Nedávno jsi byla oceněna cenou Příběhů bezpráví. Byla jsem ráda, že tam můžu být s tebou. Vidět tě očima lidí v sále, kteří se dívali na tvůj medailonek. Byla jsem na tebe moc pyšná. Celý život jsem tě v prvé řadě vnímala samozřejmě jako mámu. Věděla jsem, že to, čemu se věnuješ, děláš poctivě. Vnímala jsem ale tvojí práci jako něco, co tě stresuje, zabírá čas pro nás, vysává energii. V Lucerně jsem si ale uvědomila pozitivní stránku toho všeho a byla za to ráda. Jak chápeš tu cenu ty? 

Samozřejmě mě ocenění potěšilo. Že si někdo – a zvlášť, že to byli studenti – všiml toho, co jsem dělala. Nebo spíš, o co jsem usilovala. Přiznávám, že jsem cenu přijímala i s určitými rozpaky, protože jsem nebyla vystavená velkému bezpráví já. Nemučili mě, nevěznili mě ani moje blízké. Vystaveni bezpráví byli lidé, které podporuju. Ti, kteří se neumí bránit a prosadit sami – děti a lidé s postižením. Pro mě byla možnost se s těmi rozpaky vypořádat tak, že jsem to moje ocenění brala jako veřejné vyjádření podpory těm nejslabším lidem. Jinak to lze taky chápat jako ocenění za urputnost. 

Jasně, urputnost, to na tebe sedí. Co dál vidíš jako svoji přednost? Trochu se pochval. 

Umím se obklopit lidmi, kteří to mají podobně. Umím poslouchat a pozorovat. Naučila jsem se používat intuici. Jsem na cíl zaměřená. Jsem tahoun. Teda v práci a angažování se veřejně. Doma, rodinný život ale žiju spíš ze dne na den. Když jsem ve výcviku systemického managementu měla popsat svůj příběh ředitelky metaforou, tak jsem si vlastně vybrala vůdce smečky tažných psů. 

Jako ten pes, nebo jako člověk? 

Jako ten pes. Vůdce, co ostatní vede přes kry, led, zasněžené pláně, dopravit to nejpotřebnější k přežití. Neztratit směr a cíl, spolupracovat, vycítit nebezpečí, zařídit odpočinek…

A co to táhneš na těch saních? O co teda usiluješ? 

Vezu pomoc pro prožití lidem, kteří nemůžou zachránit sami sebe. Těm, kteří jsou slabí nebo v nějaké těžké situaci. Tady bych chtěla říct, že to cítím jako svojí opravdu silnou potřebu, žít ve společenství různých lidí v nějaké rovnováze: chudí jsou stejným přínosem jako ti bohatí – věřím, že ti, co potřebují pomoc, jsou pro společenství lidí stejně přínosní jako ti, co tu pomoc nabízejí. 

Co ti to v životě přineslo, že si jdeš za svým? 

No, tak výsledky a úspěchy v práci, hlavně že se raná péče, terénní sociální služba pro rodiny s dětmi s postižením, dostala do zákona, je v Česku dosažitelná pro velkou část rodičů, kteří nemusí volit pro své dítě s postižením umístění v ústavu. Nebo teď, když se zabývám deinstitucionalizací, mám radost, že lidi z ústavu, kde jsem byla ředitelka, žijí teď víc normální život. Zámek, kde museli žít dost nedůstojně a podřizovat se stejnému režimu, je zavřený. Ti lidé žijí s podporou komunitních služeb podle svého. Je to velké zadostiučinění – co jsem viděla v zahraničí, přednášela, vymýšlela, jsem mohla v praxi zažít a zjistit, že to jde, funguje. 

Taky jsem tím ale získala pověst rejpalky, neústupné až otravné potížistky, která nikdy nezapomene zdůraznit, co je ve veřejné sféře špatně, na koho se zapomnělo, kdo strádá, kdo co slíbil a nedodržel. Na některé moje kolegyně dělalo to zaměření na cíl dojem mocichtivosti. Bohužel. To je totiž omyl, já se moci dost bojím, dost mě ten pocit frustruje a zatěžuje mě z toho vyplývající zodpovědnost. Ředitelku jsem dělala jen proto, že mi připadalo, že nikdo nemá tak jasno jak cíle dosáhnout, nikdo jiný se k tomu neměl. A nechala jsem toho včas. Jako zastupitelka jsem toho nechala tři měsíce před vypršením mandátu úplně nervově vydaná, s bolestmi břicha. Místo ředitelky ústavu pro lidi s duševním onemocněním jsem vzala také jen na nezbytně dlouhou dobu. 

Bereš to teda spíš jako břímě než příležitost?

Ano, i když břímě je moc silné slovo, spíš pro nějaké potíže zvenčí. Já si to vybrala. Tedy spíš jako nutný neopominutelný prostředek k nějakému cíli. Vystudovala jsem speciální pedagogiku, nechtěla jsem být ředitelka, to byl jen prostředek, jak zařídit, aby rodiče měli ranou péči. Musela jsem se naučit spoustu věcí, které mě bavily jen v tu chvíli, protože fungovaly – např.  finanční a personální řízení. Ale teď už mě to zase nebaví.

Ty jsi taky rodič…. jak se ti změnil život tím, že jsme se ti se ségrou a bráchou narodily? 

Mimo to, že jste zabraly většinu mého času, pozornosti, energie a pocitů? Že jsem musela dělat mnoho věcí, které jsem do té doby nedělala? Asi že jsem se začala víc zabývat budoucností: Jací budete, jak se nám podaří vás vychovat? Do jakého světa rostete, jaké podmínky a prostředí bude váš život ovlivňovat? Prostřednictvím dětí se mě začala budoucnost bezprostředně dotýkat, začala jsem se za ní cítit zodpovědná. 

Předtím jsi to tak neměla? Bylo ti jednadvacet, když se ti narodila Anežka. 

No neměla, žila jsem dost bujaré mládí mezi střední školou a Malostranskou kavárnou, se skvělými přáteli, na výstavách, výletech, na nepovolených koncertech, se samizdatem, přednáškami a čtením poezie. Druhá generace undergroundu se nám říká. 

To mně zní tak romanticky, jako z filmu, vnímala jsi to taky tak? 

Jo, připadalo mi to i v těch sedmnácti jako romantické, proto jsme to taky dělali. Pozorovala jsem, jak kluci malovali, jezdili jsme na výlety k řece, kde se přednášely básně, pilo víno, zpívalo, koupalo… Potom ale někteří museli odjet, protože začala akce státní bezpečnosti Asanace. To bylo strašně kruté a smutné. Chodili jsme je vyprovázet na nádraží nebo jsme jednoho dne od nich dostali zprávu ze západního Německa nebo Vídně. Moji nejlepší přítelkyni, tvoji budoucí kmotru, jsem jela vlakem vyprovodit na hranice. Srdcervoucí, neviděly jsme se několik let, setkaly jsme se dva dny v Maďarsku a pak až za osm let, po revoluci, mohla přijet do Prahy.  

No a pak přišly děti…

Mně to nepřišlo jako zásadní zlom, ale zpětně si uvědomuju že jsem nebyla hotová osobnost, že jsem se vyvíjela a dozrávala společně s vámi. Což mohlo být pro vás matoucí, učila jsem se za pochodu s vámi. Takže žádné promyšlené vedení a výchova to nebyla, jen intuice. 

Z čeho pramení tvoje touha dělat věci správně?

Taky to bylo asi hodně výchovou, moji rodiče byli věřící a „dělat, co je správné“, mluvit pravdu a být spravedlivý byly takové zásadní věci, které nám rodiče vštěpovali. Táta byl skaut a vedl nás v tom duchu. Rodiče měli hodně přátel mezi pronásledovanými lidmi – kněžími, řádovými sestrami, kteří byli pro své přesvědčení vězněni. Říkat své názory a pravdu i přesto, že za to ponesete negativní důsledky, bylo tak nějak u nás přítomné. Babička z máminy strany byla z vesnice, hrozně laskavá, moudrá a tolerantní, měla na mě silný vliv.  

Revoluci jsem brala jako dítě a i později s odstupem, jako normální součást života, více méně pozitivní. Protože jsem měla ten zážitek, že to dobře dopadlo. Jak jsi to prožívala ty? Před tím, než bylo jasné, že to dobře dopadne. 

Tak to období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let bylo hodně poznamenané režimem, který nám nedovoloval se svobodně vyjadřovat, cestovat, poznávat. Byla to taková dusivá deka, která na nás ležela. Na druhé straně jsem v té době prožívala dospívání, a to jsou to pro člověka zásadní léta, kdy se raduje, je motivovaný, rodí se přátelství na celý život, první lásky… Žili jsme s pocitem, že to může být horší, že se ocitneme v ilegalitě, že bude válka nebo že režim začne být represivnější, pokud ho budeme příliš dráždit. Znali jsme zkušenosti rodičů z padesátých let. Ta šeď, přízemnost a všudypřítomné lhaní byly frustrující. Možnost, že režim padne a že to bude lepší, byla zářivá, zamlžená, nedovedla jsem si to představit, možná jsem si to ani nechtěla dovolit, ale samozřejmě jsme v to doufali. Byla to velká naděje a dělali jsme každý, co mohl, aby se uskutečnila. Ale samozřejmě jsme se při tom báli, i když jsme o tom moc nemluvili. Víc, když jste se narodili. Pak revoluce a demokracie a svoboda – to byla obrovská euforie, nadšení, otevření možností a zasunutých šuplíků… Prostě výbuch sdíleného štěstí.

To si tak nějak pamatuju, bylo to krásný. Chodili jsme s košíčky plnými nakreslených letáčku OF, co jsme malovali fixama od Bartoškových z Francie. Volte číslo 7… Ráda vzpomínám na své dětství na Buďánkách. Teď ale k jednomu z mála témat, kde jsme ve sporu – feminismus. Vždycky mi přišlo, že jsi bojovala s nespravedlností, za to, aby měli všichni rovné podmínky na startu. A přitom na tom, jestli ženy mají mít rovné podmínky, se neshodneme…

Že ženy nemají stejné podmínky se shodneme. Ale já mám v sobě nějak hluboce zakořeněnou účelnost rozdělení rolí, a že je hezký, že ženy a muži jsou prostě jiní a mají jiné dispozice. A co mě na feminismu rozčiluje, je ta bojovnost. Bojovat za práva žen… Protože mi to připadá, že bych pak měla bojovat proti mužům. Pro mě feminismus znamená vymezování se vůči mužům. To téma mě rozčiluje. Asi taky proto, že v tom nemám jasno. Ale rozhodně si neříkám ani se necítím jako feministka. Já vůbec nemám ráda cizí slova, protože si do nich lidi můžou vkládat různé významy, často i protichůdné.

Říká žena, která v Česku zavádí pojmy DEINSTITUCIONALIZACE , TRANSFORMACE a KOMUNITNÍ, haha…

No, právě, taky se s tím potýkám, že ty termíny, kterými se v práci zabývám, nemají české rozumné ekvivalenty a každý si do toho vkládá své. Je to vlastně hodně podobné jako s tím FEMINISMEM. To mě nikdy nenapadlo. Podobné v tom, že je to opředené předsudky, fámami, nedorozuměními… takže díky, budu o tom takhle teď přemýšlet. Ráda bych se vyhnula tomu, abych si musela vybrat, jestli jsem nebo nejsem feministka. Nejsem proti, aby ženy měly stejná práva, ale neaspiruju na to za to bojovat. Nikdy mi nepřišlo, že bych byla jako žena znevýhodněná, že bych to brala nějak osobně. 

Z toho cítím takovou tu zažitou představu feministky, naštvané ukřičené ženy s krátkými vlasy a červeným přelivem, co nesnáší chlapy. Není to stereotyp? Já feminismus vnímám jako připuštění si toho, že ženy mají mít stejnou váhu jako muži. Že nemusíme být stejní, ale měli bychom být brány stejně vážně. A tam já cítím nerovnost ve společnosti pořád hodně silně. Předsudky vůči ženám, a často i nespravedlnost. Už jen to, že plat mají ženy průměrně nižší, že nejsou tak hojně zastoupeny v politice…

Jo, asi máš pravdu, že v mém vnímání a přemýšlení o feminismu stereotypy jsou. V tom, o čem mluvíš, vidím ale několik různých věcí. Předsudky, rovnost v právech, rovnost v příležitostech, odměňování, obtěžování, násilí… Rovnost v příležitostech se ve mně střetává s vlastním zažitým rozdělením rolí. Že žena se lépe postará o malé děti a pečuje o domov a muž že se zatím postará v práci o prostředky na živobytí. Já vím, muži již neloví a nepracují v lomech, umí se postarat o děti a žena může být lepší vývojářka než muž. Tak popojedem? 

Dobře, tohle téma je zapeklité. Zažili jste s tátou někdy materiální, finanční nedostatek? Strach, že nás neuživíte? Nikdy jsme se doma o penězích nebavili. Ale když koukám na ty fotky z dětství s roztrhanýma bačkůrkama… Bydleli jsme na Buďánkách, v bývalé dělnické kolonii, v domečku bez topení a teplé vody. Pamatuju na to jako na idylické dětství. 

Před revolucí měli všichni nějak tak podobně, spíš málo. Když jsi chtěla vydělat větší peníze, musela jsi buď dělat kariéru, která byla vždycky spojená s přitakáváním vše kontrolujícímu režimu. Být členem KSČ, donášet na kolegyně a kolegy … Nebo podvádět, krást. Protože jsme nemohli vlastnit půdu ani velký majetek, všechno bylo státní, nemohli jsme podnikat, tak jsme se nemohli, ale taky nemuseli o peníze moc starat. Dostali jsme novomanželskou půjčku, já dostávala mateřskou, tvůj táta dostával plat jako truhlář. Ty peníze jako by odněkud přiletěly a my jsme je utratili. 

Byli jsme chudí? Bála ses, jak nás uživíte?

Nevnímala jsem to tak. Prostě jsme si mohli dovolit to, co většina lidí okolo a našich přátel. Žili jsme prostě, ne chudě. Mým rodičům vozili a posílali přátelé ze západu oblečení, můj táta občas přivezl nějaké desky, co jsme měli rádi – Patti Smith, Velvet underground… později jsme je chodili vyměňovat nebo kupovat na režimem někdy tolerované burzy. Že vás neuživíme? Jako že byste strádaly hladem nebo neměly oblečení? Ne, to jsem se nebála. Tak nějak jsem věděla, že nás tvůj táta uživí a že pro vás seženu všechno, co nezbytně potřebujete. I když vím, že jste chtěly barevné a umělé punčocháče a já vám dávala bavlněné, vroubkované, že syn měl plné zuby děděného oblečení, protože dědil holčičí…

Jak jsi kloubila péči o nás, domácnost, a to vše ostatní?  

Ze začátku před revolucí mi pomáhalo, že jsme žili v širší komunitě – ne místní, ale názorové – se sestrou a kamarádkami jsme si navzájem hlídaly děti, jezdily společně na chalupy, podporovaly jsme se. Taky máma i tchýně mi hlídaly děti, bezdětné kamarádky… Kamarádi si navzájem pomáhali s opravami a stavebními pracemi. To mi pomohlo vystudovat vysokou školu s dvěma dětmi, promovala jsem těhotná se třetím. A také se angažovat v hnutí Pražských matek. 

Hodně věcí jsme si dělaly samy: pekli, vařily, šily, máchaly a praly látkové pleny, pěstovaly zeleninu, přepisovaly knížky… Mohli jsme tak žít dost skromně a zabíralo nám to většinu času. Co taky nám režim dovoloval dělat jiného? Lidé z našeho okolí často kariéru dělat nemohli nebo nechtěli. Poradenství pro rodiče nevidomých dětí jsme dělali taky dobrovolnicky, při dětech, vozil mě tam tvůj táta a mezitím, co jsem konzultovala s rodiči u nich doma, hlídal vás. Někdy jezdili rodiče za mnou domů, to, když jsem kojila a nemohla od vás odjet. 

A po revoluci se to hodně změnilo? 

Ano, zásadně. Musím přiznat, když se po revoluci otevřely možnosti pracovat v oboru, který jsem studovala a reálně na tom, co jsem dřív dělala jen jako zájem ve volném čase, tak mě to hodně pohltilo. Otevřelo se před námi tolik možností, bylo najednou tolik práce, která slibovala skvělé výsledky. Dětem, manželovi a domovu jsem se věnovala méně. Ne tak, abych s tím byla spokojená. Rezignovala jsem taky na jakékoli jiné další zájmy. 

Jaké? 

Třeba to zmíněné malování, softball, poezii, aktivní ochranu životního prostředí. Před revolucí jsem se angažovala v hnutí Pražské matky. Usilovaly jsem o informovanost o ovzduší v Praze a o jeho zlepšení, apelovaly na poslance, politiky. Psaly dopisy, demonstrovaly. Po revoluci, když se otevřely možnosti dělat co chceš a můžeš, jsem si musela vybrat. Stálo před námi tolik práce, že nešlo dělat dvě věci najednou a pořádně. A mezi ochranou životního prostředí a podporou dětí s postižením jsem si vybrala děti a rodiny. 

Čeho v životě zpětně lituješ? 

Že jsem nepřijala nabídku vašeho otce, že by byl v domácnosti, když jsem začala pracovat na celý úvazek po návratu ze stáže v USA. Že jsem přestala malovat. Že jsem nezvládla zpracovat líp konflikty v rodině. Málo jsem riskovala… Že jsem se věnovala tolik práci, tedy podpoře jiných lidí a veřejné angažovanosti – bylo to na úkor času a pozornosti pro vás, moje děti. 

To říkáš často. Napadá mě k tomu, že bys pak ale nemohla dělat to, k čemu si měla tak silné puzení. 

Tak pojďme raději zase dál….

A co tě teda – nebo kdo – v životě drží, dodává ti sílu? Kromě práce…

Moje děti, vnoučata, přítelkyně, přátelé, velká rodina, být v přírodě a s přírodou, hudba. Pocit, že jsem užitečná. Mám od mládí úžasné přátele, s kterými se vídám, přátelím a slavím doteď. 

Poslední dobou tě naši potomci hodně zaměstnávají. Já jsem třeba strašně ráda, že s mojí starší dcerou máš takový vztah, jaký máte. Tvoje máma zemřela brzo, moje druhá babička měla 25 vnoučat, takže nemám zkušenost s tímhle typem příbuzenského pouta. Přitom si myslím, že může být hodně přínosný. Jak ty vnímáš svou roli jako babička? 

Prarodičovští je úžasná věc, další životní etapa. Pamatuji se, že když jsi čekala Amátu, moje první vnouče, že jsem zažívala podobný stav jako těhotenství. Jako by se ve mně všechno přeskládalo. Já mám moc ráda překvapení. A babičkování, když přišlo, bylo jako krásný překvapení. Zase zažívat tu radost z nového života, pozorování miminek, navazování komunikace a nového vztahu s nimi. Pozorovat a možnost ovlivňovat jejich vrůstání do světa je nádhera. Vlastní rodičovství jsem měla spojené se starostmi, jak to zvládnout, když dítě nejí, pláče, když máš s sebou tři, když nechce dělat to, co ti připadá důležité… Ale prarodičovství je pro mne daleko větší pohoda, klid. Už vím, když zapomenu rukavice nebo punčocháče, že vnouče nezmrzne, když vynechám svačinu, že neumře hlady, když pláče, že přestane… A taky vnoučata vracíme rodičům, že jo… 

Tvoje máma zemřela, když mi bylo tak 7. Byli hodně napojený s dědou, to si pamatuju, že byli tak nějak trochu sami pro sebe. Jaký jste měly vy dvě  vztah?

To jsi řekla dobře – že byli máma s tátou tak nějak pro sebe. Měli krásnej celoživotní vztah, radovali se i trápili společně, měli rádi stejnou hudbu, stejné filmy, společné přátele, o všem se radili, měli společnou znělku… My tři děti jsme o nich říkali „voni“, což bylo předmětem rodičovské nevole, ale taky žertů. Pro nás děti to znamenalo, že vždycky byli naprosto jednotní, takže nešlo používat žádné strategie jako že táta něco a máma se přimluví nebo naopak. Věděli jsme, že co řekneme mámě, bude táta večer vědět a rozhodnutí dělali společně. Bylo to moc hezký s nimi prožívat, ale jako vzor to bylo trochu zatěžující. Myslela jsem si, že manželství je to, co zažívají rodiče. 

My dvě si jsme hodně podobné i vizuálně, až tak, že si nás lidi občas pletli nebo poznají, že jsem tvoje dcera. Jak jste si byly podobné vy s mámou a v čem třeba jste byly odlišné?

Musíš si uvědomit, že my jsme si věkově daleko blíž, takže máme víc podobných zkušeností. Když ses narodila, bylo mi 22, kdežto mojí mámě bylo 35, když jsem se narodila. A všechno co se týkalo jejího dětství a mládí bylo daleké retro. Rozhodně jsme si nebyly tak podobné na první pohled. V mládí byla moc krásná, měla jemný obličej a takový neurčitý pohled. Podobnost s mámou jsem začala vnímat až když tu nebyla – když jste dorůstaly a občas jsem se podívala do zrcadla a jako bych jí zahlédla. 

Taky v tom, když jsem vyslovila bezděčně a automaticky něco, co říkala máma a já si slibovala, že to nikdy nevypustím z úst. Takové to „tak co dneska ve škole?“ „ S kým jsi tam byla? “ „nemůžeš si vzít na sebe něco slušnýho?“… Myslím, že jsem jí podobná v nějaké zdrženlivosti ve vztazích a v určité pomalosti. My děti jsme se jí smály, jak pomalu plave. Jak si to užívá. Nebo jak se zastavovala v lese nebo na kopci a ukazovala, co jí zaujalo. Tak to mám po ní. 

Mámino dětství a mládí bylo nějak mimo moji představivost a zkušenost. Vyrůstala na samotách v myslivnách, děda byl hajný, babička se starala o domácnost a děti. Máma jezdila do školy vlakem a pak chodila na dívčí školu řádových sester Anglických panen. Takže byla na internátě, učila se některé předměty v angličtině, jezdily se školou do Anglie … To všechno jakoby bylo a nebylo. Tenkrát, když byli sedláci, soukromý majetek, šlechtici… A hajný měli mapu lesa, kde byl každý strom. Jako z pohádky, tajemné. Takže máma byla tím tajemstvím tak trochu vždycky pro mě záhadná. 

Máš pět vnoučat, jsi v důchodu, ale stále jsi hodně akční. Občas se pochlubíš tím, že se ti podařilo vyjednat pár miliard… Co tě teď naplňuje, co tě nenechá spát? 

V padesáti jsem změnila pracovní téma – odešla jsem z místa ředitelky Společnosti pro ranou péči a začala se věnovat deinstitucionalizaci. Takže stále sociální služby a důstojný život lidí s postižením. Deinstitucionalizace sociálních služeb znamená ve zkratce to, aby lidi s postižením nemuseli žít odděleni v ústavech v nedůstojných podmínkách, ale jako my ostatní – v bytech, mít zájmy, práci, rodinu, kamarády v okolí a sociální služby by měly chodit za nimi domů. Měla by je podporovat a poskytnout jim služby obec, místní komunita. Proto říkáme místním službám „komunitní“. Ústavy měly opodstatnění od 18. do začátku 20. století. Zachraňovaly životy sirotkům, invalidům a nemocným bezdomovcům. Nyní v 21. století je způsob shromáždit lidi s postižením na jednom místě, izolovat je od ostatních a vzít jim běžné životní potřeby a podmínky přežitý, neúčelný a je dokázané, že i škodlivý. Tak to vidíš, už vysvětluju. Tak tohle téma – jak se staráme o ty slabé mezi sebou, to mne stále dovede rozohnit, nadchnout, naštvat, rozesmutnit.    

Ale poslední rok pracuju jen na částečný úvazek, dělám jen to, co mě baví, říkám, co si myslím. A učím. Je to fajn. Když potřebujete hlídat, neváhám a zmeškám konferenci nebo jednání. Snažím se, mě diskriminující a segregující postoje lidí vůči postiženým už tak nefrustrovalo, politici nezklamávali, abych dobře spala a měla energii pro vás děti a vnoučata. Podporovat děti k dobrým vztahům s lidmi a s přírodou je nejdůležitější. 

Díky, to mě bavilo, ptala bych se dál a dál…

Taky děkuju, bylo to fajn, došlo na věci, o kterých jsme se nikdy nebavily.

 

Terezie Hradilková (1961)

Celý život propojuje osobní zodpovědnost s veřejným působením. Dlouhodobě se zasazuje o společenské začlenění znevýhodněných lidí, jeden svět pro všechny a o změnu / transformaci sociálních služeb. V roce 1989 před revolucí uspořádala první hmatovou výstavu pro nevidomé a stála u zrodu hnutí Pražské matky, usilujícího o zlepšení stavu životního prostředí. Založila a vedla Společnost pro ranou péči, poskytující podporu rodinám dětí s postižením proto, aby děti s postižením nemusely žít izolované v ústavech. Díky jejím aktivitám byla raná péče uzákoněna jako sociální terénní služba a rozvinula se po celé republice. Jako člověk, matka, přítelkyně, dobrovolnice, metodička, konzultantka a lektorka usiluje o rozvoj dostupných a komunitních sociálních a zdravotních služeb pro lidi s postižením a jejich přijetí komunitou. Od roku 2018 je předsedkyní Jednoty pro deinstitucionalizaci z. s., JDI. Má 5 vnoučat a stále žije v Praze.

Žofie Látalová (1984)

Vystudovala romistiku a sociální práci a střídavě kombinuje oba obory i profesně. Pracovala V Člověku v tísni jako sociální pracovnice, nyní se věnuje vzdělávání dětí a mladých lidí v oblasti lidských práv a historie a kultury Romů v Centru Romů a Sintů v Praze. Podniká, příležitostně se věnuje produkci dokumentárních filmů. Má dvě děti a žije v Praze.