Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Jan Bartoš

Vlast občanů, anebo národ českého kmene?

Potřeba někam patřit je jednou ze základních potřeb každého člověka. Vymstí se, když není uspokojena. Menšiny se dnes rodí jakoby na běžícím páse. A každá nová se pak hlásí o svá práva. A vyhraňuje se proti jiným menšinám či většinám. Kde jsou práva menšin, tam se mluví diskriminaci a aktivisté a právníci tleskají, protože mají konjunkturu. Povážlivější je, že se tím samovolně bagatelizují tradiční velká „my“ – národy.

Národ je „špatně“? Musí či má každý člověk patřit k nějakému národu? Nebo raději k nějakému jinému společenství? Rovnou k Evropanům? Bělochům? Heterosexuálům? K euroatlantické civilizaci? Nevede přináležení k národu k nacionalismu? Nacionalismus je přece zhoubný, protože, jak se znovu a znovu přesvědčujeme, vede nakonec k vylučování, vyhánění, k válkám o hranice, k etnickým čistkám. V nejlepším případě k násilné asimilaci. Naposledy na našem kontinentě, na území bývalé Jugoslávie, docházelo dokonce ke genocidním praktikám. Kdo si v „anno mirabilis“, v roce zázraků 1989, při pádu železné opony, dokázal něco takového představit?

Český filosof Václav Bělohradský mluví případně o „identitární panice“. Identita jako klidná, sebestvrzující jistota, je ta tam. Notně podražila. Sháňka po ní je potom pochopitelně čím dál tím větší. Nabízejí se krátkodeché, exkluzivní (vylučující), rozněcující identity, které ale společnost trhají na kusy, takže je pak na místě mluvit třeba o „puklé Americe“: dva světy, které si vůbec nerozumějí, ani nechtějí rozumět.

Ale copak my tady v Čechách, na Moravě i ve Slezsku nejsme už taky „puklí“? Pozitivní, spojující identity nejsou k mání. Jen ty rozdělující, nepřeklenutelné. Nenávistné. A takováto panika znemožňuje demokratickou politiku. Už prý neexistuje nic takového jako pravice a levice. Nevěřím tomu, registruji však, že pravicové a levicové postoje jsou dnes skutečně jakoby překryté, převrstvené. Přitom spor mezi rovností a svobodou, silnějším a slabším státem je v našem kulturním okruhu snad přímo věčný. A tak je už dosti dlouho důležité ne co, ale kdo to říká. Kdo, to znamená za koho, za jakou menšinu či většinu on mluví? Kdo je menšina a kdo většina, rozhoduje se zcela svévolně, samovolně (často zlovolně) většinou na internetových portálech čili na sítích. Kolik jen hanlivých nálepek, nadávek v poslední době vzniklo! A každý z nás si samozřejmě myslí, že patří do „správné“ menšiny či většiny.

Národ je sociální konstrukt, je to „vymyšlenost“, za kterou jsou někdy lidé ochotni položit i svůj život.

Sdružovat se do politických stran, bez kterých je demokratická parlamentní politika nemožná, je jakoby pasé, příliš pracné, namáhavé, nespolehlivé, už to lidi nebaví. Také jsou často ze stran odůvodněně zklamáni. Místo toho se nálepkuje, o sto šest! Anebo se lidé sdružují do volebních uskupení na základě třeba jen nevážného (legračního?) názvu: strana přátel piva! Erotická strana… K čemu je to ale dobré? Všechny strany i „strany“, založené na nějaké předpolitické identitě (národnost, věk, pohlaví, náboženská víra) znemožňují politická řešení. Nedají se totiž s nimi nalézt kompromisy.

Klidná diskuse je už skoro nemožná. Veřejný prostor, ve kterém se lidé dohadují o přijatelných řešeních tím, že si naslouchají, a to se zájmem o to, co, jak a proč to ten druhý vidí jinak než já (a nakonec hlasují, sami nebo skrze své zástupce o věcech společného zájmu), je dnes rozrušen jako město po zemětřesení sedmého stupně. Lidé se pak uchylují do falešného bezpečí bublin „na sítích“; v těch jsou naštěstí jen vždycky ti, kteří si myslí to, co já. Je to bezpečí slepce, který netuší, že je slepý. Když se mnou nesouhlasíš, jsi sluníčkář! Havloid. Nebo pražská kavárna. Nebo ale taky vesnickej buran. Natvrdlej Zemanovec. Kavárna a hospoda, to jsou dnes svévolně a zlovolně přidělované identity. Anebo také „elity“: elity, to jsou ti, které nenávidím. Kteří o mě nestojí, pohrdají mnou a já o nestojím o ně.

Už v osmdesátých letech, uprostřed hlubokého společenského úpadku, jsem napsal kontroverzní esej (vyšel v Tigridově exilovém měsíčníku Svědectví) s názvem „Pokus o vlast“. Pokus ne o národ, ale o vlast. Hodně se tehdy opisoval, vzbudil velké polemiky. Trvám si i dnes na tom, že co potřebujeme, je právě vlast, vlastenectví. Snad ještě víc než tehdy. Protože od té doby jsme se nezcelili, ale, zejména v poslední době, spíše rozpadli. Pukli.

Ale co je to vlastně vlastenectví? Co je vlast? Co národ, národovectví? Nacionalismus? A jak to souvisí se státem? Národ je sociální konstrukt, je to „vymyšlenost“ (tím není myšleno nic špatného), za kterou jsou někdy lidé ochotni položit i svůj život. Je to ale něco, co je především v lidských hlavách, anebo to tam není. Když to tam je, stane se to do jisté míry realitou.

Ale je to původně subjektivní, nikoli objektivní realita. Jiné jsou ovšem národy západoevropské (říká se jim „národy na západ od Rýna“) a jiné ty středo – a východoevropské („na východ od Rýna“). Ty první jsou založeny na občanství, jsou to „politické národy“. Ty druhé na „přírodě“. Ve Francii slova „národ“ a „stát“; „národní“ a „státní“ (nation, national) splývají, jedno jsou. Totéž v angličtině i ve španělštině. Také v Americe je národ a stát jedno a totéž. Jsou to všechno státy, která vznikly, ve srovnání s námi, dávno. Jsou dnes založeny na rozumu, na volbě, původně ovšem také na násilné asimilaci menšin. Normanďané, Bretaňci, Provensálci by mohli vyprávět. Korsičané ještě vyprávějí! Anebo Katalánci! Ti si nedávno rozum pustili na dlouhou šňůru a rozhodli se počínat si, jako by španělská ústava byla jen cárem papíru.

Foto Jan Bartoš

Onen druhý „způsob národa“, ten náš, mladší, situovaný „na východ od Rýna“, je založený na příslušenství ke kmeni. Němci o sobě říkali, že jsou „soukmenovci“. Koneckonců tedy na krvi, na pokrevnosti. Na mateřském jazyce. Dlouho nic takového jako národ neexistovalo. Co tu tedy bylo? Loajalita, závazek k panovníkovi, k lennímu pánovi, k praporu. Věrnost přísaze. Týkalo se to stovek, tisíců lidí, nikoli milionů. O moderním, „masovém“ národu (a taky o nacionalismu) se u nás může mluvit někdy od poloviny 19. století. Přesněji od „jara národů“ 1848, kdy se u nás poprvé volilo. Jedni, Němci mezi námi, volili tehdy v květnu spontánně do tzv. frankfurtského (předběžného) parlamentu, který měl být parlamentem budoucího velkého Německa, Velkoněmecké říše. Jiní, naši, dbalí Palackého varování, tyto volby ignorovali. Ve vzduchu bylo cítit napětí, svědčili pamětníci. Později, po nastolení ústavnosti konce šedesátých let, naši lidé volili do Říšské a Zemské rady rakouského mocnářství. Nechtěli jsme být součástí mocného a expanzivního německého světa, byť v ten čas sympaticky nakloněného ke svobodám a právům všech. Národní věc nám byla dražší než liberální svobody.

Tehdy se během několika málo týdnů lidé v Českém království a Moravském markrabství viditelně, doslova před očima, na ulicích rozdělili – a vzájemně se vzdálili, odcizili. Na jazykové Čechy a na jazykové Němce. Dříve to tak patrné nebylo, bavili se spolu, spolkařili (třeba spisovatelé psali česky i německy o českých historických tématech).

A teď se rozdělili, ba znepřátelili, podle toho, jak kdo mluvil, jakou řečí, nikoli podle toho, jak kdo chtěl či nechtěl své zemi prospět, jakou si ji představoval jako ideál. A pak už se to nikdy nedalo dohromady. Nakonec jsme Němce vyhnali. Řekne se, že si o to říkali, ale stejně to bylo hodně drsné a často nespravedlivé. Myslím si, že nejvíce jsme tím vyhnáním utrpěli my. Od té doby se mohlo všechno, poslední zábrany tehdy padly.

Zemské vlastenectví nebyl nacionalismus, ale pocit závazku, povinnosti k zemi a skrze ni i k lidem, kteří na ní žili a pracovali, zvelebovali ji.

Zůstali jsme národem – kmenem. Což se definitivně potvrdilo rozdělením československého státu na začátku devadesátých let. Tehdy jsme vzdali poslední možnost vztyčit nad národy vyšší patro občanství. Předtím jsme přišli o Židy, Rusíny, teď o Slováky a Maďary. Poprvé v tisícileté historii jsme ve státním domě sami. Muselo se to stát?

Do oné revoluční doby osmačtyřicátého naši Němci rozeznávali „bőhmisch“ a „tschechisch“. Ti první byli obyvatelé českých zemích, ať již mluvili česky či německy. Ti druzí mluvili česky. My, Češi, jsme tato dvě slova – adjektiva neměli. Což mne dodneška zaráží. Jak to, že jsme dvě slova nepostrádali? Pro nás byl totiž od té doby rozhodující jazyk, nikoli příslušnost k zemi, příchylnost k ní. Tedy nikoli občanství jako loajalita ke státu jako k něčemu vlastnímu, k jeho ústavě a právnímu řádu, k jeho symbolům.

Rozhodující byl a zůstal jazyk. Opěvovaný romantickou poezií. Má snad někdo něco proti tomu? A kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď…, zpívali Sokolové. Jazyk nevolíme, je to cosi od přírody, od narození cosi nám daného. Občanství je výdobytek, jazyk je dar od přírody. Od maminky. Přitom tu byl zárodek politického pojetí národa, Chtělo by to ale více času. Jaký měly národy na západ od nás. Ten zárodek se týkal tehdy spíše jen vyšších a nejvyšších vrstev. Taková „nejazyková“ příslušnost, přináležitost k zemi, se v době pozdního baroka, a ještě za biedermeieru („empíru“) nazývala „zemským patriotismem“. Čech byl obyvatel zemí českých, žil tu a pracoval, vztahoval se k té zemi jako ke své. Eventuálně jako příslušník šlechty bránil její práva proti centralizující Vídni, jako to činili někteří patriotičtí aristokraté. Zakládali a budovali např. veledůležité Národní museum a další kulturní národní instituce. Pro Čecha i Němce, které spojovala úcta, láska k zemi. Byla to tedy zemská, patriotická, „bőhmische“ šlechta. Mluvila častěji německy než česky, ale hájila zemi, na které žila a kterou pozemkově zčásti vlastnila a spravovala.

Zemské vlastenectví nebyl nacionalismus, ale pocit závazku, povinnosti k zemi a skrze ni i k lidem, ke všem lidem, kteří na ní žili a pracovali, zvelebovali ji. Revoluce roku 1848 to všechno zpřetrhala. My jsme se museli rozhodnout, zda chceme být součástí rakouského císařství, které jsme ale s Palackým chtěli federalizovat, anebo německé říše, která v tu dobu vykazovala sympatie k liberalismu, ale která nás chtěla učinit součástí německého světa. Tehdy se – v obraně proti tehdy silnějšímu živlu německému – české vlastenectví začalo proměňovat v český nacionalismus. Nacionalismus vyrůstá z pocitu ohrožení. Pak už nepřítele potřebuje, někoho, kdo nám hrozí. Často je v něm více strachu a nenávisti k cizímu než lásky k vlastní zemi.

Foto Jan Bartoš

Vlastenectví je náročnější, vzácnější cit, protože je veskrze pozitivní. Je to postoj sebevědomých lidí, kteří se hlásí ke své zemi, jsou pro ni ochotní i oběti (ta ale nemusí znamenat jen ochotu položit za ni život; začíná už u poctivého placení daní). Je to klidný, vyrovnaný postoj lidí, kteří svoji zemi a její historii chtějí poznávat, vědí tedy nejen o jejích přednostech, ale i o nedostatcích, nezakrývají její hříchy, třeba i ve vzdálené minulosti. Nemají proto žádné komplexy („mindráky“). Vlast a národ! To věru není totéž! Národ potřebuje mýty víc, než je potřebuje vlast. Národ je totiž společenství lidí, kteří se kdysi a kdesi „dohodli“, které příběhy (ty slavné) ze své minulosti si budou znovu a znovu vyprávět, ale zároveň se také dohodli (většinou mlčky, ale někdy i dost hlasitě), na které (ty, které nás nectí, na ty dejme tomu ošklivé) nebudou nikdy, ale opravdu nikdy vzpomínat. Co ze své paměti zkrátka vytěsní.

Národ jsou tedy do velké míry jeho pověsti, mýty. Milé, příjemné, povznášející ke sdílení. Naše slavné „Rukopisy“ (Královédvorský a Zelenohorský), údajně dokládající převahu nad Němci, jsou příkladem takových příběhů. Vymyšlených, vykonstruovaných. Proto v úvodu tohoto textu možná pro někoho překvapivě tvrdím, že národ je konstrukt, že existuje více v lidských hlavách než v nějaké objektivní realitě (území, společná řeč, historie…). Národ tak koneckonců ustavuje a utvrzuje vůle lidí cítit se národem. Bez této vůle národ neexistuje, je to jen etnikum – cosi objektivně odlišitelného, ale bez subjektivní vůle být národem.

Národ na kmenovém principu směřuje sám o sobě k – čistotě. A proti jiným. Tedy „Čechy Čechům“, „nic než národ“… Bez cizinců a bez jiných částí národů či národností. Nám se to povedlo více než jiným, ale jde o to, jestli je to dobře, nebo špatně…? Ano, my, Česká republika, jsme dnes etnicky nejčistší (nejvyčištěnější) národ – stát v Evropě. V roce 1938 jsme byli „nejšpinavější“. 34 % obyvatel státu byli „Nečechoslováci“ – a to jsme tehdy pokládali Slováky za součást státního národa, který oni většinou nikdy neuznávali – československého. Měli jsme je jaksi zahrnuté, aby nás, Čechů, bylo víc než Němců. Jinak by to nevycházelo.

Vlastenci na rozdíl od nacionalistů zkrátka nepotřebují nepřítele, anebo aspoň jeho vymyšlený, nadsazený obraz, třeba jako hrozícího uchvatitele. Obejdou se bez lichotivých mýtů. Bez strachu. Nacionalismus je na druhé straně tak snadný! A svůdný! Tak lacino, strachem nebo nenávistí, si opatřuji vzácný pocit přináležitosti, identity! Žít a nenávidět ze strachu, ať již důvodného či vymyšleného, a nakonec se skoro vždycky spolehnout na vůdce, je ta nejlacinější identita. Ale také nejnebezpečnější, protože je vylučující, nikoli zahrnující. A jak snadno se s ním vládne! Vůdce označí hrozbu (islamizace), nepřítele (Brusel) a nabídne vyděšeným, rozčileným lidem ochranu. A lidé – volič rádi přiběhnou k urnám. Vlastenectví je, „bohužel“, docela náročné. Do nemalé míry spočívá ve vůli rozumem odmítnout všechna emocionální pokušení nacionalismu: nedůvěru ke všemu cizímu, strach ze sousedů, z těch mocnějších i z těch imaginárních, a vůbec obavy ze světa za hranicemi. A srozumět se s vlastním státem – kupříkladu rozmyslnou účastí ve volbách, respektováním zákonů, znalostí ústavy a úctou k ní, a to i když se nám v tom státě leccos nelíbí…
Jen sebevědomý, sám se sebou vyrovnaný člověk je toho schopen. Na to ale přece máme. Snad budeme mít více rozumu než pocitů, emocí, strachů. A jestli nebudeme mít, pak nám pomoz Pánbůh.

Autor je bývalý předseda Senátu Parlamentu České republiky.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!