Zachránili? Mezi lejstry a zaprášenými šanony…

Inkvizitorům ze zahraničního obchodu jsem sice zmizel z očí, ale práce byla ubíjející. A úplnou náhodou, pamatuji si přesně, že to bylo v dubnu 1974, jsem narazil na výrok Marka Twaina, pro tu dobu velmi aktuální: „Žádný člověk nedosáhne takového stupně dokonalosti, aby nebylo možné tahat jej za nos.“ Začal jsem si s větou pohrávat, všelijak ji přeskupoval, šifroval…

… až z toho byla hádanka, troufám si tušit.

Dokonce hádanka zvaná královská procházka, jedna z vyšších hádankářských kategorií. A přestože nikdy předtím jsem se hádankami ani křížovkami nezabýval, zašel jsem do redakce časopisu Hádanka a křížovka. Přijal mě sám pan šéfredaktor Dušan Karkuš, jeden z koryfejů tohoto pro mě dosud tajemného světa a předal doktoru Josefu Vinárkovi, další osobnosti ve světě hádanek a křížovek. Ten můj výtvor pochválil, dokonce přidal povzbuzující slovo, že by se ze mě mohlo něco vykřesat, a hádanku uveřejnil. Okamžitě jsem vytvořil další dvě královské procházky – a on mě s nimi vyhodil. Ale jak později prozradil, nechtěl mě otrávit, abych toho nechal, další mi potom zase otiskl. Byl jsem lapen, měl jsem kam utíkat.

Mohli bychom se na tu vaši první královskou pocházku podívat i my?

Mohli, ale neradil bych vám to. Když si ji teď po letech prohlížím, divím se, že ji vůbec přijali, je hodně nedokonalá. Připomíná mi to vtip o začínajícím básníkovi,  který poslal do redakce svůj opus nazvaný  Proč žiji? Odpověď byl stručná: protože jste to poslal poštou. Dovolil bych si nabídnout jinou. Najdete ji v článku Hrátky s otazníkem.

Hrátky s otazníkem vás těší dodnes, i ocenění jste se dočkal, například Zlatého otazníku za mimořádné zásluhy o rozvoj české hádanky a křížovky od Svazu českých hádankářů a křížovkářů v roce 2003.  Může zkušeného autora i luštitele ještě v tomto světě něco překvapit?

Může. Nepříjemně například v poslední době úroveň křížovky z počítačových programů. Jsou vynikající pomůckou, ale ne tvůrcem. Ducha, vtip i výtvarnou krásu jí musí dodat autor.

Příjemným překvapením a velkým dobrodružstvím pro mě byl pořad na stanici Praha Českého rozhlasu. Redakce Dobrého jitra mě tenkrát na počátku devadesátých let požádala o hádanky k sobotnímu ránu. Neuměl jsem si to představit.

Kolegové nepomohli?

Chtěli, každý začal s tužkou a papírem, ale já měl k dispozici jenom mluvené slovo a neviditelného posluchače. Ale řekl jsem si, že to zkusím, snad mi to pár měsíců vydrží. A bylo z toho rovných deset let, než jsem štafetu předal následovníkovi. Posluchači mě nechtěli pustit. Jejich dopisy jsem mohl odnášet z redakce v nůši, také tisíc za týden jich bylo. A v nich nejenom řešení, často přinášely i cenné rady, informace, upozornění na literaturu. A právě v rozhlase jsem mohl splatit hádance, co kdysi dala mně. Posluchači se mi začali svěřovat nejenom s vyluštěním úkolu. Vzpomínám na posluchačku z Frýdku-Místku. Svá řešení mi vždy napsala ve verších. A byly to dopisy optimistické, nabité energií, ale po čase se změnily, ve verších byl smutek až beznaděj. Přes mikrofon jsem jí poslal něco povzbuzujících slov a napsal dlouhý dopis, snažil se dodat náladu, přestože jsem nevěděl, co se děje. Odpověděla opět ve verších. Opustil ji partner, přišla o práci, vyhodili ji z bytu. Děkovala mi, že jsem jí pomohl.

Jsou to desítky svazků. Některé velmi vzácné. Například Česká hádanka z roku 1908. Dnešní literatura není příliš bohatá, ale doporučuji  každému zájemci časopis Panoráma  křížovek. Není jenom o křížovkách a nabízí i cestu do společnosti podobně „postižených“, například do Svazu českých hádankářů a křížovkářů.

A jejich, tedy i vaše, krédo?

Hádanka je vláknina mozku. Už Cicero prohlásil, že paměť slábne, pokud ji necvičíš. Hádanka obohacuje život, přidává mu rozměry, rozbíjí monotónnost, podněcuje fantazii. A rozvíjí logické myšlení. Hádanka, křížovka apod. musí mít logickou stavbu, myšlenku, abych ji jako luštitel mohl sledovat. Když neuspěju, i to je možné, nebyla chyba v hádance, pokud autor respektoval pravidla, ale v mém myšlení.