Tak jí dejte něco z haléříčků, tak jí dejte pět peněz a ještě jednou pět peněz, ať nám naše černá bílá víla Míla neupadne do želez …

Ale jděte, kde jste na to přišel? Vy čtete Balabána? Tahle báseň mi udělala velkou radost. A taky vzbudila žárlivost. On má tolik kamarádek a pro žádnou jinou báseň do své sbírky nenapsal.

Odkud se znáte?

Z disentu. Milan dělal přednášky z hebrejštiny, jiní zas z řečtiny. Byl to vždy dobrý společenský důvod, jak se potkat a říct si, u koho byli na domovní prohlídce, kdo je zavřenej a kdo drží hladovku. V Chartě byli lidé ze všech společenských vrstev a z různých názorových proudů, kteří by se jinde asi nepotkali.

O setkávání a propojování lidí je i činnost Výboru dobré vůle …

Výbor dobré vůle v podstatě navázal na Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Charty 77. Paní Olze přišlo, že má společnost veliký dluh vůči lidem, kteří jsou zavřeni v ústavech jenom proto, že mají nějaké zdravotní postižení, jsou staří nebo jinak odlišní. Její myšlenkou bylo otevřít jim dveře, aby se mohli potkávat s ostatními, aby mohli prožívat své veselé i smutné osudy svobodně a nikoli za zdí. To byl pro ni velmi silný motiv. Když před několika lety začala hlásat Evropská unie integraci lidí se zdravotním postižením, uvědomila jsem si, jak jasnozřivá už na začátku devadesátých let Olga byla.

Olgu Havlovou jste znala třicet let. Jak jste se seznámily?

Bylo to v roce 1966 po premiéře Havlovy hry Vyrozumění, kam mě pozval jeho bratr Ivan. Na oslavě, která následovala, jsme se potkaly poprvé. Měly jsme mezi sebou jakási pravidla setkávání. Olga měla velmi ráda ruskou literaturu a když začali vycházet perestrojkoví autoři, sdělovaly jsme si, kde co sehnat a vyprávěly si o tom, co právě čteme. Navíc jsme bydlely nedaleko od sebe, takže jsme se vídaly i při venčení psů. Byly to okamžiky zvláštního porozumění …

Souznění?

Ano. Paní Olga měla svoji partu – jmenovala se Hrobka. Děly se tam různé literární happeningy. V té době jsem měla tři zaměstnání, abych uživila rodinu a opravdu jsem se těchto veselic nemohla účastnit. Když jsem ale za své lékařské služby dostala nějakou brakovou literaturu přímo od autora, vždycky jsem ji tam paní Olze i s původním věnováním odnesla.

Měla jste i velmi praktickou roli – jako lékařka chartistů. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste spíše než lékařkou byla průvodkyní. Jak jste to myslela?

Měla jsem velmi dobrý obor, dermatovenerologii. Ta má blízko k sociálním věcem a navíc zahrnuje celou oblast člověka – interní medicínu i psychiatrii. Většinou se kožním lékařům říká mastičkáři, ale já ten obor viděla jako celostní, který všechny ostatní spojuje. Proto pro mě bylo velkým potěšením nejenom léčit, ale také přednášet na fakultě. V roce 1986 mě tam už ale nemohli vystát. Lidé, kteří sedávali za mými dveřmi a čekali, až přijdu, byli bdělým stranickým funkcionářům trnem v oku. A tak mě z fakulty vysypali s tím, že tam nemám žádnou perspektivu. Najednou jsem měla větší volnost, podepsala jsem Několik vět, a pocítila na vlastí kůži, že nezávislost je něco velikého.

Po návratu jste netoužila?

V 1989 jsem se mohla vrátit. Telefonovala mi tenkrát moje věrná vrchní sestra a říkala: Paní doktorko, sem nechoďte, tady se dějou věci, to by na vás nebylo. Navíc jsem těžce onemocněla se srdcem, v srpnu jsem měla klinickou smrt. Vlastně jsem se připravovala na odchod z tohoto světa. Po roce pracovní neschopnosti mi lékaři řekli, že bych se neměla vracet k medicíně, že je to příliš těžké.  Samozřejmě jsem se dostala do oboru, který mě zatížil víc než cokoliv předtím. Ale díky tomu jsem stále naživu. Žiju s pocitem, že mohu kdykoliv zemřít. Je to zdroj vděčnosti za život. Cítím odpovědnost za to, že když mi byl dán, musím ho zužitkovat. Těším se na každý den, na to, co budu dělat, na setkání s lidmi a každý den se taky snažím dozvědět něco nového.

Jak naše společnost reflektuje téma smrti?

Občas by měla dostat informaci o tom, že je dobré smířit se s lidmi, než odejdeme z tohoto života. Vždycky se u stánku dívám na staré lidi, kteří si kupují bohapusté časopisy, baví se na téma televize a prožívají život tak prázdným způsobem, až mi zůstává rozum stát.

Proč to tak je?

Myslím si, že lidé mají pocit, že patří sami sobě. To je myšlenka francouzského filozofa Gillese Lipovetského, který se zabýval tím, jaký byl svět do konce druhé světové války a po ní. Přišel na to, že dříve lidé žili s představou, že patří Bohu. Pak život zcivilněl, stal se bezpečnějším a lidé se začali domnívat, že je to jen na nich. Když se po roce 1989 mluvilo o tlusté čáře za minulostí, vůbec nikdo neuvažoval o tom, že existuje lítost, upřímná snaha o nápravu, smíření a odpuštění.

Před dvěma lety jste vydali sborník Staří lidé okolo nás, eseje studentů o tom, jak vnímají seniory. Překvapily vás v něčem?

Jsou tam kouzelné postřehy i krásné povídky. Ale to gró – přišlo více než sto příspěvků – byly velmi povrchní soudy o starých lidech, žádná reflexe, žádné ocenění stáří. Děti vnímají staré lidi jako ty, které mají v tramvaji pustit sednout a pomoct jim s taškou do schodů. To je strašně málo, to mě zklamalo.

MUDr. Milena Černá
Narozena v Praze, lékařka v oboru dermatovenerologie. Do roku 1990 pracovala ve zdravotnictví a na I. lékařské fakultě UK, pak tři roky na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. V letech 1991 – 1994 byla členkou Zastupitelstva hlavního města Prahy a předsedkyní jeho sociálního výboru. Absolvovala studijní pobyty týkající se sociálních služeb  v Norimberku, péče o ohrožené děti a mládež v Hamburgu, sociální politiky v Londýně a Winchesteru, péče o seniory ve Würzburgu. Od roku 1993 je ředitelkou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Členka Rady vlády pro nestátní neziskové organizace, Akreditační komise MPSV, výkonného výboru SKOK – spolku nestátních neziskových organizací působících v sociální a zdravotně sociální oblasti a předsedkyně Evropské sítě proti chudobě a sociálnímu vyloučení v České republice.  Jsou dnes senioři ve stejném postavení jako byli hendikepovaní v 90. letech minulého století?

Myslím, že ne. Nedávno jsme vypsali grant pro neziskové organizace v programu Senior. Velmi mile mě překvapilo, kolik charit v České republice pomáhá starým lidem v jejich domácím prostředí. To je velká změna a směr, který jsme se rozhodli podporovat. Program Senior začínal v době, kdy byly na Moravě velké povodně. Objížděla jsem tehdy místa, na jejichž obnovu jsme přispěli. V jednom z domovů seniorů jsem zastihla šestaosmdesátiletého pana faráře, který tam byl místo psychologa a povídal si s těmi, co povodně zažili. Říkal mi: tady do pár měsíců začnou všichni blbnout. Nechci sledovat jejich osud, nechci sledovat, jak se jejich duch vytrácí. Žádám si do činné služby! A skutečně to udělal, protože se bál, že to na něj přijde taky. Říkám to jen proto, že charity dříve měly program budovat domovy pokojného stáří. Dnes nám posílají spíše žádosti o podporu domácí péče. A já jim v tom fandím.

Jak se za těch patnáct let, co stojíte v čele VDV Nadace Olgy Havlové, změnil vztah české společnosti k charitě?

Na začátku jsme velmi těžili z toho, že sem přicházely zahraniční firmy, které ve snaze pozitivně vstoupit na český trh přinášely poměrně velké dary, spojovaly se s nadacemi a dlouhodobě je podporovaly. Stále však platí, že dárcovství kulhá za sponzoringem, protože je mnohem zajímavější podporovat sport či koncerty. Velmi se rozvíjí společenská odpovědnost firem. V jejím  důsledku si firmy zakládají vlastní nadační fondy a my už u nich nejsme tolik úspěšní. Ale třeba si na nás někdo vzpomene a odkáže nám svůj majetek. Může to být víc peněz, než bychom po ročním úsilí dostali od nějaké firmy.

Právě dědictví je v zahraničí pro neziskové organizace běžným zdrojem peněz. U nás to tak časté není. Proč?

Já mám zkušenost, že existují tradiční instituce, které žijí v povědomí starších lidí jako důvěryhodné. Těm pak někdy v závěti odkáží finanční prostředky. Já si těch lidí nesmírně vážím. Takové rozhodnutí se totiž nerodí přes noc. Člověk po tom světě chodí dál a může zdálky pozorovat, jestli zvolil správně.

Dostali jste od někoho dar – nedar?

To bylo na začátku běžné. Častokrát jsem přistihla Olgu, jak vytahuje ze zásilky nějaké umělohmotné kombiné a nese je do popelnice, aby náhodou někoho nenapadlo to darovat. Dbala na to, aby se dávaly dary dobré.

Mezi vaše záliby patří psaní, napsala jste například vlastivědnou čítanku o Lázních Bělohrad. Jak ten nápad vznikl?

Zajímá mě historie měst. Když jsme se s manželem v roce 2000 přistěhovali do Lázní Bělohrad, začala jsem sbírat materiál. Až z toho bylo na knížku. Zajímavé byly reakce místních koryfejů, kteří léta psali pojednání o tom, jak vrchnost škodila lidem. Rozpoutali boj – co je tam přesně a co ne. Mně šlo však především o to, abych vedle informací vzbudila zájem o místopis a dějiny kraje. Psala jsem po nocích a o víkendech a přineslo mi to mnoho radosti. Mám na kontě taky Dějiny vlastivědného kroužku, který jsme s přáteli  v roce 1997 založili a rozdělili si různé role. Můj muž byl posel …

To je zajímavá funkce!

Zjišťoval, kdy jedou vlaky, kam se má jít do hospody a jiné technické záležitosti. A tak se v té knížce snažím o povznesení kultury těch mužských, kteří mají jenom jednu touhu – zapadnout do nejbližší hospody, hrát tam mariáš a pít pivo.