Když jsme si domlouvaly náš rozhovor, řekla jste, že v úterý nemáte čas, protože načítáte knihy pro nevidomé. Tomu se věnujete přes 40 let. Kolik jste jich už přečetla?

Víte, že ani nevím? Ale jsou jich stovky a moc si té práce vážím. Slepecká tiskárna Karla Emanuela Macana v Praze byla v devětašedesátém roce jediná, která se nebála „zaměstnat“ můj hlas. Byla jsem šťastná, že po zákazu v televizi můžu zůstat u mluveného slova a ještě k tomu dělat charitu. „Moji čtenáři“ mi píší krásné dopisy.

Poslouchala jsem kousek vaší nahrávky, váš projev byl opravdu sugestivní. Napadlo mě, jestli jste nechtěla být herečkou?

Ne, já jsem chtěla po maturitě studovat chemii.

V sedmačtyřicátém roce jste ale vyhrála konkurz na hlasatelku v rozhlase a vaše kariéra odstartovala raketovým nástupem, protože jste okouzlila i i tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Jste nejspíš jediná žena, která to dnes ještě o sobě může říct. Vyprávějte.

Jan Masaryk chodil do rozhlasu v neděli dopoledne glosovat události, a jednou za mnou přišel tehdejší programový ředitel:  „Slečno Šimandlová, o váš hlas projevil velký zájem pan ministr Masaryk, jak budete mít službu v neděli?“  A když jsme vešli do studia, Jan Masaryk si mě přeměřil pohledem a povídá: „Ona má nejenom pěknej hlas, ona má i pěkný nohy.“ Tak jsme se začali smát…To bylo na podzim roku 47 – na jaře mě chtěl vyslat na roční stáž do BBC a pak, kdyby to šlo, jsem měla jet ještě do Francie. Chtěl ze mě udělat mezinárodní hlasatelku, jak to bylo zvykem na Západě.

Jenže přišel Únor 1948, který tragicky zasáhl nejen do historie této země, ale i do životů mnoha lidí, včetně Jana Masaryka – a také vaší rodiny.

Mého otce Jaromíra Šimandla, v té době už správního ředitele rozhlasu, bezdůvodně vyhodili z práce. Bylo to v září 1948 – pamatuju si to jako dnes. Měla jsem službu v Karlíně, odkud tehdy vysílala Praha, a najednou se tam začali stahovat kolegové, že prý na Vinohradech do studia 1 svolali podnikovou schůzi. Přenos z ní jsme poslouchali a já nemohla uvěřit svým uším, protože jako prvního „nepřítele“ jmenovali mého otce. Bylo mi dvacet a právě jsem se vzpamatovávala z těžké infekční žloutenky. Otec pak dlouho nemohl najít práci. Nakonec v  Jinonicích sehnal místo vedoucího drůbežárny, ovšem tu nespravedlnost velmi těžce nesl. 23. května 1949 se zastřelil – a posledního května, v den svých 45. narozenin měl pohřeb. Soudruzi tehdy v rozhlase očernili nejen jeho, ale i celou naši rodinu. Vůbec nepřipustili, že ho k tomu dohnali oni.

Nehrozil tehdy vyhazov i vám?

Samozřejmě. Ale zastal se mně tehdejší generální ředitel rozhlasu Kazimír Stahl, za války vězeň německých koncentráků a otcův kamarád – přestože otec byl pravičák a on levičák. Díky němu jsem v rozhlase zůstala, jinak bych šla minimálně do povrchových dolů, nebo bych vůbec nenašla místo. A to by byla pro naši rodinu další tragédie, protože matka byla v domácnosti. A aby toho nebylo málo, na podzim roku 49 zatkli mého strýce, jejího bratra, ing. Františka Klímu. Jako nejbližší spolupracovník Milady Horákové dostal doživotí.

Nepředstavitelná nálož pro dvacetiletou mladou ženu. Co vám tehdy pomáhalo nejvíc? Myslím, že moje šťastná povaha ‒ i když, to víte, jedno mi to nebylo… A taky jsem měla štěstí v neštěstí  ‒ zamilovala jsem se a vdala za kolegu Vladimíra Čecha. A i když mi po těžké nemoci tvrdili, že děti mít nemůžu, v roce 1951 se narodil Vladimír, jako takový zázrak proti přírodě.

Vychovávala jste ho pak po rozvodu od jeho sedmi let sama. Jaký byl vlastně váš syn, dnes známý herec a moderátor, jako kluk? Hodný chlapec – nebo spíš rošťák?

Slušný kluk, který se neuměl ani prát. Od devíti do dvanácti let navíc soustavně trpěl záněty průdušek, v té době ho také děti ve škole šikanovaly, protože měl maminku v televizi. Doktoři už ho chtěli operovat, ale v nemocnici v Hradci Králové zjistili, že příčina jeho potíží je v nosních dutinách. A během 14 dnů, kdy mu je vyčistili, to dítě úplně ožilo. Když pak po dvou měsících Vladimír přijel ze zotavovny, čekala jsem na něho u autobusu a najednou se proti mně vynořil velký mužský. Ptám se – co to máš pod nosem?  „Fousy,“ pravil hlubokým hlasem. Druhý den mi oznámil: „Všechny kluky ve škole jsem srovnal, teď jsem kápo já.“ /smích/

Jak se vlastně stalo, že jste zakotvila v televizi?

Já jsem tam nechtěla jít, měla jsem a mám rozhlas moc ráda. V roce 1956 mně ovšem z televize pozvali na konkurz, dopoledne jsem ho udělala a večer už četla zprávy. Byla jsem zpočátku externistka a lidé se mě často ptali, jestli do televize půjdu natrvalo. A já jim odpovídala – až si tam o mě řeknou. Vědí, jak pracuju, sama se jim vnucovat nebudu. A v roce 1960 mi nabídli stálé místo programové hlasatelky.

V té době jste byly jen tři – s Milenou Vostřákovou a Jarmilou Šustrovou. Byla jste z nich ale jediná, která pořady uváděla spatra ‒ proč? Mohla jste přece spojovací texty číst.

Když spolu lidé mluví, tak přece také nic nečtou. A já jsem si říkala, že když chci navázat kontakt, je hloupé, abych něco četla. Vždycky dopoledne jsem si šla do televize pro texty a do odpoledne jsem dřela a učila se je. Přidávala jsem si k nim různé osobní poznámky, divákům se to líbilo.

Vaše popularita byla tehdy ohromná. Chodily i nabídky k sňatku, dvořili se vám také komunističtí funkcionáři  ‒ jak jste je odrážela?

Měla jsem na to svoji metodu – zavedla jsem řeč na jejich ženy a děti /smích/.

Po srpnu 68 jste jednoznačně projevila svůj postoj. Památné je vaše vystoupení, kdy jste program uváděla v černých šatech. Bylo už tehdy jasné, že vaše televizní kariéra je u konce?

Jen jsem čekala, kdy to spadne. Televize ve Vladislavově ulici byla celá obsazená sovětskými vojáky, takže se odtud nemohlo vysílat. Když se po nich uklidil hrozný nepořádek, teprve nám bylo dovoleno jít do práce. První večer, kdy na mě připadla služba, jsem si oblékla černé šaty ‒ a všichni pochopili, jak se k okupaci stavím. Samozřejmě že z toho byl poprask. Ten večer jsem jen stroze přečetla program – žádné přání hezkého večera, ani do kamery jsem se nepodívala.

…a na Štědrý večer jste zarecitovala báseň Jaroslava Seiferta, který byl už v té době na indexu.

Ano, to byl další hřebíček do mé „televizní rakve“. Pan Seifert mi poslal krásný děkovný dopis, až do jeho smrti jsme si dopisovali. Ještě jsem pak napsala článek do novin poté, co se upálil Jan Palach, ale to už byly mé dny na obrazovce sečtené. Pamatuju si, jak na mě v režii plné lidí jeden opilý soudruh ÚV řval: „Jsi sice naše nejlepší hlasatelka, ale dala ses k nim – a dokud tu budeme my, hlásit nebudeš!“ A pak jsem opravdu 20 let nesměla na obrazovku. Předtím jsem moderovala velké pořady v Lucerně, v Rudolfinu, jezdila po vlastech českých se svým programem a načítala komentáře pro krátké filmy. To všechno mi taky zakázali.

Nikdy jste pak svého postoje nezalitovala?

Nikdy ‒ já bych stejně mnoho z povinného hlášení za normalizace nemohla říkat. Ale pomáhalo mi i to, že jsem v 68. roce cítila, že jsem jako hlasatelka na vrcholu a dál už se nikam neposunu, uvažovala jsem o redakční práci. Když mě stáhli z obrazovky, ještě jsem asi půl roku četla komentáře, ale i to ÚV vadilo. Pak jsem psala texty pro hlasatelky, jenže si stěžovaly, že jsou pro ně moc těžké. V televizi mi oznámili, že budu pořádat gramofonové desky – proto jsem zašla do rozhlasového archivu zjistit, jak se to dělá. Druhý den už jsem tam měla zakázaný vstup ‒ nebylo záhodno, abych se pohybovala po chodbách Čsl. rozhlasu.

Jak se k vám chovali kolegové z branže?

Tak, jak to bylo u „černých ovcí“ běžné. Když mě potkali, obvykle přecházeli na druhou stranu. Ale byli i takoví, kteří se ke mně hlásili – třeba Milan Chladil, Karel Gott se mě ptal – paní Hedo, nepotřebujete něco? Ale s díky jsem odmítla, nechtěla jsem mu působit problémy.

Vladimírovi bylo v 68. roce sedmnáct. Jak ty vaše životní zvraty nesl on?  

Velice těžce – a to víte, jednoduché to jako syn Hedy Čechové neměl. Ale nikdy mi to ani slovem nevyčetl.

Měla jste i nabídku k emigraci – proč jste ji nevyužila?

Mohla jsem jít do západního Německa, kde mi drželi nějaký čas místo starší manekýny, nebo bych mohla hlásit na Svobodné Evropě – ale to bylo v době, kdy byl Vladimír čerstvě zamilovaný a odmítl odejít. A já bych bez něho nikdy nešla.

A v roce 1977 přišla těžká nemoc ‒ v pouhých devětačtyřiceti letech. Čím myslíte, že jste ji porazila?

Tehdy jsem opravdu měla namále, byli jsme na chalupě v jižních Čechách a já tam skoro vykrvácela. V Prachaticích mě operovali a v Českých Budějovicích pak ozařovali – byla to rakovina. Později jsem se dozvěděla, že mi doktoři dávali tři měsíce života. Ale já si tehdy téměř vůbec nepřipouštěla, že by to mohlo skončit špatně. Po roce mi dali invalidní důchod a od té doby jsme větší část roku trávili na chalupě. Syn se oženil a v  roce 1980 se mi narodila vnučka Petra, o osm let později Vladimír. O oba jsem se část roku na chalupě starala, později k nim přibyli ještě Sára a Matěj. Nikdy jsem si nemyslela, že od jednoho syna budu mít čtyři vnoučata.

Po sametové revoluci jste se na dva roky stala poslankyní České národní rady. Jak s tou zkušeností vnímáte dnešní politiku?  

Velice špatně – to jsou lidi, kterým nejde o věc, jen hrabou. Samozřejmě, neplatí to o všech, ale ten převládající dojem z parlamentu je bohužel takový.

Tehdy před 20 lety to bylo jiné?

Rozhodně.  Brali jsme 12 tisíc korun měsíčně a kvůli penězům jsme to určitě nedělali, pro nás byl důležitý pocit svobody.

Když vás tak poslouchám, napadá mě, jestli byste nechtěla napsat paměti.

To mi navrhují dost často, ale nechtěla. Lidé, kteří mně a mé rodině ublížili, už jsou po smrti, a proč bych měla ztrpčovat život jejich dětem a možná už i vnoučatům?  Tedy pravdu napsat nemůžu – a lhát nechci.

Znám jen málo lidí, kteří prožili tak prudké vzestupy a pády, jako vy a prožili jich tolik. A to jsme ještě ani nezmínili, že v roce 1965 emigrovala vaše sestra, kterou jste od té doby neviděla, doslova se po ní slehla zem. Čím to je, že ze situací, ve kterých se jiní hroutí, jste vyšla jako člověk, který ve čtyřiaosmdesáti letech působí naprosto vyrovnaně? Jsou to geny, životní filozofie?

Silná vůle a osobní dispozice, mám asi vrozenou takovou mírnou lehkomyslnost. Mně se strašně líbila Scarlett O‘ Hara v Severu proti Jihu, to její: „Na to budu myslet až zítra.“ Vždyť si vezměte, že já musela identifikovat svého otce, protože máti se zhroutila a sestře bylo šestnáct. Takže jsem v  místnosti, kde se zastřelil, seděla sama asi tři hodiny, než přijela kriminálka. Do Jinonic od té doby nejezdím. Když tohle prožijete ve dvaceti, tak se prostě obrníte. Věděla jsem, že se nesmím zhroutit, máma se sestrou mně potřebovaly. A opravdu mi v těžkých chvílích pomohlo, když jsem si řekla: Teď se tím nesmíš trápit, třeba ještě přijde čas a dobře to dopadne. Takže začnu dělat něco jiného – třeba uklízet skříně, nebo čistit koberce… A když se mi po dvaceti letech s tím vyhazovem stalo totéž, co otci, bavila jsem se s psychology, lékaři a přáteli, protože když máte sebevraždu v rodině, musíte přemýšlet, proč se to stalo. A řekla jsem si, že se tomu nesmím poddat! Tu radost jim nesmím udělat, aby mě viděli na kolenou. To bylo to, co se ve mně zatvrdilo. Já jsem neodešla z televize, nebouchla dveřma.  Ať mi řeknou, co jsem udělala!  Že jsem se bránila okupaci, když nám sem „bratři“ poslali tanky?! A oni mě nevyhodili, jen mě pořád přeřazovali níž a níž, za stále menší plat. Ale já jsem to vydržela ‒ a na kolenou mě nikdy nikdo neviděl.