Na výstavy jste prý chodila už coby pětiletá holčička …

Tatínek byl sběratel umění a bibliofil. O sobotách a nedělích se o mě musel starat, když maminka připravovala oběd. Vždycky jsme spolu – vzhledem k jeho zájmům – skončili na nějaké výstavě nebo v muzeu. Moc jsem z toho tenkrát samozřejmě neměla. Víc mě bavily návštěvy tatínkových přátel, malířů a spisovatelů, u nás doma. Ale že bych si už tehdy představovala, co budu dělat, až budu velká, na to se opravdu nepamatuji.

Kdy tedy přišel zájem o historii umění?

Vlastně dost pozdě, až před maturitou , kdy jsem musela oznámit, na jakou školu si podám přihlášku. Když jsem se rozhodla pro dějiny umění, učitelé mě – protože jsem se docela dobře učila – přemlouvali, ať si vyberu něco pořádného, že je to zábava pro buržoazní slečinky. Trvala jsem na svém, i  když jsem měla malou naději, že se tam dostanu, protože brali jen čtyři studenty.

Ale vyšlo to …

Ano, dokonce napoprvé. Byl to zvláštní příběh. Nepočítala jsem s tím, a tak jsme se sestrou o prázdninách vyrazily na puťák na Slovensko. Maminka nám tam pravidelně posílala balíky s jídlem, protože moc dobře věděla, že peníze utratíme hned za prvních pár dní. A v jednom takovém balíku byl i lístek, na kterém stálo: Eli, dostala ses na školu, máš se dostavit na chmelovou brigádu!

Vědeckou aspiranturu a doktorát jste dokončila rok před srpnem 1968. Jak ta doba ovlivnila vaše studium?

Tehdy panovala v mnoha směrech uvolněnější atmosféra. V posledních třech letech jsem měla možnost cestovat, byla jsem v Německu, Nizozemsku a v Anglii, odkud jsem se právě v srpnu vracela domů. Na 21. srpen nikdy nezapomenu, protože ten den měla moje babička pohřeb. Celou cestu do Bradlecké Lhoty u Jičína, kde žila, jsme jeli proti proudu tanků a vojenských aut. První dva roky po okupaci to v Ústavu dějin umění, kde jsem tehdy pracovala, ještě jakž takž šlo. Historici umění totiž stáli trochu stranou zájmu politického tlaku. Pak ale došlo i na nás. Ředitelem našeho ústavu se stal bývalý politruk, který prohlašoval, že jestli někoho nenávidí, tak to jsou historici, protože neumějí než jiného, než umělecká díla někomu připisovat a datovat je.

To byl vcelku jasný signál …

Musela jsem si najít jinou specializaci, na rudolfínské umění jsem měla zapomenout. No, dobře, řekla jsem si a zvolila si tehdy málo zmapované české sochařství první poloviny 19. století. Pak mi ale vedení ústavu zakázalo i to a dostala jsem nový úkol: zaměřit se na stranickost v  socialisticko-realistickém umění. Ani neměli odvahu říct mi to do očí, poslali to na kusu papíru. Když jsem si to přečetla, vstala jsem od stolu, kolem kterého seděli moji kolegové, ulevila si sprostým slovem a odešla na vzduch. Procházela jsem se po nábřeží a přemýšlela o tom, jak dál. Pak jsem se vrátila a oznámila, že odejdu z ústavu.

Po revoluci jste jedenáct let pracovala na Pražském hradě jako ředitelka odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky. Co jste měla na starosti?

Všechno, co se týkalo památek na Pražském hradě, jejich restaurování, využití, prezentace. Často na to padly soboty a neděle. Už předtím jsem se ve své odborné práci věnovala sbírkám Pražského hradu. Když mě v roce 1990 Karel Schwarzenberg přemlouval, abych odešla z Ústavu dějin umění a pracovala na Hradě, moc se mi nechtělo. V Akademii věd se tehdy otvíraly mnohem větší možnosti než dříve, mohla jsem pracovat v klidu doma, a také jezdit studovat do zahraniční. Přistoupila jsem proto nejdřív na částečný úvazek, ale brzy jsem pochopila, že sedět na dvou židlích nelze. Co do množství památek se Pražský hrad může rovnat celému okresu. Od začátku byl také důležitý kontakt se sponzory, kteří finančně přispívali k záchraně hradních památek a se zahraničními institucemi, které pomáhaly při průzkumech a hledání vhodných technologií při rekonstrukcích a restaurování.

A k tomu ještě státní návštěvy. Prý jste po Praze prováděla prince Charlese …

Nejen jeho, bylo jich mnoho! Každá vysoká státní návštěva měla v programu návštěvu Pražského hradu, japonským císařským párem nebo anglickou královnou počínaje, přes amerického prezidenta až po lucemburského velkovévodu. Španělská královna tu byla jednou dokonce soukromě a prohlédla si s nelíčeným zájmem nejen Prahu. Vzpomínám si také na belgickou královnu, která se zajímala o rudolfínské umění, a tak jsem jí musela obstarat katalog velké výstavy, která byla na Pražském hradě v roce 1997.

Když čtete Michelangelovy dopisy, zjistíte, jak malicherné věci pro něj byly důležité – nedostatek peněz, to bylo velmi časté téma.

Máte tedy nějakou naučenou potentátskou stezku?

Měla jsem na Hradě několik variant podle času. Jeden asijský prezident nemohl chodit a jeho protokol se ptal, lze-li si Hrad prohlédnout během deseti minut. Tak jsem se zasmála a řekla jsem, že ano. Z okna. Kromě toho se státní návštěvy vodily také na Karlův most. Japonský císařský pár tam přitáhl takové množství zvědavců, že si sotva mohl prohlédnout jeho výzdobu. Proto druhý den vstali ráno už v pět hodin a v doprovodu ochranky se na prázdný most vrátili. Chtěli se podívat i na Vltavu, protože milují Smetanovu hudbu.

Co vás přivedlo k rudolfínskému umění?

Když jsem se rozhodovala, o čem budu psát svou diplomovou práci, věděla jsem, že to bude určitě téma ze starého umění. Inspirována tím, co jsem znala z tatínkovy sbírky, zajímala jsem se o kresbu jako nejbezprostřednější projev každého umělce. Proto jsem chtěla psát o české barokní kresbě, ale jak mě upozornil můj profesor, tohle téma bylo už před několika léty zpracované jednou kolegyní a tak mi doporučil, abych se věnovala kresbám mistrů, kteří pracovali na dvoře Rudolfa II.

Tedy náhoda …

Já jsem nedělňátko a mívám štěstí, že občas natrefím na něco, co mě na dlouhou dobu zaujme a přivede k zajímavým tématům.

Byla jste kurátorkou velkých výstav jako Rudolf II. a Praha, Albrecht z Valdštejna a jeho doba, podílela jste se na expozici Příběh Pražského hradu. Jak se takové výstavy rodí?

Je to dlouhodobý proces. Nápad uspořádat rudolfínskou výstavu se zrodil už v roce 1969 na mezinárodní konferenci pořádané Ústavem dějin umění v Praze. Politická situace ale pro oslavu podivínského Habsburka nebyla příznivá. První velká výstava se tak konala až v roce 1987, proběhla nejdříve v německém Essenu a pak s velkou slávou ve Vídni. Tehdy nám všichni významní zahraniční zapůjčitelé slíbili, že podaří-li se uspořádat někdy výstavu v Praze, budou velkorysí a půjčí i ty nejvzácnější exponáty. Svůj slib splnili o deset let později, a tak se po více než čtyř stech letech na Pražský hrad vrátila díla, která v jeho prostorách vznikla, nebo byla uložena v jeho sbírkách. Navštívilo ji čtvrt milionu lidí.

PhDr. Eliška Fučíkov
Vystudovala Filozofickou fakultu UK, obor dějiny umění. Od roku 1966 byla zaměstnána v Ústavu dějin umění ČSAV, od roku 1991 jedenáct let pracovala v Kanceláři prezidenta republiky také jako ředitelka Odboru památkové péče KPR. Publikuje v našich a zahraničních odborných časopisech, je autorkou samostatných knižních publikací a katalogů výstav. Účastní se mezinárodních kongresů a konferencí v mnoha zemích Evropy a v USA. Příklady výstav: Rudolf II. a Praha, Valdštejn a jeho doba, Příběh pražského hradu. Dnes je na volné noze a spolupracuje na řadě kulturních projektů. To je ohromující číslo. Jak tolik lidí přivést na výstavu?

Musíte mít dobře vybrané téma, zajímavý námět, přitažlivý příběh. Využít všechno, co může nějak dokreslit dobu nejen v uměleckých dílech, ale také v  dobových dokumentech. Ty mají velkou vypovídací hodnotu, zlidští historické osobnosti a často přiblíží každodenní život obyčejných lidí. Karikatura generála Rusworma, Rudolfovi krajináři, kteří si vyšli na výlet, aby kreslili zajímavé lesní partie nebo zchátralé domy na Jánském vršku, to nejsou jen dochované kresby rudolfínských mistrů, ale také svědectví o tom, jak žili a čím se bavili naši předkové. A že se jejich chování nelišilo od našeho, že měli slabost pro krásné dámy a nemírné pití, že měli starost o obživu rodiny, o vyplacení nesplácených platů nebo o zásobování vodou.

Takže žádná romantická historie z královských dob?

Romantických historek by se jistě našlo dost. Svět se ale v podstatě nemění. Lidé jsou dobří, zlí, mají či nemají invenci, vymýšlí si, intrikují. Mění se jen vnější svět, třeba architektura a oblečení. Pokrok je v technickém vybavení, ne v lidské psýše. Když čtete Michelangelovy dopisy, zjistíte, jak malicherné věci pro něj byly důležité – nedostatek peněz, to bylo velmi časté téma. Rudolfův komoří Lang pracoval jako pilný informátor pro cizí dvory a nechal se zato náležitě odměňovat. Píše, že by místo obligátních zlatých řetězů uvítal za své nepříliš čisté služby peníze. Také nic nového pod sluncem.

Na druhou stranu Valdštejn se prý velmi věnoval charitě. Co podporoval?

Valdštejn neměl právě šťastné mládí, byl chudý, a ctižádost a houževnatost ho dovedly k nesmírnému bohatství. Proto si zřejmě dobře uvědomoval, že existuje spousta věcí, kterými může motivovat lidi, aby plnili jeho příkazy a přání. Byl to takový Baťa. Když stavěl Jičín, finančně podpořil ty, kteří stavěli podle dodaných plánů. Zakládal kláštery nejen proto, aby demonstroval svoji zbožnost, ale aby se tam mniši starali o nemocné a staré lidi. Zaváděl pokrokové metody v zemědělství a v řemeslné výrobě, a to nejen proto, aby zásobil svou armádu, ale také aby jeho panství vzkvétalo a lidem se dařilo. Proto se jeho dominiu říkalo terra Felix, šťastná země. Byl to geniální stratég, který reformoval armádu a systém její organizace využil i při budování administrativy svého panství. Zasloužil se také o to, že ve válečné době dal dostatek prostoru múzám. Dnes bychom řekli, že investoval do umění, především do architektury.

Jaký máte jako historička umění názor na církevní restituce?

Hodně církevních nemovitostí bylo v minulosti zdevastováno a církev patrně nikdy nebude schopná se o ně postarat odpovídajícím způsobem. Pro řadu objektů dnes sotva najde adekvátní využití. Dnes už církev navíc nemá tak rozvinuté hospodářské zázemí, ze kterého dříve svůj majetek udržovala. Jsem přesvědčená, že zodpovědný majitel se o svůj majetek dokáže postarat nejlépe. V případě církve to ovšem bez státní pomoci bude sotva možné.

A čem teď pracujete?

Pro Úřad vlády dělám podobnou práci jako na Hradě, památkový dohled v objektech, které spravuje. Spolupracuji také na přípravě knihy o Benešově vile v Sezimově Ústí. Málokdo ví, že paní Benešová byla sběratelkou umění a předměty z její nevelké, ale zajímavé sbírky se v příštím roce vrátí na původní místo v přízemí Benešovy vily, jejíž rekonstrukce se dokončuje. S Národním památkovým ústavem připravujeme na zámku Hluboká velkou výstavu o rodu Schwarzenbergů, od 15. století do 1. světové války, která se uskuteční v roce 2010. Ve stejném roce uvidíte na Pražském hradě monografickou výstavu o předním malíři Rudolfa II. Hansi von Aachen.