutíkat od sebe. Mě osobně drží chvíle ticha, protože jinak jsem stále obklopen lidmi. Přál bych lidem tuto polohu objevit.

Máte tedy nějaký svůj rituál?

Samozřejmě se pravidelně modlím. Každý den jsem hodinu v tichu, přemýšlím o svém životě, nechávám se inspirovat myšlenkami a ono to jde, i když denní kalup je často obrovský. Ale nedělám to v posteli, protože okamžitě usnu.

Blíží se Vánoce, druhé nejvýznamnější křesťanské svátky. Jak budete trávit ty letošní?

Na Štědrý večer budu u příbuzných, pak mám půlnoční. Celý den trávím v klidu, jdu pokud možno do přírody, snažím se na tu chvíli dobře naladit a své dobré rozpoložení přenést na druhé.