Paní doktorko, vy pocházíte z Valašska a říká se, že to je tvrdý kraj, a jeho lidé leccos vydrží. Musela jste často v práci i v životě zatnout zuby a „přežít to“? O co konkrétně šlo, vzpomenete si?

 Z Valašska pocházel rod mého otce, Otec ale od 18 let žil  v Praze, kde studoval lékařskou fakultu. Já jsem Pražačka,  ale na Valašsko jsem jezdila  za dědečkem a babičkou o prázdninách. Myslím, že od nich jsem  se naučila,  že se brambory musejí zasadit, aby se mohly sklidit. Lidé se na Valašku museli spoléhat na sebe i na rodinu, pomáhali si, a byli hrdi na své schopnosti. Valašské Meziříčí mělo  odborné školy a ústavy, proto se mu přezdívalo Moravské Athény.

Ptám se na to i proto, že když jsem vás ještě neznala osobně, vaši kolegové lékaři mi říkali: jejda, ona je chlap v sukních, stejně drsná v práci jako chlapi… Což je od nich lichotka. Čím mysllíte, že jste si ji vysloužila?

To sice slyším poprvé, ale  asi proto, že  neumím  házet úkoly za hlavu a patrně jsou určité vlohy. Pracuji na klinice, která v 60. a 70. letech zaměstnávala především muže a bylo nezbytné si uhájit nějaký prostor.

Jste dcerou lékaře, chirurga. Ovlivnila tatínkova práce natolik, že jste se začala věnovat medicíně?

Od skautských let  jsem milovala přírodu a přírodní vědy, lákala mne biologie. Tehdy však univerzita poskytovala prakticky jen pedagogické vzdělání, a to mne vůbec netáhlo. Takže v poslední chvíli jsem podala přihlášku na lékařskou fakultu.

Přece jen, tehdy to ještě nebylo běžné povolání pro ženu. Co vás u té práce a u studia medicíny drželo?

Byla jsem vychována v rodině s naprosto emancipovanými názory, takže jsem nepřemýšlela o tom,  že  to není pro ženy úplně běžné. Navíc jsem asi vždy měla ráda  výzvu ‒ anglicky challenge.

Bylo to těžké, být lékařkou v době socialismu, kdy lékaři věděli, že nemáme zdaleka takové vybavení a možnosti jako kolegové na Západě?

Úroveň medicíny byla v Česku dobrá a III. interní klinika patřila k  lékařskému brain-trustu. Kolegové byli velice chytří, pracovití a bylo samozřejmou prestiží udržet krok  se Západem. Některým se tam podařilo vycestovat na stáž, koncem 60 let bylo určité uvolnění, a oni pak byli zdrojem informací.

Co pro vás v té době bylo nejtěžší? Vím, že lékaři třeba museli říkat lidem nad padesát let, jimž selhaly ledviny, že se na hemodialýzu nedostanou… Zažila jste podobné věci? Do určité míry ano. Například osoby s infarktem byly přijímány na tehdy nově vybudované JIPky (jednotky intenzivní péče) jen do 65 let, starší byli přijati na standardní oddělení, kde není taková kontrola nad pacientem.

Proč jste si vybrala zrovna endokrinologii? Tehdy se ještě jako obor zrovna moc neprofilovala, a moc se netušilo, jak moc může být štítná žláza důležitá… Nebo se mýlím?

Byla to opravdu náhoda, protože jsem původně internistka, a III. interní klinika na Všeobecné fakultní nemocnici, vedená profesorem Charvátem,  kam jsem nastoupila po absolvování  pracovišt mimopražských, byla na endokrinologii zaměřená.

A jak se dala práce lékařky skloubit s rodinou a dětmi? Tehdy přece byla mateřská snad jen pouhé tři měsíce a pak bylo na matce, jak se s rodinou popasuje…

Těžko, ale najala jsem si paní (dnes se řílá chůva), které jsem platila  téměř 3/4  svého platu, aby děti nechodily do jeslí. Manžel měl náročné zaměstnání, přebíral zodpovědnost hlavně  při mých  nočních službách, ale pomáhali i naši rodiče. Asi jsem měla štěstí.

Jak se dá vyhnout výčitkám z toho, co dnes člověk vidí všude okolo: uštvané matky, které nestíhají zároveň práci a kariéru skloubit s dětmi… Vlastně se musí rozhodnout pro jedno nebo pro druhé. Vám se povedlo oboje. Jak?

Měla jsem zázemí v prarodičích a manželovi, a dětská láska je přece velkou odměnou. Máte-li priority a podporu okolí, není nutné být malomyslný a uštvaný. Snad mně pomohla moje fyzická kondice, milovala jsem pohyb a sport.

Nebála jste se konkurence mužů, kterým medicína tehdy, dá se říct – patřila?

Bála, ale na klinice mně vždy bylo i v náročném prostředí  báječně, uvědomila jsem si hierarchii hodnot a přizpůsobila jsem se.

Co je podle vás v práci lékaře nejdůležitější?

Mít dobré a inteligentní spolupracovníky a smět používat „zdravý selský rozum“.

Ptám se i proto, že lékaři často neumí naslouchat lidem, jsou na pacienty nepříjemní, jsou unavení a zavaleni byrokracií, a pacient se z toho všeho bohužel vytrácí…

Asi jsem měla štěstí, medicína je nesmírně zajímavá a radost z toho, že můžete své vědomosti uplatnit i předat, vyváží  to, že si  musíte umět čas organizovat. Jsem asi workoholik.

Jak moc se medicína posunula od poloviny minulého století k dnešku? V čem nejvíc?

Medicina se  posunula  výrazně, navázala na prevenci z minulého století, mění se životní styl, přístup ke stravě, lidé si více váží svého zdraví. Říkám  pacientům: „Zdraví je vaše hlavní bohatství.“ Je řada léků na vysoký krevní tlak,  léčba srdíčka je dnes úplně jinde. A diagnostika i léčba onkologických chorob velmi pokročila, mnohdy až k úplnému uzdravení.

Dnes najednou řešíme nevídané: nemůžeme všem lidem zaplatit všechno. Má to podle vás nějaké rozumné řešení?  

Jsem dlouhodobě o určitém řešení přesvědčená: nesmí se nadužívat solidarita, musíme do určité míry mít vědomě spoluúčast na léčbě, měl být zaveden IZIP. Nechci to podrobně rozebírat, ale je to věc, která lidem pomůže, a prospělo by, kdyby každý pacient obdržel účet do ruky ‒ aniž by ho platil, jen by měl vědět, jak se zdravotní péče účtuje a co to stojí.

Stalo se vám taky někdy, že jste byla pacient? 

Ano, na začátku roku jsem byla na operaci křečových žil, a nemohla jsem si přípravu i průběh  léčby vynachválit. Také jsem písemně řediteli Motolské nemocnice i oddělení poděkovala.

Jste autorkou a spoluautorkou mnoha důležitých prací a knih. Čeho z toho si nejvíc považujete? Co je podle Vás největší úspěch, na který jste hrdá?

To je těžká otázka, beru vše jako součást svého života, a v různých etapách jsem se věnovala různým tématům. Za důležité považuji, že ženy se snad, snad, naučily věnovat své štítné žláze, když nemohou otěhotnět. A těch žen je bohužel celá řada.

Tak a teď řekněte, proč je pro nás štítná žláza tak důležitá?

Je to orgán, který zajištuje rovnovážnou činnost prakticky všech orgánů v těle. Pokud jeho činnost vybočuje ‒ pracuje nadměrně nebo naopak málo, doplatí na to  posléze celý organismus. Člověk přibírá, aniž by tušil proč, nebo naopak hubne a neví proč.

Jak je možné, že řada žen, ať už v těhotenství nebo ve stáří, vůbec neví, že má nějaké problémy?

Jak uvádíte, jde především o ženy v době hormonálních změn  (těhotenství, přechod…).  Ženy si své potíže vysvětlují změněnými okolnostmi, jindy ani žádné příznaky bohužel nejsou.

Podle čeho se dá ve stáří poznat, že má člověk problémy se štítnou žlázou? 

Jde většinou o sníženou funkci žlázy, která se projeví únavou, zapomínáním či zpomaleným myšlením, zimomřivostí, sklonem k zácpě, vše to je spojováno i se stářím. Zvýšená činnost  se projevuje  poruchami srdeční činnosti, ale tyto potíže obvykle pacienta k lékaři přivedou. Já vím, je to těžké, ale často se může stát, že nemá problém pacient, jen nepracuje jeho štítná žláza. Proto je dobré, když si ji senioři a zejména ženy, nechají jednou ročně vyšetřit.

Proč jsou to zrovna ženy, kdo nemocemi štítné žlázy trpí víc? Jsou na vině hormony, nebo jak se občas říká, psychika? 

Důvodem je zčásti genetika, pak také vazba na X chromozom, a ženské hormony. Mnohé okolo štítné žlázy ovšem ještě nevíme.

Sama o tom něco vím, má babička byla operovaná v 84 letech se štítnou žlázou, a tak se problémy táhnou celou ženskou generací… Je to dědičné, potíže se štítnou žlázou?

Ano, bohužel dědičnost hraje významnou roli a kdo má babičku či maminku nemocnou se štítnou žlázou, ten bude mít asi taky sám problém.

Momentálně se hodně mluví o vyhoření lékařů… Sama říkáte, že vaší generace se tento problém netýká? Jak to, a proč těch dnešních ano?

Opravdu nevím, hezký  komentář napsal můj milý kolega a kamarád Radkin Honzák ‒ psychiatr, článek vyšel asi před měsícem ve Zdravotnických novinách.

Nesluší se sice u žen prozrazovat věk, ale vy byste si dávno mohla užívat důchodu a vnoučat. Proč to neděláte a pořád pracujete? 

Význam slova  užívání lze vykládat různě, můj otec pracoval velmi dlouho a u nás se neslušelo zahálet. Dnes řada vrstevníků využívá dobrodiní Univerzity III. věku a jsou vděční za informace a poznávání.

Co vás nabíjí energií?

Je to asi Boží dar, výchova, smysluplnost mé práce, setkávání se s přáteli, i dobré rodinné zázemí.

A co vás štve? Politika? Ekonomická krize? Střety s byrokracií? 

To, co uvádíte, trvá po staletí  v různých intenzitách. Vadí mně  v prvé řadě neprofesionalita  a nevzdělanost. Vadí mi i justice v Čechách, ale to by bylo na dlouhé povídání.

Kam myslíte, že směřuje české zdravotnictví? Jsme na tom ve srovnání se světem dobře?  

Určitě jsme na tom dobře a dokonce lépe, než v některých Evropských zemích.

Co vás baví kromě práce? Jak relaxujete? Sportem nebo kulturou?

Sport, pokud věk dovolí, rodina, zahrada, četba, přátelé.

 

Máte nějaký hezký příběh, na který ráda vzpomínáte, kdy se povedlo pacientovi pomoci? Vyprávěla jste mi o ženách, jimž se díky léčbě podařilo otěhotnět…

Ano, to je radostné. Snažím se se svými spolupracovníky prosadit možnost   vyšetření funkce štítné žlázy  u všech žen v začátcích těhotenství, protože dopady neléčené poruchy funkce štítné žlázy mohou být závažné a nedovolí ženám donosit dítě.

Paní docentko, vypadáte skvěle, jak to děláte?  

Děkuji za poklonu, mám ráda pohyb  a nepotrpím  si na kosmetiku.

Zdeňka Límanová
Narodila se 19. 10. 1938 do rodiny lékaře, známého chirurga. Přesto říká, že otcovo povolání na její rozhodnutí studovat medicínu nemělo valný vliv. Je autorkou mnoha učebnic o funkci štítné žlázy v těle. Díky její práci se ukázalo, že i když všechny testy na fungování štítné žlázy v těle jsou v pořádku, podstatné jsou i protilátky v krvi ‒ ženy pak jen těžko otěhotní, pokud se tento orgán neléčí, i když je podle klasických testů vše v pořádku. Stále ordinuje ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.Na čem momentálně pracujete? Neříkejte, že nemáte v záloze zase nějakou zajímavou vědeckou práci nebo publikaci…

Výsledky práce vždy potěší, nyní se spolupracovníky dokončujeme učebnici endokrinologie.  V medicíně je stále nutné doplňovat rukopisy  o nové postupy a  závěry výzkumů.

Jde někdo z vaší rodiny ve vašich šlépějích?

Mladší dcera je věnuje medicině, pracuje jako praktická lékařka. Určitě si dobře zvolila a věřím, že je na svém místě.