Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Vlasta Chramostová, Stanislav Milota – Manželské etudy

Měl to být rozhovor, ale vzniklo z něj téměř divadelní představení. Vlasta Chramostová a Stanislav Milota spolu každý den vášnivě diskutují. Nehádají se, jen spolu třeba v něčem nesouhlasí – za to už téměř padesát let.

Často říkáte, že jste jednobuněční manželé. Jak se to projevuje v běžném životě?

Vlasta:Máme takovou italskou domácnost. Řekněme, že si temperamentně vyměňujeme názory, vedeme dialog. Vážíme si protistrany a nasloucháme jinému názoru.
Stanislav: Mluvíme v duetu. Vlasta mi do toho neustále mluví. Ludvík Vaculík nám vždycky říkal: prosím vás, mluvte každej sólo. A já na to: ty máš pocit, že máš uši proto, abys slyšel stereo? Máš je proto, abys Vlastu poslouchal levým uchem, protože ona byla pět let ve straně, a mě pravým, protože já tam nebyl. Tak, máte tady první vtip a dál bude co?
Vlasta: Já asi začnu. Asi před čtrnácti dny se mě ptal redaktor v rádiu, jestli se, když ve svém věku ještě pracuju a hraju, jedná o naprosté vyčerpání vší energie nebo naopak načerpání. A ono je to obojí. Já tedy končím, skutečně, i když náš šéf říká, že je tam už osm let a celou tu dobu končím. Ale teď už opravdu končím. Umět odejít včas je věc inteligence, to jsem prošvihla. Teď už nechci nic nového, chci jen psát, protože na psaní můžu být doma.

Teď tedy končíte dobrovolně …

Vlasta: Teď končím dobrovolně. Když jsem končila kvůli normalizaci, věděla jsem, že dělám správně. Drželo mě vědomí, že jsem na správném místě se správnými náhledy. Dohrávám v divadle Archa Havlovo Odcházení a v Národním Babičku …
Stanislav: To už jsi říkala tisíckrát …

V roli Babičky mám text o zvědavosti: Člověk by radši umřel, než aby nezkoumal, co před ním ukryto, ale když pod roušku nahlédne, nechytí stejně nic.

Vy už to nemůžete poslouchat?

Stanislav: Ne, nemůžu.
Vlasta: Počkejte, já vám tedy řeknu něco jiného. Nikdo mi nevěří, že Květa Fialová je moje žačka …
Stanislav: Jéžišmarjá. Ta se k tobě nehlásí, tak proč to furt opakuješ?
Vlasta: Já se hlásím k ní, protože je to hezky pikantní a nesouhlasím s ní, že stáří je nádherná věc. Stáří je blbec …
Stanislav: Když už ti není nic jinýho, než to, že jsi jenom stará, máš dvě možnosti: buď se s tím smířit anebo říkat takovýhle krávoviny.
Vlasta: Stáří má jedinou výhodu: když vám funguje ten jedinej šroubek, tady v hlavě, můžete mít nadhled nad sebou i nad tím ostatním.

Manžele jste si zahráli i v klipu skupiny Kryštof – Plán. Vlastně jste se tak představili mladé generaci …

Vlasta: V divadle mi říkali: ty teda už nevíš coby, ještě do šoubyznysu!
Stanislav: Krajčo ten klip s námi točil proto, že nás viděl u Krause v Uvolněte se, prosím!
Vlasta: My jsme chtěli Krause hned na začátku umlčet, oba ho známe ze společného natáčení Spalovače mrtvol a se mnou hrál i na Vinohradech.
Stanislav: To byl asi takhle velikej a měl vlasy. Ten strašlivě zestárnul, že jo?
Vlasta: A Standa mu to hned řekl: Co vám to ten život udělal, že nemáte vlasy?
Stanislav:Byli jsme pozvaní i na křest desky ve Stavovském divadle.
Vlasta: Seděli jsme v takové té střední lóži …
Stanislav: Musíš říct, že to bylo narvaný po střechu!
Vlasta: Bylo to narvaný po střechu těma patnáctkama, co milujou Krajča. Když jim řekl, že my dva jsme hodni nějakého uznání a úcty, tak strašně křičeli a tleskali a Milota z té lóže hlasitě volal: takovej úspěch jsi tady neměla nikdy, ani v Národním divadle!

Třeba vás takový úspěch čeká v Soulu. Je pravda, že tam v březnu jedete právě s Odcházením?

Stanislav: Jo, jede. A vezou tam s nima dvě cínový rakve, protože jede taky Skopeček. V národním už mají připravený nekrology.
Vlasta: To na nás starý mít musí, pak by to nestihli.
Máte rádi černý humor. V jedné internetové diskuzi jste na otázku, jestli se přijedete podívat do Písku, odpověděla: Do Písku ještě zajedeme, ale v krematoriu ve Strašnicích už zatápějí a já jsem na čekačce …
Stanislav: To jsem říkal původně já, Vlasta mi to ukradla.
Vlasta: To nepopírám. My dva všechno přežíváme s humorem, je to naše základní ladění – životní názor. Když to řeknu vážně, co má člověk ve čtyřiaosmdesáti dělat?
Stanislav: Nestěžuj si. Víte proč si staří lidi stěžují? Protože už zapomněli, co bylo předtím.
Vlasta: Člověk se musí ladit pozitivně, protože je kolem příliš negativních věcí. Požraly by nás. To pozitivní musíte hledat v sobě. Nesmíte ztratit vztah k lidem, musíte je mít rádi, i když si o nich neděláme iluze.
Stanislav: To tesejte rovnou do žuly! Je ti kolik ti je, tak buď ráda, že dýcháš, že hraješ, že žiješ …

Manželka odchází s Odcházením, vy s odcházením máte také bohaté zkušenosti. Vždy jste odcházel poměrně rychle …

Stanislav: Nejdřív jsem byl odejit. V devětatřiceti jsem byl kameramanem celovečerního filmu, to byla nějaká hodnota. Měl jsem stočeného Spalovače mrtvol, hned potom jsem točil srpnové události a za to mě jako jednoho z prvních vyhodili z Barrandova. To byly první a poslední kopačky, dál jsem točit nemohl. Nevidím na pravé oko, utekla mi technika a především – vždycky mě zajímala témata, co budu točit a s kým. Najednou to nebylo. Po listopadu jsem se na chvilku zamotal do politiky, ze které jsem zas rychle vystupoval. Na Hradě jsem jako šéf prezidentské kanceláře byl jen do května 1990. Odešel jsem, když jsem pochopil, že parkety kloužou. A také jsem si říkal: když tedy neumím pět jazyků, nemám tady co dělat. Takže má odcházení byla mnohá, kdežto Vlasta odchází jenom jednou, ale zato dlouho.

Jaké byly vaše profesní začátky?

Vlasta: Já začínala brzo, už v patnácti.
Stanislav: Já taky! Všichni jsme začínali v patnácti. Šel jsem rovnou na Barrandov. Byl jsem kluk ze Žižkova, čtyři obecné, pět měšťanek a nazdar tvá Máňa. Byla to škola ulice. Učil jsem se tak, že jsem se chodil každý večer dívat na filmování. Lze se to naučit i bez školy, ale musí být zájem. Když jsem tam přišel, zrovna se točila Pytlákova schovanka.
Vlasta: Jako velmi mladá jsem herectví dokonce učila. Nikdo to nechtěl dělat a já byla mladá a drzá. Měla jsem pocit, jak všem předám, že mám za sebou čtyři roky hraní v divadle. Když mě požádali, abych šla učit po revoluci, odmítla jsem. Nebožka Věra Galatíková mi říkala: to je dobře, že tam nejdeš, ty bys tam nějakého mladého adepta herectví zmlátila železnou tyčí. Asi měla pravdu. Dneska se totiž na divadelní vysokou školu hlásí lidé, kteří ani nechodí do divadla. Chtějí být slavní!
Stanislav: Ty jsi chtěla být herečka, oni chtějí mít vířivku, dobrý auto, pěknej byt …
Vlasta: Jednou jsem byla u přijímaček. Uchazeči, které jsem měla možnost vidět, už prošli nějakým sítem. Byl tam jeden mládenec, který nás chtěl všechny ohromit. U volných etud si navlékl prezervativ na ucho a skotačil po místnosti. Tak jsme ho vyhnali.
Stanislav: Starý puritáni!

Když vás sledovala státní bezpečnost, paní Chramostová měla ve spise, že je veselé a mírné povahy …

Stanislav: Ona?
Vlasta: Vidíte, to ani nevím.
Stanislav: Já tam mám, že jsem pozorný. Ona nemůže mít napsaný, že je veselé a mírné povahy.

Stojí to tak v knížce, kterou paní Chramostová napsala.

Vlasta: Musím si to znovu přečíst, píšu totiž další knížku, tak abych nenapsala totéž.
Stanislav: Vlasto, to už neříkej …
Vlasta: Inzeruju další knížku!
Stanislav: Ona neustále vyhrožuje, že píše nějakou knížku, kterou vůbec nepíše, to tam opravdu napište, že to jsou všechno mylné informace.

Já četl, že už máte napsáno 600 stránek…

Vlasta: Mám je! Milota do toho nesmí nahlédnout, on by mě duchovně rozvrátil a začal by mi říkat, že to nikdy nenapíšu, ale já to napíšu!

Pane Miloto, vy jste první čtenář a asi i největší kritik, že?

Vlasta: Nejenom čtenář, on jaksi do toho i kecá. Ale teď to nesmí dostat do ruky, v  tom nehotovém stádiu má k tomu takové připomínky, že bych pak neměla odvahu si k tomu zase sednout. O té první knize říkali, že je to kromě jiného milostný román, protože tam krásně píšu o svém muži. A teď když mě takhle provokuje, všechno to odvolám!

Takže to bude úplně obráceně?

Vlasta: Protože mi bere sebevědomí na psaní …
Stanislav: Nejlepší je postěžovat si do takového časopisu, aby se starý lidi zalekli jakéholiv soužití s kýmkoli, i se psem. Ale já to řeknu jinak, takovou pointu.
Vlasta: Co zas?
Stanislav: Svoji filozofii o tom, co život je a jak by měl vypadat.
Vlasta: Já myslela, že jdeš na politiku, protože …
Stanislav: Na politiku ani náhodou!
Vlasta: Byli jsme totiž v televizi v nějakém živém pořadu, Milota tam něco povídal a já slyšela, jak té reportérce říkají z režie do sluchátek: zadrž ho, zadrž ho!
Stanislav: Protože kdybych teď náhodou potkal Václava Klause, tak bych mu musel říct: Vy jste kdo? Sám to tak rád říká. Prezident? Koho, čeho, čí? Jestli se teď on a Zeman vrátí do svých stran, to by se měl vrátit už i císař pán! Krásná příhoda je z výslechu profesora Patočky. Intelektuálové z STB mu říkali: Víte, pane profesore, musíte vědět, co je realita, co je reálné. On se zamyslel a řekl: Realita, pánové, tak na tohle hřiště bych vás nepouštěl.

Vraťme se k té vaší filozofii života …

Stanislav: Jsem člověk, který nevěří v Boha. Nevěřím, že nás spasí vyzpovídat se a pětkrát se pomodlit. Věřím v něco, co je nad námi. Ani odtamtud však nepřichází odpověď na otázku smyslu života. Říkám si, o čem to vlastně bylo? Čekám, že to vesmír vyřeší u každé spermie. Podle mého názoru by měla hned na začátku dostat informaci, co ji všechno čeká, jak to začíná, pokračuje a hlavně, že to končí. Když by to věděla na začátku, mohla by si vybrat, kam se vydá. Takhle je to nedokonalé.
Vlasta: V roli Babičky mám text o zvědavosti: Člověk by radši umřel, než aby nezkoumal, co před ním ukryto, ale když pod roušku nahlédne, nechytí stejně nic.

Vlasta Chramostová – 17. 11. 1926 v Brně
Divadelní a filmová herečka. V letech 1941–1945 vystudovala dramatické oddělení státní konzervatoře v Brně. Po absolvování studií působila v brněnském Svobodném divadle, Městském divadle v Olomouci a Státním divadle Brno. V období let 1950–1970 hrála v pražském Divadle na Vinohradech, poté v letech 1970–1972 v Divadle za Branou. Za normalizace jí bylo z politických důvodů znemožněno vykonávat herecké povolání, v roce 1977 se stala signatářkou Charty 77. Založila a organizovala tzv. bytové divadlo provozované pro okruh nejbližších přátel. V roce 1990 byla jmenována čestnou členkou Národního divadla, od roku 1991 je jeho stálou členkou. V roce 1998 obdržela Řád T. G. Masaryka. Vytvořila řadu výrazných filmových rolí, je rovněž autorkou knihy pamětí Vlasta Chramostová, kterou začala psát už v době normalizace. Vybraná filmografie (i televizní): Past (1950), Tajemství krve (1953), Škola otců (1957), Probuzení (1959), Zlé pondělí (1960), Námluvy (1961), Až přijde kocour (1963), Bílá paní (1965), Spalovač mrtvol (1968), Bečička (1971), Je třeba zabít Sekala (1998), Kuře melancholik (1999), Samota (2001), Hraběnky (2007), Odcházení (dosud), Babička (dosud).
Stanislav Milota – 9. 3. 1933 v Praze
V letech 1948 až 1951 se na Barrandově učil filmovým laborantem, zároveň absolvoval grafickou školu. Po vojně se vrátil na Barrandov, kde získal místo druhého kameramana. Jako samostatný kameraman debutoval v roce 1963. Několik krátkých filmů natočil s režisérem Vladimírem Sísem, s režisérem Jánem Roháčem natočil v roce 1965 Recitál Jiří Suchý – Jiří Šlitr. V roce 1968, při příjezdu vojsk Varšavské smlouvy, natočil v Praze množství dokumentárních záběrů, v lednu 1969 dokumentoval pohřeb Jana Palacha. Jeho posledním celovečerním filmem byl Spalovač mrtvol. Podepsal Chartu 77, spoluorganizoval představení bytového divadla, z nichž některá zaznamenal. Po roce 1989 se k práci kameramana nevrátil, z materiálů, které natočil na konci 60. let mělo premiéru ještě několik filmů. V roce 2001 získal Cenu Františka Kriegla. Roku 2002 byl nalezen materiál natočený při pohřbu Jana Palacha, ze kterého vznikl filmový esej Jan 69.
V lednu jste se zúčastnili odhalení pamětní desky Olgy Havlové na Senovážném náměstí. V patnáctistupňovém mraze jste tam na chodníku recitovala verše Jaroslava Seiferta. Oba jste je zblízka znali, jak si je pamatujete?

Vlasta: Standa je stejně jako Olga ze Žižkova, jsou i stejný ročník. Velmi dobře si spolu rozuměli a musím říct, že jsem ji velmi postrádala, když zemřela.
Stanislav: Postrádám ji dosud.
Vlasta: Totiž v tomhle věku máte ve schránce spíš parte než dopis, každý rok odejde mnoho lidí, s kterými člověk prožil kus života.
Stanislav: Pan Seifert byl také ze Žižkova. Chodili jsme za ním, když byl v nemocnici a on se vždy tím svým vysokým hlasem ptal: Miloto, jak je to na tom Žižkově, co zase zbourali? Bydlel tam na různých místech, tak jsem mu to popisoval: Jeseninka je pryč, Budovcova je pryč. Tenkrát jsme se bavili i o politice a on mi říkal: Miloto, byl to omyl od samého začátku.
Vlasta: Měla jsem štěstí, že jsem pana Seiferta mohla navštěvovat na Ladronce. Jeho žena Marie velmi špatně slyšela, a proto mluvila vždycky nahlas. Jednou na Standu volala: Pane Milota, Jarek na mě nikdy nenapsal žádné verše, a s Horou chlastali a chodili domů až k ránu. Samozřejmě to tak úplně nebylo.

Pro mladou generaci je rok 1968 i 1989 často stejně vzdálený jako husitské války. Vidíte v tom nebezpečí?

Vlasta: Samozřejmě je to velká chyba. Celý svět běží jinak, ale bez pohledu na minulost to nejde. Historie a prostředí, ve kterém jsme vyrostli, nás utváří. Musím říct, že když bylo v posledních letech výročí Jana Palacha či Charty 77, byl o jejich mezinárodní sympozia velký zájem. Samozřejmě, že je to jen pro některé lidi, vždycky to byli jen někteří.
Stanislav: Málo se rozlišuje, kolik vám bylo v určité době let. Když se píše rok 1939, a jste chlap, kterému je osmnáct, měl byste vědět, co máte dělat. A padesátá léta? Vlasta jednou byla na nějakém festivalu o roce 1989. Byl tam i dokument o Miladě Horákové, která v něm mluvila o socialismu. Slyšel jsem novináře, jak říkali: Ona tam mluví o socialismu? To je Fučík naruby!

Kde jsou tedy dnešní hrdinové?

Stanislav: Třeba na Haiti. Máme na Bulovce sestřičku, která se sebrala a řekla šéfovi, že odjíždí. A odjela tam. Jsou to nenápadní hrdinové. Většina dnešní společnosti se nepotřebuje trápit tím, co bylo po roce 1948. Žili život, který byl možný. Což znamená, že pro ně nebyl tak úplně špatný.

Čeho si v životě nejvíc vážíte?

Stanislav: Asi toho, že jsem ho zažil, že byla na hlavu postavená moje teorie života. Vážím si života jako takového. Jsem rád, že jsem ve své profesi zažil éru, kdy ještě kameramanství mělo nějaký smysl. Kdy tam šlo o výtvarno.
Vlasta: Vážím si toho, když se někdo pokouší stát se sám sebou. Všichni přeci vnitřně víme, co je dobře a co je špatně. Jsem velmi ráda, že jsem se ze všech lidských pošetilostí zachytila něčeho tak pošetilého, jako je divadlo. Umění nezmění lidi k lepšímu, ale dělá život krásnější. V mládí má člověk pocit, že může předělat svět, aby pak zjistil, že už je v podstatě hotov.