V této chvíli chceme říci, že druhá nejlepší česká šachistka minulého století Květa Eretová-Jeništová, mezinárodní velmistryně, desetinásobná mistryně Československa, vítězka řady mezinárodních turnajů, přemožitelka mnoha, občas i nafoukaných mužů, začala hrát šachy vskutku mimochodem.

Jak dlouho jste, řečeno šachovou terminologií, šachy pouze míjela?

Dlouho, přesně čtyřiadvacet let. To je dnes skoro nemyslitelné. Začíná se brzy, už nejvyšší světové soutěže mají kategorii od šesti do osmi let. Bývaly u nás ale takové doby, však si mnozí ještě pamatujeme, že v zaměstnání jsme si museli dávat socialistické závazky. Já pořád nic. Až přišel předseda šachového klubu a pozval mě, abych se naučila hrát šachy, doslova tak to řekl. Chvíli jsem váhala, ale nakonec kývla a vstoupila do šachového klubu, jmenoval se Kovostroj. Kupodivu soudruhům na ministerstvu spotřebního průmyslu, kde jsem pracovala jako plánovačka, to stačilo. Byla jsem naprostý začátečník, první partie jsem hrozně prohrála, ale nedalo mi to, začala se zlepšovat a vyhrála svůj první turnaj. Během dvou let jsem získala  čtyři výkonnostní třídy a když  jsem se v roce 1953 probojovala na mistrovství republiky, šla jsem tam už s první výkonnostní třídou.

Co vás na šachu tak zaujalo, čím vás získal?

V životě jsem se vždy potřebovala přesvědčit a ujistit, že moje úvahy, moje myšlení za něco stojí. Když jsem vyhrávala, tak mi to vždycky řeklo, že to dělám dobře, že mám být sebevědomá, že to můžu někam dotáhnout. Ale pořád jsem byla čirý amatér, v práci dodržovala docházku, o nějaké soustavné přípravě se mluvit nedalo. Až mnohem později, to už jsem byla reprezentantkou Československa, jsme dostaly od svazu jeden den v týdnu volno, kdy jsem se mohla věnovat šachu. Moc mi to pomohlo.

Vyprávějí pamětníci, že si vás už na prvních turnajích všimli, chlapi si foukali bolístky, když jste je porazila. Jak to snášeli?

Těžce. Když už jsem byla několikrát po sobě mistryní republiky, pozvali mě, abych se zúčastnila mužské přípravy na olympijské hry. A cítila jsem, jak jsou pánové nervózní – což kdybych nevyhrál, nebo nedej bože, kdybych prohrál! Když jsem porazila jednoho reprezentanta, byl z toho úplně v šoku a dokonce zanechal závodní činnosti. Reportérům pak poctivě odpověděl: „Když jsem prohrál se ženskou, tak si reprezentaci nezasloužím“. Jana Jacková, donedávna naše nejlepší hráčka, to v jednom rozhovoru vysvětlila: „Žena je mužům nepříjemný soupeř, někdy zvolí takový tah, který by muž nikdy neudělal. Ne nečekaný, ale – „takovou blbost“ bych nikdy nezahrál!  Žena jinak myslí a řekne si just, proč ne. Pepa Maršálek, přiznal, že z žen má komplex, když už proti nim v utkání družstev musí nastoupit, hraje velmi opatrně a rychle žene  partii k remíze, aby předešel nejhoršímu.

Seznámila jste se s partiemi Věry Menčíkové, jediné ženy v anketě o šachistku století, která vás v hodnocení předstihla?

Věra Menčíková byla suverénní mistryní světa, takže umístit se v anketě hned za ní je veliký úspěch. Vždycky jsem ji obdivovala, přehrávala jsem si její partie a brala jsem si z nich poučení, že každý tah má mít nějaký význam. Já jsem se snažila partii dobře rozehrát a už ve střední hře mít převahu. Obdivuji, když se zakládá partie odvážně, s cílem jít soupeři po králi, riskovat a obětovat materiál  ‒  ale to nebyl můj styl, neodpovídal mojí přirozenosti, a šachový projev má o hráči něco prozradit. Ale pamatuji, jak mě jednou uchvátil Kaválek, když v partii s černými obětoval koně, získal nějaké pěšce, partii krásně vyhrál a já jsem se pak s obdivem ptala, jak si to spočítal, že vyhraje. On mě ale ujistil, že to nejde spočítat: „Musíš hrát s citem, musíš tu pozici vidět a doufat, že ti to soupeř nevyvrátí.“

Liší se dnešní vrcholový šach – pojetím, stylem ‒ od toho vašeho?

Liší. Dnešní šachisté mají jiný přístup k přípravě, než jsme měli my. Například každý má veškeré partie v počítači, hráči vědí dopředu, jaké zahájení soupeř hraje, jaké výsledky měl v turnajích, kde hrál, a podobně. Musejí mít proto velké znalosti a počítat s tím, že i soupeř je zná, přípravě věnovat více času než v dobách mé aktivní dráhy.  Dřív se hrál elegantní, řekla bych gentlemanský šach, každý tah měl mít svůj význam. Dnes vás ale soupeř zaskočí nečekanou obětí třeba jen proto, že miluje vzrušení a poziční hra ho nebaví ‒  a pak jde o to, kdo to napětí déle vydrží. Odpovídá to celkovému myšlení dnešních lidí, kteří nechtějí prozradit svůj cíl, tají ho, uhýbají napravo nalevo, nebo nečekaně udeří.

Ješitnost pánů šachistů už jsme probrali. Kvete i mezi ženami?

Ale ano! Na olympiádě v Polsku jsme byly třetí a právě ješitností jsme prohrály stříbrné medaile. Hrály jsme s Rumunkami a Vokřálová měla pozici, která vypadala, že je prohraná. Dlouho jsme vymýšlely, až jsem našla řešení, které by i bez pěšce vedlo k remíze. Když to šla dohrávat, udělaly hráčky pár tahů a sama Rumunka překvapivě nabídla remízu. A stala se chyba, skoro nepochopitelná ‒ Vokřálová nabídku nepřijala a řekla, že se musí poradit s trenérem. Rumunka se šíleně urazila a v příštím zápase s Maďarkami se nám s celým družstvem pomstila – nechaly je vyhrát. Nám by bývalo stačilo, kdyby urvaly alespoň půl bodu, což bylo v jejich možnostech, a měly jsme stříbro. Uražená ješitnost, že někdo odmítne nabídku remízy, když má o pěšce méně a horší pozici, rozhodla. Já bych to brala, bafla bych jí ruku, ale Štěpánka byla suverén, chtěla se předvést a špatně to pro nás dopadlo.

Závodně jsem skončila v roce 1995, bylo mi skoro sedmdesát let. Na tomto posledním mistrovství republiky jsem získala stříbrnou medaili, takže jsem odcházela s pocitem, že bych ještě mohla úspěšně hrát, ale kolem byly soupeřky o jednu a dvě generace mladší, tak jsem si řekla, že je lepší odejít včas. Teď hraju šachy na internetu, navštěvuji tam různé šachové kavárny, hraju pod pseudonymem, takže nikdo neví, kdo jsem. Občas to zkusím v některé amatérské soutěži. Naposledy jsem hrála asi před 5 lety, když Praha 11 uspořádala turnaj družstev, kde hráli policisté města Prahy a městské části, zástupci Prahy 11 a důchodci. Já byla na první šachovnici důchodců, všechny partie jsem vyhrála a penzisti proto skončili na druhém místě. Vedla jsem různé šachové kroužky – například deset let v židovské obci, Klubu volného času a v mateřské škole v Ládví. Byla to radost sledovat děti, které začínaly ve čtyřech letech hrát šachy, jak se za ty dva roky, než šly do školy, změnily. Šachy je bavily, a tak měl kroužek stále kolem třiceti dětí. Naučila jsem se vstupovat do jejich světa a ony se mi odměnily perfektní docházkou. Hrály jsme si, postavila jsem například figurku, která má hodnotu tří bodů na tři kostky, spočítaly jsme je, pojmenovaly figurku a děti brzy znaly hodnotu všech figur, což je pro hru nutné.  Na šachy se těšily, a já i na tato léta vzpomínám s radostí.