V osm hodin ráno jsem rozhovor ještě nedělal. Jak to máte vy, vstáváte ráda nebo vás k tomu nutí trenéři?

Teď vstávám v 7:30, dvě hodiny před tréninkem. Ale nejsem ranní ptáče, klidně si poležím. Při tréninku na sněhu je to i dřív, okolo šesté. Na kopec musíme brzy. Když jedeme na ledovec, jezdíme prvníma lanovkama, protože později už je sníh roztátý.

Takže chodíte i brzy spát? 

V dubnu jsem jezdila na koních, to vstávám v 6:30, takže jsem si zvykla chodit spát mezi devátou a desátou.

V rozhovoru pro Český rozhlas vás Kateřina Neumannová uvedla jako českou sportovní legendu. Jaké to je být ve třiceti legendou? 

To si myslí ostatní, mně to přijde trošku divné. Necítím se tak a naštěstí se ani moje okolí ke mně nechová jako k legendě.

Na snowboardu jste začínala v šesti letech. Tréninky čtyřikrát týdně. Jak při tomhle nasazení vypadalo vaše dětství? 

Ve dvou jsem začínala na lyžích, v šesti na snowboardu. Jezdila jsem u nás ve Vrchlabí na Kněžáku a na Jankáči, ten už teď nefunfuje. Jezdili jsme trénovat i do Herlíkovic a do Špindlu. Byl to takový klub, dojížděli tam i děti z Prahy, menší skupinka chodila úterý-čtvrtek odpoledne, pak jsme se všichni potkali o víkendu. Chodila jsem do sportovní třídy, takže jsem bokem trénovala s běžkařema. Pravidlo školy totiž bylo, že pokud chci dělat snowboard, musím se ještě k někomu připojit na tréninky.

Já bych dril nevydržela. Když mi někdo něco přikazuje a nerozumím tomu, tak to nebudu dělat.

Ke sportu vás přivedli rodiče? 

Ano. Nebyli to žádní vrcholoví sportovci, ale horolezci a vodáci. V létě jsme vždycky jezdili na vodu a do hor. Na lyžích i na snowboardu mě naučila máma. Jezdil na něm i táta. Chodili jsme spolu i na tůry.

Byl to dril, kdy jste se cíleně připravovala na budoucí sportovní kariéru?

Vůbec. Já bych dril nevydržela. Když mi někdo něco přikazuje a nerozumím tomu, tak to nebudu dělat. To asi souvisí i s mojí výchovou. Musely jsme doma se ségrou poslouchat, ale jinak to bylo na pohodu, měly jsme takovou volnost. Tak to s vodákama a horolezcema je. Když dneska poslouchám rodiče desetiletých dětí z fotbalu nebo obecně kolektivních sportů, kteří nemůžou jet na dovolenou, protože jdou děti na zápas, to by u nás nefungovalo. Rodinný život rozhodně u nás nebyl podřízený tomu, že dělám sport. Spíš jsem kvůli tomu chodila míň do školy. Hlavně na jaře jsme s mámou jezdily do Špindlu na lyže a na snowboard, na konci března a začátkem dubna tam už nikdo nebyl, a tak mě máma uvolnila ze školy a jely jsme. To ale táta nesměl vědět.

Až kolem osmnácti mi došlo, že bych se tím mohla živit a dělat sport profesionálně. A za dva roky jsem jela na Olympiádu.

Takže úplně normální dětství…

Dělala jsem hodně věcí, trochu jsem chodila na tancování, ale v ničem jsem nebyla moc dobrá. Průměrné dítě. Kolem třinácti jsem začala dělat freestyle, to mi docela šlo. Pak jsem si na snowboardu zlomila nohu. V patnácti se mě kamarádka, která u nás dělala u koní a byla zároveň fyzioterapetkou snowboardcrossové reprezentace, zeptala, že zrovna shánějí juniorky a jestli to nechci zkusit. Řekla jsem, že jo a už jsem s nimi zůstala. Až kolem osmnácti mi došlo, že bych se tím mohla živit a dělat sport profesionálně. A za dva roky jsem jela na Olympiádu.

Jak těžké je uživit se vrcholovým sportem?

Jsem trochu v našem týmu výjimka. Většinou tam jsou všichni studenti a díky tomu jsou podporovaní, nebo mají dobré finanční zázemí v rodině. Já jsem zaměstnanec Ministerstva obrany a beru pravidelný plat. Nemůžu si na nic stěžovat, uživím se dobře, ale samozřejmě to souvisí s těmi výkony. Když nejezdíte do top 20 na světovém poháru, musíte se hodně otáčet. Dlouhou dobu jsem bydlela tady na Dukle na ubytovně. Není to úplně jednoduché. Mám velmi dobré vztahy se sponzory a jako jediná z týmu i podporu ze strany Dukly. Když vyhrajete olympiádu, změní se v tomto smyslu všechno.

Obecně si asi lidé říkají, že když je někdo v médiích, dělá sport, jezdí po světě, musí mít i spoustu peněz…  

Jenže dost toho spolkne třeba samotná příprava. Já jsem už naštěstí ve fázi, kdy je velká část těchto nákladů hrazená svazem nebo Duklou. Až jednou skončím kariéru, samozřejmě budu muset pracovat, rozhodně to není tak, že bych si vydělala a nemusela už do konce života dělat nic. Je to i tím, že náš sport není tolik sledovaný jako třeba fotbal. Nedělají ho na světě statisíce lidí, ale stovky.

Máte přestavu, jakým směrem se pak vydáte?

Zatím ne. Udělala jsem si bakaláře na FTVS, takže mám částečné trenérské vzdělání. To se nabízí, ale zatím o tom fakt nemám jasno.

Říkáte, že je vás ve vašem sportu málo. Jak na tom kopci funguje kamarádství? 

Všechny se známe, taky společně trénujeme. Tratí na trénink na podzim není moc, v Evropě jsou asi tři, takže se běžně potkáváme. S některými se bavím víc, s některými méně, ale nemám pocit, že by mezi námi byla nějaká rivalita.

To je až při závodě, ne?

Trochu ano, ale nic extrémního. To tam tak stojíte u toho svého stanu, na startu si popřejete hodně štěstí a dole v cíli si pogratulujete. Určitě na sebe dole neřveme, nenadáváme si.

Ale přece jen mi zrovna snowboard-crosss přijde jako dost kontaktní sport. Jedete tam vedle sebe, jste dost blízko…

Ale neměl by být. Na jakýkoliv kontakt si dáváme velký pozor, protože vás mohou diskvalifikovat. Takže když se dostane blízko k soupeřce, snažíte se zvednout ruce, aby bylo jasně vidět, že se jí nedotýkáte.

Jeden z vašich trenérů, Jiří Král, by klidně mohl být váš dědeček. Je ale v   neuvěřitelné formě a trénuje špičkové sportovce. Jak jste se k sobě dostali?

Když jsem si utrhla křížové vazy a po zranění se vracela, požádal můj kouč na psychomotorický trénink Milan Moravec pana Krále, zda bych mě nechtěl trénovat a připravovat kondičně.

Jiřímu je přes sedmdesát a je v neskutečné formě. Je i on sám pro vás motivací? 

Už mi nabízel tykání, ale já jsem to prostě nezvládla. Od mých devatenácti je pro mě pan Král a už asi vždycky bude. Pořádá taková víkendová kondiční soustředění se svým Tarzan klubem, byla jsem s nimi třeba na přejezdu Krkonoš nebo Šumavy, znám i jeho kamarády. Pan Král je ale úkaz, takový asi není úplně každý senior. Kluci si vždycky dělali v posilovně srandu. Říkali mi: kde máš dneska dědu? Zrovna tady na Dukle máme i starší trenéry, kteří to dělají celý život. Pan Král tak není úplná výjimka, ale je jediný, který se mnou opravdu trénuje, zacvičí si to se mnou a pak jde ještě do bazénu a na kolo.

Důležitá je asi také životospráva. Zaujalo mě, že vaše první jízda po zlomenině obou kotníků prý vypadala tak, že jste třikrát sjela kopec a pak šla na párek v rohlíku…

Plno lidí má představu, že můj životní styl je strašně striktní. Ale to tak není. Jím víceméně všechno. Párek v rohlíku si dám, když je krize, nestíhám, mám hlad, jedu kolem benzínky, tak si ho dám. Ale není to tak, že bych se tím živila.Tenhle konkrétní párek v rohlíku, to bylo u nás na Bubákově. Jela jsem tam se ségrou. Je tam takový bufet, Krmítko, chodily jsme tam už jako děti. Vždycky, když jsme ještě jezdili s mámou, jsme tam šli na párek v rohlíku, horkou čokoládu a hořickou trubičku se šlehačkou. Takže to byla spíš taková nostalgie.

Letos jste po zranění vyhrála mistrovství světa. Bylo to jiné vítězství?

Určitě bylo jiné i tím, že bylo první v sezóně. Přistupovala jsem k tomu tak, že je to test. Měla jsem to v hlavě nastavené pozitivně, což je dané těmi zkušenostmi. Víc si věřím, dřív to tak nebylo. Říkám si, proč bych nemohla vyhrát, když se mi dobře jezdí. V ten den jsem se snažila hodně soustředit, říkala si, že si udělám radost a že to vyhraju a dokážu, že jsem zpátky. A povedlo se.

Sport je hodně o hlavě. Špička je vyrovnaná. Dost sportovců je pověrčivých. Jak k tomu přistupujete vy, máte nějaké rituály?

Pověrčivá nejsem, rituály nemám cílené. Nejsem Nadal, který si na kurtu na lavici musí vždy srovnat lahve s pitím. I kdyby se něco z té mé rutiny před závodem nepodařilo, nevadí mi to. Spíš jsem zvyklá na to, jak ty věci plynou. Vím, co mám v batohu, připravím si ho večer předtím, dám si rozjížděcí jízdu, běžný program dne. Jediné, co mě napadá, že se třeba mezi snowboardisty neříká “poslední jízda”. Někdo se mi minule smál, že to máme jen my. Když někdo řekl poslední jízda, pak se třeba zranil. Tak nás to učili v klubu. My radši říkáme, že si dáme ještě jednu.

Máte i mentálního kouče?

Dlouhou dobu jsem spolupracovala s Milanem Moravcem, kterého už jsem zmiňovala. Za posledních patnáct let se to velmi změnilo. Když měl dřív někdo mentálního kouče nebo psychologa, tak byl divnej nebo něco řešil. Bylo to brané takhle negativně a vím, že hodně sportovců to proto ani nechtělo říkat. Teď je to normální součást přípravy. Měla jsem i normální terapeutku a měla radost, že si s ní můžu povídat i o jiných věcech, než o sportu. Všeho se člověk přejí. Pomohl mi i sochař Jakub Fleišar, který mě učil určitému nadhledu. Říkal mi vždycky, že jsem udělala maximum a když se to nepovede, svět se nezboří.

Měla jste s tím nadhledem a sebevědomím přesto někdy problém?

Měla, trochu paradoxně potom, co jsem vyhrála olympiádu v Soči. Najednou jsem si přestala věřit. Hodně jsem s tím bojovala. Nezměníte to tím, že jdete na jedno sezení k psychoterapeutovi, on vám řekne nějakou zázračnou formulku, a je to. Jde to postupně, musíte se tím prokousat, a někdy se může stát, že už nechcete a přestanete to dělat. Já si tím prošla, nabírala jsem zkušenosti, a když se mi třeba nějakou trať nechtěla jet, protože jsem se bála, řekla jsem si, že už jsem ji sjela před třemi roky, kdy jsem jezdila podstatně hůř, tak proč bych to neměla zvládnout teď. Někdy se prostě musíte kousnout. Ono to totiž vypadá, že se vůbec nebojíme, bojíme se dost, ale občas to umíme zvládnout.

Před několika lety jste pro web Bez frází otevřeně psala o smrti svého táty. Štvalo vás, jak přes smrtí společnost zavírá oči. Jak jste se k tomu postavila vy?

Někdy potřebuju velký impuls, aby to se mnou něco udělalo. Jsem asi míň citlivá na stres. Se smrtí v rodině se samozřejmě vyrovnáte stále. Čím více času uteklo, tím se to utlumuje. Táta byl dlouho nemocný, takže občas mi naběhlo, kdy asi přijde ten moment. Brala jsem to tak, že to pro něj bylo trochu vysvobození. Nejvíc mi pomohl normální život, kamarádi a taky myšlenka – i když je to trochu klišé – že jeho část žije ve mně, nebo že některé věci dělám stejně jako on. Hodně samozřejmě pomůže, že o tom mluvíte. Je to podobné jako na těch terapiích. Nedostanete tam rozhřešení, ale najdete cestu, jak o tom přemýšlet. Neměla jsem problém o tom mluvit. Přišlo mi zvláštní, že o tom lidi věděli, ale báli se o tom přede mnou mluvit, aby mi tím třeba neublížili.

Možná nevěděli, jak se mají chovat?  

Právě. Znám to sama na sobě. Taky mi bylo nepříjemné, když někdo umřel a potkala jsem se pak třeba s někým z jeho rodiny. Když o tom ale mluvíte, uvědomíte si spoustu věcí a najdete, co by vám mohlo pomoct, jakou cestou dál jít. Bylo také důležité, že když táta umřel, byla jsem dospělá, hotový člověk. Pomohla mi v tom i výchova rodičů. Samozřejmě jste v ten moment naštvaní a smutní, ale víte, že musíte pokračovat dál a naučit se s tím žít.

Pamatuju si, když mi zemřel strýc, který byl něco jako můj starší brácha, byl jsem u toho, u jeho nemocničního lůžka. A když se to stalo, měl jsem pocit, že jsem tou zkušeností se smrtí nějak dospěl…

Možná jo. Musela jsem dospět dřív i kvůli sportu. Rodiče nás vedli od začátku k samostatnosti. Když byl táta nemocný, já byla hodně v Praze nebo na závodech, máma také jednu dobu pracovala v Praze, takže byl doma ve Vrchlabí jen s mladší sestrou, které bylo třináct čtrnáct, občas mu třeba musela zavolat záchranku a přitom se postarat i sama o sebe. Několik měsíců jsem se o něj staraly, koupaly ho i krmily, vůbec jsme na tím nepřemýšlely, bylo to naprosto samozřejmé. Když umřel, pořád tam byla mamka. A když umřela i ona, najednou tam nemáte ty rodiče, vyřizujete pozůstalost… tam jsem si přišla nejvíc sama, i když jsem měla jsem ségru, manžela, kamarády. Musíte se s tím ale naučit fungovat.

Vždycky se jako poslední otázku ptám na to, jak vnímáte stáří. Ale u vás, když je vám třicet…

Dřív jsem to vnímala tak, že když je člověk starý, je to konec. Tak jsem se ale dívala i na třicátníky. Teď je třicet mně a když jsem nedávno potkala jednu patnáctiletou holčinu, říkala mi: “Dobrý den”. A já si říkala, jaký dobrý den, proč mi netyká? Když jste ale obklopeni lidmi jako je pan Král nebo Markův tatínek, který rád chodí do galerií, máte pocit, že to nemusí být tak hrozné. Jsem spíš zvědavá, jak se s tím vyrovná moje tělo, když jsem si ho tak zničila závoděním. Ale pan Král má taky umělou kyčel a funguje. Doufám, že zvládnu být pořád aktivní a jestli bude tak v pohodě jako pan Král nebo Márův tatínek, budu spokojená.

 

Eva Adamczyková

narozena 28. dubna 1993 ve Vrchlabí jako Samková

je česká snowboardistka závodící ve snowboardcrossu. V této disciplíně je olympijskou vítězkou ze Zimních olympijských her 2014 v Soči a bronzovou medailistkou z následujících ZOH v Pchjongčchangu. Na X Games 2014 v coloradském Aspenu vybojovala druhé místo, stejné umístění má na kontě i z roku 2016. V letech 2019 a 2023 se stala mistryní světa, v letech 2010, 2011 a 2013 juniorskou mistryní světa. V sezonách 2016/2017, 2018/2019 a 2020/2021 vyhrála celkové hodnocení snowboardcrossu v rámci Světového poháru. Je vdaná za herce Marka Adamczyka.