Nad ohlušujícím zvonem obkročmo na trámu kostelního krovu se tísní zvukař Libor Ščerba. Nikam jinam se na zvonovém patře plném holubinců se svým rekordérem nevejde. Drží se zuby nehty a situace nemá daleko k tomu, aby to byl boj o život. Stovky metráků rozhoupané zvonoviny lomcují staletou dřevěnou konstrukcí a těžké srdce zvonu dosahuje při úderu do věnce až k nohám nebohého rozhlasáka, jehož úkolem je vyzvánění nahrát. Kdesi dole za lana tahají místní kostelník a redaktor Radek Rejšek. Dělají to s plným nasazením a fortelně. Opičí vis mezi vzpěrami připadá Liborovi nekonečně dlouhý. Po třech minutách je zachráněn. „Tak co? Dobrý???“ ozývá se odpovědný redaktor Rejšek spokojený s právě skončeným zvoněním. „No ani ne…“ rozpačitě odpovídá zvukař a slézá z nebezpečného posedu. Snímek nemá, musí se na to jinak.

Což platí o každé jedné věži. Pokaždé se musí přijít na to, odkud nahrávat, kam postavit mikrofony, jak snímat velice hlasitý zvuk, který je ale současně velmi křehký, plný alikvotů a
překvapivě náchylný k rušení okolním provozem, cirkulárkami, ba i klevetícími sousedkami pod zvonicí. „Kdysi dávno jsme měli pana produkčního Hášu, který dokonce za svoje peníze kupoval
špekáčky a krmil během natáčení psi štěkající po vsi,“ vzpomínají s nostalgií Radek Rejšek a zvonař Petr Rudolf Manoušek, který se natáčení zúčastňuje jako znalec nejen zvonů, ale také jejich zavěšení, elektrických vyzvaněčů a podobně. „Bývaly doby, kdy se dokonce ve městech kvůli natáčení Československého rozhlasu zastavoval provoz, a asistovala nám policie,“ vypráví mistr zvonař, zatímco na věži kostela v Lysé nad Labem vytahuje z brašny spreje na čištění ozubených kol a řetězů a šplhá nad naše hlavy, aby před natáčením omezil vrzavé nebo šoupavé mechanické zvuky.

Posloucháme, zda neruší vítr nebo cokoli nepatřičného, a najednou zleva přijíždí něco jako moped. Zastavuje, motor utichá. Zvuk zipu. Zvuk tekoucí vody. Zvuk zipu, nastartování, odjezd. Těsně vedle našich drahých mikrofonů si odskočil vykonat malou potřebu místní děda na prskoletu. Mikrofonů si vůbec nevšiml.

„Ideální postavení mikrofonů pro nahrávku by bylo,…“ zadýchaně mě mistr Manoušek zasvěcuje „…asi tak dva metry před okny zvonice – jenomže zvenčí.“ A tak se poslední roky nahrává
přímo na zvonovém patře. Má to svoje výhody – méně rušení – ale na druhé straně vzniká snímek velmi konkrétní, detailní. Nahrávání od paty věže či třeba i z protějšího domu nebo kopce, mělo
kouzlo v tom, že snímek zněl tak, jak hlas zvonu slyší místní lidé. „Je to otázka jisté filosofie“ přizvukuje Libor Ščerba, zatímco montuje stojany pro mikrofony a natahuje dráty. „Buďto máte
snímek konkrétní, blízký, nebo spíš dokumentární, umělecký, jehož součástí jsou i bučící krávy, psi, jakékoli přírodní zvuky okolí“. Na jejich přírodním původu štáb kdysi trval. Krávy nebo psi, ptáci, to patří k věci. Ne tak projíždějící náklaďák nebo letadlo. Radek Rejšek s úsměvem vzpomíná, že takové natáčení mívalo taky svoje úskalí. „Všechno připravené, mikrofony vyladěné, vyzkoušené v přenosovém voze. Dal jsem pokyn k rozjetí záznamu. Posloucháme, zda neruší vítr nebo cokoli nepatřičného, a najednou zleva přijíždí něco jako moped. Zastavuje, motor utichá. Zvuk zipu. Zvuk tekoucí vody. Zvuk zipu, nastartování, odjezd. Těsně vedle našich drahých mikrofonů si odskočil vykonat malou potřebu místní děda na prskoletu. Mikrofonů si vůbec nevšiml.“

Jakkoli desítky let práce na natáčení unikátního souboru nahrávek českých a moravských zvonů působí na první pohled jako nesporně záslužný čin, Radek Rejšek i Petr Rudolf Manoušek se
nejednou dočkali nevděku. „Stalo se třeba, že jen pár dnů po natočení jednoho velmi vzácného zvonu se tento ze zvonice ztratil,“ načíná jeden z nepříjemných zážitků Petr Rudolf Manoušek. „Sesypala se na nás kritika místních, že prý kvůli našemu natáčení a uvedení informací včetně lokace, jsme jeho zmizení způsobili my. A kdo ví, jestli prý v tom sami nemáme prsty, protože přece víme, které zvony cenné jsou, a které méně, a kdo jiný… a možná z toho mám kšeft, protože si teď budou muset nechat odlít zvon nový.“ Větší absurditu si vzhledem ke vztahu Rejška i Manouška ke zvonům lze jen těžko představit, ale když promluví zdánlivý selský rozum, věcný argument je málo platný.

Když se nacisté za
protektorátu rozhodli využít zdejší zvony pro účely svého válečného průmyslu, nahrál tehdejší Český rozhlas asi stovku hlasů zvonů ve vybraných místech.

Při sledování zkušeného počínání Libora Ščerby (roky před ním zvukaře Miroslava Chnurika), redaktora Radka Rejška a zvonaře Petra Rudolfa Manouška člověku přirozeně vytanou úvodní slova
Vrchlického básně Vánoce: Hlas zvonů táhne nad závějí, kdes v dálce tiše zaniká. „Vrchlický, aniž to patrně tušil, protože chtěl spíš vytvořit idylický obraz vánočního vyzvánění, se s tím sněhem vlastně docela trefil,“ překvapuje mě Manoušek. A Rejšek potvrzuje: „Skutečně se nejlépe hlas zvonů nese a také nahrává při lehkém sněhovém poprašku. Závěje to úplně nechce, ale centimetr nebo dva centimetry sněhu v krajině skutečně vylepšuje rozléhání hlasu zvonů.“

Oba znalci zvonů se shodují na tom, že jakkoli nahrávek už je v rozhlasovém archivu několik tisíc, jde stále o velmi malou část toho, kolik by se dalo – a mělo – nahrát. Laikovi by se možná zdálo,
že je to spousta štrapáce kvůli tříminutovému snímku, který se jednou nebo dvakrát odvysílá a uloží do archivu. Jenomže historická zkušenost dokládá, že to nesporný smysl má. Když se nacisté za
protektorátu rozhodli využít zdejší zvony pro účely svého válečného průmyslu, nahrál tehdejší Český rozhlas asi stovku hlasů zvonů ve vybraných místech. Dnes jsou tyto praskající nahrávky ze zvukových fólií jediným zdrojem poznání, jak zrekvírované zvony ve skutečnosti zněly. A nikdy nevíte. Nemusí být válka. Stačí závada, únava materiálu a zvon už se nikdy nerozezní jakožto symbol něčeho, co je nad námi, k čemu obracíme zrak, i když to není viditelné a co způsobí, že „všechny struny v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká“.