Hádala jsem jí tak osmdesát let a udivovala mě svou vitalitou. Jednou jsme společně stoupaly po schodech do pátého patra žižkovské sokolovny a ona povídá: No a  takhle tady už chodím 90 let, bylo mi jako té vaší holčičce, když jsem začala chodit do Sokola. Pochopila jsem, že je jí 95, a zůstala jsem překvapeně zírat. Když jsem pak s její dcerou domlouvala termín rozhovoru, a jen tak mimochodem se dozvěděla, že šestého paní Pavla nemůže, protože má tu vernisáž a koncert, koukala jsem podruhé. Na vernisáži jejích obrazů v holešovické kavárně Meleme kávu, jsem byla zaskočená potřetí. Díky knížce pamětí židovských vojáků a odbojářů se mi odkryl ještě další rozměr jejího života. Za války Pavla Kováčová uprchla se dvěma malými dětmi z transportu Židů do Terezína, žila pod  falešnou identitou, střídala úkryty, byla partyzánskou spojkou. O její statečnosti jsem se vlastně dozvěděla jen z knihy, sama to v našem rozhovoru skromně přešla s tím, že přece každý dělal, co mohl.

Bála jste se někdy?

Já se nebojím, to neznám. Jen o děti mám strach.

Měla jste hezké dětství?

Prožila jsem radostné dětství se sestrou a s bratrem. Rodiče nás od malinka vedli k tomu, abychom nebyli líní. Tatínek třeba dělal bedny a naučil mě zatloukat hřebíky. Byla jsem šestiletá holčička a už jsem vydělávala. Učil nás manuální práci a maminka zas říkala: Co máš v hlavě, to ti nikdo nevezme! Tak jsem se učila, samé hodiny jazyků jsme měli. Taky jsme se někdy ulejvali a schovávali se ve staré studni pod schody. Nemohli nás najít, tak hodina odpadla. Ale naučili jsme se třeba krásně nadávat ve všech jazycích. Když nás rodiče dali do postele a odešli, tak to začalo: Ty boeuf (krávo)! Ty porc (prase)! Všechna zvířata jsme uměli dobře! Jazyky mě bavily, zvlášť ta francouzština. Taky jsem jí učila, ale ty sprosťárny samozřejmě ne.

Co vás přivedlo k tomu, že hrajete každé odpoledne v baletní škole malým holčičkám?

Já mám ráda malý děti! Asi proto, že mám tak stejný rozum jako oni. Víte, v Sokole jsem už od tří a od pěti hraju na piáno.

Taky jste jako malá dělala balet?

Vždycky jsem byla tlustá, malá, zaprcatělá, ale chtěla jsem být baletkou. Nic jiného. Představovala jsem si, jak mi lidi tleskají. Tlustý a nemotorný holčičky chtějí být vždycky baletkami a princeznami.

Pak jste ale studovala muziku …

Tu jsem měla v sobě, uměla jsem improvizovat, co mě napadlo. Vždy jsem se divila, že mi to jde a říkala jsem: To děláš ty, pane Bože, to já ne, prsty se hýbou samy. Od té doby vím, že Pánbůh je, proto věřím.

Pavla Kováčová se narodila v roce 1913 v Krakově. Studovala na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové a na filozofické fakultě francouzštinu. Už jako studentka se zapojila do odboje a za války, po útěku na Slovensko do přípravy Slovenského národního povstání. S manželem Pavlem Weiszem a se dvěma malými dětmi neuposlechli v roce 1942 příkaz k nástupu do transportu do Terezína. Skrývali se v prázdných bytech, pak se zdařil útěk s falešnými doklady do Maďarska. Z lučeneckého ghetta, kde se s dětmi nakonec octla, ji vyvedl její muž a pak společně uprchli na Slovensko, kde žili v horách mezi partyzány. Po potlačení Slovenského národního povstání přijali slovenské jméno Kováčovi, aby byli méně nápadní. Přesto se dostali do vážného podezření, že jsou Židé a život si zachránili jen díky skoku z jedoucího vlaku. Když se po osvobození konečně vrátili domů do Prahy, s rodiči se už nesetkala. V koncentračních táborech skončilo 324 příbuzných, z celé rodiny zůstala jen ona, sestra a bratr. Po válce válce vychovávala tři děti a sháněla peníze jak mohla. Pro komunisty byla intelektuálka a navíc Židovka, a tak dokonce zametala ulice. Od mládí maluje, měla několik výstav, dokonce i v New Yorku. Jako předsedkyně Sdružení židovských vojáků a odbojářů je stále činná v židovské obci. Přestože prožila v životě složité chvíle, z ničeho si nic nedělá, je skromná, radostná a i přes její křehkost z ní čiší velká síla. Při povídání s paní Pavlou jsem měla pocit, že všechno je vlastně prosté a jednoduché.

K malování vás také přivedly ruce samy?

Jak jsem dostala do ruky něco, co čmáralo, pustila jsem se do toho. Pomalovala jsem prý celý byt. Maminka dala vymalovat, a já znova. Tady kytka, támhle pejsek. To bylo hrozný, maminka se mnou zkusila, hrozně jsem zlobila. Vždycky jsou ve škole tři čtyři děti, které zlobí a ti druzí to mají rádi a mrkají na ně, aby dělali legraci. A tak jsme s kamarádkou dělaly divadlo pro ostatní. Dcera říká, že je to touha po zviditelnění. No, asi jsem trochu exhibicionista. Co já všechno vyváděla! Bydleli jsme vedle Stromovky, a já nejradši chodila pozorovat ty fešáky s děvčatama, seděla jsem za lavičkou a když byli v tom nejlepším, tak jsem udělala bububu. Ti vám utíkali, to jsem měla radost!

Uškodil vám někdy ten váš exhibicionismus?

No, bodejť ne, vždycky jsem měla dvojku z mravů!

Co malujete nejraději?

Co mě napadne, když přijdu domů. Venku nemaluju. Byla jsem portrétistka, hodně jsem četla v obličejích, výraz hodně napoví. Ráda jsem dělala i karikatury, to je takový nadání od Boha, já za to nemůžu.

Zdědil po vás někdo výtvarné či hudební sklony?

Jo, moje vnučka. Hrajeme spolu koncerty. Teda falešně (směje se), ona na flétnu, já na piáno, tak do toho břinkáme, a jsme šťastné! Ona je teď už inženýrka, ekoložka, ale ohromně si rozumíme už od jejího dětství.

Co vám dělá v životě radost?

Všechno, třeba kytičky, ale hlavně děti. Chodím moc ráda do Sokola, je tam úžasný vedoucí, Ján Němec, baletní mistr z národního divadla – je kouzelný, miluje děti a děti jeho taky, dělá s nimi první poslední, ale někdy je na ně až příliš hodný, tak  jim musím trošku vynadat, ale hned jim pak dám bonbón, aby věděly, že se už nezlobím.

Co vás drží na nohou, když se necítíte dobře?

Pomodlím se a je to (směje se). No, opravdu. Když máte Boha, tak nemáte žádný starosti.

Nikdy jste nezapochybovala, ani v těch nejtěžších  časech?

Vždycky jsem věřila, jednou jsem byla katolička, jednou evangelička. Zkoušela jsem všechno. Ale když člověk odkryje všechny ty slupky, stejně na to přijde. Vždycky jsem se modlila, ale teď už to vím na beton, že to je to jediné, co je důležité. Každý kdo má trochu rozum, tak k tomu nakonec dojde. Pánbůh tě stvořil, abys dělal dobro, tak to dobro dělej.

Příběh Pavly Kováčové se objeví v dokumentárním filmu Olgy Sommerové o židovských ženách a odbojářkách. V květnu ho odvysílá Česká televize.