Naštěstí i dnes existují místa, kde pracují aktivní starostové, učitelé, kněží, hasiči a party obyčejných lidí, kterým záleží na společném okolí a kteří se snaží zlepšit život všem okolo sebe. Takových míst není málo. Jsou to vsi, kde funguje třeba deset aktivních spolků, kde každý týden pořádají kulturní akci. Níže si můžete přečíst alespoň krátce o třech z nich. Společné mají to, že si v nich lidé svépomocí naplánovali a proměnili veřejné prostranství a vytvořili místa, kde se budou moci setkávat.

Bečice: Jak vytvořit místo, kde se lidé setkávají

První nápis, který v Bečicích uvidíte, je cedule s heslem „výroba domácího medu“. Na návsi stojí žlutá kaplička, okolo ní pár statků a několik nových domů, ve kterých žije 80 stálých obyvatel. Bečice jsou jihočeská obec, která má přesně to, co by tu člověk hledal.

Na kamnech stojí hrnec s hliníkovou naběračkou a s horkým ovocným čajem. Na baru místní starosta rozprostírá cukroví a koláče, co kdo napekl. V budově městského úřadu a zároveň hasičárny se schází čtyři desítky lidí, aby společně naplánovali a vybudovali prostor přímo před úřadem, na kterém zatím roste jen tráva.

Přišel čas místo společně změnit tak, aby ho mohli všichni využívat. A pokusit se zanechat za sebou sousedské spory z minulosti, které jsou s místem spjaté. Právě starosta Michal Pacalaj byl tím, který celý projekt inicioval. Jeho cílem nebylo pouze vytvořit hezké místo ve vsi. Společné plánování a společná práce obyvatel přispívá k tomu, že budou mít to, co skutečně sami chtějí nejvíce, že si budou místa vážit – a že také utuží své sousedské vztahy.

Celý proces takzvaného komunitního plánování začíná společným setkáním lidí ze vsi – starousedlíků, chalupářů, mladých, starších i dětí. Každý může říct, co by rád, aby před obecním úřadem vzniklo. Zaznívají nejrůznější návrhy: Posezení! Pískoviště! Co gril na čuníka? Hřiště! Lanová dráha. Minigolf. Cvičící stroje pro seniory.

Všechno se ale na náves nevejde. A tak přichází hlasování, ale trochu jiné než klasické ano/ne. Každý má svých pět hlasů, které může umístit k jednotlivým návrhům. Díky tomu se každému splní alespoň nějaká představa, nikdo není vyloženě zklamán, vzniká kompromis a shoda, se kterou je schopen se ztotožnit každý. Právě takový způsob hlasování předchází problémům, protože nedojde k rozdělení na dvě skupiny odpůrců a příznivců, což je častý důsledek debat lidí, kteří chtějí změnit své okolí.

Požadavky zpracuje architekt, lidé za pár týdnů návrh společně schválí a pak se pustí do společných brigád. Za několik měsíců vznikne na prostranství altán, kde se lidé mohou setkávat, grilovat a hrát fotbal. Okolo zasadí okrasné stromy.

Jak říká starosta Michal Pacalaj, všechno ideálně rozhodně neprobíhalo. Projekt se v průběhu plánování hodně měnil, řada lidí ve výsledek nevěřila nebo jim celý proces přišel příliš zdlouhavý. „Nakonec se ale vše povedlo dotáhnout. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, která obohatila obec,“ shrnuje.

Foto Anna Šolcová

Markoušovice: Postavme si náves společně

I Markoušovice byly donedávna jen taková obyčejná roztahaná ves v Podkrkonoší. Bez vlastního centra, bez návsi, kde by se lidé potkávali. Také tady se lidé rozhodli, že než čekat další desítky let, až jim možná něco spadne do klína, vezmou věci do svých rukou.

V Markoušovicích ukazují, že k proměně vsi někdy není nezbytně nutná dotace od státu, ale že spoustu věcí si lidé mohou udělat sami, byť zásadní je jedna věc – podpora starostky či starosty. Pojali to docela ve velkém. Vytvořili v obci výbor, kde se schází řada dobrovolníků, kteří plánují budoucnost vsi – a přemýšlejí, co všechno by se dalo ještě vylepšit, jakou akci uspořádat. Samotná výstavba nové návsi i tady začala společným plánováním, v místní tělocvičně se scházely desítky lidí. Kuchařky a kuchaři ze vsi napekli koláče, lidé všech generací ve skupinkách diskutovali, co všechno by v centru obce mohlo vzniknout.

Stejně jako v ostatních obcích následovalo několik brigád, na kterých obyvatelé vzali do rukou hrábě a krumpáče – a hasiči zajistili řádné občerstvení. Právě u práce se nejlíp tvoří nové vztahy mezi sousedy bez ohledu na vzdělání, názory nebo minulost.

Třeba na takzvané velké sázecí brigádě se sešlo pět desítek dospělých a k nim houf dětí, které také chtěly zasadit svůj keř. Každý ze stromů a keřů má totiž svého adoptivního majitele, celkem jich lidé ze vsi adoptovali celkem jednačtyřicet. A následovaly další práce – upevňování svahu nebo třeba výstavba ohniště.

V Markoušovicích už o pár měsíců později stojí nová zvonička, na jaře už náves bude sloužit lidem. Obyvatelé už společně oslavili vznik nové návsi zábavou v místní tělocvičně. V budoucnosti chtějí pokračovat dalšími komunitními projekty, do kterých se budou moci znovu zapojit všichni lidé ze vsi.

Foto Anna Šolcová

Dolní Podluží: Energie z Lužických hor

Pokud bychom z Markoušovic vyrazili podél severní hranice na západ, dorazíme do obce Dolní Podluží na úpatí Lužických hor. I tady lidem chyběla náves. I tady se před rokem obyvatelé rozhodli vytvořit ji, a to v okolí místního rybníka. Stejně jako v Markoušovicích a Bečicích i tady začalo všechno před půldruhým rokem společným plánováním, i tady následovaly brigády. Hrdá starostka Iva Minárová je tím, kdo strhává celou ves ke společné práci. Lákala lidi na společná plánování, sháněla peníze, kárá chlapy za to, že nepřišli na brigádu, a tak musely ženy tahat makadam.

Ukazuje to, co je na podobných komunitních projektech nejtěžší: přilákat lidi, nadchnout je, zapojit. Většina bývá na začátku k novinkám skeptická. V Dolním Podluží používali všemožné metody: vyráběli billboardy ze starých prostěradel, lidé z obecního úřadu obcházeli lidi od domu k domu. „Když přišlo na první setkání sto lidí, byl to pro mě obrovský moment,“ říká starostka Iva Minárová. Podle ní díky společným brigádám obec skutečně ožívá a lidé si také více váží místa, které proměňují.

Nakonec v obci vznikla nová přístupová cesta, lavičky, ohniště a hřiště pro děti. A dnes je příležitost to oslavit. Všechny tyto komunitní projekty totiž končí oslavou společné práce.

Konají se třeba štafetové závody na kolečkách okolo nově upraveného koupaliště, pokračuje se pohádkovým divadlem. Lidi ze vsi tu během brigád odpracovali 800 brigádnických hodin zdarma. Do výstavby se zapojili hasiči, učitelky, prodavačky, děti i starší lidé… Po nové návsi se prochází i pan Liška, důstojně, v obleku. Prohlíží si fotografie z brigád, kde lidé novou náves tvořili. Sám se na plánování i na práci podílel, je to vůbec nejstarší dobrovolník. Panu Liškovi je devadesát let.

Zdeněk Mihalco
Novinář, pracoval deset let v médiích. Cestuje po Česku i po světě a zajímá se o příběhy lidí, kteří se snaží změnit své bezprostřední okolí k lepšímu. V současné době pracuje pro Nadaci Via.

Místo, kde žijeme

Jednou z možností, jak komunitně proměnit veřejné prostranství ve své obci, je program Nadace Via zvaný Místo, kde žijeme – projekty zmíněné v článku byly podpořeny právě v rámci tohoto programu. Ten podporuje skupiny aktivních lidí, kteří chtějí svépomocí přetvořit veřejné prostranství ve své vsi. Obdrží grant 300 000 Kč a nadace je provází celým procesem. Zanedlouho se bude možné hlásit do nového ročníku programu, a to na stránkách Nadace Via.