Mami, zajímalo by mě, jak zpětně vidíš různé etapy nebo zlomové momenty, které jsi prožila. Prvním takovým byl rok 1968, kdy jsi přesedlala z matematiky na herectví, přestěhovala se z Prahy do Mostu a do Československa vpadli brzy nato okupanti.

Jak byl rok 1968 zlomový a historický obecně, byl zlomový i pro mě osobně. Na dalších nakonec 40 let jsem se tehdy přestěhovala do Mostu po dětství prožitém v Praze na Břevnově – to je důležité zmínit, protože Břevnov, to je má láska.

I já mám díky tvým historkám z dětství k Břevnovu takový zvláštní a milý vztah, i když jsem tam nikdy nebydlel. Vyrůstala jsi u Ladronky v nedalekém sousedství Ludvíka Svobody z jedné strany a Jaroslava Seiferta ze strany druhé.

Ano, dokonce. Potom jsem absolvovala gympl, dnes Keplerovo gymnázium, mezitím jsem se ale zamilovala do divadla. Chodila jsem do divadla každý týden nejmíň jednou, milovala jsem to, sbírala jsem autogramy a toužila být herečkou. Jenomže u nás v rodině se to naprosto nikdy nepěstovalo. Rodiče si velmi přáli, abych dělala něco takzvaně pořádného, a protože ve škole mi šla výborně matematika, šla jsem studovat matfyz. Ale zároveň jsem se dozvěděla, že vzniká nová konzervatoř, která se nyní jmenuje Konzervatoř Jaroslava Ježka. Tu bylo možno studovat při práci, takže jsem dopoledne chodila na přednášky na matfyz, odpoledne na konzervatoř, a ta mě strašně bavila. Měla jsem tam úžasnou paní učitelku Věru Bublíkovou, taky výbornou Věru Jordánovou a Josefa Chvalinu. Po třech letech jsem si řekla, že když už mám nějaké ty základy z konzervatoře, jestli by mě nevzali někam do divadla. Věděla jsem, že kdybych čekala, až dostuduju matfyz, šance dostat se někam do angažmá už v tom věku bude menší, a tak jsem to už během třetího ročníku zkusila a dostala se do divadla do Mostu, kde jsem potom strávila celých 40 let. 

Co na to tehdy říkali rodiče? Z pražské studentky matematiky na vysoké škole byla rázem herečka v mosteckém divadle.

To už s tím byli rodiče smíření, protože viděli, že se s tím asi nedá nic dělat. Do Mostu jsem nastoupila 9. srpna 1968 a začali jsme zkoušet Zvonokosy. Zkoušeli jsme zhruba 14 dní a přišli Rusové. Strašný šok, něco hrozného, v mých jednadvaceti letech to byl zážitek až neuvěřitelný, jak se něco takového může stát. Městem se valily tanky, v divadle jsme to prožívali hodně intenzivně, což nás v souboru velmi stmelilo. Rázem se přestaly zkoušet Zvonokosy a začala se zkoušet Fidlovačka, aby repertoár odpovídal době vlasteneckého vzedmutí.

To muselo být strašné období. Hlavně ty roky potom, když se ukázalo, že to bude na dlouho a že se národ vlastně podvolil. Další zlom v osobním životě přišel, předpokládám, když jsme se narodili ségra a já, tedy v letech 1975 a 1978.

Ano. Po roce v Mostě jsme se vzali s vaším tátou. Chodili jsme spolu už od gymplu, pak šel za mnou do Mostu, našel si tam práci a za nějaký čas se nám narodily dvě dětičky. Když ti bylo pět a Janě osm, s tátou jsme se rozvedli, on se z Mostu odstěhoval a my tři zůstali spolu sami a šli jsme životem takhle ve třech. Na to dodnes vzpomínám jako na úžasné období. Vždycky když někoho slyším stěžovat si, jak je velice těžký úděl zůstat s dětmi sama, tak se ošívám, protože pro mě to období bylo nesmírně příjemné. Prostě jsme žili ve třech, o všem jsme se radili, chodili jsme spolu do biografu, plavat, v zimě jezdili do Krušných hor. Na domácích pracích jsme se podíleli všichni, navíc mně nikdy nedělalo problém přitlouct hřebíček, vymalovat byt nebo vyrobit poličku.

Mně učitelky ve škole říkaly: „Ty jsi, Vychodile, z té rozvrácené rodiny.“
Já jsem prohlašovala, že naše rozvrácená rodina je výborná.

Mně učitelky ve škole říkaly: „Ty jsi, Vychodile, z té rozvrácené rodiny,“ a braly to tak, že já a pár dalších spolužáků, kterým se rodiče rozvedli, jsme ohrožený druh, litovaly nás a měly potřebu nám něco vynahrazovat. Já na ně nechápavě koukal, že si nejsem vědom, že bych měl doma něco horšího než spolužáci, co mi vyprávějí o domácích konfliktech a kterým se já snažil pomoct vyrovnat se se stresy, které doma prožívali.

Však jsem taky tehdy prohlašovala, že naše rozvrácená rodina je výborná. Musím ale dodat, že na tomto období bylo špatné to, že jsme byli jaksi chudí. Moje angažmá v Mostě bylo takové „ni zisk, ni sláva“. Ale pro člověka, který má své děti na prvním místě, to nebylo špatné. V divadle jsem hrála všechno možné, byla jsem spokojená. A hlavní bylo, že jsem měla vás.

V porovnání s tímhle obdobím my teď svoje děti vychováváme v prostředí relativního dostatku, což přináší pro změnu řadu jiných nástrah pro utváření jejich charakteru. Je přece jen těžší jim přirozeně vštípit, aby si uměly věcí vážit a věděly, co je v životě důležité.

O tom jsem také přemýšlela, ale vidím vaši snahu, aby si peněz a svých možností vážily. Ze všech vnoučat mám velkou radost.

Další věcí, která z mého pohledu pomáhá formovat charakter dítěte, jsou extrémní situace. Třeba ve vztahu ke mně ti dvakrát v životě ruply nervy a normálně jsi mě profackovala. Formující na tom bylo to, za co to bylo. Vzpomeneš si na to?

Ne, to nevím.

Jedna z těch situací by se mohla odehrát v jakékoliv době. Hrál jsem na klarinet půjčený z hudebky a moc jsem si přál mít svůj vlastní. Ten stál ale třeba dva tvoje měsíční platy. Pořád jsem žadonil, a tys mi ho nakonec koupila. Jenže asi rok poté jsem ti sdělil, že po důkladné úvaze chci s hrou na klarinet definitivně přestat. A facka letěla.

Na to si nevzpomínám, ale situaci zcela chápu. Nicméně jsi pokračoval a dodneška hraješ na basklarinet s Bárou Zmekovou a dalšími kapelami.

Zásadnější ale je pro mě ta druhá vzpomínka. Ve třetí třídě jsem se vrátil ze školy v přírodě v blízkosti základny sovětských vojsk a nadšeně jsem ti vyprávěl, že nás navštívili ruští vojáci, vozili nás na náklaďákách V3S, porazili nás osmileté caparty ve fotbale asi 12:0 a při besedě vyprávěli, že české holky jsou nejkrásnější na světě. Nadšeně jsem ti ukazoval kusy papíru, na které se mi podepsali, a někteří i připsali svoji adresu do Novosibirsku. To ses neudržela. Honilas mě po bytě, fackovala mě a křičela: „Vždyť jsem vám říkala, že jsou to okupanti!“

To už si vzpomínám, a to mi ruka ulétla z pochopitelných důvodů, protože já jsem vám přece vyprávěla, jaké to bylo, když v osmašedesátém přijeli Rusáci. Jak jsme se ráno probudili a tanky byly pod okny. Jak jsme vybíhali ven a ty hladové a nevyspané chudáky na tancích, kteří vůbec nevěděli, kde se ocitli, jsme přesvědčovali, že se tu neděje žádná kontrarevoluce. Oni totiž byli i rodiče, a možná jich byla dokonce většina, kteří svým „Husákovým“ dětem o tom vůbec neřekli.

Pro mě jsou i díky těmhle vyprávěním mezi nejmrazivějšími momenty ve filmech právě ty zobrazující srpen 1968. Mě akorát v těch osmi letech vůbec nenapadlo, že tohle jsou ti okupanti, o kterých jsi mluvila, a že to s tím osmašedesátým nějak souvisí.

V dnešní době naprosto nedokážu pochopit, jak mohou ti, kteří ten srpen zažili, ať už v pubertálním, nebo dospělém věku, mít proruské nebo protiukrajinské názory. To byl takový zážitek, na který se přece nedá zapomenout.

Vzpomínám si, jak jsem si s tebou volal 23. února 2022 a říkal jsem ti: „Ti Rusové tam přece nemůžou vlítnout, to si nedovolí,“ a tys opáčila: „Ne, ti tam okamžitě půjdou jako k nám v roce 1968.“ A druhý den tam vlítli.

Přesně. Tohle prostě my, co jsme to zažili, víme.

Jarmila Vychodilová, *1947 

Narodila se v Litomyšli, v dětství se přestěhovala do Prahy, kde absolvovala gymnázium, hereckou konzervatoř a pět semestrů Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. V letech 1968 až 2017 hrála v Městském divadle v Mostě. Po návratu do Prahy nadále hraje ve filmech a televizních seriálech, například Ulice nebo Slunečná. Vypomáhá v Klubu za starou Prahu, ráda cestuje, miluje divadlo, klasickou hudbu a adrenalinové sporty. Má dvě děti Janu a Ondřeje a šest vnoučat.

 

Když se posunu k dalšímu milníku, nedokážu si z pohledu rodiče představit situaci, ve které ses ocitla v listopadu 1989. Mostecké divadlo se stalo epicentrem toku informací z Prahy. Každý večer jsi chodila na setkání v divadle a mně a ségře jsi říkala, ať jsme v klidu, kdyby ses nevrátila do půlnoci, že se nám kdyžtak určitě ozveš na pevnou linku a dorazíš později. Musela jsi mít přece strach?

Ne. Já jsem ten proces považovala za nezvratný. Strach tam vůbec nebyl. I kdybych se náhodou nevrátila ten večer, vrátím se druhý den nebo za týden, protože to rupne. Za celého totáče jsme si říkali: „Dnes je hezky, dnes by mohli jít“. A když to vypuklo, tak jsem řekla: „Už jdou“. A s tímhle jsem prožívala celou revoluci. Už celý rok 1989 totiž byly vidět náznaky toho, co jsem zažila při dubčekovském uvolnění v rámci Pražského jara. Vzniklo prohlášení Několik vět, lidi se k němu víc a víc hlásili, u Schmida v Ypsilonce zpívala Marta Kubišová, takže jakmile to začalo, věděla jsem, že „už jdou“.

Tehdy k šťastnému období ve třech přibyla dokonce už i svoboda, ale pár let nato jsme ti vylétli z hnízda.

Vaše vylétnutí z hnízda bylo celkem pozvolné. Už na základku jste dojížděli ty i Jana denně tramvají do Litvínova na jazykovku, ty pak i na litvínovské gymnázium a Jana na konzervatoř do Teplic. Pak jste odešli do Prahy na vysokou, ale to ještě nebyla žádná zlomová změna, protože jsme byli hodně v kontaktu a doma jste byli pořád v Mostě. Mně se pak podařilo po pár letech hledání vyměnit byt a vrátit se do Prahy. V Mostě mi poskytli divadelní garsonku a já jsem za prací dojížděla. Jana už bydlela s přítelem kousek za Prahou a ty se mnou ve Vršovicích. Takový opravdický schůdek přišel, když jsi mi oznámil, že sis s Evičkou našel byteček a odstěhuješ se tam. To byl takový drobný zlom, kdy jsem si uvědomila, že poprvé už na mě nejste ani jeden vůbec vázaní. 

A to, že jsem předtím vyjel studovat na dva roky do Budapešti, jsi ještě takhle nevnímala?

To mi tak nepřišlo, byla jsem nadšená, že můžeš studovat to, co chceš, že studuješ v angličtině na skvělé škole a  že máš před sebou asi dobrou budoucnost. A zhruba jednou měsíčně jsi jezdil na víkend domů. 

Ondřej Vychodil, *1978

Vystudoval ekonomii na Univerzitě Karlově v Praze, Středoevropské univerzitě v Budapešti a na Harvardu. Při doktorandském studiu pracoval jako konzultant Světové banky a poradce vicepremiéra pro ekonomiku Martina Jahna, poté působil 17 let na vrcholových pozicích v ČSOB. Vedl finance, strategii nebo lidské zdroje této finanční skupiny. Od roku 2023 je finančním ředitelem JRD Group – developera zdravého bydlení a obnovitelných zdrojů. Žije za Prahou s manželkou Evou a jejich třemi dětmi, hraje v několika kapelách na basklarinet a na bicí.

Byl tedy větším zlomem pár let nato tvůj odchod do důchodu z mosteckého divadla?

I to bylo celkem pozvolné. Když jsem v Mostě po osmi letech pendlování oznámila, že odcházím do důchodu, protože jsem už chtěla být v Praze, myslela jsem si, že tím moje divadelní kariéra skončila a já se budu plně věnovat jiným věcem. Ale kupodivu se stalo to, že ještě několik let poté mi vždycky z Mostu zavolali, že je o mě zájem a mám něco dalšího nastudovat. Takže jsem ještě dalších deset let do Mostu jezdila a dělala zhruba jednu novou komedii ročně.

Čili včetně téhle etapy jsi v Mostě odehrála přes čtyřicet sezon. Mělas vysněné herecké role?

Měla jsem dvě vysněné – Eulálii Čubíkovou ve Zvonokosech a Augustu v Osmi ženách. Obě jsem si nakonec zahrála. Měla jsem totiž sny, které byly splnitelné. A pak je věc, o které jsem nesnila, ale stala se – když si mě vyhlídl režisér Petr Lébl a dal mi možnost účinkovat v několika dílech fiktivního diskuzního pořadu Studio Kroměříž, což byl jeden z nejbizarnějších devadesátkových počinů tvůrčí skupiny Čestmíra Kopeckého v České televizi.

Studio Kroměříž bylo geniální! Pokud vím, tak jsi díky své dobré paměti platila taky za výbornou záskokářku, když třeba někdo v divadle náhle onemocněl. Moje Eva zas vzpomíná, jak jsi jí v době, kdy byla čerstvě nabušená vědomostmi po maturitě a přijímačkách na vysokou, zdatně sekundovala při sledování televizních vědomostních soutěží. Já si zase pamatuji, že když jsem chtěl poradit s vysokoškolskými integrály, vysypala jsi je z rukávu.

Paměť mám holt vytrénovanou. A v matematice je prostě taková logika, kterou nemůžeš zapomenout.

A nechyběla ti pak matematika poté, cos udělala tu velkou doživotní výhybku k herectví? Byla to přece tvá vášeň a najednou zmizela.

Nechyběla mi vůbec, protože kolegové mě využívali k doučování jejich dětí, když měly jejich děti špatné známky z matematiky. A protože mi občas dohodili i nějaké doučování mimo herecké kruhy, tak jsem si tím i trochu přivydělávala. A měla jsem v tom úspěchy. Spousta lidí si myslí, že jsou oni nebo jejich děti na matematiku hloupí. Já ale místopřísežně prohlašuji, že na to nikdo není hloupý. Jde jen o to nedostat z toho strach a nechat si vysvětlit základní věci, které se v matematice dějí. A pokud se člověk naučí porozumět tomuto základu a pro slovní úlohy použije selský rozum, je ta středoškolská matematika vlastně taková dobrá hra.

Jak sis uspořádala svoje aktivity po odchodu z divadla?

Jakmile jsem byla v Praze a měla víc času, přihlásily se televize. Většinou jde o drobnosti, ale opravdovou roli jsem měla v Ulici a ve Slunečné. I tohle herectví mě baví a navíc mi nabízí možnost poznat další milé kolegy. Také jsem ještě po posledních představeních v Mostě jezdila s jednou divadelní společností po vlastech českých s pohádkou, které jsem odehrála přes 150 repríz. Díky tomu jsem si projela celou republiku a mohla vidět, jak se zvelebila všechna ta města a místa, co jsem znala z dřívějška.

Přesto, po čtyřiceti letech v divadelním angažmá to musí být dost jiný režim. Někdy je práce víc, někdy míň. Jak nakládáš s volným časem, kterého máš přece jen teď víc? Do čeho nyní dáváš svou energii a kde ji sbíráš?

Pořád chodím do divadel a v Praze je těch možností strašně moc. Díky tomu, že mám dceru klavíristku a přítele také profesionálního hudebníka, jsem se naučila poslouchat klasickou hudbu. Setkání s touto hudbou považuju vždycky za svátek, propojuje se to zase s divadlem, protože Jana úspěšně korepetuje v Dejvickém, Národním nebo v Divadle v Dlouhé. Také vypomáhám už patnáct let v Klubu za starou Prahu, kde se setkávám s úžasnými, velmi vzdělanými lidmi. A ráda cestuji, ať už s vašimi rodinami, nebo s přáteli.

Zmiňuješ naše rodiny. Co se změnilo s příchodem vnoučat?

To bylo v té době, kdy už jsem byla v Praze. Vy jste se mi oženili a vdali a narodila se vnoučata. Každému tři, takže jsem najednou v docela rychlém sledu měla šest vnoučat a o práci i zábavu postaráno. Stala se ze mě hlídací babička, což teď už ustupuje, protože děti už jsou větší a není to tolik potřeba. A protože jsou všichni muzikální, dnes mi k těm kulturním zážitkům přibyly koncerty a představení vnoučat, na které mě zvou. Nakonec se mi hodí i mé matematické vzdělání, protože když se děti hlásí na střední školy, tak jim pomáhám s přípravou. A přináší to ovoce.

Za pár let vyletí z hnízda i vnoučata. Co bude, až tě nebudou chtít ani v seriálech, ani v Klubu za starou Prahu a ty budeš sedět doma?

Doma sedět rozhodně nebudu. Budu vybíhat – do divadla, na koncerty, k vám a vašim dětem, cestovat, dokud to půjde. A až to nepůjde, tak holt budu někde v Alzheimer centru. Co člověka ještě čeká, to nikdy dopředu neví.

Za svou stále dobrou fyzickou kondici vděčíš nejvíc čemu?

Od deseti let jsem chodila na gymnastiku do Ymky Na Příkopě a tam vedle nás trénovaly olympijské vítězky jako Čáslavská, Bosáková nebo Růžičková. Při vysoké škole to pak byla atletika na Strahově. V divadle bylo toho pohybu taky dost, a když přišla jedna sezona, v níž jsem nebyla moc obsazovaná, využila jsem to k tomu, že jsem začala skákat padákem a nakonec jsem absolvovala celkem šestnáct seskoků.

Když jsem po něčem toužila, tak jsem to dokázala uskutečnit. Třeba ten padák nebo let větroněm.

S našimi dětmi pořád řádíš na tobogánech, ještě před pár lety jsi s nimi skákala u nás na trampolíně, k třiasedmdesátinám jsme ti dali let ve větrném tunelu a teď v létě tě čeká další náš nedávný dárek – projet se zavěšená v sedáku na laně nataženém ve výšce 150 metrů nad údolím na nejdelší zipline v ČR. Máš nějaké další podobné dosud nesplněné sny?

Když jsem po něčem toužila, tak jsem to dokázala uskutečnit. Třeba ten padák nebo let větroněm. Takže už nevím. Třeba mi ještě něco vymyslíte.

Mezi typické nástrahy pokročilejšího věku patří vedle fyzické kondice i to, že svět se mění a dějí se věci, kterým člověk přestává rozumět nebo ho rozčilují víc než dřív. Máš něco takového, co tě čím dál víc trápí na stavu světa?

Svět byl vždycky takový. Nemůžeme předpokládat, že někdy bude svět růžový. Že nikde nebude válka a vše bude, jak má být. Jasně, že během revoluce jsme si třeba říkali, že teď už to bude jenom krásné, Rusy jsme vyhnali, u nich byl už Gorbačov a vypadalo to, že i tam už to bude lepší. Ale svět je tak zařízen od Pánaboha, že nikdy od dávnověku nebyl svět růžový a nikdy nebude a vždycky budou u vlády někde blbci a někde rozumní lidé. Samozřejmě, že se rozčiluji třeba nad některými politiky a populisty, ale vím, že se to bude mlít pořád.

Když se podíváš na svá vnoučata, jsou věci, které tě na nich a jejich generaci štvou a naopak které tě inspirují a baví?

Hlavně mě fascinuje, že jsou všechna vnoučata od malička větší počítačoví experti než já, vzděláním matematik. Žijou s tím odjakživa. Počítač používám, základní věci umím, ale když je něco speciálnějšího, tak povolám vnoučata a ona mi to vždy v počítači i v mobilu ukážou.

Co považuješ za svůj největší životní úspěch?

Že jsem tobě a Janě umožnila vystudovat to, co jste chtěli a měli na to talent.