V organizaci La Strada, která se jako jediná u nás zaměřuje na boj proti obchodování s lidmi, zazvonil asi před dvěma lety ráno v kanceláři ředitelky telefon. Volal jakýsi pan Kohout, který předchozí večer viděl v televizi dokument o obchodování s lidmi a o tom, co La Strada dělá. Pan Kohout se zajímal, jak přesně organizace pracuje. Paní ředitelka mu do telefonu všechno dlouze vysvětlila. Příští měsíc přistálo na účtu organizace 50 tisíc korun. Nikoho v tu chvíli nenapadlo, že tím podpora neskončila.

„O tom, že pan Kohout dále sledoval naši činnost a rozhodl se ji podpořit ještě podstatně vyšší částkou, jsme se dozvěděli, až když nás o půl roku později kontaktovala notářka jako účastníky dědického řízení,“ říká Irena Konečná, ředitelka organizace La Strada ČR. Lubomír Kohout se rozhodl, že když nemá vlastní přímé dědice, budou po něm dědit dobročinné organizace. Vybral si ty, jejichž činnost mu byla blízká. Podpořil je již za života, vyzkoušel si je a měl k nim důvěru. La Strada zdědila přes milion korun a stejně dostal Nadační fond INKA, který podporuje vzdělávání nejchudších peruánských dětí z vysokohorských vesnic. Lubomír Kohout se tak stal jedním z průkopníků obnovení tradice odkazování na dobročinné účely v České republice. Známý je prvorepublikový odkaz Josefa Hlávky, který závětí zřídil nadaci a udělal to tak šikovně, že přežila všechny politické režimy a dodnes podporuje stipendii nadané studenty. Současné příklady také máme, ale jsou stále vzácné: třeba Václav Havel odkázal nadaci Václava a Olgy Havlových svou vilu a venkovské sídlo.

V porovnání s Velkou Británií, kde filantropická tradice a společenské vazby nebyly zpřetrhány, jsme ale teprve na začátku. Britové vloni odkázali v závěti svým oblíbeným nadacím, neziskovým organizacím, nemocnicím, muzeím, knihovnám nebo hospicům neuvěřitelné dvě miliardy liber. Organizace Age UK, která nabízí nejrůznější služby aktivním seniorům, získává ze závěti skoro polovinu svého ročního rozpočtu. Minulý rok to bylo 23 milionů z celkových 47 milionů liber.

Přitom to není tak, že by na dobročinnost odkazovali všichni. Je sice pravda, že závěť ve Velké Británii sepisuje skoro každý (86 %), ale jen asi 5 % lidí něco odkáže na dobročinnost. „Jde o poměrně malou skupinu lidí, která nenápadně, ale každý den mění svět, ve kterém žijeme, k lepšímu,“ říká Paul Farthing z Age UK. Není to ani tak, že by lidé vydědili děti a majetek odkázali psímu útulku – nadace a neziskovky bývají nejčastěji jedním z dědiců a zpravidla ne tím hlavním. A není to ani tak, že by na „charitu“ odkazovali jen boháči, kteří si toho ani nevšimnou. Průměrný dar ze závěti činí ve Velké Británii 23 tisíc liber. A to je méně, než odkázal pan Kohout, „obyčejný“ učitel dějepisu. V tom je jeho příběh tak inspirativní. Nejde tu totiž o Havla a o Hlávku, protože jen ti nás nezachrání. Jde o učitele dějepisu, o nás všechny, kteří si budeme všímat světa okolo sebe a budeme přemýšlet o budoucnosti v horizontu, který přesahuje náš vlastní život.

„Panu učiteli Kohoutovi patří poděkování nejen za dary ve prospěch La Strady a Nadačního fondu INKA, vděčíme mu také za to, že se dary ze závětí stávají tématem, o němž se veřejně mluví i v Čechách,“ dodává Jiří Bárta, ředitel Nadace VIA. Nezbývá, než se připojit: „Děkujeme, pane učiteli.“