Jsou chvíle, kdy probuzení není zrovna růžové. Jaké bylo to po operaci?

Velice laskavé, protože nevíš, co se s tebou stalo, máš takovej pocit, že je všechno v pořádku, protože narkóza pořád ještě funguje. Vlastní poznání přichází daleko později. To potom najedou zjistíš, že máš zavázanej krk, kterej předtím tak nebyl, že všude máš nějaký hadičky: v nose máš hadičku, kterou tě budou krmit, dole na čurání máš hadičku. A najednou přijde sestra a řekne ti: Půjdete na převaz! To bylo první poznání, kdy jsem chtěl říct: Kam? A neozvalo se vůbec nic. Bylo úplný ticho.

Stáníčkovi pomohli andělé, které ale on sám stvořil tím, jaký byl a je celý život. Nejen herecká dráha, ale i ta krásná lidská, v nich zanechala otisk, a oni mu to teď vracejí. Kamarádka a kolegyně Jana Dolanská o něm

Lékaři a sestry ti v té chvíli určitě pomáhali, ne?

Oni tam s tebou potom jednají tak, že ti položí otázku, jestli dobrý …A protože ví, že jim neodpovíš, tak si odpovídají sami. Řeknou: Ano, dobrý, tak jo. A otočí se a odejdou. A ty nemůžeš nic říct. Nemůžeš říct: Sestro!, nebo zavolat haló! To nejde. No, a tak jsem přemýšlel, jak na sebe upozornit. Po dlouhý době jsem se naučil, že existuje jediný možný upozornění: tlesknout.

Měl jsi pocit, že na tebe kašlou?

Ty chvíle jsou velice náročný na psychiku. Pak jsem pochopil, že z tvého chování právě oni usuzují, jak se pacient bude vyvíjet dál. Ty první momenty jsou pro lékaře velice důležité, jestli se pacient bude hroutit nebo se připravuje bojovat. Poměrně dost vysoké procento lidí to těžko unese a jejich zdravotní stav se potom bohužel horší.

Propadl jsi někdy zoufalství nebo panice?

Když jsem šel z toho převazu, koukám, že ta moje postel má cedulku: s mým jménem a tam bylo napsáno: TOTÁL. V tý chvíli jsem věděl, že je úplný konec a že všechny moje i třeba nepatrné naděje teď skončily definitivně.

Propadl jsi zoufalství?

Na intenzivní péči je stálá služba, noční lékař si tam povídá se sestřičkami celou noc. Nemohl jsem spát. A tak jsem si hned tu první noc vyndal knížku a začal jsem si číst. A to si vzpomínám, že se přišel pan profesor, přednosta Jan Betka, na mě podívat. Pak druhý den, když byla vizita, řekl: Mám radost. Když jsem viděl, že si čtete, věděl jsem, že jste zachráněný.

Kdy naposledy jsi promluvil na jevišti?

Operace proběhla 1. června 2004 ráno. Den předtím jsem hrál v Třebíči s Petrem Nárožným zájezdovou hrou Co v detektivce nebylo. Vrátili jsme se po představení kolem půlnoci. A ráno v osm jsem nastupoval do nemocnice. Tonička (dlouholetá partnerka, pozn.aut.) jela se mnou. Přijeli jsme do Motola a šli se rozloučit do té kavárničky v nemocnici. Já jsem si dal malý pivo. A jak se s Toničkou loučíme, tak najednou koukám, kdo tam nevešel – Stella Zázvorková. Ona nemocnici opouštěla, já nastupoval.

Ona si pivo nedala?

Dala. Když viděla, že si ho dávám já, řekla: No, takhle teda ne, když ty, to já taky! Tak jsme tak laškovali. To jsem pořád žil v naději, že to dobře dopadne.

Po pivu jsi šel na operaci?

Hned mi dali podepsat revers, kde to bylo napsaný, já jsem to odmítl. A začal velikej šrumec. Celý konsilium lékařů bylo připraveno na operaci. A najednou tam měli pacienta, který nechce být operovaný. Nechtěl jsem podepsat, aby mi eventuálně vzali celé hlasivky. Najednou za mnou chodili docenti a mladý lékaři. A pak pan profesor Betka řekl: Podívejte se, my vás můžeme probudit, a můžeme vám říci: Dopadlo to takhle. To bych vám ale nedoporučoval. Je to velice nepříjemný. Tím mě vlastně přesvědčil. A já jsem to podepsal..

Lituješ toho?

Chtěl jsem jim jen říct: Podívejte se, můj ředitel pan Werich měl tohle samé a já si vzpomínám, že se sešel tým lékařů a řekli: Když zbavíme Wericha hlasu, tak ho zabijeme. A tak mu nechali nějakou část hlasivek. Pořád jsem žil v naději, že dopadnu stejně.

Co ti pak kromě mluvení vadilo nejvíc?

Nemůžeš vůbec jíst. Krmí tě tou hadičkou do nosu. Mají takovou obrovskou půllitrovou injekci, nacpou ji do té hadičky a ten obsah ti šoupnou rovnou do žaludku. A s tím chodíš, s tím pořád žiješ … s tou hadičkou. A dostáváš to třikrát denně. V podstatě ti z nosu kouká pípa.

Kdy ses těch hadiček zbavil?

Po třech nedělích následuje vyšetření, kde zjišťují, jestli se ty dvě trubice – hrtan a hltan náhodou nepropojily. To by byl malér. Tak do tebe šoupnou magnézium a koukají, jak to protéká. Zjistili, že je to v pořádku, tak jsem hned dostal k obědu po té dlouhé době –  kdy jsem nekousal, nepotřeboval jsem zuby – tři obrovské brambory a kuřecí stehno. V tý chvíli s tebou začnou jednat jako s normálním pacientem. A můžeš sežrat třeba hřebíky.

A kuřátko chutnalo?

Já věděl, že to půjde pomalu, ale šlo to. Daleko horší to bylo, když mě potom ozařovali. Tam byl teprve ten malér. Pan profesor, když mě propouštěli, říkal: To, co jste tady prožil, to je maličkost. Operace, to je raz dva. (Standa se směje: Trvala šest hodin.) Ale teď vás bude čekat opravdu nepříjemná záležitost. Dostal jsem 35 kobaltů ozáření.

To jsi neměl moc příjemné léto, co?

Ten nejkrásnější měsíc, srpen, jsem denně chodil na Karlák. Šel jsem přes park a tam se slunil kamarád …

Jo, kamarádi! Ve vinotéce jsme tě vyhlíželi …

Celý srpen jsem tam nebyl. Až jednou jsem šel okolo a lidi zevnitř zařvali: Jéééžiš, von je tady! A to jsem si dal poprvé deci bílého vína. Za ty tři měsíce jsem si odvykl, a tak mi to nechutnalo. A okamžitě jsem utekl, protože jsem nemohl mluvit. Pak jsem se tam občas stavil a začal psát cedulky …

Pamatuji se, že jsi se snažil i mluvit …

Hned v nemocnici tě začnou učit mluvit. Naučí tě polykat vzduch, kterej nejde do plic, ale jde do žaludku a když ho vracíš zpátky, je to jako klasické krknutí a ten hlas dělá právě tenhle hrbolek někde za jazykem, kterej se rozezvučí. To se celá restaurace otočí. S touhle baterkou je to lepší. (Standa používá elektrolarinx. Přiložením na krk vychází zvuk podobný hlasu robota).

Dělá ti potíž mluvit s elektrolarinxem? Ten zvuk mi připomíná opravdu tvůj hlas …

To je proto, že mě znáš. Kdybychom se tu postavili čtyři lidi a zavázali ti oči, tak nepoznáš nikoho. Ale ten přístroj je zázrak, i když vypadá jako holítko na ohryzek.

Místo herectví jsi začal malovat. Měl jsi výstavy. Teď ale na malování nemáš čas. Vrátil ses k herectví …

Já se neměl kam vrátit. Já jsem přeci nemohl nikam přijít a ptát se …To oni mi pomohli: andělé! Jinak se to nedá vysvětlit. Najednou se objevili lidi, kteří mi dali obrovskou možnost zúčastnit se takových krásných představení, aniž bych řekl jediný slovo. Tam bolesti mizí, chrání tě múza. Já jsem rarita. U nás není herec, kterej by hrál bez hlasivek. A malování? Galeristům se zdálky vyhýbám, třesou se, až s tím zase vyrazím (smích).

Stanislav Fišer *1931
Narodil se jako nemanželské dítě mladičké herečce kočovné společnosti a starožitníka z Vysokého Mýta. Velmi mladý utekl k divadlu. V osmi hrál v ochotnickém divadle v Poděbradech, ale už v roce 1945 začal hrát v Praze. Nejdříve v divadle Akropolis, pak ve Vinohradském divadle, divadle Jiřího Wolkera a v divadle D34 E. F. Buriana. V roce 1958 ho angažoval Jan Werich v divadle ABC, kde účinkuje dodnes. Stanislav Fišer je známý také jako filmový a televizní herec. Nejčastěji zahrál zajímavé figurky z “galérky” (Pěnička a Paraplíčko, Hříšní lidé Města pražského ¦). Je snad naší největší “dabérskou hvězdou”. Hlas propůjčil filmovému Vinnetouovi (Pierre Brice) a jeho hlasem mimo jiné mluví i postavy hrané Peterem Sellersem. V roce 2004 získal za dabing cenu Františka Filipovského. Jen pár týdnů předtím přišel o hlasivky.  V čem tedy hraješ?

Kromě filmu mám na divadle tři komedie. Na Jezerce hraju ve Válce Roseových, v divadle ABC, to znamená ve svém divadle, kam jsem vstoupil v roce 1958 a jsem tam pořád, mám role ve hrách Pan Kaplan má třídu rád a v Šakalích létech. Kaplan je vždy úplně vyprodaný. Když jdeš pasáží, tak tam není jediná upoutávka. Není potřeba.

Mimo divadelní sezonu jsi jezdíval k moři …

Toho jsem se musel vzdát. Nemohu ani vstoupit do moře. Jen cáknutí do té díry v krku, co se jmenuje stoma, by pro mě mohlo být smrtelný. Když pojedeme na lodi a ona se potopí, tak se všichni zachrání, jen já se utopím. Ale objevil jsem třeba Poděbrady, kde procházím  různejma i drsnejma  procedurama …Je to prima.

Čas od času se setkáváš i Pierrem Bricem, tedy s Vinetuem, kterému jsi propůjčil česko-apačský hlas…

Jo, zrovna teď 10. listopadu na festivalu v Horšovském Týně. Občas mě napadá, jaký je mezi námi rozdíl. On dostal francouzské šlechtické vyznamenání a já rakovinu.

Co ženský? Byl jsi známým obdivovatelem mohutného poprsí.

V tom obdivu setrvávám. A teď je k dostání tolik podprsenek, že mám co obdivovat.

Jsi si vědom, že ti to teď moc sluší?

Přijde věk a věkem se všechno mění. A samozřejmě, něco chybí, ale něco naskakuje. Na věci máš čas. Ale opouštíš jakousi suverenitu, začínáš se opatrně pohybovat. A hlavně nemůžeš zasahovat, když se děje někomu bezpráví. Já nemůžu volat o pomoc, mě by nikdo neslyšel. Nemůžu se prát, protože jsem starej, ale hlavně nemůžu použít to, co jsem uměl …Ne vzít někoho pod krkem, ale promluvit dobře a třeba i chytře nebo vlastně jakkoli, ale promluvit. Třeba jen: Pane to si nedovolujte, to nesmíte! Nebo: Jste blbec. To já nemůžu, můžu jen přihlížet jako přes okno. To mi strašně vadí.