Tenhle rozhovor je ve své podstatě fiktivní, poskládaný ze tří různých výpovědí zachycených na zvukové rozhlasové pásky, z nichž jedna nebyla nikdy publikovaná. Kdyby se měl odehrát třeba v domě na Kampě známém jako Werichova vila, byla by to pro mě jako reportéra mimořádně nervózní záležitost. Jak velikána českého divadla zaujmout pro otázky, které patrně nebudou položeny poprvé. Čím ho získat pro svoje úvahy, aby měl chuť vyprávět a říci právě mně, co si myslí o některých tématech jako je stárnutí, vztah k mladým lidem, vtah k místu, kde žije… Od pamětníků, kteří skutečně na Kampu přicházeli se zápisníkem nebo mikrofonem, vím, že to fakt nebyl lehký úkol. Jeden říkal, že bylo dobré přinést whisky. Jiný byl zase naopak pohoštěn česnekovým sýrem dovezeným z Vídně, který paní Zdeňka servírovala na malém talířku. Zkrátka podle nálady. Ale to je právě to, co se nedá předem odhadnout. Na jedné straně jsem podstatou kompilovaného interview od této nejistoty osvobozen. Na straně druhé jsem vázán tím, co Jan Werich skutečně řekl mým předchůdcům do mikrofonu Československého rozhlasu v letech 1960 pro pořad Nedělní hodinka, v roce 1962 v pauzách mezi natáčením pohádek z knihy Fimfárum nebo 1964 a 1968 v magazínu pro mládež Mikrofórum a ještě v roce 1966 přímo na Kampě Miroslavu Horníčkovi pro seriál vzpomínek na počátky Osvobozeného divadla. Ale i kdybych skutečně byl původním autorem tohoto rozhovoru, také bych konec konců čerpal z většího množství materiálu, přepisoval zvuk do textu, krátil, upravoval, přehazoval a řadil podle svého uvážení, podle svého zájmu o některé odpovědi – stejně jako v tomto případě. A tak tedy snad nejpřesnější charakteristika mého podílu na následujícím textu je něco jako kurátorský výběr.

Bydlíte rád v tomhle domě na Kampě, jemuž se vlastně mylně říká Werichova vila?

Velice rád, přestože ten dům má své nevýhody. Prošel mnohými změnami, byl mnohokrát přestavován, takže elektrické vedení například u nás, to je hlavolam pro elektrikáře. Když například se tady někde spálí pojistka, tak nikdy netuší na kterém vedení, protože je tady asi deset vedení. Jak to tady všechno renovovali, tak když se jim jedno vedení nepovedlo, vysekali jiné a teď my nevíme, kterou trubkou který drát kam vede. Co se týče vody, to má taky zajímavou historii. Tady bydleli nějací nacisti za protektorátu a dělali si koupelnu. A naši čeští dělníci se jim mstili tím, že jim dali ten nejhroznější materiál, co byl k dispozici. Potom Němce vyhnali, přišla jiná doba, bydlím tady já a praská mně ten vodovod, co měl praskat těm Němcům. Nedávno přišel jeden instalatér, podíval se na mě a povídá „Jo vy tady bydlíte? No to si dáte, já jsem sem dával ten nejstrašnější materiál do zdí. To se nedivím, že to praská. To vám bude ještě dlouho praskat.“ A pak vytopit se to nedá, já tady kolikrát spím v zimě v plné polní takzvané. To znamená, že si vezmu pyžamo a svetr no a taky klobouk a rukavice a šálu. To je opuka ve zdech, ta je hydroskopická a odpařováním – jak víme z fyziky – se okolí ochlazuje. Je to velmi příjemné v létě.

Projevuje se tady nějak historie tohoto domu? Bydlel tu Josef Dobrovský původně, tak řečený modrý Abbé…

Modrý Abbé tady chodívá někdy skrz byt. Praskají podlahy, klika cvakne, dveře letí, nikdo nevchází do dveří… najednou se rozsvítí, zase se zhasne… No ale my jsme si nějak zvykli. Modrý Abbé je hodný, asi nás má rád, takže my mu dáváme svobodu, on dává svobodu nám. Přes všechny ty nevýhody já tady velice rád bydlím. Já bydlím na Kampě od roku 1931 myslím. Viděl jsem mužský z Kampy růst, když to byli kluci a teďka zase vidím ty jejich kluky. Je to tu vlastně venkov uprostřed Prahy. Kdykoli sem jedu, vždycky se obdivuju tomu oblouku Karlova mostu, pod kterým vjíždím. No zkrátka mám to tady rád, a i kdybych tu měl zmrznout, tak tu budu bydlet dál.

Za domem je Čertovka, malebné rameno řeky Vltavy, co všechno se na ní dá během roku vidět?

Čertovka je mimochodem trdliště, kde se třou ryby. Nevím, čím to je, ale stává se, že najednou to zastavěj nahoře, ta Čertovka klesne a fantasticky smrdí. Potom jsou tam krysy, bahno, obnaží se kanály, pak přijdou mrazy, no a dětičky se tam flákají, lezou do těch kanálů, mají svíčky, přijdou domů strašně zaneřáděný a jejich maminky se diví, odkud mají tu vyrážku. (smích)

Nezaznamenal jsem, že by se vás mnoho reportérů ptalo na vaše rodiče. Čím byl třeba váš tatínek a jakou na něj máte nejsilnější vzpomínku?

Můj tatínek byl úředníkem „První vzájemné pojištovny proti škodám z ohně, krupobití, rozbití skel, dožití, úmrtí. Praha, Spálená 76, založeno 1827, ve třetím poschodí, oddělení revize“. Moji rodiče byli lidé veselí, ale nerozuměli si přiliš. Myslím si, že mohla být větší legrace, kdyby si byli víc rozuměli. Ale já je měl oba rád. Tatínek měl velký smysl pro humor, maminka taky, ale zase jiný. Ona si uměla sama ze sebe dělat legraci, ale neměla ráda, když si z ní dělal legraci někdo jiný. Tatínek dovedl být ohromně příjemný společník, hlavně ke konci života. On umřel – dneska bychom řekli na infarkt. Stalo se to zrovna, když jsem ho vezl do Prahy, protože se mu udělalo špatně, tak jsem pro něj jel. A on umřel na silnici za Říčanami. Bylo to hrozně tragické v tom smyslu, že on vystoupil, já jsem ho držel v náruči a moje maminka na něho ještě mluvila z auta a on už byl mrtvý. To byl pro mě strašný okamžik – nějak ho složit do trávy a říct mamince, že zemřel. To na mě hrozně zapůsobilo. Pamatuji se, že jsem to pak všechno zařídil, udělal… tak věcně a tak prakticky, že jsem si až v duchu nadával, že jsem vlastně krutej a bez jakýhokoli citu. Pak teprve, když to bylo za mnou a přišel jsem domů, tak jsem se zhroutil. On zemřel poměrně mladý, bylo mu 58 let. Zrovna si začal užívat penzi, na kterou se těšil celý život a kterou měl docela pěknou. No a takhle to dopadlo…

Zlobil jste rodiče jako malý kluk, jako žák, jako student? Prý jste nechtěl dostudovat práva, na která jste začal chodit společně s Jiřím Voskovcem. To jste se vlastně potkali znovu po letech, kdy on byl v Lyonu na francouzském lyceu…

No my jsme se ani tak nesetkali na právnické fakultě jako před právnickou fakultou. Na fakultě málokdy (smích). Když jsme už potom hráli divadlo, tak jsme měli dokonce takové „roboty“, které jsme platili a kteří za nás chodili do školy s indexem. Šlo to tak daleko, že jsem se přiblížil k první státnici, ale ne napoprvé pochopitelně. Napoprvé jsem se přihlásil a nešel jsem tam. Po druhý jsem se přihlásil a odložil jsem si to. A když jsem tam šel po odkladu, tak jsem propad. Maminka mi potom říkala, že jsem zbabělej. Vysvětloval jsem jí, že to nechci dělat, že mě to nebaví, že nebudu dělat advokacii. Ale ona trvala na tom, že to je zbabělost vzdát to po prvním neúspěchu. Řekl jsem jí tedy, že to udělám, ale když se to podaří, tak toho budu moct nechat. Prý že tedy platí. No tak já jsem si na to sednul, on to konec konců žádný zázrak není a udělal jsem tu státnici.

Vy byste tedy měl mít poměrně dost pochopení pro mladé lidi. Dovedete se vcítit do mládí?

Myslíte, jestli se umím vcítit v jejich duševno? Radši bych se vžil do tělesna mladých lidí. Když potom tělesno nemůže na starý kolena, tak pak teprve honí člověk duševno. Člověk nerad stárne, víte? V mládí člověk nemusí tolik umět a nemusí tolik vědět. To je lepší nevědět a neumět. Když je starej, tak mu nezbejvá, než vědět a umět. Já se cítím někdy na tisíc let. Teď zrovna tak 950, a jestli to dobře půjde, tak to srazím ještě na 700.

Co si myslíte o nové generaci?

No to je otázka za šedesát tisíc dolarů a daly by se o tom psát knihy – ostatně píšou se o tom knihy. Já mám na mládež názor kladnej. Nikoli v tom omšelým a ošoupaným slova smyslu. Mládež jsou lidi, kteří budou dělat svět. Ti, co umřeli, už nebudou dělat nic a my, co jsme staří, jsme ten svět udělali takovej, jakej je. No a strašně neradi slyšíme, když ta mládež chodí a říká, že ten svět není tak, jak si oni představujou. Některá ta mládež má dojem, že už by to měli mít připravený pod nosem. Ale to je jenom část. Ale většina mládeže klade tu otázku správně.

Jaký je tedy podle vás jejich postoj?

Podobají se řemeslníkovi, který říká „vy jste mi tady nechal rozdělaný stůl tak pitomě, že já teď nevím, co mám dělat. Mám mu tu nohu uříznout, nebo mu mám přidělat pátou nohu…?“ Oni mají na to právo, protože jestliže ten svět vypadá tak, jak vypadá, tak oni k tomu nepřidali ani nic kladného, ani nic záporného. Nebyl jejich čas. A teď jde o to, že ti staří to neradi slyší. Stárnoucí člověk vůbec nerad slyší o tom, že něco je mladý. Podvědomě to odmítá. Protože stárnutí je nepříjemný úděl. Už staří Římané říkali, že stárnutí je vlastně samo o sobě choroba. A proto těm mladým připisují různé negativní vlastnosti, což se neustále v dějinách lidstva opakuje.

…

Celý rozhovor najdete v tištěném čísle Vitalu, dostupném pro předplatitele.