Už ten zchátralý dělnický činžák v holešovické Tovární ulici jako by signalizoval, že ne vždy chodí sláva a blahobyt ruku v ruce. Tady že dožívá své dny legendární cestovatel, právem srovnávaný s Emilem Holubem či Josefem Kořenským? Vzápětí jsem se ocitl u kuchyňského stolu v bytě více než skromném. Od proletářského příbytku se lišil snad jen bezpočtem vystavených trofejí, fotek a rozmanitých cetek z Vrázových toulek světem. Když jsme si při představování podávali ruku, zaskočilo mne, že levý rukáv jeho saka je prázdný. “Toho si nevšímejte! Za všechno člověk platí. To je cena za tuláctví.”

Přišel jste o ruku …na cestách?

Svým způsobem ano. Ale amputovali mi ji teprve nedávno tady v Čechách. V exotech se neubráníte nejroztodivnějším parazitům. Dřív nebo později vám udělají z těla cedník, i kdybyste arzén, chinin a podobná svinstva polykal po lžících. Mně cizopasníci ruku nejprve s odpuštěním rozežrali a pak se to zvrhlo v sarkom. Prostě rakovina. Smůla. Levačka musela pryč.

Nezačali jsme zrovna útěšně …

To nic, pane! Tady v Holešovicích, anebo na přednáškách, kterými se teď živím, se člověk bez ruky obejde. V pralese či na poušti by to nešlo. Ale už necestuji. Teď se nad džunglí lítá letadlem, po Sahaře se zvědavci projíždějí automobily – to bych já, blátošlap, nejen plakal, ale i vypadal jak šílenec. Naše sorta zarytých individualistů nadobro vyhynula. Do míst, kde já týdny ležel osleplý, umíral na zimnici či úplavici, se brzy bude jezdit s cestovkou. To už holt není můj svět. Nevěděl bych si v něm rady.

Pane Vrázi, v přípravě na tohle setkání jsem s úžasem přečetl některé vaše knížky jako V dálavách světů či Napříč rovníkovou Amerikou. Útrapy, co popisujete, rizika, která jste podstupoval, člověku až vyráží dech. Proboha, co vás tolik táhlo do končin, kam běloch ještě nevstoupil, třeba mezi lovce lebek nebo lidožrouty na indonéských ostrovech?

To bílému límečku s tužkou v ruce nezbytně zůstane utajeno. Já měl prostě boty z toulavého telete. Odjakživa jsem náruživě toužil spatřit celý svět. Na vlastní kůži zažít jeho nekonečné tvary, výtvory, podoby. A ten cizokrajný lidský cvrkot. Značnou část Evropy jsem díky rodičům poznal do svých dvaceti let. Jenže Evropani a jejich pohodlná civilizace nemohou opravdu dobrodružné nátuře poskytnout pravé vzrušení a uspokojení. Tulákem se člověk totiž narodí a je instinktem puzen jak stěhovavý pták k odletu do exotických krajin.

Kdybychom to rychle shrnuli – kde jste všude byl?

Povím spíš, co jsem nestihl: oblast Austrálie a polární kraje. Jinak jsem ochutnal čtyři zbylé světadíly. Bylo to čtyřicet, možná padesát států a vesměs nejnepřístupnějších oblastí. Některé výpravy, třeba do Japonska, Číny, Thajska, Ruska či po Spojených státech měly spíš turistický punc. Ovšem skutečné výzkumné túry, kdy jsem se po měsíce, ba po léta prodíral pěšky, koňmo či na člunu prakticky neprobádanými končinami, jsem podnikl všehovšudy tři. První po Africe, tam jsem léta cestoval a marodil počínaje rokem 1880. V roce 1889 jsem zahořel pro Jižní Ameriku, kde jsem se pak na člunu plavil proti proudu Orinoka a po jeho přítocích, načež jsem vyzkoušel i plavbu vzhůru po Amazonce, abych posléze přešel peruánské Andy až k břehům Tichého oceánu. Nu a poslední průzkumnou výpravu, na niž jsem právem hrdý, jsem započal v roce 1896: na Borneu (dnes Kalimantan, pozn. aut.) jsem mimo jiné žil mezi lovci lebek Dajáky, na Nové Guinei pak s lidojedy kmene Hatamú.

Mimochodem, nebál jste se? Nehrozilo vám …

…myslíte sežrání? V podstatě ne. Mí domorodí přátelé mi nakonec prozradili, že běloši jim nechutnají a navíc jim prý smrdí. Nejraději, pokud vůbec, konzumovali Japonce, anebo vlastní ženy. Ostatně mezi primitivy z doby kamenné, to byste nevěřil, jsem se naopak cítil velmi bezpečně. Oni bydleli v takových velkých dřevěných domech na kůlech, ty piloty byly protipovodňovým opatřením. Celý rozvětvený rod žil ve společném příbytku, rozparcelovaném na malé dveřmi uzavřené kabiny, vlastně na pokojíčky. Zatímco v prostoru pod domem, kam se trvale házel veškerý odpad, žila prasata a ostatní domácí havěť. Všude proto panovaly špína a puch stejně nesnesitelné jako byla má povinnost coby bílého přítele a šamana společně jíst s lidojedy z jedné mísy. Každodenní rýži s pepřem anebo maso upravené i s vnitřnostmi nebylo možno odmítnout. To se ví, když zvolíte život s divochy, musíte bez ohledu na žaludek přijmout jejich životní styl se vším všudy.

Čili jste okusil i …

…Japonce myslíte nebo stařenu z rodu Hatamů? Nevím! Doufám, že ne. Ale já chtěl říct něco jiného: že na svých vesměs divokých cestách jsem se nikdy necítil bezpečněji než právě mezi lidojedy na Nové Guinei. Bezpočtukrát jsem byl okraden o většinu osobních potřeb, o bedny sbírkových předmětů, samozřejmě o peníze, které jsem nosil pod košilí v tajném břišním pasu. V nepoctivosti a potměšilosti vynikali jak afričtí černoši, tak jihoameričtí indiáni. Ale u indonéských lidojedů, ač jsem v jejich domě skladoval veškerý majetek, jsem nepřišel ani o zrcátko. Jinak jsem měl ovšem na smůlu a průšvihy přímo štěstí.

Opravdu jste neuměl plavat, jak píšete v knížce o putování po rovníkové Americe?

Pravda, tam jsem na člunu Praha s českou vlajkou na přídi přeplul tisíce kilometrů. Párkrát jsme se v peřejích i pěkně udělali. Přičemž já opravdu uměl jen splývat naznak. Možná bych v ohrožení života dokázal bojovat stylem čubička. Ale vemte to z té lepší stránky: kde člověk snadno stačil, tam neplavci zpravidla žádné větší nebezpečí nehrozilo. Leda od těch malinkých rybiček, co vám zalezou do tělních otvorů a těžko se loví zpět. Zato kde byla hloubka, vás před kajmany v Americe či krokodýly jinde nemohlo sebelepší plavecké umění zachránit. Byť neplavců, co špatně skončili, jsem na vlastní oči viděl dost.

Legendární člun Praha, česká vlajka, jihoamerická hora, kterou jste pojmenoval Alberto Vojtěch Frič, další hora na Nové Guinei, které jste dal jméno Bedřich Smetana – to jsou jasná svědectví o vašem vlastenectví. Kde se ve vás vzalo, pane Vrázi, když vámi zveřejněné osobní údaje spíš naznačují cizokrajný původ? Prý jste syn ruského důstojníka, možná dokonce španělské matky – ba i příjmení Vráz, jež jste si přisvojil jako pseudonym, je chorvatské. Tak jak je to s vaším češstvím?

Čekal jsem, že to na mě zkusíte, vyšťárat něco nového o mém původu. To se však pokoušíte vlámat do dobře chráněného hájemství. Nechci, aby svět věděl, kdo jsem. Ale dobrá! Povím jen, že jsem fakticky Čech jako poleno, Čech milující svou vlast. Mám sice i americké a venezuelské občanství, valnou část života jsem prožil buď na cestách anebo v americkém Chicagu, kde jsem se oženil, a je pravda, že nikomu jsem nikdy neprozradil ani pravé místo svého rodiště, ani jméno otce či matky. Avšak pravou vlast si nosím v srdci i duši a jmenuje se Čechy. Valnou část svých sbírek hmyzu, motýlů, přírodnin, etnografických předmětů získaných na čtyřech kontinentech, jakož i unikátních fotodesek jsem poslal a věnoval buď Náprstkovu nebo Národnímu muzeu. Ano, jak pan Frič, tak pan Náprstek a další lidé mi zčásti pomohli uhradit vynaložené náklady. Ovšem převážnou část financí, úhrnem skoro vše, co jsem vydělal podnikáním či prodejem svých úlovků do cizích muzeí a sbírek, jsem pro obohacení fondů pražských muzeí obětoval ze svého. Ono to ani jinak nešlo. Řeknu vám jediný příklad: poštovné za větší bednu přírodnin a indiánských artefaktů z Jižní Ameriky do Prahy činilo kolem nestydatých 100 zlatých. A víte kolik mělo pražské muzeum v téže době peněz na nákup sbírkových fondů? Všehovšudy 150 zlatých ročně! To byly – dejme tomu – dvě měsíční gáže lepšího redaktora v Národních listech. Chápete už? Když jsem chtěl být v cizině užitečný vlasti, musel jsem svou tajnou lásku i trvale dotovat.

Obdivuhodné! Pokusím se to v našem rozhovoru zdůraznit, protože my Češi snadno zapomínáme …Ale slyšel jsem právě od vás dvě novinky. Že jste podnikal a taky fotografoval …

Ovšemže. S přítelem Brázdou jsem v Jižní Americe několik let obchodoval s mlékem balaty. To je strom, vlastně druh kaučukovníku, z něhož se získávala náhražka tehdejší gutaperči. A gutaperča byla – opět zjednodušeně řečeno – pryž, užívaná k izolaci podmořských telegrafních a telefonických kabelů. Jeden čas jsem na našich balatových plantážích zaměstnával několik stovek indiánů a mesticů. Jenže o většinu výdělku jsme nakonec přišli. Ale to je dlouhá zlodějská historie – moje typické štěstí na smůlu. A pokud jde o to fotografování – byl jsem první mezi českými cestovateli, který důsledně a pokud možno všude fotil. Fotoaparát byl pro mne důležitější zbraní než lovecká puška. Ovšem představte si to! Vláčel jsem pouští, džunglí, pralesem i pampou, po jihoamerických i afrických řekách starobylý deskový přístroj, bednu, která i se stativem měla aspoň čtvrt metráku. K tomu bedny velkoplošných skel s citlivou vrstvou. Příruční kodak na film jsem si pořídil až na stará kolena. Takže jsem vyvolával snímky často za pomoci neuvěřitelných chemických náhražek, oplachoval jsem desky od zbytků vývojky v kalných vodách Gambie, Nigeru či Rio Grande, sušil je v agresivním rovníkovém vedru. Pro vás jsou mé snímky dnes už asi k smíchu. Zato v mých očích fotografa samouka představuje každý z nich zázrak, jaký už žádný kouzelník nezopakuje.

Kdybyste se měl dnes krátce ohlédnout, co byste označil za hlavní přínosy svého dobrodružstvími naplněného života?

Ach, to je těžké. Musel bych nejprve odlišit drobnosti od věcí důležitých. Drobnosti? Přivezl jsem do Čech z Thajska vůbec první mořské akvarijní rybičky. Z Jižní Ameriky první tsantsu – uměle zmenšenou, indiánskými kouzelníky preparovanou miniaturní lidskou hlavu. Ve své době mimořádná byla jistě zmíněná fotografická dokumentace stejně jako desítky beden sbírkových předmětů. Napsal jsem řadu cestopisů a povídkových knížek. Velký úspěch jsem měl s cestopisnými přednáškami. Uskutečnil jsem jich stovky po Čechách i po Moravě, řadu z nich i do začínajícího rozhlasu. Ale přednášel jsem i ve Vídni, v Holandsku, Německu a zejména před krajany v Americe. Vidíte – Amerika! Tam jsem možná pro Čechy svého času vykonal moc užitečnou, ač dávno zapomenutou práci. Získal jsem krátce před první světovou válkou v Praze pověření, abych ve Spojených státech vytvořil jakousi krajanskou větev tzv. Národní rady. Což jsem učinil. Objel jsem tehdy bezpočet měst s početnou menšinou českých vystěhovalců, vyprávěl jsem krajanům o svých toulkách světem a zároveň je přesvědčoval, že mají organizovaně pomáhat své původní vlasti a také dát v prezidentských volbách svůj hlas filozofovi a historikovi Wilsonovi. Naši krajané nakonec podstatně přispěli k jeho volebnímu vítězství. A Woodrow Wilson, přítel Masarykův, svou myšlenkou o právu na sebeurčení národů, posléze významně pomohl vzniku samostatného Československa. Takže já, světoběžník a smolař, si přičítám i podíl na tom, že máme vlastní stát.

Předpokládám, že vaše zásluhy vlast ocenila.

Jak vidíte, pane. Typicky po česku. Když jsem se na stará kolena přistěhoval do Prahy, nenašla se pro mne žádná slušnější práce. Ucházel jsem se třeba o místo kustoda přírodopisných sbírek v Muzeu, ale nebyl zájem. Zbyl mi tenhle maličký dělnický byt a jakžtakž se živím psaním a přednáškami.

Co napsal Náprstkovi…
Vrázem osobně napsaný medailon, adresovaný známému sběrateli a zakladateli etnografického muzea Vojtovi Náprstkovi “Homo physicus: vysoký, štíhlý, saharským a tropickým sluncem opálený, pleti nažloutlé. Malé, nehezké oči, málo vousů. Ač ne zcela ošklivý, přece zcela všední jev. Neveliké tělesné síly sice, ale zato dosti otužilý, nepohodám vzdorující. Dobrý chodec, lovec ze řemesla. Špatný plavec, ale znamenitý jezdec. O duševních vlastnostech raději pomlčím. Těch při pouhém představení viděti nelze. Zvláštních talentů jsem na sobě dosud neshledal. Mluvím ale více nebo méně plyně asi desatero jazyky, mezi nimiž je několik nekřesťanských. Ctnosti: vytrvalost, střídmost a láska k přírodě. Nectnosti: mizantropismus, přespřílišná citlivost, strach před ženským pohlavím, vášeň pro koně a neukojitelná touha po stálé změně.”Typický český vděk se ostýchám komentovat …Asi neuspěji, avšak nemohl byste na závěr aspoň částečně poodkrýt tajemství své identity?

Uhodl jste, nemohl. I důvod toho tajnůstkářství si nechám pro sebe. Myslete si třeba, že jde o obchodní trik: záhadný anonym-cestovatel jde lépe na odbyt než chudý chlapec ze zapadlé díry.

Třeba z bulharského Tarnova-Trnova, kam jste umístil své údajné rodiště?

Tarnovo nebyl žádný zapadákov! Dodnes tam stojí zbytky hradu Carevce, kdysi centra druhého bulharského království!

A co pseudonym Vráz? To jméno jste si vypůjčil záměrně, či náhodou?

Přinejmenším vím, že to byl chorvatsko-slovinský účastník pražského Slovanského sjezdu v revolučním roce 1848 a jako básník i překladatel našeho proslulého Rukopisu královédvorského. Chcete-li, hledejte v tom všeslovanskou symboliku.

Hádanky kolem vaší pravé identity nadále odolávají všem pokusům o rozluštění. Neposkytl byste nám aspoň drobnou nápovědu?

Pokud mne nepovažujete za blázna, musíte chápat, že jsem měl a mám vážný důvod tajit svůj původ. Na stará kolena neobrátím jak na obrtlíku. Ostatně dobře se bavím. Pokládají mne za nemanželského syna Vojty Náprstka. Dobrý žert, ale jeho bezdětnost měla své závažné důvody. Pasovali mě na levobočka hraběte Thurn-Taxise. Díky, ale to bych snad cestoval po světě pohodlněji než po svých. Měl bych být ztracený český básník Illichmann. Znal jsem ho, ale chybí mi jeho básnické střevo. Vznikla řada jiných spekulací a všechny mě těší – jako bych měl po způsobu kočky sedm životů. Pravda je, že jsem o svém mládí vždycky lhal. Vědomě, záměrně, s gustem. A taky důvodně. Takže vám pošeptám: maličko přihořívá, když se o mně mylně tvrdí, že jsem syn hraběte Kinského, poručík, který v souboji zabil z mladistvé nerozvážnosti soka, například v lásce, a který před trestem prchnul až k lidojedům. Toť aspoň pohádka, která má logiku. Třeba však hádanku Vráz jednou někdo rozluští! Nezkusíte to?