Jak se vám líbí dnešní Praha?

Já mám Prahu velmi ráda, teď už jsem ji ale dlouho neviděla. Jen když mě někam vezou. Strašně mi vadí, že se tak podbízíme turismu. Jeden obchod vedle druhého. Když jsem ještě chodila, spočítala jsem, že v krátké Mostecké ulici je čtrnáct obchodů se sklem. Nemám nic proti anglickým nápisům, ale Praha je přece hlavní město České republiky a má svoje občany. Pro Kaplického knihovnu jsem oběma rukama, jen ať ji pěkně postaví. Teď někdy také otevřou ten nový židovský Domov sociální péče na Hagiboru. Je to ve Strašnicích vedle toho těžkopádného hotelu. Mám něco rezervovaného, ale zatím tam nechci. Pokud to půjde, do žádného ústavu nechci. Snad to chápete …Mám pečovatelku, to musím, protože se velmi těžko pohybuju. Jsem velmi spokojená, když mi podá ruku a jdeme spolu do kuchyně, to je pro mě už jistý výkon. Pořád se snažím, dokonce ještě píšu.

A čtete noviny?

Samozřejmě, čtu noviny a dívám se na zprávy v televizi. Ne, že bych byla nadšená z toho, co slyším a vidím, ale člověk musí vědět, co se ve světě děje. A pak mám tu velkou výhodu, že mám strašně moc přátel, každý den je někdo tady …A jsou to nejrůznější lidi, což je taky moc důležité.

Sama máte zkušenosti s časopisy, ve třicátých letech jste psala do Arbeiter Illustrierte Zeitung, ovlivnilo vás to v literárních začátcích?

Vždycky zdůrazňuju, že v Arbeiter Illustrierte Zeitung jsem byla jako děvče pro všechno – zvedala telefony, diktovali mi korespondenci, prostě co bylo potřeba. Šéfredaktorem byl Franz Carl Weiskopf, od kterého jsem se hodně naučila, aniž by mě kdy učil. Mladí se tehdy velice angažovali proti nacistickému Německu. Místo abych šla v sobotu na rande, jela jsem do Sudet agitovat. Jednou jsem šéfovi nadšeně vyprávěla, co se tam dělo. Víš, co? Teď běž domů a napiš to, řekl mi. Tak jsem šla a příštího dne to přinesla. Líčila jsem západ slunce, sněhovou plochu, černé havrany, modré nebe a myslela jsem si, jak je to krásný. Když to četl, najednou se zarazil. Pak se otočil a zeptal se mě: Jsi si jistá, že si nevynechala žádnou barvu ze spektra? To si pamatuju dodnes a když to slyším v uchu, hned škrtám.

Osudové přátelství vás spojovalo s zuřivým reportérem Egonem Ervínem Kischem. Ač byl o dost starší, vaše životy se prolínaly…

Často se mi v životě stávalo, že osud rozhodl za mě. Neptal se mě, jestli chci. Před válkou jsem se začala trochu učit anglicky a pak jsem najednou byla v emigraci ve Francii. V Paříži jsem nedostala povolení k pobytu, zkusila jsem to tedy ve vedlejším departmentu, kde byl Versailles. Tam žil Kisch s manželkou, oba jsem velmi dobře znala z Prahy. Samozřejmě jsem se tam nastěhovala. Po propuštění z francouzského vězení, kam mě zavřeli, když začala druhá světová válka, mi Weiskopf zařídil v Americe lodní lístek do Mexika. Přijela jsem tam a kdo tam nebyl? Kisch s manželkou!

To nemůže být náhoda …

Co je v životě náhoda? Co my víme? Věděla jsem já, že uklouznu v bytě své dcery v Londýně a zlomím si kyčel? To prostě nevíte. Teď to bude rok. Tady mi v nemocnici říkali, že už nikdy neudělám ani krok. Taky to není pravda. Když jdu odsud do kuchyně, pár kroků udělám. Vím, že už nikdy nebudu normálně chodit, ale pokud vidím, slyším a myslí mi to, tak to ještě za to stojí. Ono to pro aktivního člověka, jak jsem byla zvyklá já, není jednoduchý. V šestaosmdesáti jsem letěla do Senegalu, kam mě pozval Goethův ústav. Všichni včetně dcery říkali, že jsem se zbláznila a ptali se, jestli se tohle v tom věku dělá. Nevím, jestli se to dělá, ale já tam příští týden letěla. A bylo to.

Když jste popisovala vaše seznámení s Kischem, vykreslila jste ho téměř jako starce. Jemu v té době ovšem bylo padesát …

Já se totiž jako velice mladá žába dostala do redakce časopisu a žila najednou mezi o moc staršími lidmi. Kisch byl velmi zábavný, vtipný, laskavý …Musel obtěžovat každou ženskou, to k němu patřilo, ale nebyl dotěrný. S manželkou neměli děti a ke mně měl skoro otcovský vztah. V Mexiku jsem pro něj pak byla připomínkou domova, ztělesněním Prahy.

Vaší generaci bylo dvacet, když zpoza hranic zazníval hlas nacistického Německa. Jak jste ty hrozby vnímala, než se začaly naplňovat?

Obrovským zážitkem byla mobilizace v roce 1938. To skutečně národ povstal. Rozhlas do ulic vysílal výzvu a všichni muži doslova letěli, aby byli na nádraží včas. Taky jsem tam šla, kolem plno žen a dívek, které se přišly rozloučit. Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že skoro nikdo neplakal. Když začala válka, byla jsem v Paříži. Tam skoro všechny ženský brečely. Nebyl tam ten duch, který byl v Praze.

V roce 1939 jste odjela na desetidenní reportáž do Rumunska, pak přišla okupace a vy jste se přes Francii, Maroko, Mexiko a Jugoslávii vrátila až za deset let. Napadlo vás někdy, že v exilu zůstanete?

Na to jsme vůbec nemysleli. Chtěli jsme co nejdříve po válce zpátky, zúčastnit se výstavby. Manžel byl jugoslávský lékař a spisovatel, měl spojení s nějakou jugoslávskou lodí, na které jsme se jako první Evropané vraceli z Mexika domů. Tedy do Bělehradu. Tam jsem se necítila dobře. Manžel onemocněl a já mu zařídila léčení v Československu. A už jsme tu zůstali.

Vrátila jste se do milované Prahy, která se však velmi změnila. Nebyla tu ani vaše rodina, ani někteří přátelé, kteří zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni …

Chodila jsem Prahou a vzpomínala. Do Karlína, kde jsem se narodila a vyrůstala, jsem roky nemohla jít vůbec. Praha pro mě končila u Prašné brány. Pak jsem to jednou překonala a šla tam. Ale stejně si pořád kladete jednu otázku: proč já byla ušetřena?

Lenka Reinerová
Navštěvovala německé gymnázium ve Štěpánské, od r. 1936 pracovala jako novinářka v emigrantském časopise Arbeiter-Illustrierte-Zeitung. Pro svůj židovský původ a politickou orientaci musela v r. 1939 opustit ČSR. Přes Francii a Maroko (kde byla internována v zajateckých táborech) se s pomocí přátel dostala do Mexika; tam působila na vyslanectví čs. exilové vlády. Se svým mužem, jugoslávským lékařem a interbrigadistou, spisovatelem Theodorem Balkem odjela v roce 1945 do Bělehradu, o tři roky později se vrátila do Prahy. Během války zahynuli všichni její příbuzní.
Na začátku 50. let strávila 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě v ruzyňské věznici. V 60. letech pracovala jako šéfredaktorka časopisu Im Herzen Europas. Po r. 1969 nesměla publikovat a živila se překlady a tlumočením. Od začátku 80. let vydává její německy psané knihy berlínské nakladatelství Aufbau. V r. 1999 obdržela ve Výmaru jako vůbec první autor prestižní vyznamenání Schillerring, v r. 2003 získala Goetheho medaili. Je nositelkou českého a německého nejvyššího státního vyznamenání a iniciátorkou založení Pražského literárního domu našich německy píšících autorů. Od roku 2002 je Lenka Reinerová čestnou občankou města Praha.

Takovým osobním prožitkům se často věnujete ve svých knihách …

Měla jsem hodně zážitků, kterým by někdo jiný říkal neštěstí. Sedět ve vězení nebo v lágru není legrace. Nebo: je vám dvacet a nejednou trčíte v Casablance, bez papírů, bez peněz. Ale já si řekla: výborně, tak jsem půl roku v Casablance. Je otázka, jak to berete.

Co vám v těch nejtěžších chvílích dávalo sílu jít dál?

Nesmíte se dát, nevzdat to, ani za těch nejtěžších okolností. Nejhorším zážitkem v mém životě byla padesátá léta ve vězení v Ruzyni. Vrátila jsem se po všech těch peripetiích domů s malou dcerkou, nic jsem neudělala, a oni mě zavřeli do vazby. Fyzicky mě nemučili, ale ponižovali. Stálé jsem měla zavázané oči. To jsem snášela velmi těžce.

Závislost na druhých – je pro vás to nejhorší?

To je taky jako nemoc, špatně se to snáší. V Praze žije neteř Franze Kafky, o něco mladší než já, ta prý jenom leží v posteli. A to chudák přežila všechny možný koncentráky. Všichni lidi, co znám, jsou mladší než já, ale také jsou už staří. Jeden můj dobrý kamarád si nedávno stěžoval, že špatně vidí na jedno oko. Stárneme, to se tak musí brát, řekla jsem mu na to. Teď už nebudeme rozkvétat.

Stále píšete knihy, co vás k tomu vede?

Dneska už znám reakce svých čtenářů, kteří mi říkají: vy jste mi pomohla, vy jste mi dala sílu. A to je důležité. To platí jednak pro tu rakovinu, se kterou už šedesát let bojuju, ale i obecně. Vždycky říkám, že si nemusím nic vymýšlet, mám takovou zásobu zážitků, že k tomu nemám důvod. Měla jsem recenze, že nejsem filozofická, že nejdu do hloubky a tak. Ráda si vzpomenu na to, když  mi Arnošt Lustig říkal: Piš jak píšeš, to je tvoje věc.

Čeští čtenáři vás objevili vlastně až v 21. století, o dost později než němečtí …

To je taky zvláštní. Říkala jsem to znovu, když mi udělili nejvyšší německé vyznamenání a já měla mluvit v Bundestagu. Dlouho mi bylo vytýkáno, že píšu německy. Pražská židovka, celou rodinu jí zabili a co ona dělá? Píše německy! Moje maminka pocházela ze Žatce, němčina byla její rodný jazyk, doma se mluvilo převážně německy. A teď během posledních let se z dvoujazyčnosti stal klad.

V čem se to změnilo?

Zasadila jsem se například o založení literárního domu pražských německy píšících autorů, kteří byli vynikající a dnes už jsou téměř zapomenutí. Někdy to vede až ke komickým situacím. Dneska mi volala nějaká paní, že její otec byl redaktor v Prager Tagblattu a zda bych jí o něm mohla něco říct. Vůbec nic, já na to, neznala jsem ho. Jak to, že jste ho neznala, přece jste dobře znala Maxe Broda …Moment, řekla jsem, toho jsem také neznala, pouze jsem se s ním jednou nebo dvakrát setkala. Ale já to četla v novinách, namítala. Tak jsem jí řekla, že jsem to také četla a také se tomu divila.

A přečetla jste si i to, že jste se učila psát od Kische?

Ano, a také, že jsem znala Kafku. Mně bylo osm let, když Franz Kafka umřel. Jednou u mě byla nějaká literární historička z Německa a ta trvala na tom, že jsem ho znala. Když už jsem nemohla dál, řekla jsem jí: podívejte se, vždyť vám říkám, že mi bylo osm let, když umřel. Ona na to: A jakej na vás dělal dojem?

Znala jste však spoustu německých literátů …

To byla tenkrát ta atmosféra v pražských kavárnách. Scházeli se tam, diskutovali. Šéfredaktor Weiskopf mě bral s sebou, sedla jsem si a poslouchala. A to bylo moudrý. Na tu dobu vzpomínám v Kavárně nad Prahou, kde jsem oživila pár lidí, na kterých mi záleží. To je moje nejlépe prodávaná knížka. V Německu se jí už prodalo přes dvacet tisíc.

Jste poslední německy píšící autorka v Praze, není to zavazující?

Žádného jiného takového autora neznám, po mě už asi nikdo nebude. Ale je to škoda. Ráda podotýkám – stále se v těchto souvislostech hovoří o české, německé a židovské kultuře v Praze. Ale to docela nesouhlasí. Byly tady německé univerzity, deníky, divadla vedle těch českých. Tím se naše město vyznačuje.

Máte rozepsanou další knihu, jaký bude námět?

Píšu o interbrigadistech ve španělské občanské válce. Ti hoši tam šli z hlubokého přesvědčení postavit se nastupujícímu zlu a nemálo jich tam zůstalo. Mou hlavní snahou ovšem je přispět svou troškou k nastolení skutečně přátelských vztahů mezi námi a naším odvěkým německým sousedem.