S rovnicí, že lidé žijí déle a bude jich stále více než těch, kdo se narodí, si nikdo poradit neumí, a tak se zdá, že se v případě důchodů stát pokouší o kvadraturu kruhu. Je to jakási státem organizovaná pyramidová hra, která existuje, pokračuje a nikdo si není jistý, jak daleko může zajít a jak dlouho může trvat. Která generace dostane důchody jako poslední. 

Ostatně v případě důchodů se o neudržitelnosti mluví tak dlouho, že se slova neudržitelný a důchod staly takřka synonymy. Když důchod, tak neudržitelný. Přitom neudržitelné je v našem světě leccos, třeba celý náš způsob života, který rozvrátil klimatické podmínky. Přesto se s naším životním stylem prakticky nic nestalo a je podobně náročný a neudržitelný jako před deseti nebo dvaceti lety. Důchody tak jsou nakonec jen jednou z mnoha neudržitelných věcí v našem světě, které přesto nějak drží pohromadě, nebo si za pochodu zvykáme na jejich bortící se stav. 

Nejdál důchodová reforma zašla před deseti lety, kdy byl zaveden druhý a třetí důchodový pilíř, v němž si lidé měli spořit na důchod, aby se takzvaně nespoléhali jen na stát, ale také sami na sebe. Druhý pilíř byl nový a třetí byl starým penzijním připojištěním. Na obojí stát nějak přispíval a snažil se motivovat lidi ke vstupu. Ekonomové brblali, že je to málo, ale alespoň něco. Konečně rozumný krok, říkalo se tehdy.

Svět, kde lidé pracovali, dokud nezemřeli, a pokud nemohli, starali se o ně členové rodiny, se s nástupem industrializace roztrhal a rozpadl.

O více než dekádu později už tento symbol jakési rozumnosti a racionality za racionální nepovažuje vlastně nikdo. Nedávno jsem poslouchal o reformě důchodů podcast Českého rozhlasu Chyba systému, v němž se komentátor David Klimeš a ekonomka a bývalá kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová sami sobě smáli, že si ve třetím pilíři na důchod spoří, i když oba vědí, že je to kvůli vysoké inflaci celé úplně k ničemu a v důchodu jim to v podstatě nepomůže. Tolik k racionalitě a možnostem jednotlivců se o sebe postarat. Na druhé straně je pak stát, který by sice mohl důchodové pilíře posílit příjmy skrze vyšší zdanění firem, bank či majetku, ale do toho se mu nechce. 

Starobní důchody vyplácené státem se před více než sto lety zaváděly proto, že se o sebe jednotlivci postarat nemohou. Pokud do průmyslové revoluce platilo, že lidé pracovali, dokud nezemřeli, a pokud nemohli, starali se o ně – v ideálním případě – členové rodiny, pak tento svět se s nástupem industrializace roztrhal a rozpadl. Zdrojem obživy přestala být práce na vlastním pozemku, ostatně ve většině případů lidé vlastní pozemky ani neměli. Zdrojem obživy se stala mzda vyplácená za práci, kterou měl málokdo ve výši, aby se za ni mohl v případě stáří zajistit. 

Ostatně jsme se k tomuto modelu znovu přiblížili také v Česku, kde ceny nemovitostí vylétly do takové výše, že se pro nejen nastupující generace staly nedostupné. To znamená, že pro velkou část společnosti zmizí i ono minimum potenciálního zajištění, tedy bydlet ve stáří ve svém. Již dnes vidíme ony dramatické rozdíly mezi seniory, kteří bydlí ve svém, a těmi, kdo musejí ze svých důchodů platit tržní nájemné.

Symbol spravedlivé a soudržné společnosti

Důchody neexistují samy o sobě ve vzduchoprázdnu, ale jsou součástí fungování celé společnosti. Podobně jako bezplatné školství nebo zdravotnictví. Změny parametrů v těchto systémech proto nejsou jen jakousi technickou záležitostí, ale promítají se v praktické i symbolické rovině do celé society. 

Navzdory názvu „důchodové pojištění“ žijeme v systému, v němž jsou důchody financovány průběžně. Ti, kdo pracují, posílají peníze těm, kdo už si toho odpracovali dost. To je jen technický popis. V důchodech ale nejde jen o prosté vyplácení peněz. Je to také sociální pojivo svého druhu, které spojuje jednotlivé generace a zakládá určitou, byť nepřiznanou odpovědnost generací mezi sebou. Že bude lidem v seniorském věku vyplácen důchod, je založeno na nevyřčené solidaritě a sounáležitosti. A na důvěře v budoucnost, že svět za několik dekád bude podobný jako dnes, byť takové představě pohled do minulosti za pravdu příliš nedává. 

Rétorika, že by se měl každý postarat především sám o sebe a myslet na svou budoucnost, své zajištění ve stáří a svůj důchod, zní sice na první dobrou rozumně a přitažlivě, ale druhou stranou tohoto imperativu je eroze vzájemné solidarity. Tedy i společnosti jako takové. Protože čím víc se staráte o sebe, tím více ostatní a jejich potřeby ustupují do pozadí a přestávají dokonce dávat smysl. Když jsem se o sebe dokázal postarat já, proč to neudělají všichni? Táží se pak ti, kterým se často jen čistou shodou okolností v životě dařilo nebo jim něco spadlo do klína. A tento přístup stačí i k podnícení toho, aby začali všichni všechny okolo soudit, zda a kdo si jakou podporu zaslouží. 

Důchody jsou sociální pojivo svého druhu, které spojuje jednotlivé generace a zakládá určitou, byť nepřiznanou odpovědnost generací mezi sebou.

Tato logika starosti o sebe se pak jako mor rozlézá celou strukturou systému, jehož účelem není jen něco někomu vyplácet, ale také spojovat dohromady a vytvářet společnost, v níž žijeme. A to není nic jednoduchého od té doby, co nás nespojuje společné náboženství nebo obdiv k panovníkovi. 

Posílení osobní odpovědnosti za své stáří je přitom v podstatě společný motiv všech reforem, které jsme kdy v hrubých nárysech viděli. Důraz na osobní odpovědnost pak podrývá nejen solidaritu každého za druhé, ale činí také podezřelými ty, kdo se o sebe postarat nedokážou. Jako by snad výchozí podmínky všech byly rovné a zbytek jen otázkou osobní volby. 

Proč by ale například mělo být považováno za spravedlivé, že každého důchod by se měl odrážet od jeho výdělku? Už jen samotné ohodnocení práce je často nahodilé a odráží spíše mocenské pozice a vyjednávací schopnosti než nějakou společenskou užitečnost nebo význam dané práce. Ostatně nejbohatší lidé v naší zemi se rekrutují z těch, kdo těží a spalují uhlí, čímž devastují život na Zemi. Na druhé straně jsou pak lidé ze sociálních služeb, jejichž ostudné mzdy jsou za práci, bez níž by svět připomínal více peklo než život lidí. A v tomto systému jsou pak ještě v důchodech bity ženy za to, že měly děti a netrávily tolik času na pracovním trhu mužů. 

A pokračovat by se dalo dál. Vzdělání je obvykle tou cestou, přes niž se člověk může posunout, mít lepší práci, za více peněz a na konci tedy vyšší důchod. Jenomže jak se k tomu postavit v zemi, která aktivně hází klacky pod nohy dětem z chudých poměrů a v níž víme, že celý vzdělávací systém reprodukuje společenské nerovnosti mnohem více než jinde v Evropě. Celá zásluhovost pak kolabuje pod systémovou nerovností, kterou udržuje v chodu sám stát. Z toho na konci nevyplývají spravedlivé důchody ani rovné šance každého se o sebe postarat. 

A nakonec je nejvyšším zdrojem nerovností rozdělení majetku. Už jen mít bydlení vlastní, nebo žít v nájmu zakládá první dělení, z něhož vyplývá životní úroveň většiny lidí. 

Když mluvíme o reformě důchodů, pořád si nějak představujeme, že svět vlastně bude vypadat stejně jako dnes, a současně tomu vůbec nevěříme. Máme pocit, že problémy nastanou až někdy za dlouho, a současně tušíme, že to není pravda. A v tomto rozpolcení je těžké na důchodové reformě pracovat, stejně jako jí uvěřit, protože to znamená uvěřit v budoucnost našeho světa, s čímž má rostoucí počet lidí závažný problém. 

Není pak úplně jasné, zda potřebujeme reformu důchodů, nebo spíše reformu fungování celé naší společnosti. Bez víry v budoucnost nemá debata o důchodech smysl a strašení zhroucením celého penzijního systému pak zní jako planá hrozba, na níž vlastně ani nezáleží. 

Státní pilíře

Jistě by bylo možné se inspirovat v zahraničí, kdy prakticky všude v Evropě čelí průběžné penzijní systémy stejnému problému, který vyplývá z dlouhodobého poklesu porodnosti. V různých zemích pak najdeme různý poměr státního a soukromého financování, kdy však drtivá část důchodů je garantována státem, což vyplývá ostatně i z toho, že jsou penze jednou z inherentních součástí moderního evropského sociálního státu. 

Například v sousedním Rakousku existují další soukromé pilíře, přesto je však drtivá většina důchodů vyplácena přes státní průběžný systém. V Dánsku, jehož systém se těší obecnému respektu, je třeba systém složen ze tří pilířů. První je přímo vyplácen z daní, tedy z rozpočtu státu, a zaručuje každému, kdo splní podmínky, garantovanou výši důchodu. 

V Dánsku je důchodový systém složen ze tří pilířů. Jeho úspěch je ale založen na důvěře mezi občany a státem a mezi lidmi navzájem.

Dále zde najdeme státní investiční fond ATP, který patří k jedněm z největších a současně také nejvýkonnějších na světě. Povinně do něj odvádějí příspěvky zaměstnanci a zaměstnavatelé v poměru jedna ku třem. Místo, aby lidé – jako v Česku – posílali peníze soukromým fondům a věřili, že to dobře dopadne, stará se o investiční fond stát. 

A nejspíš v tom bude základní problém, proč tento úspěšný model nezvládneme překlopit do Česka. O dánský investiční fond se totiž stará dánský stát a dosahuje výsledků, jaké od této severské země čekáme. Lze se obávat, že český fond spravovaný českými politiky by dopadl podobně úspěšně, jako jiné české klenoty. Třeba v současnosti hojně diskutovaná pošta a další podniky, do nichž politické strany instalují zasloužilé politiky místo schopných manažerů, kdy cílem není úspěch společného podniku, ale osobní či stranický prospěch. 

Podstatou úspěchu dánského státu nejen v případě penzí je totiž vztah důvěry mezi občany a státem a především mezi lidmi navzájem. Něco takového nelze zařídit žádnou reformou ani to nijak zkopírovat. A tak dánské penze na konci lidské pouti jen završují kompletní projekt státu, který není pojat coby boj všech proti všem, ale jako společné dílo, v němž se pěstuje solidarita od kolébky do hrobu.