Jaká je podle vás největší hloupost ve vztahu k jaderné energii, o které jsou lidé přesvědčeni, že je pravdivá?

Nejhorší mi připadá mytologie, která se nabalila na následky havárie v Černobylu a táhne se do dneška. Pán přijde za doktorem: Já jsem měl po Černobylu popáleniny na kůži a mám teď potíže rozličného druhu, to je z té havárie. Že tehdy bylo snadné se spálit, když sluníčko svítilo jako blázen a UV index byl vysoký, to už si často vysvětlit nenechá. Ošemetné navíc je, jak si někteří doktoři rádi hrají na Pánaboha, takže jakmile se za celých těch třicet let vyskytne nějaká nemoc, se kterou si neumějí úplně poradit a jejich pacient se s důvěrou zeptá proč, tak mu klidně řeknou, že to má z Černobylu.

O jaderné havárii v Černobylu zrovna běží na HBO pětidílný seriál. V čem je přesný a kde se rozchází s realitou?

Myslím, že je to výborně uděláno. Není to dokument, najdou se i nepřesnosti, ale je jich málo. A hlavně nejsou důležité. Důležitý je ten pohled do nitra mysli režimu a jeho služebníků. Každý by to měl vidět. Abychom si pamatovali, co se může stát, když společnost ovládnou aparátčíci. Ne nadarmo se občas o Černobylu říká, že víc než havárie jaderné elektrárny to byla havárie komunismu.

Lze nepravdám nějak rozumně čelit?

Werich říkal, že boj s blbostí je marná věc, ale nikdy to nesmíme vzdát. Já říkám: Boj s fámami je marná věc, ale nikdy to nesmíme vzdát. A trpělivě vysvětlovat, znovu a znovu. Hlavně dětem a mladým lidem, ti ještě nemají tak zažitá myšlenková schémata. Pak přijdou domů a povídají, co bylo ve škole a co se dozvěděli. To považuji za jeden z nejlepších pramenů osvěty.

Ptám se na to i proto, že často mluvíte o důležitosti kritického myšlení. Toho se ale v době falešných zpráv a různých dezinformačních kampaní nedostává. Jak to změnit?

Základem každého dobrého vztahu je především snaha a ochota porozumět. To platí nejen mezi lidmi, ale i ve vztahu lidí k přírodě a celému okolnímu světu včetně nitra atomů a dokonce i toho novodobého „bubáka“, kterým se někdy jaderná energie stává.

Emise jsou jedním z projevů toho, jak bezohledně se ve jménu uspokojování našich potřeb k planetě chováme.

Co říkáte na názor, že jaderná energie je příliš drahá, potřebuje státní subvence a stavba elektráren trvá nesmírně dlouho? Dává vám větší smysl investovat stejné peníze třeba do solárních panelů?

Co je to drahá? Zkusme příklad. Všechny solární panely u nás mají stejný výkon jako dva bloky Temelína. Stejně jako Temelín stály něco okolo sta miliard korun a ročně jsou dotovány pětadvaceti miliardami. Temelín žádné dotace nedostává. A teď: Temelín vyrobí asi dvacet procent naší roční spotřeby elektřiny, solární panely procenta tři…

Podle německého klimatologa Hanse Joachima Schellnhubera by stačilo postavit solární park o velikosti 200 x 200 kilometrů, který by dokázal energeticky zabezpečit celou zemi. Co takovému řešení stojí v cestě?

Na „kdyby“ se nehraje, ale kdybychom uměli využít alespoň 95 procent energie slunečního záření, které na zemi dopadá, měl by pan Schellnhuber pravdu. Jenže to neumíme, doufejme, že zatím. Nemáme na to technologie ani peníze.

Jak byste v jednoduchosti popsala princip fungování jaderné elektrárny?

Úplně jednoduše? Princip je stejný jako u elektrárny, která spaluje uhlí. Jen zdroj tepla pro výrobu páry se liší, teplo se získává rozbíjením jader atomů uranu. Dál už je to stejné: parogenerátor, pára roztáčí turbínu a v generátoru se vyrábí elektřina.

Jak si třeba představit takové jaderné palivo? V jaké formě se dováží?

Na začátku je válcová tabletka kysličníku uraničitého, má asi centimetr na výšku a půl centimetru průměr, váží zhruba 5 gramů. Tyhle válečky se v továrně na výrobu paliva vkládají do palivového proutku, což je obal ze speciální slitiny, v jednom proutku je asi 350 tabletek. Proutky se pak skládají do palivového souboru. Každý soubor obsahuje (podle konkrétního typu reaktoru) několik set proutků. Palivové soubory jsou velmi přesnými a náročnými strojírenskými výrobky, v reaktoru je jich pak okolo stovky.

Takže před brány elektrárny přijede nákladní auto, které přiveze ty palivové soubory?

Ano, kamion přiveze palivové soubory ve speciálních kontejnerech, které je chrání před mechanickým poškozením a znečištěním do elektrárny, kde se skladují do doby, než jsou zavezeny do reaktoru.

Dostavba jaderných elektráren je i politické téma, jde totiž o hodně peněz. Do diskuse vstupuje třeba i prezident. Jak se na takové angažmá, kdy doporučuje konkrétní zemi, které další bloky měly postavit, díváte?

Pan prezident má jistě právo vyjadřovat se k čemukoliv a doporučovat cokoliv. Já věřím, že nakonec bude vybrán ten nejlepší dodavatel z hlediska bezpečnosti, technické úrovně projektu a koneckonců i ceny. A nemusí to být nutně ten, který se líbí panu prezidentovi.

Hodně se teď mluví o změně klimatu. Vnímáte situaci, která se označuje i jako tzv. šesté vymírání, dramatičtěji než kdykoliv předtím? Máte obavu z toho, že se tady prostě „uvaříme a uschneme“?

To nemám. Přizpůsobíme se. Nebude se nám to líbit, protože budeme muset měnit náš zažitý životní styl a nejspíš se i uskromnit. Ale přizpůsobíme se.

A má tedy smysl snižovat emise?

Jistěže to má smysl. Emise jsou jedním z projevů toho, jak bezohledně se ve jménu uspokojování našich potřeb k planetě chováme. Země je naším domovem, nikoli majetkem. Měli bychom mít na paměti, že ji máme od přírody jenom půjčenou.

Kdy se podle vás uskuteční čtvrtá energetická revoluce a lidstvo se naučí uchovávat elektrickou energii?

To bych ráda věděla! Protože skladování elektřiny v rozumném množství za rozumnou cenu by nám umožnilo naplnit kousek snu pana Schellnhubera a mnohem lépe využívat možnosti sluneční a větrné energie.

Dana Drábová
Narozena 1961 v Praze, jaderná fyzička, od roku 1999 je předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Od roku 2010 je také místostarostkou Pyšel. Na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT vystudovala obor Dozimetrie a aplikace ionizujícího záření. V oboru jaderná fyzika získala titul Ph.D. V letech 1985–1995 pracovala v Centru hygieny záření Institutu hygieny a epidemiologie (později Státního zdravotního ústavu), kde se zabývala ochranou před škodlivými účinky ionizujícího záření. Od roku 1992 byla zástupkyní vedoucího Ústředí radiační monitorovací sítě České republiky. Následně byla jeden rok ředitelkou odboru havarijní připravenosti Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a pak v letech 1996–1999 ředitelkou Státního ústavu radiační ochrany. Od 1. listopadu 1999 je předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, kde vystřídala Ing. Jána Štullera. V říjnu 2013 převzala na liberecké Technické univerzitě v Liberci čestný doktorát za propagaci vědy, 28. října 2014 jí český prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. stupně a v dubnu 2016 převzala na Vysoké škole báňské v Ostravě další čestný doktorát.

Co jsou podle vás největší výzvy současnosti?

Zajistit stále přibývajícímu počtu lidí dostatek energie, potravy a nezávadné vody. Učit děti využívat znalosti fungování přírodních zákonů, které pro nás nashromáždili naši předkové. A dál se od přírody učit.

Náš rozhovor vychází krátce po evropských volbách, sama máte zkušenost z politiky, kdy jste po krátké době složila mandát krajské zastupitelky. Co vám tato zkušenost dala?

Každá zkušenost je dobrá. Teď vím, že politika není řemeslo pro mě, nechci se její pravidla učit.

V České republice nedošlo v poslední době k nějakému závažnému výpadku elektrické energie, ale přesto ‒ je dobré se i na takovou možnost připravit a jak?

Doporučuji (a sama také doma mám) zásobu balené vody a trvanlivých potravin zhruba na dva až tři dny, malý plynový vařič a teplomet, baterku s dynamem, rádio na baterie, petrolejku. Také hotovost, protože při delším blackoutu nebudou fungovat bankomaty. To jen ve stručnosti.

Celý život bydlíte ve středočeských Pyšelích, jak vypadá váš den, když nemusíte do úřadu?

Jdu se projít, tak deset kilometrů, kouknu se, co by bylo třeba ošetřit na zahradě, něco si přečtu. Nic zvláštního, jen takové drobné radosti. Ráda vyrazím i na delší výlet. Třeba za Santinim na Plzeňsko.

Vím, že ráda zajdete „na jedno“ do místní hospůdky, o čem se sousedy nad pivem diskutujete?

O životě přece. Jak to tak v hospodě bývá. Od místních drbů přes fotbal a hokej až po politiku. A strejdové mi také řeknou, co si myslí o práci pyšelské radnice. Pořád jsem místostarostka, postupně se ale snažím předávat dvacetiletou zkušenost mladším.

Jaká je vaše nejoblíbenější knížka a co právě čtete?

Mám moc ráda Malého prince a Egypťana Sinuheta. K těm se vracím. Teď odpočívám u Larse Keplera a Patrika Hartla.

A co jídlo, máte nějaké oblíbené, které máte třeba spojené s dětstvím? Vaříte?

V nouzi nejvyšší i vařím. Hlavně asijské recepty, to je rychlé a chutná mi to. Od dětství mám slabost pro koprovku. Ale s bramborem, knedlíky se mi nikdy nedařily.

Jsme časopis pro seniory, proto se vždy ptáme na otázku, jak vnímáte stáří? Jak jste ho vnímala ve dvaceti, jak nyní?

Stáří je prostě životní etapa a jako každý kousek života má své klady a zápory. A věřím, že se dá prožít dobře, i když někdy bolí. Ale to tak se životem je. I v těch dvaceti.