Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Věra Čáslavská – Život na vrtkavé kladrýně

Po proklatě úzkém můstku odnikud nikam lze dojít pro zlaté olympijské medaile i tituly mistryň světa, velice snadno se dá také z těch pár centimetrů šířky spadnout. Na závodech i v obyčejném životě. Věra Čáslavská okusila v míře vrchovaté obé. Zemřela 31. srpna 2016 ve věku 74 let. Odemykáme rozhovor s ní z června 2011.

Paní Věro, dlouho jsme vás neviděli, neslyšeli o vás, zmizela jste na téměř dvě desetiletí. Přátelé vaši adresu znali, ale ta byla nedobytná, neodpovídala jste na dopisy, nebrala telefon, ani jednou jste nepřišla, ač mnohokrát zvána, do společnosti.

Prožila jsem velkou rodinnou tragédii, média ji mnohokrát proprala, bylo vysloveno mnoho slov pravdivých i lživých, chtěla jsem bránit svého syna, ale najednou mi došly síly, nemohla jsem dál.

Vy jste ale mnohokrát v životě, poté co vás ona pomyslná kladrýna shodila, dokázala vstát a znovu naskočit. Vzpomínáte?

Můj život mi někdy připadá jako jízda na splašené horské dráze, lochnesce. Chvíle slávy i proher. Sinusoida mého života nebyla nikdy povlovná, klidná, vždycky prudké výkyvy – vysoko nahoře i hodně hluboko dole, rozbouřená řeka, ne Vltava pod Vyšehradem, spíš Svatojánské proudy. Bylo nás doma pět dětí, zemřel mi jeden bratr, zemřel druhý, tatínek přišel po osmačtyřicátém o malý obchůdek, který živil celou naši rodinu. Nechci to dramatizovat, byli jsme chudí, ale vždycky jsme měli co jíst, maminka byla skvělá hospodyně, vyšla i s málem. Rodina držela pohromadě, oba rodiče byli skvělí, i sourozenci, byli jsme krásná rodina. Ale tatínek byl nešťastný z toho, že nám nemohl dát, co měly jiné děti. Například ve druhé třídě jsem nemohla jet na školní výlet parníkem do ZOO. Přišli k nám kamarádi ze třídy, přemlouvali tatínka, ale on byl hrdý, vysvětlil, vlastně zalhal, že mám doma jiné povinnosti a nikam nepojedu. S jistou nadsázkou život dole, vrcholy v nedohlednu, ale ani jsem na ně nepomyslela.

Galerie (10)

Ale vystoupala na ně. Mistryně světa, olympijská vítězka – to byly ty nejvyšší?

Ve sportovní kariéře ano, ale také například v roce 1968 jsem byla druhou nejpopulárnější ženou planety za Jacqueline Kennedyovou, po roce 1989 jsem pracovala na Hradě jako poradkyně pana prezidenta Václava Havla, byla jsem předsedkyní Československého i Českého olympijského výboru…

…ale před tím také uklizečkou, společenským vyvrhelem…

…ani knížku vzpomínek mi nechtěli dovolit vydat. Vyloučili mě ze sportovního klubu, když mi to oznamovali, ani židli nenabídli, vyhodili mě z ČSTV, tenkrát jediné sportovní organizace u nás…

…opět pády z kladrýny. Vysvětleme netrpělivým čtenářům to divné slovo, zavede nás za odměnu do nejslavnějších časů vašeho sportování a snad alespoň vytušíme, jak těžké je unést slávu i pád.

Kladrýna je slovo z osmašedesátého roku. V srpnu přijely tanky a my se měli připravovat a jet na olympijské hry do Mexika. Dlouho nebylo jisté, zda nás tam vůbec pustí, řešilo se to na horké lince mezi Moskvou a Prahou. Přátelé se o mě báli, prý hrozilo zatčení, proto jsem opustila tělocvičnu v Šumperku a náčelník jesenické Horské služby Zdeněk Zerzáň mě ukryl v lesích a na nářadí, které příroda nabídla, jsem trénovala. Také jsem přehazovala lopatou uhlí, abych si na dlaních udržela mozoly, ty když se při cvičení na bradlech strhnou, je po závodě.

Když Brežněv svolil, aby českoslovenští sportovci do Mexika jeli, vrátila jsem se do Prahy, vyzvedla si trikot, oblečení, dva státní odznáčky, a moje první cesta vedla k pomníku svatého Václava. A tam to na mě všechno padlo. My byli v těch lesích odříznuti od světa, nevěděli jsme, co se u nás děje, sice v Šumperku jsme viděli přijíždějící tanky, ale atmosféra Prahy, toho posvátného místa na Václavském náměstí, květiny, svíčky, lidé – to byl mimořádně silný dojem. A tak jsem tam stála, přemýšlela a rozhodla se, že jeden ten odznáček k pomníku položím jako zástavu, aby mě svatý Václav na olympiádě opatroval.  K pomníku přišla starší paní a pořád na mě upřeně koukala. Bylo mi to až protivné, paní neuhnula pohledem, najednou se rozhodla, přišla ke mně a zeptala se: „Nejste vy ta Věruška?“ Nejdřív jsem se chtěla zapřít, že jsem jenom její příbuzná, ale ta paní měla tak kouzelné dobrotivé oči, že mi svědomí nedalo, abych jí zalhala. Paní mě začala objímat, div mě nerozmačkala: „Věruško zlatá, vy to těm Rusandám musíte pořádně natřít a ne abyste nám tam spadla z tý kladrýny, to se za vás budeme modlit.“

Olympijské hry v Tokiu a další v Mexiku udělaly z Věry Čáslavské hvězdu první velikosti. Znal ji snad každý na zeměkouli. Získala sedm zlatých medailí.

Olympijské hry v Tokiu a další v Mexiku udělaly z Věry Čáslavské hvězdu první velikosti. Znal ji snad každý na zeměkouli. Získala sedm zlatých medailí.

Nespadla jste, Karel Malina v rozhlasové reportáži doslova vykřičel přání té paní, potom s citem a falešně zpíval Kde domov můj? – jak bylo vám?

Jako po každém závodě. Já jsem se vždycky zcela vydávala. Někdo závodí tak, že si nechává ještě zbytek energie, aby po skončení sestavy mohl elegantně odejít, kynout davům a házet úsměvy. Já byla vždycky totálně vyčerpaná, seděla jsem po závodě třeba dvě hodiny v šatně, všichni už byli dávno převlečení, já němá, hluchá, absolutně mrtvý člověk. Možná i proto byla moje závodní dráha kratší než u jiných, byla jsem vyčerpaná a původně jsem chtěla končit už před Mexikem.

Jak jste sbírala síly před závodem – týden, pár dnů, poslední noc – odpovědnost vybičovaná až k nesnesení, tréma?

O trémě, nebo předstartovní horečce jsem psala ve své knížce, o tom, že se doslova třesu, třese se mi dokonce i hlas, většinou bývám, ač je to k nevíře, velice tichá, odpovídám jednoslabičně, neprůbojně, pětník by za mne nikdo nedal. A musím si vymýšlet různé finty, abych sama sebe ošálila a trémy se zbavila. Když knížka vyšla, napsal mi Karel Höger, a potom jsme se i sešli a povídali si o tom, že tak trému cítil i on, že to je přesně popsané.

Ale v Mexiku to bylo opravdu silné. Měla jsem před sebou čtyři nářadí, povinné i volné sestavy, tedy celkem osm nástupů plus finále, tedy ještě o čtyři víc. A všude, kudy jsem chodila, jsem v duchu viděla obraz těch dvanácti nástupů, už jsem si připadala jako blázen. Musela jsem si je zafixovat do podvědomí, do krve, do každého ne svalu, do každé vlásečničky svalu. Ani spát jsem nemohla. Na pokoji jsme byly tři – Hanka Vorlíčková, Jana Kubičková a já. Abych holky nerušila věčným převalováním, tak jsem v noci jako myška vyběhla na záchod, to byla dlouhá chodba vydlážděná šedivými dlaždičkami v pruzích, dvě tmavé a jedna bílá. A já jsem si na té bílé linii cvičila pořád dokola sestavu na kladinu, až do zblbnutí, protože právě z kladiny jsem měla největší vítr. Na bradlech také člověk může spadnout, ale skoro pořád se tam něčeho drží, ale na kladině ten pocit nemá, to jsou hrozné nervy.

Věra Čáslavská (foto Jan Bartoš)

Věra Čáslavská v roce 2011. Foto: Jan Bartoš.

Jako na té kladrýně života, což jste poznala brzy po slavném návratu z Mexika. Když jste na Hradě předávala repliky zlatých medailí tehdejším nejvyšším představitelům, stál jsem za vámi a viděl, jak uhýbají pohledem, jenom Josef Smrkovský se díval upřímně, laskavě, ale i smutně. Možná tušil. Když vám nastalo normalizační šikanování, když vás nutili odvolat Dva tisíce slov, zastal se vás někdo z nich?

Já jsem neměla snahu leštit někde kliky, dožadovat se pomoci, věděla jsem, že i oni to mají těžké a nechtěla jsem je obtěžovat sama sebou. Psala jsem knihu, věnovala jí hodně úsilí a nechtěla jsem se smířit s tím, že nevyjde. Předávali si ji jako horký brambor, tělovýchovní funkcionáři, komunističtí, nekonečný kolotoč. Objednala jsem se proto k panu prezidentovi Ludvíku Svobodovi. Pozval mě, ale nepřijal, poslal za sebe šéfa prezidentské kanceláře doktora Pudláka. Ten mi vyřídil vzkaz, že chybovat je lidské, ale že bych měla odvolat podpis pod provoláním Dva tisíce slov. Marnost nad marnost.

Věra Čáslavská (1942–2016)
Sportovní gymnastka, nejúspěšnější česká sportovkyně všech dob, sedminásobná olympijská vítězka, čtyřnásobná mistryně světa, přes 40 let drží mezi sportovními gymnastkami světový rekord v počtu získaných individuálních zlatých olympijských medailí, v roce 2010 vyznamenána japonským Řádem vycházejícího slunce, její jméno nese planetka 26986, píše autobiografickou knihu, protože rukopis té první, okleštěné, se ztratil, spolupracuje s Pavlem Kosatíkem na další, natáčí televizní film. Česká pošta chystá k jejímu životnímu jubileu v příštím roce pamětní známku.

Nejvyšším byl tenkrát po roce 1969 Gustáv Husák, troufla jste si až tam?

Proč ne. Napsala jsem mu dopis, že chci povědět, jak se ke mně chovají tělovýchovní i političtí funkcionáři, že by se za takové chování musel rdít i náčelník Zulukafrů. V podatelně si to samozřejmě přečetli a vsadili se, že mě nejvyšší soudruh za tohle nemůže přijmout.  Přijal, a musím říci, že porovnávám-li jednání pana generála Svobody, pan Husák v tomto srovnání byl někdo. Mluvili jsme spolu dlouho, já úplně otevřeně, vylíčila jsem mu, že jsem bez práce, mám problémy s vydáním knížky. On klidně odpovídal, chvilku česky, chvilku slovensky, že teď je nastavena určitá linie a naozaj překročit ji nemůže ani on, i kdyby chtěl. „Alespoň kdybyste se nějak postavila k tomu vstupu vojsk v roce 1968, tak ta knížka by dostala křídla.“ Co mu na to odpovědět? „Jo,“ na tom jo jsem si dala záležet, „jo kdyby přišli v pravé poledne a za bílého dne, ještě bych o tom mohla uvažovat, ale když přišli v noci, pod rouškou tmy, tak to nebyli bratři, ale lupiči.“ A on na mě začal mrkat, ukazovat hlavou, až jsem se lekla, že z toho chudák dostal tik, ale pak jsem pochopila, že mě varoval, že i on je odposloucháván.

Knížka nakonec vyšla, seškrtána, ale stále poutavá, zajímavá, krásným jazykem napsaná. Náklad 94 tisíc byl brzy rozebrán, přestože knihkupci nesměli umístit ani jeden výtisk do výloh, pouze kdo se zeptal, mohl si knihu koupit.

Různé peripetie vašeho života jsme alespoň ve zkratce popsali, vraťme se k poslednímu nástupu na kladrýnu. Co vás přimělo, po tolika letech života v ústraní, vrátit se mezi nás?

Já už byla se svým osudem smířena, chtěla si v klidu dožít, být bez napětí, stresu. Dařilo se mi to, zmizela jsem na mnoho let. Až jsem jednou musela jít k zubaři, ten by mohl vyprávět, jak si se mnou užil! Bolel jeden zub, ozval se druhý a já prosila, aby mi je vytrhnul. „Ne, ne, já vám je ještě zachráním.“ Bránila jsem se, že už žádné zuby zachraňovat nechci, že už mi to nestojí za to. A on mi odpověděl krásnou větou: Tak vy, milá zlatá, vy si myslíte, že to ovlivníte, že si zmizíte ze světa, že si to, jak říkáte, doklepete, ale to vůbec není ve vaší moci. Nakonec mi ty zuby vytrhnul, ale děti mi to nechtějí odpustit.

Z apatie vás tedy dostal zubař?

Ne, ten mi jenom vytrhnul ty zuby, ale pravda je, že jsem o jeho slovech přemýšlela a pak najednou ťuk, stal se zázrak a já se vrátila doslova ze záhrobí, opakuji stal se zázrak. S tím nepočítal už nikdo. Poslední, kdo bojovali o moji záchranu, byly moje děti Radka a Martin. Všichni ostatní se dlouho snažili, kamarádi, olympionici, ale už to vzdali. Neumím odpovědět, čím se to stalo, co byl ten impulz, já to nevím.