Krkonoše jste si oblíbila hned, nebo jste k nim hledala cestu postupně?

Bylo to přes manžela. On byl rodák z Benecka. Učila jsem se rozumět tomu, co znamená tady žít, mluvit jejich jazykem, přijmout jejich stupnici hodnot, aby člověk mezi nimi nebyl cizí Pražák.
Manžela jsem poznala, když mi bylo patnáct. Šly jsme s kamarádkami na pouť do Vítkovic a z kulis lesa vystoupila pohádková postava myslivce, který měl na zádech nůši perníkových srdcí. Byl to student lesního inženýrství a mně se hrozně líbil. Druhý den jsem se probudila a na stole stála váza a v ní bylo od něj patnáct papírových růži, protože dělal závodně biatlon. Pak jsem mu poslala pozvánku na školní ples. Datum si pamatuji přesně – 15. března 1939, kdy Hitlerovo vojsko překročilo hranice. Potom jsme se dlouho neviděli. Jeho maminka měla hrůzu, že půjde do Říše. Ani našim se dobře nevedlo. Museli jsme z Prahy pryč.

A jeli jste do Křince…

Jeli jsme do Křince a tam jsme přežili válku. Ten mládenec za námi přijel na maminčino pozvání, vzali jsme se a byli jako dva čekatelé na budoucnost, bude-li jaká. Po válce jsme spolu dostudovali farmacii a o pár let později se přestěhovali do Krkonoš. Doba však nebyla příznivá tomu, aby manželé pracovali spolu. Tak jsem byla zástup, který byl půjčovaný do malých venkovských lékáren – a byla to nejkrásnější škola života.
Držela jsem se toho, co mi říkala moje maminka, také venkovská apatykářka. Když viděla, že mám sklon něco psát, tak mi svým moravským nářečím povídala: Dcérko moja, kumštom sa neuživíš, lebo doba móže vzít kotrlenec a kdepak vezmeš chleba pro děti? Tož musíš mít zaměstnání, aby lidé tebe potřebovali, a ty mezi lidmi budeš v bezpečí. Myslím, že to byla největší moudrost, kterou mi mohla dát. Časem jsem si udělala doktorát v Hradci Králové a dostala za to měsíční příplatek padesát korun a pokyn od okresního lékárníka, že mě udělá vedoucím skladu zásob. Mělo to výhodu, že když synové chtěli na fakultu, napsala jsem: matka skladník, otec ve zdravotnictví.

Když jste se v roce 1952 přestěhovali do Vrchlabí, tak jste hned bydleli v tomto domě?

Ne, my měli nejdříve malý byt při lékárně. Až později jsme se přesunuli sem, když se nám narodili dva synové a přijela za námi moje maminka. Stěhovala se sem s velikým stolem, protože chtěla, abychom tu seděli všichni pohromadě a měla o nás přehled. Můj muž jí říkal: Babi, ten stůl se sem nevejde. A maminka odpověděla: On nepřekáží, ale ta zeď je jaksi blízko. Tak můj hodný muž zeď vyboural. Maminka tu chtěla dělat hlídací babičku, poslouchat lidi, co povídají a zapisovat písničky a pohádky.
Například i moje panímáma mluvila starým krkonošským nářečím a neměla ze mě velkou radost. Když si mě muž přivedl, tak říkala: Kam to s ní přivede na našem drápovišti? Vždyť ona sotva vezme hrabiště do ruky. S matkou navíc zapisují takové daremné poudačky, jakých našprachtují strýci za groš pytel.
Moje maminka byla zvyklá psát do rozhlasu, tak jsem to zkusila i já. V rozhlasu jsem potkala na chodbě brýlatého štíhlého pána. Byl to Zdeněk Jirotka. Dostala jsem od něj glejt, že jsem prověřená pro oblast pohádek a folkloru. Dnes to zní jako legrace, ale mě to tehdy pomohlo.

To jste psala při práci v lékárně?

Ano, po večerech. Já nebyla spisovatelka z profese. Mě živila lékárna. Tak jsem dovandrovala až k vysokému věku.

Zákazníci v lékárně asi byli ideálním zdrojem příběhů.

Jistě. Městská lékárna si nepotřebuje moc povídat. Když vám ale přijde třeba strejc z Dolní Branné a řekne: Mám ňáký divný škroukání v outoru. Břich na paty, no kusy by na něm mohl naklepávat, tak kdybyste na to měla nějaký utrejch. A za ním stojí jeho žena a říká: Bylo u nás posvícení a von rád makový buchty. Já vyndala pekáč z trouby, než to vystydlo, on půlku snědl. Tak najednou mám jasno, co mu je. A on: Vždyť mě chtěla honit po mezi, jak nadmutou kozu. Tak řekněte, není to už minipovídka? A takoví mně chodili do lékárny pořád.

Dnes píšete na počítači?

Ano. Protože drapu, tak mi vnuci dali jednoho vysloužilce. Neumí ale krkonošštinu, podtrhuje slova červeně, tak jsem syna požádala, aby mi počítač neukazoval, kde píšu špatně. Nějaký historik, co dělá slovník, spočítal, že jsem se dopracovala už k osmdesáté knížce. Často to ale jsou spíše knížečky. To je zaprvé boží dar, že žiju tak dlouho. Zadruhé, že žiju v tak požehnaném kraji, kde je celkem zdrávo a mám kolem sebe hodné lidi. Nemusím se s ničím zlobit a nemám žádný stres. Jsem šťastná důchodkyně, která má vejminek v domě svých synů.

Nebála jste se po osmdesáti knihách, že už nebudete mít o čem psát?
Podívejte, život pokračoval dál a každý den vám něco přinese. Poudačky jsem psala, protože jsem se zajímala o krkonošský dialekt, pohádky pro děti jsem psala, když mi vyrůstali kluci. Když to minulo, tak jsem psala lékárnické příběhy nebo povídky z advokátní poradny. Jindy se ozvala nakladatelka z Prahy, jestli bych udělala povídečky pro staré báby, kterým uletělo spaní. Mně vždycky život něco přihrál, co se člověku zadrápilo do mysli nebo do srdce.

Také jste vymyslela Trautenberka.

To ano, když jsem pak ale viděla večerníček, tak jsem svoje pohádky nepoznávala. Vyznělo to, jako když Krakonoš rozkulačil kulaka, moc černobíle a nebyl to už můj rukopis. Pak si to knižně vydala scénáristka večerníčku, ale já jsem si řekla, že se na stará kolena dohadovat nebudu, a tak jsem se postavy Trautenberka vzdala.

Jak vás ta postava vůbec napadla?

Mně vymyslel Trautenberka jeden dědek na autobusovém nádraží. Chystala jsem se do Trutnova, protože jsem si chtěla koupit nový plynový sporák a musela jsem mít potvrzení od domovní správy, která sídlila v Trutnově. Stál tam nějaký člověk a říká: Á, paní Kubátová na kobereček do Trautenberga? Tady se totiž Trutnov občas nazýval Trautenberg. A ten pán říkal: S Trautenbergem si máme všichni co účtovat a není Krakonoš, aby na to došlápl. Krakonoš měl vždycky protivníky, kterým sahal do svědomí a trošku je potrestával, a tak jsem si vymyslela, že došlápne na toho Trautenberka.

Ještě dnes od lidí slýcháváte krkonošské nářečí nebo jej už nepoužívají?

Většinou jej nepoužívají, to už je jiná generace. Vždyť já už ani nemám klíče od naší chalupy, protože ji dostali vnuci. Trochu si ji předělali moderněji a babiččiny malované jarmary dali na půdu. Tam je teď síň tradic.

A jak je to s vyprávěním příběhů?

Už se tak nevypravuje. Jen když přijdou staří pamětníci. Poslední, kdo opravdu vyprávěl, byl Tuláček z Poniklého. To byl kapelmaister, který mamince nakreslil mapu hospod, kde s kapelou hrávali. Šli jsme s ním a on vyprávěl. A takhle porůznu jsem sbírala ty poudačky.

Marie Kubátová, *8. 8. 1922
Spisovatelka, dramatička, sběratelka pohádek a lékárnice. Narodila se v Praze, ale od začátku 50. let žije ve Vrchlabí. Je dcerou spisovatelky Amálie Kutinové, autorky série knih Gabra a Málinka. Napsala Daremné poudačky, Lékárnickou trilogii, hru Jak přišla basa do nebe a desítky dalších knížek pro děti i dospělé. Podle jejích námětů vede kolem Malé Úpy pohádková stezka.To jste si je psala, abyste je nezapomněla?

Já si je zapisovala do hlavy. Jak jsem si vzala zápisníček, tak jsem zastavila řeč. To oni nechtěli. Moje maminka se skamarádila se zdejším domem osvěty a oni jí půjčili magnetofon a jeli natáčet na pouť do Pasek. Dopadlo to tak, že když si to potom maminka chtěla přepsat, tak jí řekli, že byl první máj a měl řečnit tajemník, tak pásek vymazali. Pak už maminka s osvětou nepracovala.

Vy jste jen nevysedávala u psacího stroje, ale také hodně jezdila na besedy a čtení do škol, školek, domovů důchodců.

Můj honorář býval většinou takový, že jsem navštívila místní muzeum, popovídala s lidmi a z toho pak vznikly knížky. To si myslím, je rozumnější a důstojnější cesta, než se tam přijet ukázat, já jsem ten spisovatel. To jsem ani nemohla. Nikdy jsem nebyla módedáma. Člověk se musí přizpůsobit. Když žiju na venkově, tak tu nebudu hrát dámu v klobouku; vždyť by to i vítr odfoukl. Do těchto zapadákovů jako je Horní Maršov a podobně jsem potřebovala jen drdol. Venkovští lidé mě brali. Když tady máte s někým, jako s mojí panímámou vyjít, tak musím přistoupit na jeho soustavu měr a vah. Takhle jsem tu prožila skoro šedesát šťastných let.