Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Nezdravé a zdravé zapomínání

Jill Priceová je jedním z nejpozoruhodnějších lidí na světě. Od svých patnáctých narozenin si pamatuje do detailu absolutně všechno, co prožila. Ve svých vzpomínkách může listovat jako v knize, je tam vše.

Pamatuje si, co který konkrétní den jedla, co měla na sobě, co psali v novinách, s kým se setkala. Ale také jaké to bylo, když zemřel její manžel. Každou drobnou událost, každou emoci toho strašného dne.

Většina z nás by ráda, aby jejich paměť fungovala alespoň trochu jako ta Jill Priceové. Umět zapamatovat si co nejvíce věcí v co nejkratším čase, být schopný učit se všechno napoprvé, nemuset si opakovat, nezapomínat, vybavovat si konkrétní informace kdykoliv potřebujeme. A přitom nás ani nenapadne, že to, že dovedeme zapomínat, je veliké štěstí.

Zapomínat je dobré

Slovo „zapomínat“ je dnes stále více spojováno s něčím negativním. Je to logické. Velkým tématem dnešní doby je stárnutí lidské populace a s ním spojené onemocnění demencí. Jak se dožíváme vyššího věku, máme stále větší pravděpodobnost onemocnět třeba Alzheimerovou chorobou, která nás postupně okrade o všechny naše vzpomínky. Zaútočí na naši paměť tak zákeřně, že nám nakonec nenechá ani povědomí o tom, kdo jsme. Demence ale není přirozeným důsledkem stárnutí, je to nemoc a zapomínání s ní spojené je patologické a tedy zcela nežádoucí.

Je tu ale jiný druh zapomínání, s kterým pracuje naše paměť a který je zdravý a k našemu životu prostě patří. A jak popisuje v článku pro německý časopis Spiegel právě Jill Priceová, když nám chybí, necítíme se lépe. Právě naopak. Každá bolestná vzpomínka, každá urážka a chyba je pořád stejně přítomná jako v momentě, kdy se stala. Jill popisuje, že má ještě navíc zvláštní pocit, jako by nebyla schopná dívat se na svoji minulost s odstupem, pracovat s ní a nad některými věcmi mávnout rukou. Prostě jsou stále tady, beze změny, tak přesně jako před lety. Chybí jí ten pocit, který někdy máme, třeba při vzpomínce na to, jak jsme se ztrapnili. Vzpomínka tu ještě někde je – mlhavá, nejasná a víme, že to byla prostě hloupost. Tento pocit Jill chybí. Zážitek vnímá prakticky stejně jako před lety.

Jak si vybavujeme vzpomínky

Paní Zdenka, která opakovaně volává na Linku seniorů, je těžce nemocná. Celý život byla tělesně handicapovaná a během studia na vysoké škole se k tomuto handicapu přidalo ještě onemocnění schizofrenií. To se podařilo zaléčit, ale přesto žije nyní paní Zdenka sama a ze svého bytu vychází zřídkakdy. Po nedávné smrti jejího bratra je hodně osamělá. Osamělost překonává právě vzpomínáním na něj. Ve vzpomínkách se stále vrací k sourozenecké lásce, k tomu, jak ji bratr podporoval a oceňoval, jak se mu líbily její kresby. Byl její průvodce a často říkal, že je statečná. Kdyby tu byl, bylo by to tak i nadále. Tohle vědomí jí pomáhá žít poměrně spokojený život. To, že skutečnost byla někdy plná hádek, konfliktů a zátěže, kterou způsobilo její onemocnění, už nehraje takovou roli. Kdyby si vedla deník, mohla by do něj nahlédnout a číst si o tom, jak náročné někdy byly její hádky s bratrem. Ale její paměť jako deník nefunguje. Čím častěji se k minulosti s bratrem vrací, tím více se některé zážitky odsunují do pozadí a některé naopak zůstávají více živé. Její mozek opakovaně posiluje to, co je pro něj důležité.

Běžný člověk si vzpomínky představuje jako film, který je možné většinou znovu a znovu v původní podobě přehrát. Někdy se stane, že se poškodí, nebo v nejhorším případě přetrhne. Ale pokud není porušen, přehraje se přesně jako kdykoliv předtím. Lidská paměť takto ale nefunguje. Mozek ukládá významné fragmenty určitého okamžiku, například typický zvuk, když se srazí dvě auta, zápach spálené gumy nebo křik vyplašeného ptáka. Všechny tyto střípky se uloží do nejrůznějších koutů paměti a spojí se tam s informacemi, které už máme. Už víme, jak vypadá nárazník auta, že červená znamená stát a kteří ptáci přilétají na jaře. Při vzpomínce na tu událost mozek zase tyto fragmenty složí dohromady a někdy doplní některé mezery tím, co už bylo uloženo dříve. Když si tedy na něco vzpomínáme, tak pokaždé skládáme znovu celý příběh. A přitom může někdy dojít k drobným změnám.

Mozek Jill Priceové je v ukládání a vybavování z paměti nesmírně dobrý. Při vzpomínání nemusí vyplňovat žádné mezery, protože žádné nejsou. Ale to mu zároveň také znemožňuje změnit nebo jen poupravit nějakou vzpomínku. Jill Priceová je ale vzácnou výjimkou. Mozky většiny z nás naštěstí tak perfektní práci neodvádějí.

Zapomínat je dobré

Známý psycholog Daniel Kahneman se zabýval tím, do jaké míry své vzpomínky upravujeme a doplňujeme. Tím, že spolu komunikujeme a vyprávíme si, stále znovu dokola skládáme jednotlivé vzpomínky. Dle výzkumů se ukázalo, že je z osmdesáti procent mírně zkrášlujeme. To, co bylo nepříjemné, potlačujeme. Tak si například u našich dětí pamatujeme většinou ty krásné momenty – první úsměv, první krok, první slova máma nebo táta a objímaní před spaním. Vzpomínky na komplikovaný porod, probdělé noci a neustálé přebalování postupně ustupují do pozadí, jsou doplňovány těmi hezkými fragmenty a tím se stávají snazší, ne tak závažné, lehčí. Samozřejmě máme i traumatické vzpomínky, které se stále znovu skládají z fragmentů a mizí jen s velkým úsilím, zdá se ale, že tvoří mnohem menší část naší paměti.

Linka seniorů 800 200 007
Anonymní a bezplatná linka krizové pomoci pro seniory, osoby pečující o seniory a osoby v krizi. Je k dispozici volajícím z celé České republiky. V provozu je každý den od 8:00 do 20:00 hodin. Obrátit se můžete také na e-mailovou poradnu: linkasenioru@elpida.cz

Zdá se, že díky tomu, že naše paměť není perfektní, se v životě tedy cítíme někdy o maličko lépe. Tím, že náš mozek do vzpomínky něco doplní z toho, co již uložil do paměti mnohem dříve, pomáhá nám se ve věcech lépe orientovat. Mírným zvýrazněním těch dobrých věcí nám umožňuje překonávat minulost a posouvat se snáze do budoucnosti. Koneckonců jsou na tomto principu postaveny i mnohé terapie, například u pacientů trpící fobií. Ti se během léčby postupně učí zapomínat na svoji negativní zkušenost nebo negativní emoci spojenou s věcí, ze které mají strach. Zapomínání bychom tedy neměli zatracovat. Friedrich Nietzsche kdysi řekl, že člověk nezapomíná, když zapomenout chce. Jak je vidět, neměl v tom tak docela pravdu.

Osobní údaje v příbězích byly pozměněny tak, aby byla zachována plná anonymita volajících.