Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Zdraví duševní

Zdraví jako úkol

Lékaře srovnávali staří Řekové s kormidelníkem, který obezřetně řídí lidskou loď úskalími života, stanoví pravidla zdravého žití a doprovází nás na životní plavbě. Když nedbáme jeho pokynů, musí použít své umění k léčení nemocí, což je však jen druhotný úkol lékařství.

V souvislosti s nadcházejícím jarem, hledáním nové životní rovnováhy a různými očistnými kůrami, bych ráda zmínila moc zdravé životosprávy.
Klasická medicína dnes narazila na své meze. Potírá nejrůznější choroby, ale zároveň cítí, že tím člověk není zdravější. Zodpovědnost za zdraví se podsouvá lékařům a vědcům, místo aby se lidé snažili o zdravý způsob života. Nadměrné množství jídla, nedostatek pohybu, nikotin a alkohol, tablety a drogy, přehnané technické požadavky vytvářejí iluzi, že zdraví je záležitost pouze technická a že na ně máme právo. Vedle klasické medicíny se dnes  uplatňuje mnoho jiných směrů: psychoterapie a různé psychologické techniky, homeopatie, postní kůry, celostní medicína. Při hledání cesty k řešení saháme zpětně po modelu, který byl příznačný pro antickou medicínu.

Tělesné zdraví bylo v Řecku přirozeným předpokladem duševního i duchovního života. Medicína se původně nezabývala jen nemocemi, nýbrž i uměním zdravé životosprávy. V antice byla v medicíně nejdůležitějším oborem dietetika – nauka o zdravém životě. Jejím zakladatelem byl Herodikos ze Selymbrie, dále ji ve svém díle rozvinul Hippokrates a v průběhu středověku velká mystička Hildegarda z Bingenu. Umění zdravého života stálo na šesti pilířích: správném zacházení se světlem a vzduchem, s jídlem a pitím, pohybem a klidem, spánkem a bděním, s vyměšováním a s psychickými afekty – s city a vášněmi.

První zásada se vztahuje na správné zacházení se světlem a vzduchem – naši předkové uplatňovali při stavbě svých domů velký cit pro místo, kde se dá dobře žít. Vnější vjemy se nám vtiskují do duše a mohou ji ovlivnit pozitivně nebo negativně. Třeba i hudba, kterou slyšíme, v nás působí. Ovlivňují nás i zvuky z okolí – vystavujeme-li sluch stálému hřmotu, můžeme onemocnět.

Cit pro zdravé jídlo a pití je dnes značně rozšířen. Víme, že se můžeme ujíst k smrti, nebo zdravou výživou ušetřit za léky. To, jak jíme, působí nejen na naše zdraví, nýbrž i na náš duchovní život. Vztah k jídlu je narušen u mnoha lidí – stále častěji trpí buď přejídáním, nebo odporem k jídlu (anorexií). Cpeme se jídlem, abychom unikli zlosti, zklamání, samotě. Důležité je nejíst nic špatného ve špatnou dobu a se špatnou myslí, neboť jídlo, které jíme, je naším soudcem.
Třetí oblast zdravé životosprávy se vztahuje na střídání pohybu a klidu, práce a volna. Už Herodikos stanovil přísný denní řád, podle kterého se střídají hodiny práce a zábavy, sportu a klidu. Mnoho lidí svůj biorytmus znásilňuje, ačkoliv správný denní řád působí na nás léčebně. Můžeme ho podpořit i zdravými rituály, které nám pomáhají uspořádat den. Třeba, namísto pracného ranního loučení s postelí a snídaní ve spěchu, vstát vědomě, těšit se ze všeho, co děláme. Osobní rituály nám pomáhají najít svou identitu.

Čtvrté pravidlo střídání spánku a bdění aneb kdo příliš spí, bývá věčně ospalý a dosti často před něčím utíká. Mnoho lidí trpí poruchami spánku – může to být známka psychických problémů, upozornění, abychom na sebe více dbali a hledali skutečnou příčinu.

Páté pravidlo – vyměšování – bezesporu náleží ke zdravému životu. Zprvu se to jeví jako cosi vedlejšího, ale už psychosomatika se obšírně zabývá např. problémem zácpy, podle níž se dá vždy usuzovat na psychickou strukturu člověka. Kdo trpí zácpou, ten zadržuje něco, co by mělo být z těla vyloučeno.

Poslední dietetické pravidlo se vztahuje na affectus animi – vášně, emoce a city duše. Podle antického lékařství ke zdravému životu patří i správné zacházení s myšlenkami a city. Nejde o to je vytěsnit či potlačit, nýbrž o míru bdělosti, abychom z negativních myšlenek neonemocněli. Nejde jen o to, nahradit negativní city pozitivními. Jestliže jsou negativní city – nenávist a hněv – pouze potlačovány, začnou se usazovat v těle. Kdo skutečně připustí svůj hněv, kdo se na něj zadívá, ten nezačne hartusit, nevybuchne, ale dá mu takový průchod, kterému druhý porozumí. Když svůj hněv skutečně procítí, možná tím pronikne k citům jako je touha po sblížení a lásce, které by při potlačení hněvu neobjevil. Naplněná agrese ničí a je zábranou na cestě ke zralosti, potlačovaná způsobí naše onemocnění. Jde tedy o to využít sílu, která je ve vášních skryta.

Dá se tedy říci, že při tělesných poruchách nejde o něco náhodného, ale o výpověď o stavu člověka, o jeho nevědomých přáních a potřebách a jejich vytěsňování a potlačování. Tělo často vyjadřuje to, co by duše ráda, ale co si nechce přiznat. Z těchto důvodů je dobré naslouchat, co nám tělo říká, a tak se učit lépe znát sám sebe. Každá nemoc se dá chápat jako výzva, úkol života, který máme vyřešit tím, že změníme svůj způsob myšlení a rozšíříme své vědomí. Nemusí být naším nepřítelem, ale i přítelem a pomocníkem, ukazuje místo, kde je chyba. Skutečné léčení pak nemusí znamenat jen odstraňování příznaků. Podstatné je poznání, co nám naše tělo chce říci a pochopitelně se tím také řídit. Tím, že své myšlení, cítění i řeč uvedeme opět do souladu, bude v pořádku i naše tělesná harmonie a zdraví. Může to být nepohodlné, ale je to cesta ke skutečnému uzdravení, zahrnující tělo, mysl i ducha.