Jen co nastoupila do úřadu, musela se poprat s uprchlickou vlnou z válečné Ukrajiny. Mezi její priority ale patří i změna kojeneckých ústavů, rovnost ve vzdělávání dětí nebo komunikace vlády nejen se seniory. Své první zkušenosti sbírala Klára Šimáčková Laurenčíková už během svého dětství v severočeském Mostu.

Vyrostla jste v Mostě, mezi spolužáky jste měla Romy, teď to téma řešíte na vládní úrovni. Jak vás ten prožitek z dětství ovlivnil?

Nikdy jsem si to neuvědomovala, ale nedávno mi došlo, jak moc mě kamarádské vztahy v dětství formovaly. Asi do dvanácti let jsem skoro neměla kamarádky, jen kamarády ‒ kluky. Byly to tři nejsilnější vztahy. Všichni byli z Mostu, jeden z nich bydlel u nás v domě, chodili jsme spolu ven a měli jsme se dětským způsobem rádi. Byl hodný a citlivý. Jeho máma s ním a jeho starším bratrem ale zůstala sama. Jednou, když jsme šli ven, byl takový ubrečený. Řekl mi, že mi musí něco ukázat. Sundal si triko a na zádech měl silné podlitiny. Řekl mi, že když zlobí, máma ho bije šňůrou od žehličky. Chtěl obejmout. Vzpomínám si, jak sykl, když jsem to udělala. Když jsem to doma říkala mámě, odpověděla jen: „To víš, někdy dětí zlobí.“ Pak se odstěhovali a už jsem ho nikdy neviděla. Teď, po třiceti letech, mě napadlo zkusit ho najít na sociálních sítích. A našla jsem ho. Je ve vězení, už asi potřetí, za prodej drog, rozvedený, své dítě nevídá, na fotkách vypadá jako hodně strhaný člověk, na kterém je vidět, že neměl snadný život.

I proto se dlouhodobě zabýváte tím, v jakých podmínkách děti vyrůstají?

Ano. Mnozí rodiče jsou dlouhodobě přetížení a stresovaní. Někteří z nich pak mohou tento tlak řešit násilím na vlastních dětech. I proto prosazuji uzákonění netolerance tělesných trestů na dětech.

Cítila jsem soucit a strašnou nespravedlnost v tom, že spolu nemůžeme jít životem dál. Že já mohu, protože vyhovuji jisté normě, ale Standa nemůže, protože je jiný, „divný“, pomalejší, přitom ale citlivější a zábavnější než řada jiných spolužáků.

Co ten druhý silný vztah?

Jmenoval se Jirka, byl to Rom a chodil se mnou na základku. Chodili jsme spolu ven, psali jsme si koresponďáky o tom, jak se máme rádi, dávali si sraz u Prioru v centru. Od třetí třídy, po prázdninách, už do školy nenastoupil. On a řada mých dalších romských spolužáků ze dne na den zmizeli. Až po několika letech jsem zjistila, že byl takový úzus, že romské děti po druhé třídě automaticky přestoupily do zvláštní školy, kde jim takzvaně bylo lépe, protože byly mezi svými, učení bylo pomalejší a bylo jich méně ve třídě. Je to velmi zvláštní pocit, když vám někdo takto nečekaně zmizí ze života a přijdete o blízké přátelství. Rozhodně to byly děti stejně nadané jako ostatní. Neměly žádný skutečný mentální hendikep. No a třicet let nato jsem se ocitla na Ministerstvu školství, kde jsem se zabývala nerovnostmi ve vzdělávání, segregací i nadměrným umísťováním romských dětí do zvláštních škol.

Vaše příběhy vlastně výmluvně odpovídají na otázku, proč to všechno děláte…

Mě vždy asi nejvíce zajímalo téma spravedlnosti. Hltala jsem knihy a filmy, kde byl boj za spravedlnost ústředním tématem, a samozřejmě mě formovala i moje osobní zkušenost. Mimochodem ještě jsem nezmínila toho třetího kamaráda z dětství, jmenoval se Standa a bydlel v našem domě. Chodil se mnou do školky, ale do školy už ne, šel totiž na nějakou speciální internátní školu pro děti s mentálním postižením. Neuvědomovala jsem si, že mě tyhle zážitky k něčemu vedou, ale zpětně si myslím, že to tak bylo. Cítila jsem soucit a strašnou nespravedlnost v tom, že spolu nemůžeme jít životem dál. Že já mohu, protože vyhovuji jisté normě, ale Standa nemůže, protože je jiný, „divný“, pomalejší, přitom ale citlivější a zábavnější než řada jiných spolužáků.

Vedli vás k tomu i rodiče?  

Spíš mě přesvědčovali o tom, že jednotlivec nic nezmění. Měli ten zvláštní příklon k rezignaci. Pocit, že společnost aktivně nevytváříme my a nemůžeme ji tedy ovlivňovat a měnit. Takový pohled na svět jsem nechtěla a nedokázala příjmout. Naše rodinné prostředí mě paradoxně vedlo k touze po rovnováze, po poznání, jaký život žijí jednotliví lidé a jak cítí. Pamatuji si, když jsem poprvé vyjela do zahraničí na studijní stáž do Holandska. Byla jsem nadšená, jak pestrá je tamní společnost. Už tehdy jsem si říkala, že bych ráda přispívala k tomu, aby i naše společnost byla co nejvíc otevřená, živá, pestrá a aby nikdo nemusel mít pocit, že v ní nemá své místo.

Klára Šimáčková Laurenčíková

*27. května 1979 v Mostě

Speciální pedagožka, v letech 2009 až 2010 náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR, od května 2022 vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Ve své gesci měla agendy inkluzivního vzdělávání, institucionální výchovy a prevence rizikového chování na školách. Vedla rovněž oddělení sociálně-právní ochrany dětí na ministerstvu práce a sociálních věcí a na ministerstvu zdravotnictví pracovala na reformě systému péče o duševní zdraví. Je spoluzakladatelkou České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání – platformy, která spojuje odborníky na problematiku inkluzivního vzdělávání z řad zástupců univerzit, nevládních organizací, škol a školských zařízení. Za svou podporu systémových změn v oblasti inkluzivního vzdělávání se v roce 2016 stala Ashoka Fellow, doživotní členkou globální sítě sociálních inovátorů, a v roce 2019 byla vyznamenána Nadací Olgy Havlové za prosazování kvality a otevřenosti vzdělávacích systémů a za aktivitu v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti.

Celý rozhovor s Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou si můžete přečíst v časopise Vital 3/2022. Roční předplatné lze objednat tady. Časopis vychází čtyřikrát ročně, přeplatné stojí 396 Kč.