Hodinu jsem s panem doktorem Stráským rozmlouval. Dozvěděl jsem se, proč na každé místo jít alespoň dvakrát, že on si všechny zážitky zapisuje, a po patnácti letech na témže místě se nestačí divit, co se tam všechno změnilo. Vím už také, jak se v americké divočině bránit medvědům, kam by se měla ubírat naše domácí turistika, jakou budoucnost má turistika na koních… Více najdete ve zvukovém záznamu našeho rozhovoru.

Člověk by se neměl spokojit jen s tím, že zná svůj domov jenom ze silnice, z fotografií, z letadla. Měl by jej poznávat všemi způsoby, jimiž se poznat dá.

Kdy jste poprvé vyrazil kamsi jen tak? Ze zvědavosti? Pro potěšení?

Prožíval jsem dětství kluka ze samoty na kraji Plzně, dnes už to samota dávno není, a byl jsem zvědavý, co je za tím prvním vrškem, co je za tím údolím. Naštěstí válka skončila, když mi bylo pět let, to už jsem mohl mít takové nápady. Rodiče mě až dosud pečlivě hlídali, protože válečná Plzeň, několikrát bombardovaná, nebyla bezpečné místo. A já poprvé šel, kam jsem došel, a postupně jsem tuto expanzi rozšiřoval. V deseti letech jsem si vzal kružítko, zapíchnul do Plzně, nakreslil kroužek o poloměru padesáti kilometrů a začal obcházet i objíždět na kole jednu vesničku uvnitř kruhu za druhou. A také jsem si začal malovat mapu v měřítku centimetr rovná se kilometr. Dneska se to zdá jako bláznivý nápad, vezmu padesátikorunu a koupím si mapu. Jenže tenkrát vůbec žádné mapy nebyly k sehnání, a když někdo náhodou nějakou takovou měl, bál se vytáhnout ji na veřejnosti, aby mu ji nesebrali.

Tedy turista samotář?

Ne tak docela. Jsem přesvědčen, že turistika je činnost individuální, je to osobní poznávání. Ale když jdete sám, jistě vás potěší, že sám nejste, že můžete putovat s někým, že takových lidí je plno. Poznání, že se můžete dokonce organizovat, přišlo v mém životě  později v klukovských partách. Pak jsem si určil cíl projít všechny značené turistické cesty v Československu.

Desítky tisíc kilometrů?

Ano, tenkrát těch cest bylo 48 000 kilometrů (pro nevěřící slovy: čtyřicet osm tisíc kilometrů), dnes jich jenom v České republice máme asi 40 000 kilometrů. Cíl se mi splnit nepodařilo – v České republice jsem prošel asi 96 procent značených cest, na Slovensku 60 procent. Ale pak jsem pochopil, že svět není postaven tak staticky, abych si mohl dát podobný absolutní cíl. Dnes jako předseda Klubu českých turistů vím, že my každý rok vyměníme šest procent cest. Některé zaniknou, přeloží se, vzniknou nové. Samozřejmě mnohé cesty jsem prošel třeba desetkrát, ty co byly blízko, a znám Českou republiky opravdu dobře, řekl bych podrobně, reliéf krajiny, jaký typ je Vysočina, Český ráj, severní Čechy.

A co zvolit kružítkem podstatně větší poloměr, neohlížet se na hranice?

Tvrdil jsem a tvrdím, že člověk, chce-li si měřit svět, musí znát svůj domov. Svým dětem jsem to například říkal od začátku a jsem rád, že mě poslechly. Člověk by se neměl spokojit jen s tím, že zná svůj domov jenom ze silnice, z fotografií, z letadla. Měl by jej poznávat všemi způsoby, jimiž se poznat dá. Teď můžeme diferencovat, že na kole je to rychlejší, ale člověk je méně pozorný a tolik toho nezaregistruje. Já například hodně jezdil na motorce, po celé Evropě, Asii i Africe, ale motorka byla jenom přesunový prostředek, pak musíte zastavit a někam jít, podívat se.

Jaké jste měl cíle v onom delším poloměru?

Dva. Moře a pouště. A splnil jsem je na motorce. Moře jsem poprvé viděl v Jugoslávii a v roce 1969 jsem na motorce přejel Saharu, s manželkou na tandemu motorky dvěstěpadesátky. A třetí cíl, který mě pronásleduje celý život, jsou hory. Ty nejbližší pro Plzeňáka, to je Šumava, jsem tam doma, dnes dokonce i bydlištěm. Ale dostal jsem se až do Himálaje, ne zdolávat nejvyšší vrcholy, ale horolezecky poznávat. Přesto jsem vystoupil až do výšky 6 512 metrů.

Kdo z nás byl tak daleko a vysoko, kdo z nás si na to ještě troufne. Jsme proto nějak ošizeni?

Určitě ne. Už jsem to řekl vlastně na začátku. Turistika, to je přiměřeně rychlé, přiměřeně dlouhé putování zajímavou přírodou, kterou neznám. A hned k tomu dodávám: znám teprve to, kde jsem byl dvakrát. A netrapme se věkem. Čtyřicetiletí, i když pravidelně se turistice nevěnují, sílu mají, zatímco my, když chceme chodit, tak nesmíme chodit jednou za čtvrt roku, musíme častěji. Tělo vystavit zátěži, aby si řeklo, můj pán ještě chce žít!