Za prvé je to podle všeho historie vzniku organizací občanského sektoru u nás. Prakticky všechny neziskové organizace u nás vznikaly v průběhu uplynulých 20 let tak, že se někomu aktivnímu něco nelíbilo – třeba nabízená péče o seniory nebo ochrana přírody, a tak s tím začal něco dělat, získával pro věc lidi, zdroje, a než se nadál, stál v čele občanského sdružení, obecně prospěšné společnosti nebo nadace, která se zabývala nějakým tématem, a než se otočil, měl 10 zaměstnanců a napjatý rozpočet a práce na dva úvazky. To je typický příběh české neziskové organizace. Na západ od našich hranic to ovšem typický příběh není. Na začátku sice také vždy stojí touha něco změnit, ale jejími nositeli jsou velmi často lidé, kteří mají peníze, vliv, renomé a kontakty. Z nich se paralelně se skupinou nadšenců formuje „správní rada“, která organizaci dodá nejen vážnosti, ale také prostředky z vlastní kapsy a vazby na další potenciální dárce, kteří se k nim přidají. A to u nás téměř úplně chybí. Bohatí a vlivní lidé jsou u nás oslovováni pouze jako dárci. Jen zcela výjimečně se  podílejí na vzniku organizací, podílejí se na formulaci jejich poslání, vystupují jejich jménem, darují jim ze svého a oslovují další dárce. Dokud nebudou vlivní a bohatí Češi přímo zapojení do činnosti českých neziskovek (typicky členstvím ve správní radě, ale jistě se jim dá nabídnout i jiná forma spolupráce), zůstanou dveře bohatých Čechů většině místních organizací zavřeny. Míra důvěry, kterou vůči nim chovají není a nebude dostatečná.

S tím jistě souvisí i role médií. Když jsem byl vloni na stáži ve fundraisingovém oddělení University v kanadském Edmontonu, dozvěděl jsem se, že na oddělení „fundraisingu“ – tedy shánění zdrojů, zaměstnávají tři lidi na to, aby vyhledávali potenciální bohaté dárce. Všechny informace zjišťovali z médií a veřejně dostupných zdrojů. Když se v ekonomické rubrice dočetli, že někdo prodal firmu, nebo otevřel pobočku, hned si našli spoustu článků o tom, kdy, komu a na co daroval, kolik, v jaké správní radě působí atd. U nás se nic podobného o nikom nedá zjistit. Pro naše média filantropie není téma. Jako by bylo nepatřičné o ní mluvit nebo jako by dárcovství média vnímala jako skrytou reklamu. Těžko říci. Výsledkem rozhodně je, že schází širší povědomí, chybí následováníhodné příklady – a nejvíc ze všeho kvalitní informace pro ty, kteří se zajišťování zdrojů profesionálně věnují – tedy pro „fundraisery“.

No a to je třetí hlavní důvod – nemáme zkušené fundraisery. Profese člověka, který získává prostředky od soukromých dárců a dobrovolníků na činnost formalizované občanské společnosti – tedy neziskových organizací, se v Čechách teprve začíná etablovat. Chybí nám zkušenosti, léta praxe, několik generací lidí, kteří se oboru celý život věnovali a od kterých bychom se mohli učit. Jistě, máme velmi úspěšné kampaně a podařené příklady, ale vesměs si každý prošlapává vlastní cestu metodou pokus omyl, spíše intuitivně, často bez potřebného zázemí a podpory vedení organizací, které se většinou bojí do shánění zdrojů odpovídajícím způsobem investovat. A bohatí dárci na nějaké dárcovství na koleně nejsou zvědaví. Pokud má někdo darovat ze svého milion na financování nějakého dobročinného projektu, musíte mu nabídnout projekt, který mu skutečně stojí za milion. A ten nevznikne v tramvaji, když se přetížený manažer neziskovky honem vrací z úřadu, kde zrovna strávil tři hodiny tím, aby správně vyúčtovat padesátitisícovou dotaci.

Ano, k velkým darům od bohatých dárců čeká české neziskovky ještě dlouhá a složitá cesta. Ale dokud se pod ní nevydají, bude soukromé dárcovství v Čechách dál stagnovat.