Nedávno jste oslavila půlkulatiny. Znamená to pro vás nějaký milník?

Vůbec. Pro mě jsou důležité narozeniny mojí dcery, protože to je den, který jsem si skutečně užila, a pořád si vlastně užívám vzpomínku, kdy se mi ta holčička narodila. Díky tomu, že jsem mohla ve své práci potkat fantastické lidi, se kterými bylo velké potěšení dělat rozhovor v osmdesáti či pětaosmdesáti, tyhle milníky nevnímám.

Dobře, ale vy v podstatě děláte extrémní sporty. Lezení po horách, motorka, přechod Antarktidy… Neříká vám někdy tělo „trochu brzdi, máš svůj věk“?

Řekne, a dokonce i důrazněji, než by člověk čekal. Trénovala jsem na jeden úsek, který ze všech alpských čtyřtisícovek ještě nemám přelezený a který je horolezecky velmi náročný, protože začíná jednodenním lezením ve vertikální žule, pokračuje mixovým lezením a končí v ledu. Je to dvouapůldenní extrémní cesta. Když jsem na ni trénovala a do toho chodila do práce, měla jsem jít na trénink, ale přitom věděla, že to nemám dělat, byla jsem unavená i mentálně. Přesto jsem šla, spadla jsem a urvala si achilovku. Stálo mě to půl roku času. Takže tělo vám samozřejmě říká, že to není dobrý nápad a že už vám není dvacet, ale zase si myslím, že musíte být chytrý. 

„Děvenko, ubírat se má pomalu,“ řekla mi dvaadevadesátiletá primabalerína. Jde o to, aby člověk našel míru toho ubírání. 

Jak to myslíte?

Vzpomínám si na rozhovor s bývalou primabalerínou Národního divadla pro Radiožurnál. Tehdy jí bylo dvaadevadesát a působila jako aktivní lektorka jógy. Když jsem se jí ptala, jak se to dělá, smála se na mě a lišáckým hlasem pronesla: „Děvenko, ubírat se má pomalu“. Jde o to, aby člověk našel míru toho ubírání. 

Vyprávěla jste mi o muži, kterého jste potkala na jižním pólu a který poprvé vylezl na Mount Everest, když mu bylo 74 let. To je tedy motivace!

To je příběh, který mi trochu uchránil moje duševní zdraví. Šla jsem pěšky, se saněmi, tisíc kilometrů dlouhou Messnerovou cestu na jižní pól. Měla jsem náběh na zápal plic a další zdravotní komplikace, takže jsem to musela v půlce vzdát. Stálo to rok tréninku, obrovské úsilí i peníze. Byla jsem z toho samozřejmě špatná. Bohužel záchranné letadlo letělo zrovna na základnu u jižního pólu. V jídelně jsem tam narazila na chlápka, který když viděl, jak jsem naštvaná, mi říkal: Nic si z toho nedělej, já jsem Everest vylezl taky až na podruhý, to mi bylo 74 let. Jmenoval se Art Muir a ve chvíli, kdy jsme se na Antarktidě potkali, mu bylo 78.

Co udělal napodruhé jinak?

Věnoval dva roky velmi poctivému tréninku. Měl trenéra do posilovny, horolezeckého trenéra, dobře jedl, hodně spal, a pak se mu to povedlo. Je to hodně o mindsetu, musíte mít zkrátka na to postavenou hlavu, jinak to nedáte.

Jak si tu hlavu nastavujete vy?

Něco si vymyslím a v ten okamžik mi přijde, že je to úplně nejlepší nápad na světě. Jako malé a dospívající dítě jsem měla od nápadu k realizaci tři vteřiny, teď mám tak tři minuty. Takže v některých věcech jsem moc nedospěla. Myslím si ale, že je strašně důležité, jak jste pro tu věc nadšení, jak moc hoříte. Když se chcete naučit žonglovat, chodit po laně nebo mluvit francouzsky, jde to se zápalem docela snadno. Jak ale člověk stárne, je čím dál méně věcí, které vás dokážou nadchnout. Spoustu jste toho už viděl, spoustu zažil. Když se stane ten zázrak, že něco opravdu hodně chcete, je to pak s tou hlavou vlastně snadné. Protože máte vnitřní motivaci. 

Je ten váš způsob odpočinku – sama se sebou, bez lidí – logický protipól tomu, co děláte v Českém rozhlase?

Určitě. Ticho je fantastické. Spousta lidí se mě ptala, jestli si na jižní pól beru s sebou nějakou hudbu nebo podcasty. Říkala jsem jim: Proboha, vy jste se úplně zbláznili. Jedna z nejcennějších věcí na Antarktidě je ticho, jedna z nejdražších komodit na světě. Tam opravdu ticho je. Když ten zvuk nevyloudíte vy, vítr nebo váš vařič, není nic, co by vás rušilo.

Jedna z nejcennějších věcí na Antarktidě je ticho, jedna z nejdražších komodit na světě. Tam opravdu ticho je. Když ten zvuk nevyloudíte vy, vítr nebo váš vařič, není nic, co by vás rušilo.

To asi přichází postupně, to odpojování od zdejších ruchů a šumů…

Vypínáte. Jakmile odletím z Evropy, vypínám všechny ty okruhy jako „co práce“, „co rodina“, „co psi“, „co se bude dít, když“. Naštěstí mě rozhlas naučil, že se věci dějí tady a teď. Vypnu to a jsem tam, kde zrovna jsem. Pak už nesahám po telefonu a velmi si užívám toho, že nemusím. Jako civilizace jsme extrémně závislí na digitálních přístrojích a myslím si, že to není dobře. Když to můžu vypnout, udělám to s gustem. Někdy se takhle vypnu i v českých horách nebo v Alpách a pak mi volají vyděšení ředitelé marketingů a píárů a říkají: my jsme vás čtyři dny nemohli sehnat! No, fajn, tak už jste mě sehnali. Prostě nejsou zvyklí na to, že člověk není instantní odpovídač a já si myslím, že by neměl být.

Co to ticho vlastně dělá s člověkem? Když víte, že máte tu možnost být sama se sebou a bude to tak ještě řadu dní? 

Záleží na tom, jaké počasí vás v této fázi zrovna postihne. Ale ze začátku – já to tak alespoň mám – mi ten mozek vyhazuje strašnou špínu. Jako kdybyste vzal popelnici ze své hlavy a normálně ji vysypal na podlahu. A teď si říkáte: a co támhleto, a tadyto jsem nedodělal, a co ještě… je toho spousta. To není možný, že mám v té hlavě takovej bordel! Teď se to tam točí, zrychluje, nemůžete to soudit, jen na to shora zírat. Tohle se vám v běžném provozu nepřihodí, teprve když jste sám. Ale nedělám to poprvé a tak vím, že to skončí. Třeba za dva tři dny nebo ve chvíli, když přijde vichřice a vy nemáte na takovouhle věc ani vteřinu, protože kráčíte na lyžích padesát minut velmi ostrým tempem, deset minut máte na to, abyste se upravil, občerstvil, vyčůral a pak zase pokračujete padesát minut a vítr fouká rychlostí 60 km za hodinu. Když to přejde a hlava je vyčištěná, jste tam jen s tím, co jste nabrali za život, se svojí životní knihovnou.

Podstatou rozhlasu je zvuk. Máte ke zvuku nějaký zvláštní vztah?

Já mám hlavně vztah ke zvuku! Ke mně přichází svět ušima. Bohužel všechno slyším. Když si tady na terase povídáme, slyším, že někdo cvaknul zapalovačem, támhle pláče dítě, venku zastavilo auto… Ještě horší je, když začnu natáčet, když vyndám mikrofon. V tu chvíli se stane, že letí letadlo, někdo začne řezat na cirkulárce nebo přijde s motorovou kosou, a je to úplně celý špatně. Svět ale primárně vnímám skrz zvuk. Když jsem byla v Amatérské jeskyni s jedním z našich nejlepších speleologů, požádala jsem ho, aby mě tam nechal. Říká se, že v takovém prostoru mají vizuální lidé vizuální halucinace a ti sluchoví okamžitě začnou slyšet všechno možné. Kamarád Tomáš Černý, když byl natáčet v jeskyni, slyšel dětské hlásky. Dětská výprava. Jenže tam žádná nebyla. A to ještě mohl být rád, že byl pozitivně naladěný. Kdyby nebyl, slyšel by výkřiky, jak tam někdo někoho mučí. 

Co jste slyšela vy?

Když mě tam nechali, Marek, ten speleolog, mi řekl, že za dvacet minut přijde. První, co jsem udělala, když jsem viděla, že nasedá do toho člunu, ručkuje po stropě a vzdaluje se, bylo, že jsem vypnula lampu. Tma. Ticho. Slyšíte skapy vody, zurčení podzemní vody, a jak jste auditivní typ a mozek najednou nemá vizuální podnět, začne si to dělat po svém. Asi za pět minut jsem slyšela kroky. Říkala jsem si, že se už asi vrací. Ale nikdy se nevracel. Pak jsem za sebou slyšela škrábání, je to strašidelné, jako by vám někdo škrábal na rameno. Říkám si, v klidu, jsi v jeskyni. A ten mozek vám vyhazuje neuvěřitelné věci, vaše strachy, představy a přesně jako v té Antarktidě, ono to za chvíli přejde. Když vydržíte sledovat, co v sobě máte, ono to zmizí. 

Zaujal vás začátek rozhovoru? Budeme rádi, pokud si časopis objednáte, nebo předplatíte na celý rok.