Jsi právem nazýván pohádkářem českým, sám si tak říkáš, i prestižní publikace nazvaná 99 významných uměleckých osobností rozhlasu to stvrzuje. Hledáš v pohádkách, v jejich interpretaci svoje dětství, o němž nic nevíš?

Je to zajímavý názor, možná i hodně pravdivý. Já totiž vnímám sám sebe mezi lidmi až v sedmém roce věku v Třebechovicích pod Orebem.  Do školy mě vodil děda a první rodinu, ve které jsem se ocitl, tvořila moje matka, o které jsem do té doby nevěděl, Němka, slovo česky neuměla („tři švestky srály, tři švestky nesrály“), já zase nerozuměl německy, a její partner, Němec, dokonce vysoký funkcionář NSDAP.  Biologického otce jsem neznal, nikdy jsem se o něm nedozvěděl. Nelíbilo se mi v té rodině, zlobil jsem, utíkal, až mě dali do takzvaného züchtsungslageru, což nebyl koncentrák, ale tábor určený k převýchově. Asi z nás měl být nějaký kanónenfutr, protože jsme se tam nic neučili, ani psát, číst, nic, jenom jsme do vojenských bot, a to také byla moje první práce, bili cvočky. Když skončila válka, dostal jsem na rukáv bílou pásku značící odsun do Německa. To všechno vyprávím ve zkratce, bylo to napínavé, krušné, nepochopitelné. Až dobří lidé se mě ujali, dali mi práci na statku a do odsunu jsem nemusel. A skončili jsme s maminkou, její německý druh už byl dávno za kopečky, v jakémsi bytě – co bytě – cimra čtyřikrát čtyři metry to byla, místo záchodu na chodbě kýbl, do místnosti vchod přímo z ulice. Tak jsem odtud utekl a stal se ze mě nejmladší bezdomovec v Československu. Hledal jsem jakékoliv zaměstnání, hlavně aby k němu bylo nějaké bydlení, ale začínal jsem si uvědomovat, že bych také měl něco umět, například číst a psát, vždyť já byl negramotný.

Zadrž a prozraď prosím, co je pravda a co fabulace, co fantazie?

Všechno je pravda, to všechno si pamatuji, ale přiznávám, že se ztotožňuji se slavným pohádkářem Hansem Christianem Andersenem. On se vydával za tanečního mistra, za vynikajícího herce a já, stejně jako on, jsme si vytvářeli svůj virtuální svět. Ten svět fantazie se mi později velice hodil v práci režiséra s pohádkami, hrami, s jiným virtuálním světem. Pokud jsem ale chtěl vstoupit do světa skutečného, a byl nejvyšší čas, nic jiného než fabulace, klidně říkej i lež, a fantazie mi nezbyly. Pro úřední potřebu jsem si musel vymyslet svoji minulost. Celou rodinu jsem nechal zahynout v koncentráku, prohlásil jsem se za sirotka – zkrátka použitelný životopis. A neuvěřitelnou shodou náhod jsem se dostal na konzervatoř. Jak říkal později správně Jaromír Hanzlík, dali tě na umění, protože tam nemusíš nic umět. A konzervatoř tehdy nevyžadovala maturitu, ale jen jsem tam přišel, nastala reforma, z konzervatoře se stala škola vysoká a maturity bylo třeba. A zase ve zkratce – fabrika, jednoletý internátní kurz a byl ze mě dělnický kádr s maturitou. Ten „kádr“ vážil mnohem víc než maturitní vysvědčení, mě se profesoři báli odkudkoliv vyhodit, byl jsem chráněný společenský druh.

České pohádky jsou tradičně jednodušší, průzračnější, je to vůně mateřídoušky, babiččina vůně, český čert, většinou trouba, je nakonec oklamán, český lump bývá právem ztrestán, všechno je přímočaré a jasné, čtenář a posluchač od začátku tuší, že to dobře dopadne.

A co tě to napadlo, přihlásit se ke studiu medicíny?

Pýcha, že mám maturitní vysvědčení – a ono nadání nebo prokletí fantazie. Už jsem se viděl v bílém plášti, doktor, hejno sestřiček, gynekologie by bylo to nejlepší – a já ty přijímačky, díky glejtu, že mám dělnickou maturitu, málem udělal.  Až jeden moudrý pan profesor, neurolog, si mě zavolal stranou a přiznal se mi, že když četli moje písemné projevy, nebyli si jisti, zda se jedná o recesi, nebo o tak vysoký stupeň indolence a doporučil mi naléhavě, abych na medicínu, ani s dělnickou maturitou nešel. Na moji námitku, že bych ale chtěl něco studovat, mi poradil, abych to zkusil u divadla, že mám tak vekou fantazii, že u mě nepoznali, co je pravda a co si vymýšlím. Naučil jsem se tři básničky a stal se studentem konzervatoře.

Tam ovšem vyučující museli bohatou fantazii náležitě ocenit.

Mýlíš se. Po dvou letech za mnou přišel pan profesor Radovan Lukavský, pozval mě na důvěrnou procházku kolem Vltavy a svěřil se mi, že si se mnou vyučující nevědí rady. Chodím prý pořád po zkušebně, usmívám se debilně jako pitomeček, a ptal se, co mi na studiu připadá tak směšné. Vysvětlil jsem mu, že nechápu, proč mám kolegyni říkat Julie, když se jmenuje Renata. A to už byl lehce nervózní: „Weinlichu, vy jste na herecké akademii! Byl jste někdy v divadle?“ Přiznal jsem se, že nebyl, neměl jsem na to šaty. Opravdu, já byl dříve na divadelním jevišti než v hledišti. „A četl jste nějakou divadelní hru?“ Svoji odpověď cituji doslova: „Teď nám říkal pan profesor, že studují nějakého Šejkspíra, že prý něco napsal.“ A následovala památná odpověď pana Lukavského: „Ježíšikriste, Weinlichu, co s vámi budeme dělat? My vás nemůžeme ani vyrazit, protože byste neměl kde bydlet.“ Dodnes se před tou odpovědí hluboce skláním, tolik je v ní slušnosti a lidskosti. A opět to zkrátím: v rozhlase se začala rodit hlavní redakce pro děti a mládež, potřebovala režiséry a na škole proto založili katedru rozhlasové režie.

A já mohl začít svojí fantazií žít – v rozhlasové pohádce.

Proslulé jsou tvoje inscenace pohádek Andersenových – Pasáčka vepřů, Malé mořské víly, Sněhové královny, Cínového vojáčka a dalších, přesto ses přiznal, že nejbližší ti byly pohádky české. Čím tě okouzlily?

České pohádky jsou tradičně jednodušší, průzračnější, je to vůně mateřídoušky, babiččina vůně, český čert, většinou trouba, je nakonec oklamán, český lump bývá právem ztrestán, všechno je přímočaré a jasné, čtenář a posluchač od začátku tuší, že to dobře dopadne.

Bylo ti dvaadvacet let, když jsi v roce 1952 začal nejprve jako externista spolupracovat s Československým rozhlasem. Jak jsi zvládal setkání a spolupráci s herci, kteří dodnes patří k legendám?

Vzpomínám si, jak jsme v čekárně před studiem, před onou slavnou „šestkou“ čekali na začátek natáčení a jako mladí kluci žertovali, mluvili nepříliš spisovně, někdy i trošku lascivně – a najednou do místnosti vstoupil pan František Smolík. Celá čekárna ztišila hlas, všichni zdvořile pozdravili a přímo jsi cítil úctu, kterou my vzdáváme těmto mistrům. To je odpověď na tvoji otázku. A brzy jsem poznal, že čím větší umělec, čím silnější osobnost, tím skromnější člověk s pochopením pro svoje okolí. Uchovávám jako drahocenný poklad dopis Eduarda Kohouta, omluvný dopis, protože zmeškal jednu zkoušku, kterou jsem vedl. Osobní dopis mi napsal, obálku nadepsal i s lichotivým titulem „rozhlasový režisér“, známku nalepil a poslal mi do rozhlasu. Já nikdy nechodil do zkoušek pozdě, ale málokdy se mi stalo, abych byl ve studiu dříve než pan Höger, pan Voska, Karen, pan Pivec . To už byl jeden takový první znak, tito mistři přicházeli do práce o patnáct, dvacet minut dříve, aby relaxovali, aby se soustředili, připravili. A když začala práce? Bylo nádherné pozorovat například pana Högera u mikrofonu s mladou začínající herečkou. Nešlo jí to, byla nervózní a pan Höger, vidím to jako dnes, naschvál upustil papír, což bylo slyšet, aby se to muselo zastavit a dívka dostala šanci na opravu, taktní a laskavou šanci! Nebo Vlastimil Brodský se studentem AMU. Poznal, že výkon mladého kolegy nebyl v pořádku, a když jsme natočené potom poslouchali, otočil se Vlasta na mě: „Kájínku, já myslím, že bychom to měli vzít ještě jednou, já jsem tam nebyl dobrej.“ Za tato setkání zůstanu rozhlasu navždy vděčný. A také za to, že jsem tam našel dva táty. To byl pan Josef Bezdíček, šéfrežisér, který mě vedl, půjčoval mi základní knížky, chodil jsem k nim na oběd. A druhý takový člověk byl Přemysl Pražský, skvělý umělec, rozhlasový, divadelní a filmový herec, režisér, scenárista.

Tu otázku, možná nerad, čekáš, protože nelze jinak. Poslední dobou si přestávám být jist, přibývá různých údajů – pokolikáté jsi ženatý?

A je to tady, ale rozumím, proč se ptáš. Já sám se v tom – podle toho, co se dočítám a dozvídám – pomalu také nevyznám. Tak přesně a bez fabulace: jsem pojedenácté ženat, celkem jsem měl deset manželek, jednu dámu jsem pojal za choť dvakrát. Další otázku položím za tebe: Proč? Věra Kubánková to jednou v televizi řekla přesně: „Weinlich musel být pokaždé zamilovanej. Bohužel pokaždé do jiný.“ Ano, to bylo mé prokletí, já jsem pořád musel žít v té euforii, pořád jsem si vytvářel svůj virtuální svět, pořád jsem si byl tu králem, tu kapitánem letadla – já jsem si sám v sobě hrál. A dnes už vím, proč ty ženy byly ochotny, podívám-li se na svůj ksicht  a na to všechno, do toho risku se mnou jít. Věra, a to byla chytrá dáma, ta věděla, že si mě nemá brát a dlouho odolávala, to krásně říká: „Weinlich měl jednu obrovskou zbraň, dovedl vás svojí fantazií  vtáhnout do svého světa a tam vás přesvědčil o tom, že jste jediná žena na světě, a tomu žádná neodolala.“ Ano, byl to z mé strany herecký výkon, ale herec, který chce být přesvědčivý a interpretovat svoji figuru, tomu musí sám věřit. Tedy deset rozvodů, desetkrát  jsem odcházel s kufříkem osobních věcí a dovolil bych si parafrázovat výrok svého kolegy Bedřicha Zelenky, skvělého humoristy, bohužel letos z našeho světa odešel: „Vyšel jsem z chudičkých poměrů. Dík celoživotní houževnaté píli a pracovitosti jsem se do nich zase dostal.“ Já vydělal v životě dost peněz. Jel jsem například do Brém režírovat pohádku a za honorář jsem si doma v Tuzexu koupil Fiata, ale inspirován  Bédou Zelenkou říkám: Já jsem se narodil do téměř žádných poměrů, nic o nich nevím, ale za to v jaké situaci jsem dneska, si můžu jenom já sám.

Kdo tě zná, potvrdí, že si nenaříkáš, že je tě všude plno, že sice mluvíš o sobě jako o téměř devadesátiletém, ač ti vloni bylo teprve osmdesát…

…fabuluju…

…že překypuješ energií, humorem a dobrou náladou.  Jak se máš?

Jak, když mě zasáhlo stáří, což je stav, s kterým se ješitný chlap strašně těžko smiřuje? Také mě dvakrát za sebou minula ta s kosou. A podruhé to opravdu bylo těsně, přijít k doktorům o čtrnáct dnů později, trefila by se.  Ale přesto, nebo právě proto, si nenaříkám. Nemám nic, ale mám kolem sebe pár dobrých přátel, což si myslím, že je v dnešní době ta největší hodnota – klub přátel šlapek, který jsme před čtrnácti lety založili, to jsou cyklisté, je nás jedenadvacet, z toho sedmnáct lékařů, mám pár kamarádů z toho hereckého světa, kteří nezapomínají, dokonce pár divadelních ředitelů, kteří posílají volné lístky na premiéry.  To jsou všechno hodnoty, kterých si neskonale vážím a s nimiž se mi hezky žije. K tomu současný rodinný život, je to prostě nebe – ráno se probudím, svítí sluníčko, mám co jíst, bydlím v teple, mám někoho, kdo mi poklidí, kdo mě upozorní na to, že si mám vzít jinou košili, protože tu, co mám na sobě, jsem si pobryndal… Přátelé, co já můžu chtít od života víc!