Ze všeho, co psal, co konal, vyzařovala jeho bytostná víra v lidi, v převahu dobra nad zlem. Choval v duši niternou důvěru v pokrok, spoléhal na vítězící energii kladných stránek v povaze člověka, podobně jako Tomáš Gariggue Masaryk. Vždyť proto si byli blízcí, proto se měli tak rádi. Mělo vnitřní logiku, že právě oni dva se stali svým humanismem a dějinným optimismem takřka ikonami dvaceti let budování samostatného Československa. Žel, odvážný a krásný experiment se nezdařil, náš stát se nakonec ocitl ve spárech fašismu a Hitlera. Masaryk se tragického konce první republiky nedožil. Zato Karlu Čapkovi bylo souzeno vypít pohár hořkosti až do dna. Nazřel osudovost vývoje už v okamžiku, kdy ve Španělsku vypukla občanská válka. To je začátek! prohlásil. Teď už to půjde až do války světové. A pro křehkého, plachého, mírumilovného umělce se poslední tři čtyři roky života změnily v odhodlanou válku s fašismem. Však mu to jeho odpůrci, a že se jich brzy vyrojilo, krutě spočítali! Že prý jenom zbytečně přiléval olej do ohně a neodpovědně dráždil dravou šelmu. Měl raději mlčet! Plivali na něho v novinách. Opakovaně mu kdosi mazal kliku od domu smradlavým svinstvem. Natáhli mu před branku drát, aby zakopl a namlátil si pusu. Nemocen, vysílen, hlavně však uvláčen vzkypělou zlobou, zemřel Karel Čapek, Čechy ještě nedávno tolik milovaný a obdivovaný, den po Ježíšku, na Boží hod vánoční roku 1938. Do devětačtyřiceti let mu chyběly dva týdny. Je tomu 70 roků…

Chtěl jsem psát svobodně, ne podle direktiv. A tak pro mě bylo úlevou, když jsem dostal nabídku stát se členem úžasné novinářské squadry v pražské redakci brněnských Lidových novin.

Znal jste Jana Wericha, pane Čapku?

Znal. A rád jsem chodil do Osvobozeného divadla. On i Voskovec byli podobného založení jako já. Pravda, byli temperamentnější a sarkastičtější. A měli břitčí pero. Slova o bídě světa po roce 1914 jsem však od něho neslyšel. Za našich časů mu něco takového nemohlo snad vytanout na mysli. Víte, pane, našim generacím vonělo slovo svoboda jak růže. My svobodu a demokracii bezmezně milovali, bylo to naše dítě. Ctili jsme ty pojmy jak vlastní matku. Já tedy rozhodně a Werich bezpochyby taky. Jiná věc je, že on na rozdíl ode mne prožil i tu vaši druhou válku, prý ještě mnohem strašnější. Takže mu asi došlo, že lidstvo je nepoučitelné.

Tu první válku jste zažil?Myslím jako v uniformě…

Jen jako svědek a civil. Proč se ptáte? Byl jsem sice u odvodu, ale osvobodili mě. Já už tenkrát měl problém s páteří. Nemohl jsem se pořádně hýbat a otáčet. Zprvu lékaři tvrdili, že je to tuberkulóza. Ale byl to Bechtěrev. Vápenatění a srůstání obratlů. Později se to zázračně zastavilo. Ale do smrti jsem už chodil jak loutka. Představte si, že máte místo páteře prkno. Když jsme si pak mnohem později s Olgou, tedy s paní Scheinpflugovou, koupili Škodu Populára, ukázalo se, že nemůžu ani pořádně řídit. Hlavně couvat jsem nedokázal. Mimochodem, kvůli dřevěné páteři, jak se říkalo, jsem taky náruživě zahradničil. Kytičky ve skutečnosti nebyly jen koníček, ale i prevence a léčba.

Ještě k té válce…Váš starší bratr Josef se prý z vojny taky ulil!

Krindapána, kde jste to vzal? Ne, že by Péča toužil po zákopech. Ani on, ani já bychom na živý terč nikdy nedokázali vystřelit. V tom jsme byli stejní. Mockrát jsme si slibovali, že bychom s přáteli myslivci šli někdy na lov. Dokonce jsem kvůli tomu koupil kulovnici. Jenže střelit na zajíce nebo koroptev? Na to musíte mít, člověče, v sobě aspoň trochu krvelačnosti a ta nám chyběla. Takže s tou puškou, z níž jsme nikdy nevystřelili, byl nakonec těžký malér, jak jsem se dozvěděl. Za protektorátu – já už při tom nebyl – se přece za tajné držení zbraně popravovalo. A já kulovnici nechal zašantročenou někde na Strži. Olga se švagrem ji nakonec na poslední chvíli zahrabali v lese, doslova pár minut předtím, než přijeli tajní v kožených kabátech udělat na chalupě šťáru.

To jsme trochu odbočili. Jakže to bylo s  bratrovou vojnou?

Co vás to tak trápí? Ale budiž…Taky zůstal doma. Péča byl odmalička silně krátkozraký. Měl sedm dioptrií. A protože tatínek byl vojenský lékař, zařídil, že jeho dioptrií bylo u odvodu dvanáct. Takže brácha byl uznán služby neschopným. Pro pána krále, vždyť by se svou náturou na frontě nepřežil ani den!

Myslel jsem, že váš otec byl důlní, ne vojenský lékař…

To máte z nějaké učebnice, ne? Tam se vše vždy zjednoduší na dřeň. Tatínek vskutku byl nejdřív důlní lékař, a to v Malých Svatoňovicích, ale brzy poté, co jsem se narodil, jsme se přestěhovali do Úpice v Podkrkonoší, a tam dělal praktického terénního doktora. Ošetřoval chudé textiláky, za rodičkami jezdil na koni, pak v bryčce, prostě sloužil jak zapadlý vlastenec. Taky to vlastenec byl. Od koho bychom to s Péčou chytili? Nějaký čas byl otec i vojenským doktorem a skončil coby lázeňský lékař v Trenčianských Teplicích. To šel pomáhat bratrům Slovákům.

Byli jste bohatá rodina?

Tři děti, tedy sestra Helena, Josef, já benjamínek, matka v domácnosti, otec byl jediný živitel pěti krků. Takže žádná sláva to být nemohla, žili jsme ve vší skromnosti, a pokud byl někdo rozmazlován, tak já. Asi že jsem byl nedonošený, stonavý, nejmladší a maminka se ve mně viděla. Tenkrát ale bývali lidé spokojeni i s málem. Považovalo se třeba za samozřejmé, že jsem jako klouček chodil v obnošených šatech po sestře. Otec byl fakticky ve službě dvacet čtyři hodin denně a sbíral penízky od textilních dělníků či vesničanů doslova po grošíku. Na druhé straně – taková to byla útěšná doba – naši dokázali naspořit na dům a otec se nechal matkou přemluvit, aby ve dvaapadesáti odešel do penze. U lidí jeho povolání to tehdy nebylo nic tak neobvyklého. Načež ovšem brzy přišla válka a ta veškeré pořádky převrátila naruby. Prohlubující se bída s inflací vše, co naši za život nahospodařili, zcela znehodnotila. Takže otec musel na stará kolena začít znovu pracovat.

Je to pravda, že jste chtěl být spisovatelem už od dětství?

Asi jako že jsem chtěl být strojvůdcem. Nevěřte čítankám! Já v časech dospívání byl pohlcen filozofií. Taky jsem ji šel studovat, hltal jsem ji až zběsile, napsal jsem dost provokativní práci o americkém pragmatismu a toužil jsem po akademické dráze. Jenže jeden profesor, jméno neřeknu, ale byl to Čada, mě z pokusu o docenturu šikovně vyšachoval. Budu-li upřímný, tuším proč: asi bych rozčeřil zatuchlý vzduch na fakultě. To byla těžká rána mému sebevědomí. Naši mi drželi palce, dokonce se kvůli mým studiím přestěhovali do Prahy, a nakonec měli doma nezaměstnaného doktora filozofie. Práce žádná. Chvíli jsem ke své nelibosti učil jednoho šlechtického synka, dokonce jsem ze zoufalství kratičce dělal knihovníka v Národním muzeu, jenže s  bolavým hřbetem lézt po žebříku do regálů, to jednoduše nešlo. Takže po volném redaktorském místě v Národních listech jsem na sklonku války skočil jak hladový pes. Jenže deník byl pod vlivem příliš nacionalistických a protimasarykovských kramářovců, a to mi silně vadilo. Chtěl jsem psát svobodně, ne podle direktiv. A tak pro mě bylo úlevou, když jsem dostal nabídku stát se členem úžasné novinářské squadry v pražské redakci brněnských Lidových novin. To bylo, tuším, v roce 1921 – už jsem znal Olgu. A Lidovky se mi pak staly celoživotním údělem. Pravda, otec moc rád nebyl, považoval novinařinu za cosi nepatřičného, okrajového, avšak smířila ho skutečnost, že jsem si knížkami i dramaty dosti rychle udělal jméno.

Dostal jste přece do Lidovek i bratra!

Kdeže! Už do Národních listů. Měl tam pak na hrbu výtvarný referát. Víte, s Péčou to bylo vždycky složité. O Péču bylo zapotřebí pečovat. Byl to takový zpomalený dobrák, introvert, od malička měl potíže s učením. Zatímco mě maminka rozmazlovala, protože jsem všechno hravě zvládal, na Péču křičela, trestala ho, a škola mu pak šla ještě hůř. Bavilo ho malovat, ne šprtat. Ale doma mu říkali, že jen kazí papír. Dopadlo to tak, že ho naši z bezradnosti dali na tkalcovskou školu do Vrchlabí. Celý život pak kulhavě doháněl, co zmeškal a co já získal en passant, takřka od Pána Boha. Ostatně s jeho malbou to bylo podobné. Maloval trochu jako dítě, pak se přidal k Tvrdošíjným a zhlédl se v kubismu, což sice budilo zvědavost, také však posměch. Skoro nic neprodal, a když, tak za hubený peníz. Aby si vydělával portrétováním bohatých paniček, to se mu nesmělo ani naznačit. A vidíte, obrazy toho buldoka mají ve vašich časech hodnotu milionů. Zřejmě musel vědět, nebo aspoň silně tušit, co dělá.

Měli jste se s bratrem rádi?

Byli jsme každý úplně jiný, a přece jsme prošli životem jak jednovaječná dvojčata. V dětství jsme byli nejlepší kamarádi, co si kryli záda. Po většinu života jsme spolu bydleli. Psali jsme spolu. A když se ukázalo, že nám to myšlenkově ani stylově neladí, rozešli jsme se autorsky bez křivého slůvka. Když se Péča po osmi letech známosti oženil a odstěhoval, byl jsem u nich pečený vařený. I o Vánocích. Načež jsme si vzali hypotéku a postavili si na Vinohradech, v tehdejší Úzké ulici, dvojdomek, v němž jsme pak bydleli tak říkajíc až do hořkého konce. Zahrádku i práci na ní jsme si ordinovali ve dvou, nikdy nás nenapadlo rozdělit si pozemek plotem, do redakce jsme vesměs chodívali a vraceli se společně. Dokonce i v názorech na módu či na ženy jsme se moc nelišili. Oblékali jsme se jako středněstavovští strejci, bez výstřelků, spořádaně. A že v našich časech ještě nebyly známy hormony, byli jsme oba i přísně monogamní. On na svou Annu trpělivě čekal osm let. Já Olgu, tehdy sedmnáctiletou, potkal ve třicítce, ale vzal jsem si ji až v pětačtyřiceti. Přitom oba jsme prožili krásné manželství. Nu, a ve věcech ústředních, v otázkách lidské mravnosti, politiky, svobody, demokracie, jsme byli jedno tělo a duše do všech důsledků. Když jsem umíral, pronesl Péča pochmurně naivní věštbu: Teď to za něj odskáču já v koncentráku. Jako že to mám dobré, protože jsem se víc angažoval, nicméně jsem z maléru venku. Zatímco on byl v zápase s hydrou fašismu pasivnější, protože si párkrát šťouchl do nacistů či Hitlera jen karikaturami, třeba pichlavými kresbami diktátorských holínek. Já prý byl na gestapáckém seznamu třetí v pořadí. Kolikátý byl Péča, to nevím. Ale přišli si pro něho hned na začátku války, v září roku 1939. Místo aby dávno zmizel, jak ho přátelé pobízeli, seděl doma. Sbalil si věci, umyl nohy, políbil rodinu a šel. Jak apoštol. A už ho nikdo z našich nikdy nespatřil…

Vyčítáte bratrovi, že před nacismem neuprchl. Avšak vy jste přece měl stejnou možnost! Tiše vám ji nabízeli známí umělci i politici! Či ne?

Nevím, zda jste vůbec schopen vžít se do tehdejší situace nás v Československu. Zkusím vám to popsat v pár větách…Především si asi nedovedete představit závratný pocit štěstí z nabyté svobody, jaký jsme prožívali po pádu rakousko-uherské monarchie. Náhle a nečekaně jsme měli svůj samostatný stát, po němž národ po staletí toužil. A přední povinností každého slušného člověka bylo přiložit ruku k dílu, budovat tu novou domácnost, ten nový společný domov. Bylo s tím spjato nepřeberné množství úkolů a starostí. Neměli jsme zkušenosti ani předchozí výchovu k samostatnosti, žádné politické tradice. Masaryk, s nímž jsem o tom nesčetněkrát debatoval, si přál pro republiku čas padesáti let nezbytných k tomu, abychom se naučili žít v demokracií, vládnout si sami. Jenže státu bylo pouhých patnáct roků a za humny se zjevil přízrak Hitlera. Naši sudetští spoluobčané, a to pod jeho taktovkou, začali čím dál hlasitěji dávat najevo nespokojenost s domácími poměry. V lecčems si naříkali právem. Jenže na rozdíl od autokratické a čím dál zpupnější třetí říše, v níž shledávali svou spásu, žili ve svobodě, v demokracii, ve slušném státě. Hlas krve jim nicméně velel zamířit domů, mimo republiku, do náruče apokalyptického vůdce. My doposledka věřili, že je naděje dospět s německými spoluobčany ke spravedlivému usmíření, k poctivému uspořádání poměrů na principech demokracie a svobody. Já v možnost nalezení takové cesty věřil do posledního záhybu duše. A dělal jsem maximum toho, co spisovatel může. Napsal jsem tehdy v pocitu ohrožení Bílou nemoc, První partu, pak Matku, byla přeložena či hrána v 66 zemích. Možná to byly věci trochu schematické, rozhodně však burcující. Šlo mi o záchranu toho vzácného daru svobody, který má generace dostala. Ale ve dnech kolem Mnichova už začínalo být jasné, že věc je ztracena. Víte, kdy jsem přestal doufat? V březnu 1938, po anšlusu Rakouska, kdy jsem se setkal s tehdejším německým velvyslancem v Praze Eisenlohrem. Řekl mi k největšímu zděšení, že požadavky sudetských Němců už jsou překonané, vůdce má prý lepší řešení: vezmou si všecko. Budeme se bránit, odpověděl jsem. A on na to: Jednu třetinu obyvatelstva republiky tvoří Němci. Na povel z Německa se okamžitě vzbouří. Čechům by nezbylo než vzpouru potlačit, čili vzbouřené Němce střílet a věšet. Až by prý pak německá armáda vtrhla na naše území a našla pobité krajany, nikdo by ji nezadržel před strašlivou pomstou. A to by byl konec našeho národa. Řekl jsem to Benešovi. I jemu od té doby ležel ten stín apokalypsy na duši. A mému bezradnému já se tehdy definitivně zřítil svět, jenž jsem pomáhal stavět, jemuž jsem sloužil. Pane, já umřel zaživa. Ještě jsem se pokoušel dělat, co šlo. Ale po Mnichovu moc možností nezbylo. Už před tou ďábelskou konferencí jsem měl horečky. Před Vánoci se přidal zápal plic, to jak jsme na Strži zachraňovali barák před povodní. Brodil jsem se v blátě, bez kabátu bos. Jenže horší bylo to bláto lidské, bláto světa, co mi hynul před očima. Tak jsem ty oči, pane, raději zavřel…