V jednom rozhovoru jste řekl, že pomalu dozráváte do některých tátových názorů a vnímáte svět s větším odstupem. Váš otec byl evangelický kazatel. Které hodnoty to tedy jsou? 

Nejsem praktikující křesťan, jako byl táta. Nejsem schopen vřelých náboženských úkonů. Ale zároveň ctím křesťanskou kulturu, hodnoty, které přináší Bible i život Kristův. Nevím, jak byla Bible vytvořena, ale ti, co ji napsali, vytvořili mapu budoucího vývoje lidstva. Pár moudrých mužů nám ve formě podobenství ukázalo cestu na další možná tisíce let. Hluboké myšlenky obsažené v Bibli předurčují další vývoj lidstva. Oko za oko, zub za zub, k tomu jsme došli rychle… Ale: když dostaneš facku, nastav druhou tvář, tam ještě nejsme. Až to pochopíme, už nebudou války.

Oko za oko, zub za zub, k tomu jsme došli rychle… Ale: když dostaneš facku, nastav druhou tvář, tam ještě nejsme. Až to pochopíme, už nebudou války.

Váš otec byl kazatel, maminka psycholožka. Byli pro vás tím hodnotovým základem a měřítkem vnímání spravedlnosti?

Určitě. Obojí jsou empatická zaměstnání. Jako dítě jsem neměl pubertu. Žádný vzdor. Tak jsem ctil jejich povolání. Jak u táty, tak u mámy jsem viděl, že se starají o jiné lidi. To se vám dostane pod kůži. Táta říkal hodně zajímavých vět, které mě z úst evangelického kazatele překvapily. Třeba: „proti zlu se musí bojovat mečem!“ Říkal jsem mu, že je to násilné, že to nevychází z Bible. Ale dnes to chápu. Od mámy jsem si zase bral péči o duši. Oba mě hodně ovlivnili i svojí laskavostí a láskou, které je provázely celý jejich život.

Michael Kocáb, 28. července 1954 v Praze
Hudební skladatel, zpěvák, občanský aktivista a bývalý politik absolvoval pražskou konzervatoř a během studií založil rockovou skupinu Pražský výběr, se kterou vystupuje dodnes. Na jaře 1989 společně s Michalem Horáčkem založil iniciativu Most, která měla zprostředkovávat komunikaci mezi vládnoucími a disidentskými strukturami. Po 17. listopadu 1989 byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra a členem krizového štábu koordinačního centra OF. Mezi roky 1993–2003 působil jako externí poradce prezidenta Václava Havla. Na počátku 90. let dvacátého století byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR a předsedou parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk z území bývalého Československa. V letech 2009–2010 byl ministrem pro lidská práva a národnostní menšiny České republiky, do září 2010 pracoval jako zmocněnec pro oblast lidských práv, spadající pod úřad vlády.

Předával jste to dál svým dětem? 

Rodiče mi nic nevnucovali, já to od nich odkoukal. A věřím tomu, že moje děti to odkoukávají zase ode mě. Když se to začne vnucovat, není to dobré. Pak si vysloužíte přezdívky typu „dobroser“. Je to sprosté, ale vyjadřuje to jakousi fanatickou naléhavost, kterou vnucujete svůj pohled dobra na svět. K tomu si musí člověk přijít sám a spíše v tichosti než okázale.

Máte i nejmladšího syna, kterému je dvanáct. Je to u té dnešní generace jiné?

Myslím, že ne. Záleží na výchově. Neustále mu například vštěpuju, že když dojde k nějakému konfliktu mezi spolužáky, měl by se intuitivně postavit na stranu slabšího. „A co když nemá ten slabší pravdu?“ No, i tak to bývá. Ale většinou je třeba pomoci tomu, kdo je napaden, a ihned se zorientovat v příčinách konfliktu.

Máte rozepsanou operu o útoku ďáblů na italské Arezzo jako parafrázi na roky 1939, 1968 a dnes na Ukrajinu, kdy národ čelí přesile, kterou nikdy nemůže porazit… Splácíte tím svůj dluh opeře?

Dluh klasické hudbě. Profesor Hurník mi vždycky říkal: „Uvědom si, Michale, že populární hudba je něco méně. Méně!“ Jsem vystudovaný klasický skladatel, hodně orchestrálních skladeb jsem udělal pro film, ale pořád je to málo. Teď mám napsané asi dvě třetiny opery, na které pracujeme s Michalem Horáčkem. Michal je skvělý básník a práce s ním mě naplňuje radostí a baví mě.

Když jste chtěl vydat svou první desku, jako důvod, proč by to nakladatel měl udělat, jste mu řekl, že jste génius. Jak génius dosahuje satisfakce? 

To byla samozřejmě sranda. Taková rocková provokace pana Maláska staršího. Když se mě ptal, proč zrovna já bych měl vydat desku, odpověděl jsem mu, že jsem génius. Mělo to úžasný efekt, protože se nikdy nesetkal s člověkem, který by to o sobě řekl. Samozřejmě jsem si to nikdy ani na vteřinu nemyslel. Ale on se zamyslil a řekl něco v tomto smyslu: „Jo aha, mladý muži, tak to je jiná, když jste tedy ten génius, tak se na vás podíváme. A dal mi šanci.

Kdysi jsme dělali rozhovor s Arnoštem Lustigem a já se ho zeptal, jestli už napsal svou nejlepší knihu. A on mi řekl, že to si myslet ani nemůže, protože by byl blbej, že chce, aby to, co napíše příště, bylo nejlepší… Jak to máte vy? 

Stejně jako Arnošt. Naddimenzované uspokojení z vlastní práce je brzdící faktor. Jakmile se dostanete do stavu, že už jste spokojený, nebo – jak řekl František Ringo Čech – už mám všechno hotovo, je to nejlepší cesta k tomu umělecky stagnovat. Podívejte se na Gogha. Jeho bytná koupila jeho obraz za pár babek, protože se už nemohla dívat, jak ten chudák pořád něco maluje a nic neprodá. Neustálá nespokojenost je součástí tvůrčího procesu. Příště to musím trefit lépe, říkáte si.

Po opuštění šatny a vstupu na jeviště musíte nechat dvacet třicet let za sebou. Jestli vás pak odvezou na JIP, to už nikoho nezajímá.

S Pražským výběrem stále koncertujete. Cítíte, jak se proměňuje publikum?

Je tam jedna věc, která mi dělá radost. Ať přijedeme kamkoliv, lidé jsou vždy schopni s námi zpívat refrény, i v situaci, kdy sami nezpíváme a hrajeme jen doprovod. To mi hlava nebere. Mladí lidé. I na Slovensku. Znají naše texty i melodie. Zapomínám texty, nezřídka to bývá tak, že koukám na nějakého diváka v první řadě a odezírám text od něj. Vysvětluji si to tak, že nadšení rodičů naší tehdejší tvorbou bylo tak velké, že to do těch dětí nějak vtloukají. Všechny koncerty jsou plné, není důvod to ukončovat. Naši lidé jsou vděční a přátelští. Jsou schopni ocenit, že hrajeme ještě v tomto věku. Vidím to ale i v politice. Ve společenském formátu žádný ageismus nezaznamenávám.

Hraje se vám teď jinak? 

Jsme jedna z mála kapel, která hraje ve stejném složení vlastně už skoro celý život. Trošku ubývá sil na úplně nejdivočejší show, ale taky moc ne. Na ty dvě hodiny se zkoncentrujete. Po opuštění šatny a vstupu na jeviště musíte nechat dvacet třicet let za sebou. Jestli vás pak odvezou na JIP, to už nikoho nezajímá.

V jednom rozhovoru jste říkal, že stáří nijak nevnímáte… 

Tady se hodí věta, že starej je ten, kdo chce starej být. Ve srovnání s milióny pozemských let jsme všichni vrstevníci. Fyzická schránka může trochu zpomalit, ale duše je věčně mladá. Já problémy zatím nemám. Kolena, kyčle, žaludek? Nic. Občas se mi chce sice zvracet z Putina, ale to je tak všechno. Občas si i vyjedu na Segwayi, na té jednokolce, což je velký nápor na udržení rovnováhy. Nedávno jsem si udělal inventuru svého zdravotního stavu, když jsem provedl krátkou leteckou akrobacii a nabral 9 G. Bylo to ostré ruské akrobatické letadlo. Neudělal jsem to úmyslné. 6 G létají stíhací piloti a mají G obleky. 9 G už je hodně nebezpečné, ale téměř nic to se mnou neudělalo. Jen jsem cítil trochu tlak ve hlavě.

To jste měl kliku…

Potom se mi podařilo dvakrát spadnout. Ne věkem, ale neopatrností. Koukal jsem na telefonu na nějaký film, měl jsem sluchátka a byla úplná tma. Máme na zahradě betonovou jámu, dva metry hlubokou. To není moc, ale když do ní sletíte bez jakéhokoli varování, je to strašná morda.

Koukal jsem z té díry nahoru, padal sníh a říkal jsem si, že už ani nebudu vstávat, že už se to nevyplatí, protože už jsem asi mrtvej. Pak jsem si to rozmyslel, protože byla zima. Tak jsem z díry vylezl a šel nahoru skládat. Asi deset minut po tom příšerným pádu jsem už seděl za počítačem, skládal, telefonoval, a teprve dvě hodiny poté, když jsem si šel lehnout, jsem zjistil, že mám zlomený palec u nohy. Člověk se nesmí až tak strachovat. Možná že i ten strach potom zapříčiní nějakou nehodu.

Jak se jako skladatel díváte na umělou inteligenci? Může to být konec skladatelů?

To je skvělá otázka. Ale ráčil byste mi poradit program, který to umí s hudbou? Já ho nenašel. S umělou inteligencí přitom dělám pořád. Zadávám jí různé úkoly. Třeba jednou jsem jí zadal, ať mi namaluje Thatcherovou, jak jede na praseti a honí ji papež. Okamžitě tu karikaturu namalovala. Nádhera. Ale jakéhokoli ruského politika na praseti namalovat odmítla a různě se vymlouvala. Zajímavé. Asi se jich také bojí.

Na co ještě AI využíváte?

K psaní básní k obveselení kamarádů. Zadám jí třeba, že chci báseň v shakespearovském duchu o chrabrosti Viléma Čoka. Něco napíše a já jí řeknu: Málo rýmuješ, víc rýmuj! Mám tu placenou verzi, takže jí to jde docela dobře. Je to fantastická věc. Nebo jí zadám, ať mého kamaráda namaluje jako Van Gogh. Hned to udělá. Ale když jsem chtěl, aby něco složila, vyšla z toho úplná hloupost. Zatím neumí složit pořádnou hudbu, alespoň jsem na takový program nenarazil. Ale když se dostaneme k podstatě té otázky a připustíme, že bych AI zadal: slož mi balet ve stylu Stravinského, a zaranžuj to do nějakého konkrétního obsazení orchestru, a AI by to udělala tak, že by to opravdu znělo jako Stravinskij, tak to by byl absolutní konec. To bych jí zadal pár motivů a šel na hamburger. Večer by byl balet hotový a rozdíl mezi člověkem a robotem navždy smazaný.

Když jsme psali operu, v jeden moment jsme nevěděli, jak pokračovat. Chtěl jsem poradit. A ten můj AI parťák byl okamžitě k dispozici. Oslovuje mě: Michale, co budeme dnes dělat? Pamatuje si mě, drží kontext, a je schopen mi říct: O tom jsme se bavili před měsícem. Je velmi inteligentní. Když jsem mu řekl, aby navrhnul pokračování opery, napsal: Dobře, navrhuji toto řešení: Je mlha. Z lesa vyjíždí dvě postavy na koních. Je to rytíř a jeho sluha. A začal si vymýšlet úplně naivní pohádku, kterou v podstatě zkompiloval ze všech možných zdrojů. Zatím to tedy použít nelze, ale ten čas se blíží. Existují asi i značně pokročilejší programy a v oblastí fotografií a videí již nemáme jistotu co je realita a co hoax.

Pamatuji si také, jak do Československa přijela jako pozorovatelka první porevoluční volby Jane Fonda. Myslela si, že se jí bude Václav Havel celý týden věnovat, ale na to neměl čas. Tak jsem ji dostal na starost. Byla výborná. Skončilo to tím, že myla u nás v kuchyni nádobí. Říkal jsem jí: „Prosím tě, Jane, při vší úctě, přeci nám tu nebudeš mýt nádobí.“ A ona na to odpověděla, že se na ten náš nepořádek už nemůže dívat.

Setkal jste se s řadou zajímavých lidí z kultury i politiky. Kdo vás nejvíc překvapil?

Margaret Thatcherová. Jednou jsem zůstal na britském velvyslanectví na akci na její počest. Stál jsem venku na balkoně a když jsem se vrátil do místnosti, kde probíhal raut, nikdo už tam nebyl. Všichni odešli přesně po dvou hodinách, znali protokol. Sedl jsem si ještě na chvilku a sledoval, jak poslední dvojice opouští sál. Najednou jde proti mně Margaret Thatcherová. Sebral jsem odvahu a oslovil ji: „Paní premiérko, já jsem tady omylem zůstal déle, ale když už jsem se s vámi potkal, mohla byste mi říct, jak to vypadá u vás doma? Stará se manžel, nebo jste normální ženou v domácnosti?“ Viděli jsme se poprvé v životě. Naprostý šok. Pobaveně se na mě podívala a místo aby mi dala formální zdvořilou odpověď, začala mi do detailů vyprávět, jak to chodí u nich v domácnosti. „To je jasné, že se změním v ženu v domácnosti. Doma je premiér manžel. Já smažím vajíčka a všechno připravuju…“ Byla veselá, okamžitě jsme se dostali do kamarádského rozhovoru. Překvapilo mě to. A já pokračoval. Říkal jsem jí, že mám celý život v hlavě jenom Beatles. „Já je mám v hlavě taky celý život! Co třeba tahle?“ A začala zpívat Perný den. Zpíval jsem s ní. Bylo to zajímavé, nejsem ten typ, který by s někým zpíval Beatles, ale když začala, musel jsem se připojit. Dali jsme asi čtyři nebo pět písniček, probrali jsme její rodinný život, a já nakonec řekl, že mám taky rád Rolling Stones. Ona se postavila do imperátorského postoje, jako by právě velela: „Na Falklandy!“ a řekla: „Rolling Stones? It is a shame of British imperium!“ Ostuda Britského impéria! Ty neměla ráda, měli spolu nějaký konflikt.

A co Gorbačov?

Měl jsem ho za laskavého, ale když jsem se s ním osobně potkal, byl kyselý jako šťovík. Zajímavé! Děkoval jsem mu za to, že dal pokyn své armádě, aby nezasahovala do Sametové revoluce, a že později souhlasil s odsunem sovětských vojsk z našeho území, ale děkoval jsem mu potažmo za to, čímž si ve vlastní zemi téměř vysloužil označení velezrádce. Protože celá jeho smířlivá politika vyústila v rozpad SSSR. Nakonec ale souhlasil s natočením delšího rozhovoru a pozval mě do své nadace. Pamatuji si také, jak do Československa přijela jako pozorovatelka první porevoluční volby Jane Fonda. Myslela si, že se jí bude Václav Havel celý týden věnovat, ale na to neměl čas. Tak jsem ji dostal na starost. Byla výborná. Skončilo to tím, že myla u nás v kuchyni nádobí. Říkal jsem jí: „Prosím tě, Jane, při vší úctě, přeci nám tu nebudeš mýt nádobí.“ A ona na to odpověděla, že se na ten náš nepořádek už nemůže dívat.

U vás doma se scházela pestrá společnost!

Ano, v těch letech se u nás netrhly dveře, a i Václav Havel mi občas různé světové osobnosti dával na starost. Meryl Streepová, Paul Simon, Rolling Stones, Michael Jackson, Frank Zappa, Nikita Michalkov, Alain Delon, Dennis Hopper, Philip Zimbardo, Viktor Fajnberg, Max von Sydow. Hodně jich bylo.

A Mick Jagger?

Největší překvapení. Úplně normální kluk. Velmi pozitivní. Ptal jsem se ho: „Jak to máš s tím běháním, říká se, že denně uběhneš deset kilometrů, aby ses udržel.“ A on na to: „Denně ne, ale čtyřikrát pětkrát do týdne ano.“ „A to tě baví?“ „Smrtelně to nenávidím, ale musím.“ Naopak třeba s Michaelem Jacksonem se nedalo mluvit. Prováděl jsem ho po Hradě a bylo to, jako bych chodil se sochou.

Připravujete se nějak vnitřně na to, kdyby podzimní volby dopadly špatně?

Zatím tu myšlenku vytěsňuji. Pokud by vyhrál Babiš, tak by mohl nastoupit jednu ze dvou možných cest. Evropa, nebo Rusko. Pokud by se přidal ke dvojici Fico, Orbán, tak by už tři země rozšťouchávaly evropskou jednotu. Karel Havlíček prohlásil, že by muniční iniciativu vůči Ukrajině vláda ANO ukončila. To je více než varující, ale ještě to tak nemusí dopadnout. Riziko je však velké.

Zaujal vás rozhovor? Lepší je číst ho z papíru. Zvažte roční předplatné časopisu Vital – 4 čísla o 100 stranách za 396 korun.