…protřu oči, a hledím na výjev v životní velikosti, který otec naprosto jistými tahy uhlem už jen obtahuje. Ťukl předtím na několik míst, aby si vyměřil kompozici, a pak rozmáchle kreslí, jako když si hraje velké dítě. Koncert, pane!” To mě dostalo! Napsal jsem Mistru Alšovi svou prosbu o setkání, vložil do obálky s adresou Havlíčkova ulice čp. 1081 (dnes je to Bělehradská 64 na Vinohradech) – a pozvání přišlo obratem. “Přijďte třeba zítra! Aleš.”

Krásný byt! Už tu žijete dlouho, Mistře?

Od roku 1900. Třípokoják pro pracháče. Předtím jsme se snad dvanáctkrát stěhovali. Kvůli činži. Vymetali jsme nejlevnější pražské kamrlíky. Na stará kolena se mi konečně začalo dařit. Poprvé máme i služku. Beztak si ale nejsem schopen zvyknout. Chuďas nezpanští. Pořád nejraději kreslím na kuchyňském stole. Mám aspoň mámu, křečka i kočky pěkně na očích.

Nakreslil jsem hodně přes osm tisíc obrázků. Vyzdobil jsem slabikáře, čítanky, učebnice. Taky desítky obytných domů a veřejných budov. Tak či onak jsem vstoupil do každé české rodiny. Těch pár olejomaleb? Visí v prázdných sálech…

Na čempak zrovna pracujete?

Moje Sixtinská kaple se jmenuje časopisecký obrázek, vědí? Už přes čtvrt století jsem něco jako flašinetář či majitel lochnesky. Jako oni točím svou pouťovou atrakci dokola. Páni vydavatelé řeknou, co chtějí, a já to raz dva tři nakreslím. Krále či řezníka, bitevní nebo milostnou scénu, husitu, lancknechta, zvířátka, kytičky, erby. Mám to všechno v palici jak v katalogu. Sáhnu, vylovím a nakreslím. Rychle a bez špekulování. Čtenáři si na mé obrázky dávno zvykli, chtějí je, a tak mám práce nad hlavu. Květy, Šotek, Paleček, Ruch, Světozor, Zlatá Praha, další ilustrované časopisy, ročenky, plakáty, kalendáře, hlavičky, diplomy – děvečka pro všecko se jmenuje Aleš. Aby si ale nemyslel – já nenaříkám! Občas se dostanu i k většímu úkolu, ke knižním ilustracím. Dělal jsem třeba ilustrace k Čelakovského Ohlasu písní ruských, ke Starým pověstem českým svého přítele Jiráska, s láskou rozšiřuji svůj Špalíček národních písní a říkadel – už mám kolem 250 kreseb a přibývají další. Nedávno jsem dodělal Slabikář pro školy obecné (1907, pozn. aut.) a pro zcela nečekaný úspěch u dětí, rodičů i kantorů chystám druhý (na rok 1911). A vědí, co mi tiše dělá radost? Ze stesku po monumentální malbě jsem našel druhý dech na fasádních zdech baráků. Navrhuji fresky a sgrafita na nová i stará průčelí domů v Praze, Písku, Strakonicích, Vodňanech, Vsetíně a hlavně v Plzni. Tam na náměstí zrovna dodělávám už patnáctou fasádu!

To sám lezete po lešení?

Jak kdy! Častěji navrhuji jen výtvarné předlohy sgrafit. Vlastní fasádu pak pojednají přátelé, třeba Láďa Novák, Arnošt Hofbauer a jiní. Ale sem tam mě to popadne a dám se vlastnoručně do díla v měřítku jedna ku jedné.

Nakreslit drobnou ilustraci, anebo naopak pomalovat rozlehlou domovní zeď, to je pro vás, Mistře, stejně obtížné?

Jisté rozdíly tu jsou, hlavně v rozmáchlosti pohybu. Ale když výsledek předem vidíte jakoby uvnitř, na sítnici či v mozku, vlastně jenom opisujete. Zbytek je technika ruky. A tu mám, vždyť soustavně kreslím od čtyř let. Nic jiného ostatně nedovedu.

Po kom jste vůbec svoje výtvarné nadání zdědil?

Taky bych rád věděl! Ve starém rozvětveném rodu jihočeských Alšů byli literáti, muzikanti, podnikavci, dobrodruzi, rváči, purkmistři, ale malíř žádný. Pátral jsem marně. V 16. století sice žil jakýsi malíř Daniel Aleš, ale jestli maloval obrazy, nebo pokoje, jsem nezjistil. Většina mých předků byli řezníci a pekaři. Naše mirotická větev – v Miroticích u Písku jsem se narodil – měla ovšem přinejmenším dva hrdiny, ne však umělce. Jedním byl můj praděd Kašpar Aleš, dvoumetrový obr a silák, nejváženější a nejbohatší soused v Miroticích, obchodník, pekař, statkář, dobrý hospodář a podnikavec, kterému půlka obce dlužila. Ten bohatýr zplodil čtyřiadvacet dětí a byl tucet let purkmistrem. Postavil na náměstí kamenný palác, takřka zámek, proslulou Alšovnu. Jeden z jeho synů, můj děda František, se mu podobal vzrůstem i silou, jako pekař uměl třeba válet těsto na dva pecny současně a svou ženu kapesního vzrůstu – moji babičku – nosil prý po obci na jedné ruce. Na rozdíl od chlapáckého Kašpara byl prý však povolný, ženské v domě mu prohospodařily majetek a výstavná Alšovna skončila v exekuci. Takže můj otec, taky František, ale už ne hromotluk, musel kvůli rodinným dluhům opustit studia a byl rád, že se nakonec přiženil do doškové chaloupky maminky Veroniky rozené Fanfulové, původně děvečky v Alšovně. Čili bratři i já jsme na slavnou minulost rodu Alšů mohli už jen nostalgicky vzpomínat a vyrůstali jsme v chudinských poměrech obecního písaře, kterému zůstaly oči pro pláč a nenaplněné sny… Safraporte, zapovídal jsem se…

Zajímavě však! Kapesní babička v náruči obra, to je lahůdka. Neshledali jsme však v minulosti žádné výtvarně nadané předky!

Zčistajasna se objevili až v našem koleni. Tedy očividný talent měla už maminka. Přenádherně vyšívala! A i nejsložitější ornamentální vzory si na textilní podklad předkreslovala zpaměti, nepotřebovala žádné předlohy, stovky jich měla uloženy v hlavě. Patrně jsem její zbystřenou optickou paměť zdědil. Vše, na co jsem kdy se zalíbením pohlédl, a to od dětství až dodnes, mám do posledního detailu uloženo ve svém duchovním archivu. V mysli. Potřebuji studovat jen máloco – třeba podrobnosti krojů, módy vůbec, konstrukční finesy staveb a tak. Živý i mrtvý inventář českého venkovského světa mám však uložen tady, v pokladnici zvané hlava. Takže když kreslím les, vidím náš Kněžský nebo Miškovec. Jak dělám krajinu, zjeví se mi dopodrobna luka s Budským dvorem kousek od Mirotic – tam jsem jako klouček potkal svoji ženu Marii Kailovou. Ano, čekali jsme na sebe čtvrt století, ale jsme s Márinkou dodnes.

Prý byl znamenitý kreslíř i váš otec!

Neviděl jsem od něho žádnou kresbu, takže nemohu sloužit. Což o to, múzický byl, deklamoval, zpíval na kúru, hrál ochotnické divadlo. A výtvarného řemesla si vážil. Když viděl, jak náruživě maluju, prohlašoval, že svého Mikoláška pošle do cizích zemí, aby mu opatřil vrcholné vzdělání v malířství. Jeho dobrou vůli a hlavu plnou plánů však vždy provázela lehkovážnost a chaotické rozhodování. Upínal třeba naděje ve spásnou výhru v lotynce a byl ochoten kvůli tomu prosázet poslední pětník. Takže z ciziny nic nebylo, mohl jsem být rád, když mě otec kvůli špatným výsledkům ve škole dal na čas do učení k malíři pokojů.

Se školou jste byl na štíru?

Vědí, já byl prevít a lenoch. Mě bavilo jen kreslení. Pak česká historie a příroda, ovšem opravdová, ne školní, biflovací. Všechny ostatní předměty, zejména matematiku a latinu, jsem považoval za trest boží. To mí bratři, Franta a Jan, byli jiní kabrňáci. Všechno je zajímalo, všechno jim šlo. To oni byli ti alšovští géniové, zatímco já benjamínek působil na okolí jak zpomalené medvídě a nula. Oba malovali líp než já. O šest let starší František navíc psal poezii, zajímal se o historii, překotně četl. Prostřední Jan, od něhož mě dělily čtyři roky, skvěle kreslil a maloval, a že mě měl rád, mnohému mě v tom směru naučil. Bráškové byli ve svých třídách premianti, přitom žádní beránci. Podnikali dobrodružné výpravy do přírody, lovili, a když jsem vyrostl z batolecích katí, brávali mě s sebou. Držel jsem se jich jako klíště a ve všem je napodoboval. Tedy kromě učení… Bohužel oba tragicky zemřeli. Františka v necelých devatenácti zkosila tuberkulóza, to bylo v roce 1865. A Jan, vždycky trochu psychicky nevyrovnaný, zádumčivý, přecitlivělý, se o dva roky později před očima své milované dívky zastřelil. Jestli šlo o nešťastnou náhodu, nebo demonstrativní sebevraždu, se nikdy pořádně nezjistilo. Maminka se z rodinné tragédie zhroutila a v roce 1869 se vydala za svými syny. Zůstali jsme s otcem sami. Svět se mi rozpadl, ani v Miroticích, ani na škole v Písku mě už nic dál nedrželo. Ostatně udělal jsem si malér a z tercie na reálce mě vyhodili.

Vás vyloučili ze školy?

Jak už jsem řekl, učení jsem nikdy moc nedal. Chodil jsem do školy přes deset let, do kašičky v Miroticích, na hlavní školu v Písku, přes jeden rok dokonce v Praze, kam jsme se dočasně nastěhovali, když pantatínek marně zkoušel štěstí v jakési advokátní kanceláři. Neprospíval jsem, občas propadal. Na píseckém gymnáziu jsem vydržel jen do sekundy, v polovině školního roku jsem skončil. Následovala epizoda u malíře pokojů Mildeho. Po ní jsem to zkusil na reálce, leč výsledek byl ještě horší. V půlce tercie mi ředitel a profesor matematiky uštědřil nedostatečnou. A když jsem vzápětí nakreslil pro potěchu spolužákovi hodně hanbaté obrázky, z pod lavice kantorem vítězoslavně vylovené, byla mi ta „hrůzná nestoudnost“ exemplárně připočtena k prospěchu a letěl jsem. Po poradě s otcem jsem brzy nato zvolil pražskou Akademii.

Bez maturity, a na vysokou školu? To šlo?

Akademie tenkrát neměla vysokoškolský status, byla spíše vyšší odbornou školou, kam se bralo na základě talentových zkoušek. Čili mě přijali jako odrostlého terciána, podobně jako předtím spolužáka, přítele a později soka Františka Ženíška, který přišel dokonce v pouhých čtrnácti – ostatně brzy zase zmizel na studiích ve Vídni. Já nastoupil na podzim roku 1869, v sedmnácti, vnitřně rozbolavělý – vždyť krátce předtím, v září, mi za pochovanými bratry odešla i maminka.

Jak na školu v tehdejším pražském Klementinu vzpomínáte? Dala vám, co jste čekal?

Dřív jsem pohrdavě říkával, že víc než za sedm let na Akademii jsem předtím pochytil od bratra Jana. Dnes vidím tu zkušenost střízlivěji. Ten letitý trénink, jakkoli školometský, nebyl k zahození. A pak, byl jsem mladý trouba z venkova, žil jsem v Praze z ruky do huby, protloukal se všelijak, na skývu jsem si přivydělával kondicemi kreslení, občasnými kresbičkami do časopisů – příliš povznášející to v žádném případě nebylo. Nejvíc mi asi rozšiřovalo obzory každodenní setkávání s kamarády v ateliéru či hospodě. Nejblíž jsem měl k „otrhancům“, jako byl syn kotláře z Ringhofferovky Vašek Brožík či sirotek od dětství, citlivý Pepík Tulka. Ale poznal jsem časem vlastně celou generaci Národního divadla, i učené studenty z jiných škol, třeba Vrchlického, medika Thomayera nebo svého příštího blízkého přítele Jiráska.

Studium vás konečně začalo bavit?

Bez gymnaziálního drilu se líp dýchalo. Tady ovšem panoval zas jiný dril. Profesoři jako Belgičan Sweerts nebo ředitel Trenkwald byli těžcí konzervativci. Malba v plenéru byla zapovězena. Výuka probíhala ve třech stupních. V začátečnickém se kreslilo podle odlitků antických soch, ve středním byl na programu živý model, nahý akt, ale výhradně mužský. Ve vrcholném stupni se studovala kompozice. Pak byly předměty nepovinné. Frekventant se mohl zapsat do dvouletého čistě malířského kurzu, do Malersaalu, kde se opět malovalo podle předloh, v ateliéru, nikoli v plenéru, avšak štětcem a v oleji. Čili nekreslilo se. A já v téhle záležitosti – dnes to dobře vím – udělal těžkou chybu. Jak jsem předtím pořád jenom kreslil, k penzlíkům, tedy ke štětcům, jsem měl takřka odpor. A z blbosti či lenosti jsem si kurs nezapsal. Takže malbě jako takové jsem se na Akademii takřka neučil. O pár let později se mi to krutě vymstilo.

Co jste mínil po škole dělat?

Mohl jsem kantořit jako učitel kreslení, ale to bych šel leda v nejhorším. Začal mi růst hřebínek, když mě ocenil profesor Lhota. Říkal, že mám kompoziční nadání a schopnost vyjadřovat se v cyklech. A učaroval mi Polák s českou krví Jan Matejka, malíř brilantních historických výjevů ‒ jeho cestou jsem se toužil vydat. Ukazovalo se však, jak nesmyslně jsem zanedbal práci s barvou a penzlíky. Začal jsem selhání dohánět, byl to však běh na dlouhou trať. Po vojenské službě jednoročního dobrovolníka v kasárnách na Újezdě jsem se proto ještě na rok vrátil na Akademii. To se smělo. A Ženíšek mě seznámil se svým spolužákem z gymnázia, mladým statkářem Alexandrem Brandejsem, milovníkem umění i mecenášem umělců, který měl pronajatý velký statek v Suchdole, po Vltavě kousek od Prahy. Brandejsovi jsem se zalíbil, spřátelili jsme se, načež jsem skoro na půldruhého roku nalezl pohodlný útulek ve vlídném prostředí suchdolského zátiší. Vytvořil jsem tam kolem třicítky svých prvních olejomaleb – podle dohody s mecenášem vždy jeden obraz pro sebe, druhý pro něho.

Jak zpětně hodnotíte suchdolské období?

Jako nádhernou tvůrčí horečku a nejšťastnější úsek svého života. Zvládl jsem na pokraj suverenity anatomii koní ze všech pozic a úhlů. Od obrazu k obrazu, ať to byl Staroslovanský pohřeb, Husitský tábor či snad můj nejznámější olej, Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem či další, jsem v malbě dělal očividné a bleskurychlé pokroky. Co však bylo nejdůležitější, u Brandejsů jsem přišel na myšlenku historického cyklu o vlasti, propojeného postavou Reka, slovanského hrdiny a průvodce. Když přítel Brandejs rozmanité varianty mého konceptu viděl, prohlásil, že musím s nápadem jít do soutěže na výzdobu foyeru právě dostavovaného Národního divadla. Prý se ani na nic velkolepějšího nedá přijít. Bylo mi šestadvacet, se sebevědomím začátečníka v malbě jsem k takovému kroku neměl odvahu. Můj mecenáš však přikázal zapřáhnout bryčku a přiměl mě, abychom společně na poslední chvíli zajeli do Prahy pro soutěžní podmínky.

Načež jste – to ví každý Čech – soutěž o výzdobu reprezentativního foyeru Zlaté kapličky vyhrál!

Nikoli já sám! V nedostatku sebedůvěry jsem se k dopracování koncepce spojil s Ženíškem. Byl zkušenější, technicky zdatnější, oproti mé chasnické neotesanosti byl díky ostřílenosti z ciziny zběhlejší v jednání a pohybu uprostřed salonní společnosti, navíc se jako sokol dobře znal s Tyršem, který měl v umělecké komisi vedle Josefa Zítka vůdčí slovo. Pomohl mi návrh na výzdobu foyeru, totiž čtrnácti lunet, stropu a dalších ploch, výtvarně docizelovat. Načež se dostavil slavný únorový den roku 1879, kdy náš projekt podaný pod značkou Okřídlená paleta konkurs vyhrál. Byla to naprostá senzace. Získali jsme první cenu v hodnotě 2500 zlatých, a třebaže jsem z nich dostal půlku, takové peníze jsem v životě neviděl: umožnily mi, abych si dojel pro svou Marinu do Vídně a konečně se oženil. Ještě jsme s Františkem na základě uděleného stipendia vycestovali na dvouměsíční zkušenou do Itálie, načež nastaly dva krásné roky, kdy jsem až do podzimu 1881 překresloval soutěžní akvarely do kartonů v měřítku 1:1. Měl jsem pocit, že pohádku povyšuji na bohatýrský epos. Dnes už se to uznává, jenže tenkrát byli notáblové z výboru pro stavbu Zlaté kapličky opačného názoru. Mé nadšení a štěstí se zhroutilo podobně jako brzy nato vyhořelé Národní divadlo.

Vím, že jste byl od realizace lunet víceméně odstrčen, Mistře. Ale proč?

Nerad se do té černé minulosti vracím. Byla mi uměleckou potupou. Jestli, tak jen stručně… Zítek s Tyršem zastávali názor, že jsou mé malby příliš živelné. Taky prý pro šero foyeru moc tmavé. Chtěli vybranější, salonnější projev. Pak kdosi nastolil otázku, jestli vůbec umím udělat fresku, když s tím žánrem nemám zkušenosti. Přiměli mě, abych kus zdi vypracoval načisto. Načež prohlásili výsledek zkoušky za chabý, nedostačující. A po sérii dalších debat a roztržek mi realizaci odebrali. Investor přece má pravdu vždy, zatímco tvůrce, jen když se podvolí. To jsem neuměl. Lunety nakonec malovala parta najatých malířů a odpovědnost za prováděčku převzal diplomatický, úslužný plnič přání, donedávna můj přítel František Ženíšek. Po čase reprodukce lunet v časopisech začal podepisovat pouze svým jménem, jako kdybych coby první autor vítězné Vlasti neexistoval. To už byla od kamaráda vyloženě zrada. Naše letité přátelství se rozpadlo.

V povědomí veřejnosti jste, Mistře, po období rozpaků a nezodpovězených otázek, opět geniálním tvůrcem maleb ve foyeru Zlaté kapličky.

Nevím, nevím. S odstupem času, poté, co vyprchaly emoce, mě občas napadá, že moji kritici mohli mít částečně pravdu. V úsilí o realistický výraz jsem možná vskutku byl málo divadelní, potemnělý a Ženda to svou paletou rozsvítil. A náměty lunet? Opíraly se o zjevení Rukopisů, v nichž dnes i profesor Masaryk vidí podvrhy. Nevím, co si o tom všem myslet.

Současná každodenní drobná kreslířská práce, o níž jsme už mluvili, vám přece musí přinášet uspokojení! Vždyť jste si svou neuvěřitelnou pracovitostí i geniální schopností kreslit cokoli, takřka veškerou pestrost života lidí i přírody, podmanil srdce Čechů! Už dlouho vás považují za malíře národa! Není to skvělá náhrada za kdysi ukradený triumf? Není to větší vyznamenání než výhra v jedné soutěži?

Až do konkurzu na výzdobu Národního divadla jsem zůstával prakticky neznámým tvůrcem. Pak jsem krátce zazářil jak meteor. Cyklus Vlast vyvolal všeobecný obdiv. Brzy nato jsem z veřejného prostoru zase vymizel. Olejomalby jsem se v podstatě vzdal, štětec jsem bral do ruky leda kvůli akvarelům. Výstavy jsem neobesílal. Zavřel jsem se v kuchyni a den co den, z týdne na týden, z roku na rok jsem tiše konal výtvarnou práci často podceňovanou – všední rumařinu pro časopisy a nakladatele. Pomohl jsem na svět desítkám krásných českých knížek. Nakreslil jsem hodně přes osm tisíc obrázků. Vyzdobil jsem slabikáře, čítanky, učebnice. Taky desítky obytných domů a veřejných budov. Tak či onak jsem vstoupil do každé české rodiny. Těch pár olejomaleb? Visí v prázdných sálech… Začal jsem Vlastí, skončil u písniček, říkadel a abecedy. Oč rychleji mi ubývají síly, o to větší mám jistotu, že jsem sloužil nenápadně, ale usilovně, pilně a dobře. Vědí, že mám dnes pokoj v duši? A pořád srdce Čecha jako špalek?

Dovětek: O půlnoci z 9. na 10. červenec 1913 zemřel jedenašedesátiletý Mikoláš Aleš na mozkovou mrtvici. Na vyšehradský Slavín ho vyprovodila celá Praha. A do upřímného smutku se ponořil celý český národ…