Ivan Medek – Dělám, co je zapotřebí

Jeho hlas zná snad každý. Jedenáct let zněl z vídeňského éteru Hlasu Ameriky. Ivan Medek celý život říkal to, co si myslel. I když byl za to většinou vyhazov z práce. Po návratu z exilu vedl Kancelář prezidenta Václava Havla. K rozhovoru jsme se sešli dopoledne 21. srpna. U Medků doma. Nad pohovkou visel obraz jeho bratra Mikuláše, na stole voněla káva a otevřeným oknem šuměla Stromovka.

Je 21. srpna 2008, vzpomenete si, co jste dělal z úterý na středu před 40 lety?

Byl jsem ve společnosti přátel, kteří se rozhodovali, že udělají něco zásadního v politice. Když jsem přijel domů, říkal jsem si, že jsme to přehnali, že to nedopadne dobře. Pokoušel jsem se usnout, když zazvonil telefon. Volal známý mého bratra Mikuláše. Byl zrovna v Praze na prázdninách a vždycky, když volal, byl opilý. Přijeli Rusové, jsme okupovaní, říkal tehdy. A já na to: Výborně, jsme okupovaní, to jste hodnej, že mi to říkáte. Neblázněte, já dneska nejsem ožralej, pusťte si rádio! Tak jsem si pustil rádio a řekl mu: promiňte.

Jaký to byl pocit?

Byla to naprostá prohra všech ideálů, o kterých se hovořilo, a potvrzení toho, že to komunisté nedovedou. Pavel Tigrid o komunistech říkával: umějí udělat revoluci, povstání, umějí intrikovat, ale nikdy neuměli vládnout.

Nedávno vjely ruské tanky do Gruzie. Premiér Topolánek přišel s paralelou k invazi v roce 68, prezident Klaus ji odmítl a za viníka incidentu označil Gruzii …

Pan prezident má s oblibou odlišný názor od celého světa. Svět tvrdí, že zplodiny škodí společnosti, pan prezident říká, že boj proti nim škodí svobodě podnikání. Celý svět ví, že Rusové napadli Gruzii. Pan prezident říká, že si to Gruzie zavinila sama. Upřímně řečeno, je to spíš kuriózní než zajímavé.

Díval jste se včera na pořad České televize Srpnová noc o srpnu 1968?

Částečně ano.

Překvapilo vás, že o tom mladí lidé většinou nic nevěděli?

Znám spoustu mladých lidí a vím, že většinou nevědí vůbec nic. O ničem. Nic si nepamatují, nikdy se nic neučili, nemají vůbec žádnou představu o budoucnosti ani o minulosti. A hlavně je jim to úplně jedno. To je problém výchovy, rodičů, kterým je to taky jedno. Kdyby se dneska vrátila situace před rokem 1989, spousta lidí by říkala: to je dobrý, to nevadí, vždyť my stejně nikam nejezdíme, tak co.

Takové reakce také zazněly …

To je špatné. Nevím si s tím rady. Chápu, že mladý člověk nemůže být přepolitizovaný. Má běhat za holkama, bavit se o fotbale, žít přítomností. Na druhé straně musí vědět, odkud je, kam směřuje, jak vypadá jeho společnost, protože mezi těmi lidmi bude žít. Nevím, do jaké míry je to dáno historickým vývojem, protože my jsme v našich dějinách byli většinou proti někomu. Jen krátkou chvíli v první republice jsme byli pro něco – pro vlastní společnost a pro stát, který byl skutečně náš.

Není to tím, co o demokracii říkal už Masaryk: že jí nestačí instituce, ale potřebuje lidi?

Ano, to je ústřední problém. Bohužel to často neví ani vláda či parlament. Myslí si, že demokracii vytvářejí oni. Demokracie ale nikde na světě nevznikla seshora, vždy to byla záležitost národů, lidí.

Právě nezralost české demokracie často kritizujete. Co pomůže jejímu zrání?

Především to, že se podaří vytvořit instituce, které budou spravovány lidmi dole. Čím více bude nejrůznějších neziskových organizací a podobných institucí, které pracují mezi lidmi, tím to bude lepší. Čím víc bude o věcech rozhodovat stát, tím to bude horší, protože i kdyby byl sebelepší, nemůže vědět, co sedlák na vesnici dělá a jak mu pomoci.

Na svém internetovém blogu jste psal o slovech, která mizí z našeho slovníku: statečnost, kázeň, povinnost, čest a obětavost …Měli jsme někdy tyto vlastnosti?

Ty jsou v podstatě individuální. Teprve jejich souhrn může charakterizovat společnost. Když je těch slušných, poctivých a statečných lidí hodně, vytvářejí charakter státu.

Na jakých hodnotách současná česká společnost stojí?

Myslím, že moc nepřemýšlí do budoucna. Uvažuje v krátkých intervalech. Ocenění úspěchu penězi hraje velkou roli. Lidé touží nejen po úspěchu, ale i po penězích. Na tom není vůbec nic špatného. Špatné je, když takto motivovaná společnost nedokáže ocenit člověka, který netouží po úspěchu a nemá peníze – třeba jen proto, že se stará o někoho starého nebo slabého.

Kdyby byl mladší nebo zdravější, mohl by být prezidentem.., stálo pod jedním rozhovorem s vámi. S několika prezidenty jste se setkal, u Václava Havla dokonce pracoval. Přijal byste takovou roli?

Samozřejmě, že ne. Nikdy. Hlavně proto, že vím, co to je. Je tu víc mnohem schopnějších lidí. Některé z nich dokonce znám, ale nebudu je jmenovat, protože bych jim tím jen zkomplikoval život.

V dokumentu Občan Havel jste výraznou postavou. Jaké bylo prožít ty okamžiky po letech z jiné perspektivy?

Když jsem ten film viděl poprvé, měl jsem strašnou trému a neměl z něho nic. Jen strach, kdy řeknu nějakou blbost. Podruhé jsem měl neutrální pocit, že je to dobře udělané, a hlavně radost, že z toho režisér Koutecký neudělal hagiografii Václava Havla a že tam byla místa, která jsou vysloveně dojemná. Například Havlův pohled na zástup lidí, kteří ve velké zimě stojí frontu, aby se mohli poklonit před Olžinou rakví.

Co se vám vybaví, když se řekne dětství?

Veliký pocit svobody. Náš táta byl původním povoláním učitel, maminka byla svobodný, velmi nezávislý člověk. Mohli jsme číst, co jsme chtěli. A my četli především to, co nám doporučovala maminka. Vždycky říkala: kluci, teď čtu zajímavou knihu, tu si přečtěte. A tak jsme četli i knížky, kterým jsme ještě nerozuměli, ale jejich zásluhou jsme se velmi brzy seznámili se světovou literaturou. Ve svých patnácti letech jsem měl přečtenou skoro celou francouzskou a ruskou literaturu. Když krátce potom táta umřel, měl jsem náhle pocit, že mám odpovědnost. A že jsme mamince ze všech sil pomáhali, to bylo úplně samozřejmé.

Kromě francouzské literatury jste od jedenácti let četl noviny. Co k tomu takového chlapce vede?

Táta jako ředitel Památníku národního osvobození dostával všechny noviny, a když je přečetl, nechal je ležet na stole. Já přišel ze školy, viděl jsem je a začal číst. Dodneška jsem na novinách trochu závislý. Nedokážu si bez nich život představit. Ale není to závislost toho typu, jakou měl Pavel Tigrid, který si kupoval noviny v každém městě, do kterého přijel. Jeho žena Ivanka vždycky popisovala, jak je celé od začátku do konce prohlídl, i když třeba ve Švédsku nerozuměl jediné slovo a smysl si domýšlel jen na základě podobnosti s angličtinou a němčinou.

V čem je hlavní rozdíl mezi dnešními novinami a těmi z roku 1936?

Dříve je psali hlavně vyzrálí, starší lidé, zkušení novináři, kteří uměli formulovat. Věděli, co jsou to jednotlivé žánry, byli suverénní. Rozdíl je i v zodpovědnosti tehdejšího novináře, který si netroufl jen tak s prominutím kecat. Nesmíme ale zapomínat na to, že první republika zdědila po Rakousku celou generaci kvalitních lidí. Lidí narozených kolem roku 1890 jako můj táta nebo Čapek nebo těch o deset let mladších jako Seifert či Halas. Na novinové poměry se vztahovalo i to, co někdo jednou velmi dobře poznamenal: rozdíl mezi Masarykem a Havlem je v tom, že Masaryk zdědil slušnou společnost a jeho úkolem bylo změnit ji na jinou slušnou společnost. Havel zdědil společnost zkaženou a měl nastolit slušný řád. To je těžko řešitelné.

Sám jste začínal ve dvaceti psát do novin hudební kritiky, jak jste se k hudbě dostal?

Chtěl jsem studovat historii, ale přišli Němci a zavřeli univerzity. Tak jsem zkoušel něco jiného. Maminka mi za stodvacet protektorátních korun koupila housle a já se na ně učil. Katastrofa! Pak jsem hrál na piáno. Taky celkem nic moc. Ale nic moc do té míry, že jsem udělal zkoušku na konzervatoř. Můj učitel, profesor Řídký, mi takovým koktavým způsobem řekl: Když ti komponování nepůjde, můžeš dirigovat. A když ti nepůjde ani to, můžeš psát do novin, to může každej. Tak jsem to zkusil a po válce jsem začal psát hudební referáty. Z dnešního hlediska to bylo naprosto nesmyslné, ale nestydím se za to.  Snažili jsme se psát co nejlíp, ale zapomněli jsme na jednu podstatnou věc – že nám chybí zkušenost, srovnání, nic nevíme, jsme pitomí a ještě k tomu někdy nafoukaní.

Když jste v roce 1978 odjížděl do vídeňského exilu, napadlo vás, že se už možná nikdy nevrátíte?

Samozřejmě. Odjížděl jsem s vědomím, že se pokusím udělat, co bude  v mých silách, aby se v Československu změnil režim, ale nepočítal jsem s tím, že se té změny dožiju. Když se to stalo, koukal jsem na to jako na zázrak.

Z Rakouska jste do Československa posílal po rozhlasových vlnách Hlasu Ameriky zprávy z domova, rozhlasovým komentářům jste se věnoval i po návratu z exilu. V čem má pro vás rozhlas tu zvláštní, osobní příchuť, jinou, než tisk či televize?

To je velmi jednoduché. Jsem na rozhlasový mikrofon zvyklý a krom toho má rozhlas proti televizi tu výhodu, že na mě není vidět. Vím, jak vypadám, a nikdy by mě nenapadlo tlačit se na obrazovku. Brzy po návratu z Rakouska jsem byl přinucen k nějakému rozhovoru v televizi a přišel mi jediný ohlas: už tam nelezte, vypadáte, jako byste vylezl z hrobu.

Ivan Medek
Nevlastní pravnuk T. G. Masaryka, vnuk malíře Antonína Slavíčka, syn legionáře a spisovatele Rudolfa Medka a bratr malíře Mikuláše Medka studoval akademické gymnázium a konzervatoř v Praze. V letech 1945-48 psal hudební kritiky, poté, až do roku 1970, pracoval jako hudební organizátor (Český komorní orchestr, Česká filharmonie ¦), v 60. letech též jako hudební publicista v Československém rozhlasu a Československé televizi. V letech 1970-77 pracoval v Supraphonu. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a o rok později k zakládajícím členům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po podpisu Charty 77 byl propuštěn ze zaměstnání, poté pracoval jako sanitář a myč nádobí. V srpnu 1978 odešel pod tlakem stupňující se perzekuce do rakouského exilu. V letech 1978-1993 byl stálým spolupracovníkem rozhlasové stanice Hlas Ameriky ve Vídni. V letech 1990-92 působil jako poradce v České filharmonii  a o rok déle i jako poradce ministra kultury České republiky. V roce 1992 byl rovněž předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V letech 1993-96 pracoval jako ředitel odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky, 1996-8 tuto kancelář vedl. Dnes je spokojený v důchodu, čte a poslouchá vážnou hudbu a dělá, co je zapotřebí.
Kdo z lidí, se kterými jste se v životě setkal, vás nejvíc ovlivnil nebo obohatil?

Od mládí jich bylo mnoho, především Václav Talich. Pak řada významných přátel, na které se už zapomnělo, třeba historik Karel Kučera. V exilu určitě Pavel Tigrid. Nebo kněží,  kteří se vraceli z lágrů po deseti patnácti letech. Nikdy si nestěžovali. Měli v sobě takový jas a klid. Třeba Aťa Mandl, kterého mučili jako málokoho. V den, kdy se vrátil z vězení, šel na koncert filharmonie. Prochodil jsem s ním pak celou noc. Domů nemohl. Jeho matka běhala po známých a sháněla mu postel. Sebrali jí totiž úplně všechno. Až když ji sehnala, mohl se jít domů vyspat.

Čemu se dnes nejvíc věnujete?

Tomu, co jsem dělal vždycky. Díky francouzskému hudebnímu kanálu se ke mně dostane to nejlepší z vážné hudby z celého světa. Na radu svého dobrého kamaráda biskupa Václava Malého čtu bibli. Doporučil mi jedno evangelium. Já přečetl celý Nový zákon a teď čtu Starý.  Je to veliké dobrodružství.

Jak by se církev mohla přiblížit dnešním mladým lidem?

Církev by se především neměla bát o svou existenci a o budoucnost. Vůbec by se neměla bát. Kromě toho se musí obracet především na chudé. Starost o chudé, staré a nemocné je tím nejpraktičtějším a nejpravicovějším programem, jaký člověk může mít.

Jaký máte názor na eutanazii?

Existuje-li fungující medicína pro nevyléčitelně nemocné, je eutanazie zbytečná. V hospicu v Bohnicích mi zemřeli dva lidé. Když jsem to zařízení viděl, říkal jsem si, že nikde jinde nedokáží člověku zprostředkovat tak dobrou smrt. Eutanazie je v plném rozsahu nahraditelná paliativní medicínou, která zmírňuje bolest a trápení.

V jednom rozhovoru jste řekl, že se nemocnice v Česku a Rakousku liší jen tím, že v té rakouské lépe vaří …

No, dobře …to byl subjektivní názor. Byl jsem deset dní v nemocnici v Salzburgu. Přišla ke mně sestra a zeptala se, co chci k večeři. Dala mi jídelní lístek, kde na prvním místě stálo: jelení guláš s houbami. Říkal jsem si, propánakrále, kde to jsem? Objednal jsem si to a oni přinesli fantastický guláš s měkkým masem a velikými kusy hřibů a k tomu misku čerstvých malin. Druhý den ráno jsem dostal kafe, které bylo lepší než v kterékoliv restauraci. Asi tam měli moc dobrého kuchaře. To je ale taky věc organizace. Vždycky se dá uvařit slušné jídlo, i když peněz není moc.

Otevřeně mluvíte o smrti, ale ve společnosti je tabu. Proč?

Znamená pro většinu lidí pouze konec toho, v čem žijí. Mluvíme jen o tom, co dokážeme popsat slovy. To je málo. Co my víme o tom, co je to věčnost, co je to posmrtný život. A tak můžeme jen uvažovat o tom, zda život, který tady žijeme, má nějaký smysl. Pokud ano, ten smysl se neztratí tím, že umřeme. Měl by někde rezonovat. Mám proto zase pouze slova – a ta jsou nepřesná.

Někde jste poznamenal, že do rakve chcete pyžamo …

Protože si myslím, že by tam člověk měl být oblečený slušně, ale ne vyzývavě. A vůbec nevím, proč bych tam měl mít oblek. V obleku jsem přece nikdy nespal.

Jaký je váš pohled na stáří? Jak se měnil v čase, když vám bylo dvacet, šedesát …

Zaprvé jsem si nikdy nemyslel, že se dožiju vysokého věku. Jsem z rodiny, kde ve vysokém stáří zemřela jen babička z matčiny a dědeček z tátovy strany. Jinak všichni umřeli mladí. A tak jsem si říkal, že kdybych se ho dožil, budu dělat jako po celý život to, co bude právě zapotřebí. I když si dobře uvědomuji, že stále více potřebuji pomoc druhých.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.