Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Jan Bartoš

Vratislav Brabenec: Až po sedmdesátce těm textům rozumím

S Vratislavem Brabencem jsme mluvili o statečnosti, rokenrolovém životním stylu a udržování duševní hygieny.

Připadáte si jako statečný člověk?

Možná že jsem umíněný, až zabejčený, ale slovo statečný by mě tedy nenapadlo. Co by na mně mělo být statečného?

V roce 1976 vás komunisti poprvé zavřeli kvůli koncertům zakázané kapely The Plastic People of the Universe, kde jste hrál na saxofon. A hned následující rok jste stejně podepsal Chartu 77. To vám bylo třiatřicet, respektive čtyřiatřicet let, což je věk, kdy lidi už většinou myslí na zadní vrátka a nepouštějí se do něčeho, o čem vědí, že jim ohrozí budoucnost…

Poprvé mě sebrali na jaře při práci na zámku v Měšicích, kde jsem dělal zahradníka. Seděl jsem na svačině, četl jsem si noviny a najednou ke mně přes park míří šest policajtů. Když jsem jim odpověděl, že jsem opravdu Brabenec, ten první odstoupil a křiknul: Vztyk a ruce vzhůru! A kde že mám zbraně… Po prohlídce, při níž samozřejmě nic nenašli, mě odvezli k desetihodinovému výslechu. Když jsem pak po půl roce vylezl z kriminálu, potkal jsem se před Vánocemi s Vaškem Havlem, který mi řekl, že napsal takový dopis, že je tam trochu i o naší kapele a že by bylo dobrý, kdybych mu to podepsal.

Přečetl jsem si to a říkal si, že je to slušný dopis, ve kterém stojí, že když je někdo nadaný, tak by ho měli komunisti nechat studovat, a že když je někdo věřící, tak by ho měli nechat chodit do kostela – tak co bych to nepodepsal. Domů jsem přišel k ránu. A své Marii jsem řekl, že jsem podepsal něco, co sice veřejnost nevyzývá k žádné destrukci režimu, ale že tuším, že z toho stejně bude průšvih.

Marie Benetková ve své nedávno vydané vzpomínkové knížce Zlatý z nebe píše, že se o vás dost bála a že hlavní důvod, proč jste se po Chartě 77 vzali, byl, aby za vámi mohla chodit po soudech.

To je pravda. Po chartě mě hned v lednu znovu sebrali na zámku ve Veltrusích a rovnou mě odvezli na výslech na Ruzyň. Když mě uviděli bachaři, s úsměvem mi říkali: No, dlouho jsme vás neviděli. A já si jenom pomyslel, že se zas asi půl roku nevrátím domů. Marie chartu podepsala v únoru.

Vratislav Brabenec. Foto Jan Bartoš

Takových zatčení a výslechů, při nichž jste byl i mlácen, jste v následujících letech absolvoval bezpočet, než vás v roce 1982 donutili k emigraci. Myslel jste, že se sem ještě někdy vrátíte?

Ne. Šel jsem přes Vídeň a chtěl jsem odejít někam co nejdál, aby mi to Evropu už vůbec nepřipomínalo. Měl jsem možnost odjet do Ameriky, na ambasádě ve Vídni mi nabízeli, že mi to jako chartistovi zařídí. Ale Marie řekla, že do Ameriky v žádném případě nechce, že bych v New Yorku akorát hrál a chlastal a že chce do Kanady. Čekali jsme na ni třináct měsíců. U pohovoru jsem na otázku, proč jsem byl v Československu trestán, odpověděl, že pro mé kulturní aktivity. Úředník byl dost v obraze, protože když se mě zeptal, kam jsem v Bartolomějské chodil k výslechu, a já mu odpověděl, že do čísla deset, udělal si na papír poznámku StB, včetně toho správného malého té uprostřed. Taky chtěl vědět, jak bych se v Kanadě živil, tak jsem mu řekl, že bych rád uplatnil své znalosti ze zemědělství. To se mu líbilo, zemědělce brali.

Jak byste dneska jako důchodce žil v Kanadě, kdybyste tam zůstal?

Musel bych jim dokázat, že jsem nemajetný. Oficiálně jsme s Marií stále svoji, i když spolu už dávno nežijeme, takže bych musel předložit doklady o tom, že jsme tam prodali náš dům a já už všechny peníze za něj utratil. Pak bych dostal sociální byt a důchod.

Dokazovat jste to nemusel, protože jste se po patnáctileté emigraci v roce 1997 vrátil. Kvůli muzice?

Ano, byl jsem ještě mladý a chtělo se mi hrát. A navíc jsem měl slíbené od Havla, že bych mohl na Hradě šéfovat zahradám. Marie měla správné tušení a varovala mě, abych tomu nevěřil. Ale přijeli jsme do Prahy, šel jsem na Hrad a Havel mi řekl, že mi to neslíbil on, ale jeho žena Olga. A ta už byla mrtvá, čili z práce sešlo. Cesta z Hradu mi pak trvala tři dny, přespával jsem v kuchyni restaurace U Zpěváčků a bál jsem se jít domů Marii oznámit, že jsem ten flek nedostal. Nesla to špatně, prodali jsme kvůli návratu v Kanadě, odkud bylo mimochodem blíž do Japonska než do Prahy, farmu i s jejím koněm. Po nocích plakala, že tu nechce být, že chce zpátky k Pacifiku. A tak si jednoho dne sbalila věci a odjela zpátky do Kanady.

Proč jste ji nenásledoval?

Měl jsem tu už rozjeté hraní. Plastici se znovu dali dohromady, jeli jsme dlouhou šňůru, velmi dobře placenou. Stačilo kamkoli zavolat, že bychom přijeli, oni věděli, že budou mít vyprodáno, takže pro ně peníze tehdy nebyly žádný problém.

Vratislav Brabenec. Foto Jan Bartoš

Čím větší zahrada, tím líp

Jaký je největší rozdíl mezi životem v Kanadě a tady?

Jsem vlastně rád, že jsem poznal z obou stran, co se dá dělat špatně. Pamatuji si velice živě, že když jsem byl v první třídě, tak se u nás v roce 1949 začalo popravovat. Jako dítě jsem to nechápal. Ptal jsem se táty, proč pověsí člověka, který přiznává, že zradil rodnou stranu. Tak to byl ten komunistický systém. No a pak jsem viděl ten kapitalistický, ve kterém se nám narodila dcera. Kanadě dluží 50 tisíc dolarů školného za univerzitu a dodnes to splácí.

Vaše kapela se před pár lety rozpadla, a zbyla vám tak už jen profese zahradníka. Co dělá zahradník v důchodovém věku?

Velké realizace už nedělám, protože už na to nemám sílu. Což mě mrzí, protože čím větší zahrada, tím líp, líbilo se mi se zahradami pracovat jako s krajinou. V roce 1984 jsme se v Kanadě s manželi Bendovými, kteří bydleli kousek ode mě, účastnili soutěže, ve které figurovalo tři sta padesát zahradních architektů z celého světa. První cena nebyla udělena a my skončili jako druzí. Byl to projekt pro největší americké arboretum v kalifornském městě Davis. Vytvořili jsme koncept pro sbírku rostlin z celého světa kombinovanou s ukázkami vývoje zahrad od pravěku. Řešili jsme to jako takovou valdštejnovskou centrální alej, ze které se odbočovalo do visutých zahrad královny Semiramis nebo do baroka.

To musela být hodně náročná práce.

Byla. Také se nás ptali, s pomocí jakého programu jsme to na ten obří papír nakreslili. Jenže my počítač vůbec neměli, všechno jsme to dělali ručně. Benda měl dva malé syny, a když ho při práci otravovali, nechal je vytečkovávat tužkou trávníky. A Američani z toho byli hotoví.

Na čem pracujete teď?

Jsem vedený jako odborník na zeleň u mohyly míru ve Slavkově. Vymýšlíme odvodnění mlatového přístupu k mohyle, aby se po něm dalo chodit za každého počasí. Stromy budeme řešit během měsíce. Nejhorší je dohodnout se s úřady, kde mají lidi často stále mozek z 19. století. Když jim řeknete, že do téhle krajiny není smrk vhodný, protože byl dřív běžný až od pěti set metrů nahoru, ukáže se, že pro ně je to ekonomicky výhodné pěstování prken a víc je nezajímá.

Co v této souvislosti říkáte na aktuální zprávy, že kvůli schnoucím lesům Česko nenápadně prochází možná největší ekologickou katastrofou novodobých dějin?

Naše krajina jde bohužel do háje. Několikrát jsem teď projel Čechy, o kterých se pořád říká, Čechy krásné, Čechy mé, ale už to dávno není pravda. Když jsem před časem pracoval pro šlechtickou rodinu Kolowratů v jejich zahradách a lesích, jednali jsme o upuštění od smrků a přechod na douglasku, která umí přežít sucho i převlhčení. A nějaký inženýr se mi na úřadě snažil vysvětlit, že douglaska u nás není původní strom. Tak jsem mu říkal: Pane inženýre, a vy si myslíte, že vy jste tu původní? To byste musel být alespoň neandrtálec…

Drátky propojené skrz staletí

Zahrajete si ještě občas na saxofon?

Sem tam. Na podzim nás čeká velký koncert k padesátému výročí založení Plastiků.

Taky jste teď v pražské kavárně Velryba vystavil své kresby ze sedmdesátých let, o kterých málokdo věděl.

Protože jsem je tehdy vystavil jen v hospodě v Počernicích a většinu z nich rozdal. Jednu si koupil baron Špaček, bývalý majitel xaverovského panství, líbila se mu kresba zavírání hospody s názvem Už dávají židle nahoru.

Kreslíte si ještě někdy?

Ano, ale s nejistotou.

Kdo vás zná, ví, že si pořád držíte dost nejistý rokenrolový životní styl: hodně alkoholu, ponocování i žen. Jak to v čerstvě dosaženém věku pětasedmdesáti let snášíte?

Někdy špatně a někdy překvapivě dobře. Záleží na tom, v jakém jsem rozpoložení. Jestli jsem ve stresu, nebo naopak v rovnováze. Je to stejné jako s psaním: když se s někým pohádám, čtrnáct dní pak vůbec nemůžu vidět papír. Snažím se proto být v klidu. Pěkně vstát, uvařit si polívku, zajít si koupit placatku rumu do kafe, relaxovat, a pak třeba vyrazit do společnosti, jak se říká. Předevčírem jsem za noc napsal tři texty, které teď cizeluji.

Snažím se přátelit s mladšími generacemi, které vidí věci jinak a navíc nejsou zatížené tou naší komunistickou minulostí. Na srazy svých spolužáků raději nechodím, nechci vidět lidi, kteří se mi kdysi po návratu z kriminálu vyhýbali…

Píšete hodně?

Momentálně píšu víc, než hraju. Kamarád Richard Pecha kvůli mým textům dokonce založil nakladatelství Vršovice 2016, kde je vydáváme. Richard je skvělý kreslíř, malíř a ještě navíc advokát. Sejdeme se v hospodě, ukážu mu nový text, on se na něj podívá a řekne mi, že ve druhém odstavci popírám to, co tvrdím na začátku. Bere to totiž jako svědeckou výpověď.

Baví vás víc fabulování, nebo zapisování toho, co se skutečně stalo?

V posledních letech jsem napsal asi sto sloupků do Divadelních novin a jsou v nich tak maximálně dvě procenta fabulace. Zapisuji, co zaslechnu, nebo si vzpomínám, co jsem zažil. I číst mě baví víc to, co se skutečně stalo. Třeba teď jsem četl Dodatečné události Jana Hanče, v nich je výborně vychytaná atmosféra padesátých let, úplně v tom slyším svého fotra nebo dědečka. Musel jsem to přečíst hned třikrát za sebou.

Detektivky asi nečtete, že?

Ale čtu. Čtu totiž jinak dost náročnou literaturu, takže si od ní občas potřebuju odpočinout. Vím, že je to úplně blbá detektivka, ale uklidní mě. Člověk si má udržovat určitou duševní nebo duchovní hygienu, vyvažovat to.

A televize?

Mám ji doma, ale nezapnutou. Ještě když jsem dělal velké zahrady, měl jsem ji zapnutou – přijel jsem večer domů, zaparkoval jsem auto, dal jsem si polívku, lahváče, cigáro, lehl jsem si do postele a pustil si televizi. A hned jsem usnul. Od té doby, co ji mám nezapnutou, čtu dvě až tři knížky týdně.

Vratislav Brabenec
Hudebník, spisovatel a vyučený zahradník se narodil 28. dubna v Praze. Studoval teologii na Komenského bohoslovecké fakultě, od roku 1972 je členem kapely The Plastic People of the Universe. Ta byla komunistickým režimem zakázaná, a Brabenec byl proto v roce 1976 uvězněn. Na základě toho vznikla protestní petice Charta 77, kterou podepsal a kvůli níž musel emigrovat. V letech 1982 až 1997 žil v Kanadě, po návratu dál vystupuje a píše, naposledy mu letos vyšla kniha Trdliště.

Co se z knížek dozvíte?

Skoro všechno. Zajímavé je, že občas čtu něco od někoho, kdo se narodil ještě před Kristem, a říkám si, jak mu dobře rozumím. A pak si na záložce přečtu, že to psal po sedmdesátce, takže mu bylo stejně, jako je teď mně. Ve dvaadvaceti jsem měl přitom úplně stejnou knížku povinně na bohoslovecké fakultě a vůbec jsem tomu nerozuměl, nic mi to neříkalo. Léta se vracím k židovskému středověkému filosofovi Maimonidesovi a najednou si mnohem víc rozumíme, protože mám ve stáří podobné trable, jako měl on. Je to jako když se elektrikáři propojí drátky a začne mu to svítit. Mně se propojují skrz staletí.

Pamatujete si texty z knížek?

Někdy dokonce i ty, které nebyly napsané. Občas si totiž pamatuji citát z knížky, kterou jsem měl v ruce naposledy před padesáti lety. A když ho před někým vytáhnu, namítne dotyčný, že to v té knížce vůbec není. Tak to seženeme v antikvariátu a skutečně v ní ten citát není. Má to ale vysvětlení: když čtu a něco se mi líbí, tak usnu – to se mi mimochodem stává i se ženskýma. Spravedlivě usnu a ta knížka, jak mi rozevřená leží na prsou, se mi písmeny infiltruje do duše, kde si ji po svém předělávám.

V poslední době zemřelo dost vašich kamarádů. Jak se dá bojovat s tím, že kolem vás ubývají lidé, kteří jsou vám blízcí?

Tím, že se snažím přátelit s mladšími generacemi, které vidí věci jinak a navíc nejsou zatížené tou naší komunistickou minulostí. Na srazy svých spolužáků raději nechodím, nechci vidět lidi, kteří se mi kdysi po návratu z kriminálu vyhýbali, a pak po návratu z Kanady mi zase nadbíhali, protože jsem se najednou znal s prezidentem. Když jsem maturoval v roce 1961, většina ze spolužáků na sadovnické škole vstoupila do komunistické strany, jen tři jsme nevstoupili. Proč bych se jich teď měl ptát na to, proč to udělali? Vtipné přitom je, že nejlepší umístěnku jsem nakonec ze třídy dostal já. Byl jsem sice vyvrhel, ale zatímco oni šli do nějakých mizerných zahradnictví, já už v osmnácti šéfoval zeleni v Příbrami, protože mě studium na rozdíl od nich bavilo a šlo mi to. Jak jsem říkal na začátku, stačilo být prostě jenom správně zabejčený.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!