Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
David Bowie in 1986 film, Labyrinth
Foto ©  David Bowie in 1986 film, Labyrinth

Živí zpívají výborně, ale odcházející David Bowie nejlíp

Vévoda převlékaného rocku David Bowie využil posledního půldruhého roku života k tvorbě jednoho ze svých nejsilnějších alb, Blackstar. Jakmile v Bowieho ctitelích v rodné Anglii i všude jinde po světě dozněl šok z nikým neočekávané zprávy o prohraném zápasu s rakovinou i z šlechticky statečného a zároveň neokázalého odchodu od poslední dokončené práce, nastal čas ocenit dílo samotné.

Třebaže ponuře sevřené jediným tématem smrti, je svým zvukovým vznosem a výrazovým rozpětím je zároveň oslavou hudby, umění z tohoto světa, beze všech ohlížení po rolích, jaké David Bowie do svých šedesáti devíti let sehrál jako skladatel, textař, dramaturg, výtvarník, aranžér a zpěvák svých osmadvaceti alb. Připočtu-li Bowieho předchozí studiovou práci The Next Day, marně vzpomínám, kdo kdy z hudebníků kromě Verdiho (s jeho Otellem a Falstaffem) vydal ze sebe to nejlepší na prahu věčnosti.

I kritik otrlý vůči nejžádanějším a nejdokonalejším ženským hlasům, pokud jsou to hlavně či dokonce jenom technicky dokonalé nástroje, by musel být totálním snobem, kdyby i po jejím třetím albu 25 zůstal vetchosluchý vůči Adele, sedmadvacetileté krajance Bowieho, obsypané prodejními rekordy svých desek. Vyzrála i textařsky a dramaticky. Kde dřív byly především nádherné, pevné tóny, jsou teď i náladové odstíny, až k docela hořkým.

A do třetice síla z Albionu, teprve pětadvacetiletý písničkář Ed Sheeran. Hlasem i projevem připomíná Donovana, ale už teď je hudebně pestřejší. Zřejmě si musel od mládí věřit: v šestnácti přestal chodit do školy a vrhnul se jenom na muziku. První album označil jen + (čti plus), druhé x (krát) – jakoby to takhle úsporně stačilo. A ono stačilo: doma na cenu pro nejlepšího zpěváka, v New Yorku na třikrát vyprodanou dvacetitisícovou Madison Square Garden. Za Sheeranovým bleskovým vzestupem nejsou žádná kouzla, natož pak reklamní. Běžné zpívání v kostele od čtyř let a k tomu brzo i kytara. Když vedle Dylana a Beatles jmenoval mezi svými vzory i nám dobře známého Ira Damiana Rice a amsrického rappera Eminema, mohl ho člověk podezírat z nevyhraněnosti. Jenomže on Sheeran například skutečně dobře rapuje! Je milý, pracovitý, inteligentní, citlivý vůči neúspěšným lidem, sám přitom veleúspěšný – až z té haldy kladů jde skoro strach. Ale mně se zatím poslouchá báječně.

Letošní osmdesátník Buddy Guy mě albem Born To Play Guitar nijak nepřekvapil. Je výborné, jako cokoli nač sáhne tenhle černošský kytarista, zpěvák a skladatel. Už v mládí se vydal tradičním bluesmenským směrem z amerického Jihu do Chicaga, ale netradičně dlouho se mu tam nedařilo. Odborníkům z firmy Chess se zdál hrozně nepůvodní. A ty teatrální fintičky s hraním zubama nebo poslepu s kytarou za hlavou! Když totéž později prováděl kytarový mág Jimi Hendrix, už si zvykli. Z Guyova hlasu i kytary se pořád ještě valí jistota a energie,  to, čím Afroameričané vždycky kořenili bělošský rokenrol. Jsem  toho nekritický fanda. Že Guy nic nového nevymýšlí? Objektivně přikývnu a pro sebe si řeknu: Stejně je k sežrání.

Na blankytném pozadí se jmenuje bohatýrský vydavatelský počin Lubomíra Houdka. To je neuvěřitelný chlapík: patří mu vydavatelství Galén, ale kdy ho tak asi řídí a kdy vydává to, s čím začal, totiž zdravotnické knížky? Protože neustále vymýšlí písničkářská alba a knížky. Jakoby chtěl uchovat všechno, co se mu jako klukovi líbilo a možná líbí dodnes. Moje gusto bývá někdy jinde, ale nad modrou krabicí s šesti cédéčky Jana Buriana a Jiřího Dědečka s názvem jásám. Koncertní záznamy jsou ze všech možných klubů a špeluněk z let 1988 – 1989. Oba písničkáři tam většinou působí zajímavěji než ve studiu. Zejména šestý, těsně předsametový disk je radostný. Nikdy jsem v dědečkově hlasu neslyšel tolik světla a energie. Přiložená brožura je vhodná zvláště pro mudrce, kterým se zdá, že „ne všechno bylo za komunistů špatné.“ Ano, dneska se tomu už  můžu smát.

Mezi rodilými Angličany nebo Američany, kteří dlouhodobě zakotvili v Česku, je talentů habaděj. Nejpronikavější je Angličan James Harries. Dokazuje to každým novým albem, ať ho natáčí ve studiích v Americe nebo v pražském metru na mobilu. Vysoce profesionálmí Until The Sky Bends Down vznikalo trochu v Praze, trochu v Dublinu, a nemá slabší místa. Především proto, že Harries ze sebe sype silné melodie i texty. Korunuje je bezkonkurenčním zpěvem. Chci tím říct, že není daleko od účinu takového Glena Hansarda nebo zesnulého Jeffa Buckleyho. Ti jak otevřou ústa, jsem v sedmém nebi.