Často se u tebe objevuje označení česká kaskadérská legenda. Jaké je být legendou?

Jak kdy. Když tě chválí, co hezkého se kaskadérům povedlo, tak je to příjemný. Na druhou stranu, když se stanou nějaký průšvihy, tak by ses k tomu raději nehlásil. Čeští kaskadéři jsou na světové úrovni, což mě samozřejmě těší. I když už přicházejí nové generace, stále jsou aktivní i ti, kteří začínali u mě. Z toho mám dobrý pocit.

Brzy se objevíš v životopisném filmu o Edith Piaf, který měl světovou premiéru v únoru na filmovém festivalu v Berlíně …

To bylo po delší době moc příjemný pohlazení a hlavně téma! Hrál jsem boxerského trenéra při utkání o mistra světa. Dotočilo se to a během měsíce na mě tady u stažených závor někdo volá Jardooo, co tady děláš …? Byl to režisér Jiří Menzel. Bydlím tady, povídám, a on ať přijedu do Prahy, že bych se mu hodil. Tak jsem si střihnul malou roličku ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Tou Edith Piaf jsem se vrátil k boxu a Králem k holčičkám. Seděl jsem tam totiž v jedné scéně u stolu, na kterém ležela nahá žena.

Jako každý sportovec jsem i já musel dělit čas na ten sportovní a rodinný. Přiznávám, že jsem více času věnoval tomu sportu. Takže za to bych jí chtěl poděkovat

Když už jsme u žen, kolem kaskadérské profese se jich musí něco točit. Měl jsi nějaké fanynky?

Neřekl bych, že jsem měl nějaký vlastní fanklub. Dřív se holky víc zajímaly o sport, než o sportovce. Dneska jsou víc vyčůraný. Vrcholoví sportovci si dost vydělají, a tak musí fanynky víc rentgenovat, aby se nechtěly jen dobře vdát. To u mě dřív nehrozilo ani náhodou, protože jsem nic neměl.

Takže na tebe žádná nečíhala před domem, necítil jsi zvýšený zájem?

Zájem určitě jo. Jednou po boxerském utkání s olympijským mistrem světa Julou Tormou v Lucerně pro mě v Lucerna baru, kam jsme pak spolu zašli na večeři, přišla taková fizule. Šel jsem s ní tancovat a ona prý, že budu dneska její. Sundala z krku nějaký šperk a dávala mi ho. Jenže já tam seděl s Julou a ten byl pro mě víc než královna ze Sáby, takže měla smůlu (směje se).

U filmu jsi začínal v roce 1960 snímkem Ledoví muži. Tvojí rolí byl hokejista-junior, nikoli kaskadér. Kdy se propojil sportovec s kaskadérem?

V tom filmu opravdu nešlo o žádnou kaskadérskou akci. Byla to taková startovní čára, kde jsem si znovu přičichnul ke svému hokeji. Hráli tam bratři Honzlové, se kterými jsem v roce 1948 jel hrát hokej do Švédska. Jeden z nich pak dělal u Ledových mužů odborného poradce, vzpomněl si na mě a už jsem tam byl. Následovala Tarzanova smrt, to byl vlastně první akční film se základy kaskadérské práce. Pomocný režisér Tomáš Svoboda obcházel sportovní oddíly boxu, juda a zápasu, protože věděl, že ve filmu budou pády a rvačky. A to tihle kluci uměli. S chováním  před kamerou to už bylo horší. Plac každou chvíli prořízl rozčílený hlas režiséra, který řval: nekoukejte mi do kamery!. Byla to celkem sranda. Horší bylo, že jsme neuměli padat tak, abychom to mohli druhý den zopakovat. Byli jsme dost pomlácený, ale každý začátek bolí.

Dnes se hodně pracuje s trikem, nesnižuje to práci kaskadéra?

To jsi trefil hřebíček na hlavičku. Kaskadéra potřebují stále, ale často tam pak navíc udělaj něco, co už není v lidských silách, prostě nějakou blbost. Tak tomu nefandím, originál je originál, jinak je to jen divadlo.

Dovedeš se u filmu zabrat do příběhu, nebo ti to nedá a říkáš si, tady skočil špatně, tahle akce nebyla dotažená?

Vždycky se říkalo, že je záběr profláknutej, když bylo u rvačky vidět, že jde rána vedle. To se stává u hromadných bitek, kde ne každý stojí tak, jak má. Určitě mě víc než děj zaujmou akční záběry.

Mezi kaskadéry musí asi víc než kde jinde fungovat přátelství a vzájemná důvěra …

To je velmi důležité. Jsou akce, kdy jeden druhého jistí, třeba aby nespadnul kam nemá, potom jsou ti dva na sobě závislí. Pocit důvěry vzniká právě tím přátelstvím. Když to přeženu,  kdyby spolu točili dva nepřátelé a jeden druhého by držel dvacet metrů nad zemí, není to dobrý pocit, zvlášť pro toho dole. I v tomto oboru může fungovat něco jako závist – někdo jde na akci, druhý ne a hned si myslí, že by to zvládl daleko lépe. Profesionalitou se takové věci samozřejmě smazávají. Kdyby byl v partě kaskadérů podněcovač nepřátelství, dlouho by tam nevydržel.

Jaký byl tvůj nejtěžší kaskadérský kousek?

Dělal jsem dubl za Pavla Zedníčka, točilo se v Ostravě a já stál na potrubí ve dvanáctimetrové výšce. Měl jsem odtamtud sletět dolů do krabic, přede mnou hořel oheň. A tady přišel ten nečekaný moment. Kamera jela, přibližoval jsem se k ohni a v tom se otočil vítr, s čímž nikdo nepočítal. Najednou jsem byl uprostřed plamenů. Taky se mohlo stát, že bych nad tím ztratil kontrolu. Naštěstí jsem spadnul do krabic.

Měl jsi strach?

Pocit strachu můžou mít ti, kteří se na to koukají, ale ne sám kaskadér. Strach ti říká – jdu na popravu, zrazuje tě, zpomaluje. Něco jiného je respekt. Vnitřně musíš být přesvědčený, že to zvládneš.

Nedávno jsi oslavil krásné jubileum – padesát let společného života s manželkou Alenou. Chtěl bys jí za něco poděkovat?

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že to se mnou vydržela. Jako každý sportovec jsem i já musel dělit čas na ten sportovní a rodinný. Přiznávám, že jsem více času věnoval tomu sportu. Takže za to bych jí chtěl poděkovat …i když na druhé straně, já vždycky říkal, že každá žena se dobře vdá (směje se).

Jaroslav Tomsa
Aktivně hrál fotbal, hokej, tenis, boxoval (v roce 1951 v Lucerně proti olympijskému mistru světa Juliu Tormovi). Přes sport se dostal k filmu. Vytvořil desítky hereckých i kaskadérských rolí. Od roku 1968 byl aktivním šéfem barrandovských kaskadérů, po roce 1989 zakládá vlastní agenturu FilmKa, kterou v roce 2000 předal Ladislavu Lahodovi. S manželkou Alenou oslavil v únoru 2007 padesát let společného života. Mají dvě dcery.Sport, práce u filmu, vlastní filmová agentura, byl jsi často z domu. Jaké to bylo, když jsi to všechno pověsil na hřebík a byl jsi doma víc?

To by ses měl zeptat manželky …(směje se)

Zeptám se jí, ale chtěl bych odpověď od tebe…

Prvním záchranným bodem byl pejsek Aida …Ráno a odpoledne vycházky, taková každodenní náplň. Na zahrádce nic nedělám, to zastane manželka. My s Aidou na to nemáme čas. Po téměř padesáti letech jsem se vrátil k vyřezávání, začal jsem malovat. Do Prahy to mám kousek, a když chci, zajedu na Barrandov, nakouknu sem tam do nějakého ateliéru …není to ale pravidelné, spíš to funguje jako malá náplast.

Čeho si ve vztahu nejvíce vážíš?

V první řadě musí být o důvěře. Manželka se nikdy o sport nezajímala, tedy ani o to, co dělám já, což byla oboustranná výhoda. Měla ale pochopení, a proto jsme spolu vydrželi padesát let. Dělala mi zázemí, což je hrozně důležité, protože jen když ho člověk má, je vyrovnaný – v opačném případě nemůže dělat nic pořádně.