Vaši rodiče byli Španělé. Jak jste se dostala do Česka?

Moji rodiče, Felipe a Benita, utekli před Frankem a občanskou válkou do jižní Francie. Oba byli učitelé, kulturní lidé. Jako běženci se museli vždycky přizpůsobit prostředí, ve kterém zrovna žili. Maminka pracovala v textilce, otec různě v lese, na poli, kde byla v tu dobu práce. 

Narodila jsem se tedy ve Francii, v roce 1942. Chodila jsem tam do základní školy, díky tomu umím francouzsky. Mluvím tak dobře, že když přijedu do Francie, nikdo nepozná, že jsem cizinka, ale všichni poznají, že jsem z jihu země. Jižní akcent mi zůstal dokonale. 

Do škol jsem tam odchodila tři roky. V roce 1950 byl můj otec, a celá řada Španělů, deportován, protože tehdy došlo k dohodě mezi španělským a francouzským ministerstvem vnitra, že nejaktivnější odbojáři nemohou ve Francii zůstat. Můj otec tak skončil na Korsice, kde byl deset měsíců. Pak došlo zase k dohodě mezi představiteli Španělské komunistické strany a tzv. lidovými demokraciemi, satelity Sovětského svazu, do kterých byla jeho skupina rozdělena a odeslána. Můj otec si vybral Československo.

 

Kamarádila jsem se tam s takovým podobným – jmenoval se Šaláta a první třídu opakoval už počtvrté. Máčel mi copy do inkoustu, což byl důkaz velké lásky.

 

Proč právě Československo?

Jako učitel věděl, že je to vyspělý stát. Ocitl se v Ústí nad Labem, kde byly jednak byty po Němcích a taky průmysl, a s tím i možnost práce. My jsme s maminkou a bratrem dojeli 13. prosince 1951. Na jihu Francie tehdy byly v obchodech běžně k dostání pomeranče, čokoláda… Tady ale nebylo nic, všechno na lístečky.  Byli jsme z toho totálně vyjevení.

Maminka to nikdy neřekla, ale myslím, že měla otci za zlé, že nám nenapsal, ať za ním nejezdíme.

 

Jaké pro vás jako devítiletou holčičku byly začátky v tak odlišném prostředí?

V lednu jsem nastoupila do školy. Otec rozhodl, že půjdu znovu do první třídy. I když teď měřím jen 150 centimetrů, tehdy jsem byla mezi ostatními dětmi největší. Kamarádila jsem se tam s takovým podobným – jmenoval se Šaláta a první třídu opakoval už počtvrté. Máčel mi copy do inkoustu, což byl důkaz velké lásky.

Oproti francouzské škole to byl šok. Tam jsem chodila do dívčí školy, byla jsem ve třídě nejlepší a učitelky mě měly rády. A najednou jsem přišla do české školy, kde paní učitelka Vránová, taková veliká valkýra, měla pořád v ruce rákosku, a když někdo zlobil, přehodila si ho přes stehna a párkrát ho šlehla! Šaláta byl její oblíbenec. Pěkně mu dala.

Za půl roku už jsem mluvila celkem normálně. Chtěla jsem mluvit dobře, abych zapadla. Aby mi neříkali „ta přivandrovalá“. Už jsem tomu rozuměla a bylo mi to hrozně líto. Ten pocit mi zůstal dodneška – že jsem přivandrovalá.

Paní učitelka mi pak řekla: „Víš, Dely, jaká byla tvoje první česká věta? ‚Vy ne tu doma‘.“ Vy tady nebydlíte. To je docela hezká věta, ne? Je to podobná struktura jako ve francouzštině: „Vous ne vivez pas ici.“

 

Učitelka, průvodkyně i tlumočnice

Vystudovala jste angličtinu a španělštinu. K tomu vás přivedla znalost odlišných jazykových prostředí? 

Já toužila jít na medicínu. Ale otec řekl: „Ty? Ani náhodou. Půjdeš na jazyky.“ Tehdy se nediskutovalo. On si zřejmě myslel, že jsem šikovná, protože jsme si i s bratrem francouzštinu udrželi v dobré kondici. Tak jsem se přihlásila na Filozofickou fakultu a byla jsem přijata. Nejspíš proto, že jsem byla cizinka, pochybuji, že jsem něco uměla.

Vedle angličtiny byla tehdy povinná ruština. Z té se ale po roce šlo vyvlíknout a přejít na jiný jazyk. Měla jsem veliké štěstí, že jsem mohla nastoupit na španělštinu, kterou jsem trochu uměla z domova, i když kuchyňský jazyk je přeci jen něco jiného než vzdělanecký. 

Po studiu jsem patnáct let učila angličtinu a španělštinu na středních školách v Liberci a  Praze. Pět let jsem učila na Institutu překladatelství a tlumočnictví, při Universitě 17. listopadu do roku 1974. Po jejím zrušení jsem se vrátila na střední školu, ale pak mě zmámil mamon a přešla jsem do překladatelského oddělení Světové odborové federace. Ve škole jsem měla 2600 a tady mi rovnou dali 5200. Takže moje příslušnost k cejchu učitelů dostala trhlinu.

V roce 1989 nás po revoluci rehabilitovali a mně se zase rozbušilo srdce: „Vracím se na alma mater! A budu zase učit!“ Nadšení mi vydrželo jen pět let. Když jste 15 let mimo akademické kruhy, už do toho vlaku nejde naskočit. Taky už mi bylo 53 let, a to jsem si měla jako dělat docenturu?

Člověk má vědět, co umí nebo neumí a jestli na to má nebo nemá.

 

 

Po revoluci jste tlumočila pro Václava Havla. Jak jste se k tomu dostala?

Odjakživa jsem prováděla skupiny po Praze, vodila jsem i různé důležité osobnosti. Tlumočení pro mě byla hračka. Opustila jsem fakultu a zůstala na volné noze. V té době jsem měla neuvěřitelné možnosti. K Havlovi jsem se dostala jako slepá k houslím. Byla jsem profláknutá. Celá ta léta jsem spolupracovala s agenturami, takže o mně kdekdo věděl. K parlamentu mě oslovili a tam už si mě pak „holky z protokolu“ zapsaly a už se to na sebe balilo.

Hodně práce bylo kolem toho, když se měl v roce 1993 ustavit Senát. To bylo řečí! Delegace sem jezdily vysvětlovat, jak je to důležité. Havel byl taková vějička – všichni ho chtěli vidět, všichni se s ním chtěli bavit. Konkrétně z Jižní Ameriky přijížděla spousta delegací, řada prezidentů.

 

Havel dokázal mluvit třeba čtyři minuty. To je tak dlouhé, to si nedovedete představit! Vždycky jsem se na něj vyčerpaně dívala a on pak řekl: „Ale vždyť vy máte dobrou paměť, vy to stejně vždycky všechno řeknete.“ No tak co jsem měla dělat?

 

Takže jste vlastně všechny jejich debaty vyslechla. A přetlumočila.

To jde jedním uchem tam, druhým ven a v hlavě čisto. Tím se člověk vůbec nezabývá, to nejde. Bylo ale dobré, že jsem poznala důležité lidi, panáky, jak jim říkám. Tlumočila jsem myslím dobře a rychle. A hlavně jsem měla tehdy ještě velice dobrou paměť. Mluvili někdy hrozně dlouho, já si to všechno zapisovala a dívala se na ně pohledem „Přestaneš už? Kdo si to má pamatovat!“ Havel dokázal mluvit třeba čtyři minuty. To je tak dlouhé, to si nedovedete představit! Vždycky jsem se na něj vyčerpaně dívala a on pak řekl: „Ale vždyť vy máte dobrou paměť, vy to stejně vždycky všechno řeknete.“ No tak co jsem měla dělat?

To byl můj nástup do role tlumočnice. Už mi bylo přes padesát, takže jsem byla relativně stará, ale ještě jsem byla taky relativně bystrá. Různé senátní výbory mě pak braly na zahraniční cesty do Španělska nebo do Jižní Ameriky. Měla jsem se jako prase v žitě.

A od té doby až do svých 68 jsem simultánně tlumočila. Pak jsem si řekla, že už nejsem tak rychlá. Ty triky člověk umí pořád, výsledek není špatný, ale není nejlepší. A tak jsem řekla, že končím.

 

To muselo být těžké. Skončit úspěšnou kariéru tlumočnice.

Bylo to těžké. Protože je to strašně dobře placené a ve chvíli, kdy se rozhodnete, najednou vás zavolají a vy musíte říct „ne“, a vidíte odplouvat těch sedm tisíc…

Nechala jsem si jen konsekutivní tlumočení, kdy mluvčí mluví v krátkých intervalech a tlumočník tlumočí ze zápisu. To jsem dělala do svých 75, kdy jsem se rozhodla, že už si nebudu barvit vlasy. Řekla jsem si, že takovou babu neestetickou přece nebudou nikde chtít. Řekla jsem si: A konec! Už netlumočím vůbec! Úplně naposledy mě ještě využili v Senátu, když končil pan velvyslanec Španělska a nemohli sehnat žádnou mladou tlumočnici. To jsem ještě udělala, a připadala jsem si nepatřičně. Bylo mi 78.

Letos mi je 80 a všem jsem napsala: „Letos je mi 80, nebudu už pracovat.“ Všichni to pochopili! Najednou. A hned říkali, že mám na to nárok. Ani neřekli, že jim je to líto!

 

Co s penězi? Mám s nimi vystlat hrobeček?

Jste ráda, že jste tak aktivně pracovala do pozdějšího věku?

Vždycky jsem říkala svým kamarádkám – pracujte, dokud můžete. Protože jedině práce vám honí neuron a musíte přemýšlet. Přestala jsem v podstatě vloni v prosinci. Šlo mi to už pomalu, není to tak, že je člověk pořád stejně výbušný a rychlý. Opravdu cítíte, že vám to jde pomaleji, jste zodpovědnější za to, co děláte, pořád všechno kontrolujete. Takže je i ta práce potom velmi namáhavá. I když vás to třeba tolik nebaví nebo si myslíte, že to není dobré, pracujte. Všem to vždycky říkám, to je základ. Chtít pracovat a něco dělat, ne se jen válet a číst si.

 

A co děláte teď? Jak se chcete udržovat dál?

Ráno se vždycky na počítači podívám na španělské zprávy na webu deníku El País, potom se podívám na rozhovory na DVTV, potom si přečtu Seznam Zprávy. To dělám prakticky každý den. Pak si čtu, čtu pořád. Chodím do knihovny na Břevnov, protože jsem dřív bydlela na Petřinách, tak tam teď jezdím. Mám to jako výlet. Čtu všechno možné, mám i čtečku. Potom chodím dvakrát týdně cvičit.

 

Vnuk mi dal do mobilu krokoměr. Od té chvíle si píšu každý den, kolik jsem ušla. Na konci měsíce mi krokoměr vždycky řekne, kolik to bylo celkem. Každý měsíc 214, 207, 240, 232, 220 kilometrů…

 

Co cvičíte?

Stařecké cviky. Přece si nemyslíte, že dělám nějakou gymnastiku! To jsem dělávala v mládí, teď už dávno ne. Teď chodím do Sokola na Smíchov, kde je velice dobrá parta. Teď v létě Sokol neběží, tak chodím ještě na Florenc na placené cvičení, kde je vynikající cvičitelka. A potom, to hlavně, mi dal vnuk do mobilu krokoměr. A od té chvíle si píšu každý den, kolik jsem ušla. Na konci měsíce mi krokoměr vždycky řekne, kolik to bylo celkem. Každý měsíc 214, 207, 240, 232, 220 kilometrů…

 

Takže každý den ujdete třeba sedm kilometrů?

Někdy sedm, někdy šest, někdy jedenáct.

 

To je dost, chodit v 80 letech 11 kilometrů denně.

Ne, to je tak akorát.

 

A kam chodíte?

Třeba do obory Hvězda. 

Musíte mít vůli. Řada mých kamarádek jenom sedí na gaučíku. Tak jim říkám: Jaký gaučík? Jdeme! Takhle svoje kamarádky motivuju.

 

Chodíte společně?

Ne, velice často chodím sama. Ale každou neděli chodíme od roku 1995 na výlet. Píšu si od té doby zápisky a je na nich krásně vidět, jak nám ubývají síly. Na prvních výletech to bylo patnáct dvacet kilometrů – žádná míra, a teď to postupně klesá. Takže teď, když ujdeme osm, devět kilometrů, tak si fandíme.

Vyrážíme hlavně do okolí Prahy, kde je nekonečné množství nádherných, dokonale značených cest. Taky jsem byla deset let značkařka!

 

V Klubu českých turistů?

No jasně. Měli jsme bezva partu. Z každé cesty máme fotku. Ale po deseti letech jsem řekla – hele, člověk má mít rozum, já už pokračovat nechci. Ne že bych nemohla, ale nemá cenu, abych se u toho úplně zničila. Pro staré lidi je důležité vědět, že je moment, kdy se má přestat a věnovat se něčemu jinému.

Když jsem byla mladá a učila jsem na gymplu, říkala jsem: Ze školství odejdu ne proto, že bych nechtěla učit, ale proto, že ty děti za to nemůžou. Mají mít před sebou někoho, kdo je živý, dynamický a rozumí jim. Přísný, to ano, ale je fajn. A ne takové ty učitelky, které jsou unavené, už se jim nechce učit, chodí v hnusných pláštích, plouží se kolem zdi a nechtějí nikoho vidět. Já ne, já jsem chodila pěkně středem na svých vysokých klínkách.

 

Ano, dělám hodně, že nic, a pak přijdu domů, vezmu si lavor, dám si do něj nohy a říkám si: Páni, to tě bolí nohy, co? To víte, že bolí nohy!

 

Když chodíte, máte nějaké potíže? Nebolí vás nohy?

No to víte, že mě úplně běžně bolí nohy. Ale neexistuje, že bych kvůli tomu nevyrazila. Máme partičku, kde jsme čtyři stařeny a dvě mladší. Ve druhé partičce jsou tři stařeny a jedna mladší. Ale to víte, když jsou mladší o 15 roků, tak to na ně nemáte. Ale já udržuju tempo.

 

Takže děláte jako že nic.

Ano, dělám hodně, že nic, a pak přijdu domů, vezmu si lavor, dám si do něj nohy a říkám si: Páni, to tě bolí nohy, co? To víte, že bolí nohy! Ale taky nesmíte šetřit na botech. A jakmile se zespodu začnou brousit, koupit nové, neváhat. Já mám vždycky drahé boty, boty jsou základ. Ne nějaké rozšmajdané boty, nové! Pořádné, pevné. Kdo šetří na botech, ten dělá velikou chybu, protože se mu to vymstí.

 

Vždycky jste takhle chodila?

Vždycky jsem strašně ráda chodila. Kam to šlo, chodila jsem pěšky. Ze schodů a do schodů taky. Ale taky musím podotknout jednu věc – moje maminka se dožila 102 a půl let a 14 dní. Takže je tam precedens. Genetika tam určitě taky funguje. A vůbec celá její rodina je dlouhověká.

 

A byla taky takhle aktivní do pozdějšího věku?

Moje maminka chodila do sta let čtyři kilometry každý den. Ať byl, jaký byl den, chodila. Ze Španělska si přivezla takové adidasky na klínku, velice sportovní… Prostě sportovní tenisky na klínku. Říkala jsem jí: Matko, jak v tom můžeš chodit? A ona mi říkala, že se jí v tom chodí líp než v plochých botách.

Taky pořádáme s kamarády každý rok takzvané VVV – Vojtěchův vánoční výlet. Teď už máme Vojtěchův memorial, protože zemřel. Tradici ale udržujeme dál. Spočívá to v tom, že se 25. prosince – po 24., kdy se všichni přejedli a přepili – sejdeme na nějakém bodu, který se určí. A jdeme s mnoha kamarády a příznivci pochodu na vánoční výlet. To děláme už dobrých 35 let. Vždycky nás jde třeba 20, 30 a psi. Ať je ošklivo nebo hezky. Tohle všechno udržuje člověka ve střehu. A taky se na to těší.

 

A co děláte proti svému zdraví? Je něco, co byste spíš dělat neměla?

Kouřím. Celý život jsem kouřila velmi uměřeně, od svých 18 roků s desetiletou pauzou. V roce 1987 jsem byla na jihoamerické výpravě v Peru na Machu Picchu. A když jsem se pak vrátila, měla jsem problém s dýcháním. Přišla jsem k paní doktorce, poslala mě na rentgen a pak mi říkala: Vy kouříte? A já jsem řekla: Ano, paní doktorko! A s velkou chutí! Už 33 let! Ona se na mě tak podívala a řekla: Tak to budete buď kouřit, nebo mluvit. A jestli se nemýlím, tak vy se mluvením živíte, ne?

Tak jsem se naštvala, bouchla do stolu a řekla jsem: Přestávám kouřit! A přestala jsem okamžitě. Doma jsem měla čtyři štangle cigaret. Ty jsem vzala, odnesla jsem je na fakultu sekretářce a řekla jí: Lindo, ode dneška nekouřím, tyhle krabičky rozdej kolegům, co kouří. Za měsíc byly štangle v čudu.

 

Musíte mít silnou vůli. Měla jste nějaké abstinenční příznaky?

V noci se mi zdálo, že kouřím. To bylo strašné. Probouzela jsem se pak se špatným svědomím. Zdálo se mi, že sedím v parku, vezmu Kentku, zapálím ji… a než si ji dám do pusy, tak ji odhodím. A pak na ni koukám, jak leží na zemi. To se pak probudíte úplně bez sebe. Ale nezapálila jsem si!

Vždycky když si vedle mě někdo zapálil, říkal: Jé, ty nekouříš, to je blbý. Já jsem mu říkala: Dokud ti to fouká, kuř. Až ti to foukat přestane, jako mně, taky přestaneš. A byla jsem na to nesmírně hrdá. Trvalo to deset let, tahle hrdost.

 

Člověk musí umět dodržovat to, co si předsevzal. Je to důležité pro všechny, ale pro staříky zvlášť. Mají tendenci si ulevovat

 

Proč jste ke kouření zase sklouzla?

Nikdy jsem na to nezapomněla. Vždycky jsem na to myslela. I když jsem si nikdy nezapálila. Ani když mě kamarádi ponoukali.

Pak mi ale zemřel otec, opustila jsem svého muže a říkala jsem si: Bóže můj, a teď co? A ani nekouřím! A proč já vlastně nekouřím? Vždyť jsem na to nezapomněla, já to určitě ještě umím. Tak jsem šla a koupila si krabičku. Od té doby kouřím, ale každý den jen čtyři cigarety. A opravdu to dodržuju. Víc ani jednu.

Člověk musí umět dodržovat to, co si předsevzal. Je to důležité pro všechny, ale pro staříky zvlášť. Mají tendenci si ulevovat nebo si říkat: Ále, o co jde… Není to pravda. Když vím, že jdu v neděli na výlet, tak jdu v neděli na výlet. A chodím každou neděli, ať je ošklivo nebo krásně. Je potřeba být ukázněný. To víte, jsem učitelka. Jednou mi kamarád říkal: Jednou u rozvědky – vždycky u rozvědky, jednou úča – vždycky úča.

 

V čem si myslíte, že je ta ukázněnost ještě důležitá?

Když přijde nějaká choroba, musí se dodržovat to, co vám řekne doktor. Nikdy jsem si nedělala svoje diagnózy. Člověk musí být ukázněný a dělat to, co má. Všichni chtějí vaše dobro, ale vy to musíte chtít taky.

Celá řada mých kamarádek si určuje svoji diagnózu. To je přece blbost. Jdu k doktorovi, popíšu, co mi je, on mi něco předepíše a já to užívám. Když mi to nevyhovuje, dojdu za ním a on mi napíše něco jiného. Vždyť o nic nejde.

Nejhorší je, když vám řeknou, že se ten lék musí platit. Staříci, neváhat a platit si léky! A nikdy si nekupovat doplňky stravy. Proti tomu jsem nesmírně zaťatá. Když jdu do lékárny a vidím tam staré paní, které si za 400 korun kupují něco, co je úplná blbost… Ať si koupí papriku, okurku nebo rajče. Doplňky jsou absolutně k ničemu. Ale když vám doktor předepíše lék, který je buď zadarmo, nebo si ho musíte platit, a ten zadarmo vám nedělá dobře, tak si ten druhý zaplaťte.

A důležité je taky jíst, spousta lidí se šidí. Já si vařím obden. Dělám si jednoduchá jídla. Někdy dám část dcerám nebo si to nechám na druhý den. Základ je jíst pravidelně, vařit si, neodbývat se. Radši míň než víc. Masa míň. A když, tak dobré. Já mám zásadně nakrájenou a zamraženou panenku. Kdyby byla svíčková, dám si svíčkovou.

 

Co byste ještě ostatním doporučila?

Být pozitivní. A hlavně – co neovlivním, neřeším. Ale k tomu se musíte přimět. Třeba se nestresovat politikou.

Vždycky jsem byla pozitivní člověk, tak teď nemůžu být jiná, ale to víte – nohy bolí, musíte na sebe myslet, cvičit a donutit se.

A taky je dobré být sobecký, v dobrém slova smyslu. Já si důchod vždycky bonifikuju z úspor. Mám našetříno? Tak co s tím budu dělat, vystelu si s tím hrobeček?

 

 

PhDr. Dely Serrano (1942) se narodila v Lavelanetu ve Francii španělským rodičům, kteří utekli před občanskou válkou. V roce 1951 nabídly španělským běžencům útočiště státy sovětského bloku. Její tatínek, učitel, si vybral Československo. Vystudovala španělštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a celý život se věnovala vyučování jazyků a tlumočení ze španělštiny. Stala se žádanou tlumočnicí na nejvyšších politických akcích, po revoluci začala tlumočit i prezidentu Václavu Havlovi a doprovázela ho na cestách po celém světě. Tlumočila do svých 78 let.